povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

18. 6. 2007

Komunikační blok

       

(zoufalá prázdnota)

Představte si vlak, typické prostředí, kde sedí spousta neznámých lidí, kteří spolu za normálních okolností nikdy nepromluví jediné slovo, můžou se znát od vidění, ale tím to hasne. Ale přesto existuje jeden způsob, jak je donutit mluvit a komunikovat spolu: stačí přejet člověka. Ano přesně tak, seděl jsem ve vlaku, který sejmul jednoho skokana (popravdě neskočil, ale nějak se pod ten vlak dostal) a v ten okamžik, když všem došlo, o co jde (vlak se rozjel a po maličké chviličce zase prudce brzdil, na nádraží pobíhali čumilové a pak někdo křičel, aby zavolali záchranku), osazenstvo vlaku prolomilo bariéru apatické mlčenlivosti. Veselá situace, vážně.


Někde jsem psal, že ideální dům je takový, kde můžu žít měsíce, aniž bych musel potkat nějakého člověka - obyvatele domu. Zkrátka někdy je potřeba ticho a klid. Jindy je nutné hledat vysvobození ze sevření mlčenlivých stěn... Ale občas nelze uniknout. Tenhle motiv se táhne napříč celou Arytmií, novou automatickou pseudo-povídkou. Je tam neustále zmiňováno, že hlavní hrdina nikdy nedokázal říct jediné slovo pokud šlo o vztahy. I když jde o absurditu, kde je všechno možné a taky se to děje: hlavní hrdina si nechal místo penisu přišít sloní chobot, bestiální Detektiv vlastníma rukama zabil čtvrt miliardy lidí, většina známého vesmíru byla nesmyslně vyhlazena při cestách hlavního hrdiny; přesto obsahuje autobio-prvky. Tomu se nelze zcela vyhnout. Autor vždycky tvoří určitý obtisk sám sebe. A tak, když si přečtete Arytmii a proberete se absurdními křivkami, zjistíte, že je to vlastně velmi neveselý příběh jednoho doufajícího samotáře.


Ale na tom nezáleží, protože nezáleží vůbec na ničem: Naše životy proletí ze tmy do tmy a nikdo se nebude ptát, jak jsme žili. Za nepředstavitelně dlouhou dobu, kdy vyhasnou všechny hvězdy, už nebudeme ani vzpomínkou. Nezbyde nic, věčnost neexistuje. A proto teď je rozhodující pojem, v existenci ničeho jiného nelze věřit. Můžeme, ale je to zbytečné riziko. Odhoďte okovy, prokažte, že jste hodni změny, zbavte se víry, která vám byla dána a spalte její hlasatele, nepotřebujete je, zprotivte se svým předkům, zapomeňte na včerejšek a nevěřte v zítřek. Srdce mi tluče jenom teď, ne zítra, ne na konci věků, právě teď pracuje neklidem, nakaženo drogou Y. Možná, že je osud být stále nespokojený a stále s třesem, neklidem, zoufalstvím, sám, bez naděje, nevyspalý, s krví podlitýma očima, zuřivostí zakutou v mozkových závitech, odhodlaný bojovat, rvát se i přes nemožnost vyhrát, válčit nesmyslné války, padnout a zase vstát, být zbitý, ale nikoli rezignující, jít dál, na dno sil, dát ránu, rvát si vlasy nad hrnkem kafe, uvězněný v kleci, být nekompatibilní chaotik, chronicky neúspěšný, hyperaktivní, neúnavný, slepý, němý a šílený. A na konci umřít.

kaja47 (mlčenlivý optimizantropický kazatel destrukce)


1. června 2007 + následující dny


publikováno 18. 6. 2007

příbuzné články:
Prostě spát...
Bude-li čas...
Nám vládne král, má jméno Heroin...
Šílenství na prodej II.
Jaro číslo dvě + muž mnoha řemesel

sem odkazují:
Arytmičtí kazatelé