Myslet a nepoužít u toho žádné slovo – jak se to dělá?

Jak přemýšlejí hluší lidé – o tom jsem už něco slyšel. Nepřekvapivě záleží, jestli ztráta sluchu he od narození, nebo získaná časem třeba někdy v dospělosti. Hluší od narození prý mají dost problém s abstraktním myšlením a málokdy studují třeba vysokou školu. Takže i když hluchota může vypadat jako menší problém než slepota, u vrozených vad tomu může být naopak. (Na druhou stranu, pokud někdo od narození hluchý překoná překážky a vystuduje vysokou školu, prý se uplatní lépe než třeba slepý.)

Potud jsou to (byť neozdrojované) informace, které si pamatuju od lidí, kteří o tom as něco vědí. Následují spekulace a moje úvahy.

Hluchota získaná v dospělosti asi není z tohoto hlediska nijak zajímavá a AFAIK nemá podobný negativní dopad. Otázkou je, co udělá hluchota získaná v dětství. Při ohluchnutí v jednom roce bych asi čekal podobný výsledek jako u vrozené hluchoty. V patnácti letech bych čekal podobný výsledek jako při ohluchnutí v dospělosti. Co se ale stane, když dítě ohluchne třeba ve čtyřech nebo pěti letech, kdy už tak nějak umí mluvit, ale třeba ještě neumí číst? A co když ohluchne třeba v osmi letech? Rozvoj abstraktního myšlení nastává, tuším, kolem jedenáctého roku, ale ohluchnutí v osmi letech by možná nemusela být překážka, když už dítě umí číst a psát…

A ještě mám jeden postřeh: Když čtu text někoho, koho znám osobně, mám určitou tendenci si představit hlas pisatele. A intonaci. To mi někdy pomáhá si dokreslit, jak to či ono člověk myslel…

Hmm, zajímavý, i když jsem párkrát zkoušel přemýšlet nad tím jak přemýšlím, až teď mě to trochu víc došlo.

Když to rychle nastřelím - když řeším nějaký složitý problém, častokrát si vezmu papír, čmárám na něj kolečka a šipky mezi nima, minimum textu, spíš jako takový lešení pro myšlenky, objekty a vztahy, který si přečmárám podle potřeby. A nad tím si hlasitě povídám, "když udělám tohle, stane se tohle, tamto půjde tudy, ...", a časem se třeba vynoří spásné řešení. Nebo taky ne.

Tak se mi přemýšlí nejlíp, když řeším něco těžkého, dělám to takhle.

Když přemýšlím nad něčím jednodušším - a to mi právě teď došlo - tak to vlastně dělám úplně stejně, akorát mám ten papír v hlavě a povídám si nad tím taky v hlavě (i když mám podezření, že když se do toho víc zaberu, cukají mi rty)..

Hodně mi pomáhá chodit. Občas u (pro mě) těžkých problémů obětuju papír, chodím a povídám si nahlas. Asi zlepšená cirkulace krve a tak způsobuje, že mi to myslí líp.

A pak na problém přestanu myslet, a dost často zničeho nic o pár hodin později, nebo velmi často v noci před plným probuzením, "samo od sebe" přijde řešení, prostě se vynoří, podvědomí na tom makalo, synapse byly správně nadrátovaný..

Naprosto bezradný nad kódem napsaným v php jsem zkusil přemýšlení bez slov. Jediné čeho jsem se dobral bylo, že bych si měl jít dát pomeranč. Co to znamená - nevím.

Nejlíp se mi přemýšlí, když jsem sám a můžu mluvit nahlas. Pak mi myšlenky připadají plnější.
Nadpřiklad programování přímo v hlavě mimo monitor nebo papír/tabuli vůbec nedokážu.
Jak mysleli lidé v době před jazykem? Podle mne podobné jako když něco dělám a nápad přijde "náhle", bez řečí a myšlenek. Pokud neměli řeč tak možná těchto myšlenek přicházeli více a také je možné, že na myšlení měli místo slov jednoduché vizualizace.