povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

24. 9. 2008

život a smrt

       

(z pozůstalosti entity označované jako kaja47)

Svojí smrtelnost jsem si poprvé uvědomil asi ve dvanácti letech. Najednou mi došlo, že jednou definitivně umřu a nebude to jenom jako. Byl jsem konsternovaný a všechno mi přišlo nějakým způsobem nepodstatné. Najednou rána: tohle je skutečnost. Co mě čeká? Nic, prostě chcípnu. A nelze se tomu vyhnout. Poprvé mi došlo, že jsem v pasti.


Někdo si může říct: Prostě umřu. No a co? Řekněte si to ještě jednou, ještě, znova a pak zase. Potom si to uvědomí, vleze mu to pod kůži, zapálí to mozek zevnitř. Nelze utéct! Co budu dělat? Co budu dělat? Panika je na místě i když nemá žádný význam.

Občas si tuhle děsivou pravdu uvědomím pozdě v noci, když jdu spát. Jenom ležím, čekám na sny a pak mi to dojde. Po většinu času jenom žiju a prostě si to neuvědomuji. Ale pak, když mě zase naplno praští ta jednoduchá pravda, před které se nelze ubránit: zhebeneš a už nebudeš, musím vstát a mám chuť utéct, podvědomou touhu zakopanou hluboko v hlavě - uprchnout, zmizet, být jinde, ale není to možné a tak jenom vyběhnu ven, rozechvěle sedím na prahu a dívám se na hvězdy. Víc nelze udělat. Pak se uklidním a na chvíli zapomenu.

Co můžu udělat? Nemysli na to. I když to nic neřeší, víc nelze udělat.

Věřící lidi mají naději, že pak něco bude, že pak budou existovat, že pak půjdou do nebe nebo něco takového. Já jsem nikdy nebyl věřící a i když jsem ze smrti posranej strachy, nikdy nebudu. Věřím vědě, někdy skoro až slepě a to i přesto, že ta nám nedává vůbec žádné naděje.

Kdysi dávno jsem v novinách četl článek o Tepelné smrti vesmíru. To mě vyděsilo a zase jsem v žilách cítil tu bezmoc a ztratil poslední naději.

I když umřeme, zůstanou tu naše děti a my díky nim jakoby budeme žit. To je argumentace, která vypadá celkem rozumně, ale padá na kolena před moderní kosmologií, která mluví o Entropii a nezvratném vyčerpání veškeré využitelné energie ve vesmíru, který se stane chladnou pustinou poté, co vyhasnou i poslední hvězdy. A to se stane, to není nějaká hypotéza co kdyby (dobře, je tady ještě teorie velkého křachu, ale povězme si, že v tom případě jsme stejně v prdeli). I samotná hmota se poté rozpadne a vesmíru se stane prázdné místo bez života, které se nekonečně rozpíná. Proti tomu je peklo jenom zábavní park se spoustou atrakcí.

Strach ze smrti je ten jediný, žádný jiný neexistuje, všechno ostatní jsou jenom napodobeniny. Strach z pavouků, stísněných prostor, létání... nic z toho člověka nezabije, tak proč se toho bát. Ale...

Chmury a koncentrovaný strach tohoto úvodníku bych zakončil úryvkem z Hlavy XXII.:

I Yossarianovi bylo najednou zima a nedokázal přemoci prudký třas. Díval se zničeně na to velké pochmurné tajemství, které ze sebe Snowden vyklopil na podlahu a cítil, jak mu po celém těle naskakuje husí kůže. Nebylo těžké vyčíst z té hrůzyplně potřísněné podlahy zprávu, kterou Snowden tímto podával světu. Člověk je jen hmota - to bylo to Snowdenovo tajemství. Vyhodíte ho z okna a on spadne a zabije se. Zapálíte pod ním hranici a on shoří. Pohřbíte ho a on shnije jako kuchyňské odpadky. Člověk vydechne naposled a rázem se změní v odpad. To je to Snowdenovo tajemství. Všechno je to jen otázka času.


20. - 24. září 2008 (přibližně)


publikováno 24. 9. 2008

příbuzné články:
Three quarks for Muster Mark
Tvorba
Dědictví
Tady máte to své zlato!
Vytloukání klínu klínem

sem odkazují:
Odpočívej v neklidu
Dneska nepromítáme, jděte domů
Blogerská řetěžovka #7linkscz