k47.cz
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Myslet potichu

30. 1. 2020 — k47 (♪)

Tohle je zá­bavné. Někdo se do­zvě­děl, že ne všichni lidé mají vnitřní mo­no­log a ně­kteří myslí po­ti­chu, abs­traktně a beze slov. Neslyší v hlavě proud vlast­ních myš­le­nek. Zá­bavná je hlavně au­to­rova pře­hnaná reakce. Jak můžu fun­go­vat? Jak můžou myslet? Můžou vůbec for­mu­lo­vat myš­lenky jako já? Áááá? Co je re­a­lita?

Jo, jiní lidé můžou být… jiní, jejich zku­še­nosti a životy se dras­ticky liší od těch našich. Nic nového. Psy­cho­pati před­sta­vují ka­te­go­rii de­fekt­ních je­dinců, kterým také chybí něco by­tostně lid­ského – em­pa­tie. Takže tak.

Nicméně, zkusil jsem si taky pře­mýš­let beze slov a je to docela sranda. Pravda, při­pa­dám si jako ve svě­rací ka­za­jce, ale přesto je to sranda. Lehnu na záda, zavřu oči a začnu řešit nějaký pro­blém. Platí jediné pra­vi­dlo: V mysli nesmím ver­ba­li­zo­vat žádnou myš­lenku. Pro­klatě, jde to ztuha. Když přijdu o řeč, bez váhání se ob­rá­tím ke zraku. Je to divný pocit, jako mít za­le­pená ústa, která jsou v mozku nebo tak nějak.

Začal jsem si abs­traktní ob­jekty před­sta­vo­vat co nej­kon­krét­něji. Dumal jsem nad kusem pro­gramu (na de­tai­lech ne­zá­leží) a dumání usnad­nilo, když jeho části do­staly kon­krétní pro­sto­rové míry. Ně­které byly velké, ně­které malé, nalevo, na­pravo, nahoře, dole. Beze slov jsem si před­sta­vo­val štětec, který mezi ob­jekty ne­u­stále tan­co­val, ma­lo­val spoj­nice, pře­sou­val je a de­for­mo­val. To umož­nilo se v pro­blému aspoň zo­ri­en­to­vat a na­kres­lit men­tální mapu (v tomto pří­padě do­slova), přesto jsem neměl pocit, že něco řeším, nemohl jsem myslet, nemohl jsem se men­tálně hýbat. Zcela ne­možné pak bylo uva­žo­vat o zcela abs­trakt­ních po­jmech jako třeba zábava nebo pre­fe­rence.

Tenhle ex­pe­ri­ment k ničemu nevedl, nic nového jsem ne­na­u­čil, nic jsem se ne­do­zvě­děl. Byl to jen zá­bavný rébus, jako když se sna­žíte vyndat ježka z klece, ale můžete k tomu použít jen řasy spí­cího dítěte. Nejde o příliš efek­tivní způsob vy­u­žití času, pokud vám jde o vý­sle­dek.

Stejně je po­zo­ru­hodné, jak je řeč s myš­le­ním pro­vá­zaná, že je to skoro jedno a totéž a pro vět­šinu myslet zna­mená mluvit. Jak pře­mýšlí hluší lidé? Jak pře­mýš­leli prehis­to­ričtí lidé v dobách před vzni­kem jazyka? O to víc je fas­ci­nu­jící, že někdo může toto spo­jení po­strádá. Za­jí­mavé, i když ne šo­ku­jící. Ptát se, jak pře­mýšlí lidé s tichou myslí, může být jako se ptát, jaké barvy vidí ostatní lidé. Možná jiné, ale možná ta otázka nemá smysl.


+1: Na jedné věci se můžeme shod­nout: mluvit k sobě ve třetí osobě je per­verzní.

+2: Na­pište do ko­men­tářů, jak pro­bíhá váš in­terní mo­no­log. Mluví k vám vaše myš­lenky? Nebo jsou abs­traktní a bez hlasu? Po­dělte se o pohled do své mozkovny.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz