k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Komunikační blok

18. 6. 2007 — k47 (CC by-nc-sa) (♪)

(zou­falá prázd­nota)

Před­stavte si vlak, ty­pické pro­středí, kde sedí spousta ne­zná­mých lidí, kteří spolu za nor­mál­ních okol­ností nikdy ne­pro­mluví jediné slovo, můžou se znát od vidění, ale tím to hasne. Ale přesto exis­tuje jeden způsob, jak je do­nu­tit mluvit a ko­mu­ni­ko­vat spolu: stačí přejet člo­věka. Ano přesně tak, seděl jsem ve vlaku, který sejmul jed­noho sko­kana (po­pravdě ne­sko­čil, ale nějak se pod ten vlak dostal) a v ten oka­mžik, když všem došlo, o co jde (vlak se rozjel a po ma­ličké chvi­ličce zase prudce brzdil, na ná­draží po­bí­hali ču­mi­lové a pak někdo křičel, aby za­vo­lali zá­chranku), osa­zen­stvo vlaku pro­lo­milo ba­ri­éru apa­tické ml­čen­li­vosti. Veselá si­tu­ace, vážně.


Někde jsem psal, že ide­ální dům je takový, kde můžu žít měsíce, aniž bych musel potkat ně­ja­kého člo­věka – oby­va­tele domu. Zkrátka někdy je po­třeba ticho a klid. Jindy je nutné hledat vy­svo­bo­zení ze se­vření ml­čen­li­vých stěn… Ale občas nelze unik­nout. Tenhle motiv se táhne napříč celou Aryt­mií, novou au­to­ma­tic­kou pseudo-po­víd­kou. Je tam ne­u­stále zmi­ňo­váno, že hlavní hrdina nikdy ne­do­ká­zal říct jediné slovo pokud šlo o vztahy. I když jde o ab­sur­ditu, kde je všechno možné a taky se to děje: hlavní hrdina si nechal místo penisu přišít sloní chobot, bes­ti­ální De­tek­tiv vlast­níma rukama zabil čtvrt mi­li­ardy lidí, vět­šina zná­mého vesmíru byla ne­smy­slně vy­hla­zena při cestách hlav­ního hrdiny; přesto ob­sa­huje au­to­bio-prvky. Tomu se nelze zcela vy­hnout. Autor vždycky tvoří určitý obtisk sám sebe. A tak, když si pře­čtete Aryt­mii a pro­be­rete se ab­surd­ními křiv­kami, zjis­títe, že je to vlastně velmi ne­ve­selý příběh jed­noho dou­fa­jí­cího sa­mo­táře.


Ale na tom ne­zá­leží, pro­tože ne­zá­leží vůbec na ničem: Naše životy pro­letí ze tmy do tmy a nikdo se nebude ptát, jak jsme žili. Za ne­před­sta­vi­telně dlou­hou dobu, kdy vy­has­nou všechny hvězdy, už ne­bu­deme ani vzpo­mín­kou. Ne­zbyde nic, věč­nost ne­e­xis­tuje. A proto teď je roz­ho­du­jící pojem, v exis­tenci ničeho jiného nelze věřit. Můžeme, ale je to zby­tečné riziko. Od­hoďte okovy, pro­kažte, že jste hodni změny, zbavte se víry, která vám byla dána a spalte její hla­sa­tele, ne­po­tře­bu­jete je, zpro­tivte se svým před­kům, za­po­meňte na vče­rej­šek a ne­věřte v zítřek. Srdce mi tluče jenom teď, ne zítra, ne na konci věků, právě teď pra­cuje ne­kli­dem, na­ka­ženo drogou Y. Možná, že je osud být stále ne­spo­ko­jený a stále s třesem, ne­kli­dem, zou­fal­stvím, sám, bez naděje, ne­vy­spalý, s krví pod­li­týma očima, zu­ři­vostí za­ku­tou v mozko­vých zá­vi­tech, od­hod­laný bo­jo­vat, rvát se i přes ne­mož­nost vyhrát, válčit ne­smy­slné války, pad­nout a zase vstát, být zbitý, ale nikoli re­zig­nu­jící, jít dál, na dno sil, dát ránu, rvát si vlasy nad hrnkem kafe, uvěz­něný v kleci, být ne­kom­pa­ti­bilní cha­o­tik, chro­nicky ne­ú­spěšný, hy­perak­tivní, ne­ú­navný, slepý, němý a šílený. A na konci umřít.

—kaja47 (ml­čen­livý op­ti­mi­zan­tro­pický ka­za­tel de­strukce)

1. června 2007 + ná­sle­du­jící dny

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz