k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

život a smrt

24. 9. 2008 (před 11 lety) — k47 (CC by-nc-sa) (♪)

(z po­zůsta­losti entity ozna­čo­vané jako kaja47)

Svojí smr­tel­nost jsem si poprvé uvě­do­mil asi ve ██████████ letech. Na­jed­nou mi došlo, že jednou de­fi­ni­tivně umřu a nebude to jenom jako. Byl jsem kon­ster­no­vaný a všechno mi přišlo ně­ja­kým způ­so­bem ne­pod­statné. Na­jed­nou rána: tohle je sku­teč­nost. Co mě čeká? Nic, prostě chcípnu. A nelze se tomu vy­hnout. Poprvé mi došlo, že jsem v pasti.


Někdo si může říct: Prostě umřu. No a co? Řek­něte si to ještě jednou, ještě, znova a pak zase. Potom si to uvě­domí, vleze mu to pod kůži, zapálí to mozek ze­vnitř. Nelze utéct! Co budu dělat? Co budu dělat? Panika je na místě i když nemá žádný význam.

Občas si tuhle dě­si­vou pravdu uvě­do­mím pozdě v noci, když jdu spát. Jenom ležím, čekám na sny a pak mi to dojde. Po vět­šinu času jenom žiju a prostě si to ne­u­vě­do­muji. Ale pak, když mě zase naplno praští ta jed­no­du­chá pravda, před které se nelze ubrá­nit: zhe­be­neš a už ne­bu­deš, musím vstát a mám chuť utéct, pod­vě­do­mou touhu za­ko­pa­nou hlu­boko v hlavě – uprch­nout, zmizet, být jinde, ale není to možné a tak jenom vy­běhnu ven, ro­ze­chvěle sedím na prahu a dívám se na hvězdy. Víc nelze udělat. Pak se uklid­ním a na chvíli za­po­menu.

Co můžu udělat? Ne­mysli na to. I když to nic neřeší, víc nelze udělat.

Věřící lidi mají naději, že pak něco bude, že pak budou exis­to­vat, že pak půjdou do nebe nebo něco ta­ko­vého. Já jsem nikdy nebyl věřící a i když jsem ze smrti po­sra­nej stra­chy, nikdy nebudu. Věřím vědě, někdy skoro až slepě a to i přesto, že ta nám nedává vůbec žádné naděje.

Kdysi dávno jsem v no­vi­nách četl článek o Te­pelné smrti vesmíru. To mě vy­dě­silo a zase jsem v žilách cítil tu bezmoc a ztra­til po­slední naději.

I když umřeme, zů­sta­nou tu naše děti a my díky nim jakoby budeme žit. To je ar­gu­men­tace, která vypadá celkem ro­zumně, ale padá na kolena před mo­derní kos­mo­lo­gií, která mluví o En­t­ro­pii a ne­zvrat­ném vy­čer­pání veš­keré vy­u­ži­telné ener­gie ve vesmíru, který se stane chlad­nou pus­ti­nou poté, co vy­has­nou i po­slední hvězdy. A to se stane, to není nějaká hy­po­téza co kdyby (dobře, je tady ještě teorie vel­kého křachu, ale po­vězme si, že v tom pří­padě jsme stejně v prdeli). I sa­motná hmota se poté roz­padne a vesmíru se stane prázdné místo bez života, které se ne­ko­nečně rozpíná. Proti tomu je peklo jenom zá­bavní park se spous­tou atrakcí.

Strach ze smrti je ten jediný, žádný jiný ne­e­xis­tuje, všechno ostatní jsou jenom na­po­do­be­niny. Strach z pa­vouků, stís­ně­ných pro­stor, létání… nic z toho člo­věka ne­za­bije, tak proč se toho bát. Ale…

Chmury a kon­cen­t­ro­vaný strach tohoto úvod­níku bych za­kon­čil úryv­kem z Hlavy XXII.:

I Yossa­ri­a­novi bylo na­jed­nou zima a ne­do­ká­zal pře­moci prudký třas. Díval se zni­čeně na to velké po­chmurné ta­jem­ství, které ze sebe Snow­den vy­klo­pil na pod­lahu a cítil, jak mu po celém těle na­ska­kuje husí kůže. Nebylo těžké vyčíst z té hrůzy­plně po­třís­něné pod­lahy zprávu, kterou Snow­den tímto po­dá­val světu. Člověk je jen hmota – to bylo to Snow­de­novo ta­jem­ství. Vy­ho­díte ho z okna a on spadne a zabije se. Za­pá­líte pod ním hra­nici a on shoří. Po­hřbíte ho a on shnije jako ku­chyň­ské od­padky. Člověk vy­dechne na­po­sled a rázem se změní v odpad. To je to Snow­de­novo ta­jem­ství. Všechno je to jen otázka času.


20. – 24. září 2008 (při­bližně)

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz