k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Prázdninová apatie & Mechanické vosy končícího léta

5. 9. 2004 — k47 (CC by-nc-sa)

Zde od­va­nul podzim v cárech; tam při­chá­zely zimy se sněhem, který se vy­trá­cel v jar­ních kvě­tech, sná­še­jí­cích se na letní pole.

Ray Brad­bury, Toynbe­eho kon­vek­tor


Končí prázd­niny plné skvě­lých plánů, které se nikdy ne­u­sku­teč­nily a ne­tr­pě­livě oče­ká­va­ných na­děj­ných zítřků, které se uká­zaly na­prosto stejně bez­útěšné jako ja­ký­koli vče­rejší sou­mrak nebo loňské sví­tání.

Já zkrátka nejsem prázd­ni­nový člověk. Sice mám dva volné měsíce rád a oče­ká­vám je s hlavou plnou nápadů jako útěchu, ale s jejich pří­cho­dem se mi do hlavy vkrade apatie. Není to nuda. Má­lo­kdy se nudím. Je to spíš jakýsi druh ne­chuti se bavit.

Čas bez po­vin­ností plyne a já se stejně jako loni po­zo­ruji mí­je­jící dny, kdy se jeden jen málo liší od dru­hého. Dny jsou prázdné, noci pusté, rána bez­útěšná a večery ne­u­tě­šené.

Sa­mo­zřejmě jsem psal po­vídky a poezii, ale ne tak moc, jak jsem si pů­vodně plá­no­val. Ano, to je ono. Nic se ne­u­ká­zalo být takové, jak jsem si to plá­no­val.

Na úplný konec prázd­nin jsem začal ma­lo­vat kresby me­cha­nic­kého hmyzu, květin a postav. Zkla­mané iluze.


Čekal jsem v setmělé míst­nosti a za­dr­žo­val dech, za­tímco ta tichá, malá, vzdá­lená okna drob­ných do­mečků jedno po druhém zha­sí­nala.

Ray Brad­bury, Po­slední cirkus

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz