k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Nepřestávejte nenávidět 2

11. 2. 2008 — k47 (CC by-nc-sa)

Člověk se časem nechá uko­lé­bat a poleví v os­tra­ži­tosti i ve svém pře­svěd­čení. I mě se to stalo. Po ne­klid­ných ob­do­bích jsem spadl do pasti ne­čin­nosti a hi­ber­nace, do období, kdy se nic nedělo. Ale stačil jenom malý pád, aby mi při­po­mněl čemu jsem věřil. A někdy potom, když jsem trochu na­sraně kráčel nahoru po­slu­chár­nou K1 a věděl jsem, že je to jenom můj pro­blém, za který si můžu sám, mi v mysli vy­ta­nula ta slova : ne­pře­stá­vejte ne­ná­vi­dět a musel jsem se trochu sar­kas­ticky smát.

Dokud dej­cháte, ne­pře­stá­vejte ne­ná­vi­dět!

Sa­mo­zřejmě nejde o ne­ná­vist, ale o pře­svěd­čení a víru v něco. Ne­po­le­vo­vat v důvěře v to pře­svěd­čení, ne­li­to­vat, nebát se ho hlásat a věřit mu. Mám jedno heslo, které se snažím do­dr­žo­vat, kdy to jenom jde. To heslo zní: roz­hod­nout se a nikdy ne­li­to­vat. Jednou jsem něco udělal a nějak jsem se roz­hodl, tak si za tím budu stát a nebudu se za to nikomu omlou­vat. Někdy se to hodí, někdy ne. Sám nejsem nijak striktní ka­za­tel.

Tak třeba nikdy jsem ne­stáhl jediný článek, ačkoli se stal ně­ja­kým způ­so­bem ne­vhodný nebo ne­chtěný. Jednou jsem ho napsal a zve­řej­nil, tak tady na k47čce zů­stane. To se týká třeba an­ti­Blogu. Tam vždycky napíšu nějaký text a potom, co ho odešlu, ho nikdy ne­změ­ním, ne­smažu ani ne­ko­ri­guji chyby i když jsou to texty, které se zpětně zdají ++horri­ble. I když být striktní za všech okol­ností je sa­mo­zřejmě blbost.

Nenech se otupit! Dokud dej­cháme, nic nás ne­za­staví.

Roz­hodně bychom se nikdy neměli nechat uvést do stavu klidu a pohody (což jsou jenom sy­no­nyma pro le­tar­gii a ne­čin­nost), ne­ne­chat se otupit a ne­pře­stat ne­ná­vi­dět dokud dej­cháme…

Přesně tahle slova jsem psal v pátém dílu Aryt­mie, který nese název Na palubě křiž­níku Mortys Aryt­mia. Hlásal jsem tam ne­ko­neč­nou víru v čin a od­hod­lání něco změnit a psal jsem o té hrůze, kdy člověk pro­citne z pa­ra­ly­tické apatie.

Za všechno sa­mo­zřejmě může čas. Právě on je v pozadí každé pro­bděné noci a che­mic­kých bouří v mozku. Čas nás musí hnát dál a nesmí nám do­vo­lit str­nout v po­sled­ním stádiu, kdy se za­sněně díváme na za­pa­da­jící slunce a je nám dobře a mys­líme, že to tak bude na­po­řád. To je první den období, kdy člověk začíná hnít ze­vnitř.

Čin, neu­ro­tická hy­perak­ti­vita, neklid. Ne­pře­stá­vejte se třást a na­dá­vat, kdy­koli se za­sta­víte. Spě­chejte i když to není nutné. I v pří­padě úspě­chů ne­pro­pa­dejte spo­ko­je­nosti. Vždycky se dá jít dál, rych­leji, lépe.

Ne­pře­stá­vej ne­ná­vi­dět. Ne­ná­vist je tvým mo­to­rem a zá­ro­veň ne­ko­neč­ným zdro­jem paliva pro ten me­cha­nis­mus.

Dů­le­žité je ne­zkla­mat sám sebe…


PS: Tento úvod­ník se až ne­pří­jemně podobá su­ges­tiv­ním textům z aB

kaja47 (neu­ro­ticky hy­perak­tivní)


26. pro­since 2007 – 25. ledna 2008 (online 6.2.08)

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz