Tvorba

(aneb sto deset důvodů proč nenávidím Facebook a stručné vysvětlení proč blogeři nemají duši.)

Odjakživa jsem měl chuť něco tvořit – vytvářet obsah. A každý den, když jdu spát, říkám si, že jsem nic neudělal, nebo jsem toho udělal málo. Nikdy nejsem spokojený. Je toho potřeba vytvořit mnohem víc.

Ačkoli jsme téhle výspě internetu věnoval neskutečné množství času rozšiřováním zdejšího obsahu a formy, neustále zjišťuji, že není zájem (teď se nesnažím lamentovat nad tím, jak je na mě osud krutej, ale jen konstatuji prostá fakta, která se navíc netýkají světlých výjimek).

Bylo by dobré se ptát proč není zájem. Vysvětlení, že generuji obsah o který je malý zájem (jednou o mně řekli, že píšu jako Kafka střihnutý Orwelem a popravdě kdo by tohle kurva chtěl číst?), teď zatlačím do pozadí a zkusím se na to podívat tak nějak zevrubně.

Svoje zkoumání začnu tak, že odbočím od tématu.

Kdysi jsem se zaregistroval na Facebooku a moje první reakce byla: „tady toho je“. Hned jsem zkoušel, co všechno to umí a klikal na kde-co a hrál si s možnostmi Facebooku. Ale potom mi došlo, že tam ve skutečnosti nic není, že celý Facebook je jenom prázdný prostor naplněný lidmi a zábavou, určený k zabití času, kde nikdo nic nevytváří a nic tam nevzniká (stejně tak o tom psal i Codeas).

To už je na tom líp i Twitter, protože a) není to taková obrovská přerostlá nehoráznost, která konzumuje nepoměrně méně času (v jednoduchosti je síla, víme?), b) Twitteristé generují nějaký obsah, který sice také nemá skoro žádnou hodnotu, ale není takovým tím facebookovským nafouklým nic. Zkrátka facebook a jiné (chtělo by se říct velké) sociální sítě, které se nezaměřují na obsah, nejsou pro mě.

Naproti tomu takový deviantArt (jehož jsem pasivním netvořícím členem ) je něco naprosto jiného: jde o gigantickou galerii umění (ať už to slovo znamená cokoli), obsahující desítky milionů deviací, na kterých musely tisícovky autorů strávit dohromady neskutečné množství času, roky, staletí. Tomu já říkám obsah, to je pro mě tvorba.

DeviantArt je obrovská sbírka snadno konzumovatelného obsahu. Pro úspěch dA je podle mě stěžejní, že jeho obsah se dá velice snadno konzumovat. Na obrázek, fotku, strip, komiks se člověk podívá a hned to na něj nějak působí. Když se mu líbí tak ho přidá do oblíbených, okomentuje, nebo v extrémním případě (někdy to tak mám i já) ho má otevřený v jedné záložce třeba týdny. Rozhodovací proces líbí/nelíbí většinou trvá vteřiny.

Na deviantArtu jsem dnes a denně. Ale na druhou stranu mám v RSS čtečce také fůru blogů a na blozích občas taky vzniká obsah, autoři tvoří, píšou a lidi to potom čtou.

V minulé větě je chyba a kdo jí objeví první, dostane lízátko. Fajn, nikdo nedostane nic. Vtip je v tom, že lidi nečtou. Asi tak padesát procent čtenářů si přečte nadpis, perex, maximálně dvě věty a pak se hned vrhne na komentování a kritizování. To je trend, máme fůru možností jak časem šetřit, ale stejně nemáme čas. Zkontrolovat maily, icq, facebook, twitter a tohle a támhleto, hlavně rychle, hodně a často. Maximální zábava, žádná námaha. Číst? Si se zbláznil vole, dyť to má dvě stránky.

A o tom mluvím. Proto se uchytily služby bez obsahu, kde se nic neděje, ale je tam zábava a všechno se děje rychle a hned. Internet je médium, které nás příliš rozptyluje, kouzlo dělat věci okamžitě se mění na prokletí dělat spoustu zbytečností, které člověka odvádějí od práce a soustředění. Na tohle téma jsem slyšel pěknou přednášku od Coryho Doctorowa, který vyprávěl e-boocích čtených na pc, kdy je čtenář neustále rozptylován notifikacemi mailů, novými zprávami v RSS čtečce, IM klienty, z nichž někteří dávají najevo jenom to, když se nějaký kontakt objeví online a říkají: „Hele, podívej je online, něco mu napiš,“ což je další nedůležitý zdroj vyrušení. Je to skoro až k nevíře, jak nám moderní technologie poskytly možnosti ušetřit čas (nemusíme nikam jezdit, všechno vyřešíme přes maily nebo IM případně VoIP komunikaci, nemusíme chodit na stránky a zjišťovat, co je nového, ale RSS kanály nám to řeknou sami), tak úplně ty samé technologie nám čas berou a ruší nás, vyžadují si naši pozornost a říkají: „Hele podívej, něco se stalo, něco se stalo právě teď!“

Zajímavá je ještě jedna věc, přestal mi fungovat notebook, kde jsem měl celé svoje digitální linuxové království. Byl jsem tedy donucen k vyhnanství na desktop, kde jsou windows. Byl to zcela čistý počítač, kde jsem neměl nastaveno vůbec nic. Všechny maily, RSS kanály, IM komunikátory tam nebyli. A pak mi došlo, že těch 50 RSS kanálů a několik schránek přetékajících spamem tam na mě čeká v digitální temnotě, ale já je vlastně nechci číst. Projdu si je, když na mě vybafnou, že se něco stalo, ale když je tady nemám, tak se nebudu snažit zdroje přidat a sledovat. Ráno mrknu na kakalíka, třikrát za den na twitter, dvakrát zkontroluju novinky na deviantArtu a tím to hasne. Méně je někdy více.

**

Další věc, která mě velice trápí, je, jak poznat dobrý obsah od špatného. Jak rozhodnout otázku čemu se věnovat a co zavrhnout. Jsem členem SASPI a taky trochu exploruji hudební server Jamendo. A oba dva mají stejný problém. Na SASPI je zaregistrováno přes 2600 tvořících autorů, kteří vygenerovali 16000 literárních příspěvků, ale podle svých zkušeností říkám, že tak 70% jsou sračky, věci, které by se mi nikdy nelíbili. Otázka zní: Jak poznat, co je dobré, jak určit „tohle je fajn, to si přečti, zbytek zahoď“. Jde to jenom velice těžko. Ten samý problém je i na Jemendu: přes deset tisíc alb svobodně šiřitelné hudby. Ale jak vylovit zapadlé perly, jak zjistit, co by se líbilo mě? Těžko. Ale to už není problém obsahu, ale toho jak v něm hledat.

Během těch let jsem došel k přesvědčení, že tvorba je sprosté slovo.

Doplněno:

• Chris Prillo se na sociální sítě dívá taky poměrně skepticky.

* září + říjen 2008