k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

DEG (zpropadená báseň, část XXII.)

25. 8. 2005 — k47 (CC by-nc-sa)

Po­slední dobou si uvě­do­muji, že jsem byl de­gra­do­ván ze syna na nějaký druh po­mocné pra­covní síly. Týká se to mého otce a mě, při­pa­dám si jako kdy­bych byl v jeho po­vě­domí jen jako člověk, který tu někde je, ale to je tak vše, co se o něm dá říct. Mám pocit, že ba­lan­cuji na okraji ro­din­ného kruhu. Ano občas se o mně zajímá, ale to jedině, když je třeba něco udělat, jinak jsem vir­tu­ální člen rodiny.

Mám pocit, že na mě a mých ak­ti­vi­tách nikomu moc ne­sejde, možná se to všechno ustá­lilo na jakési nej­zazší ak­cep­to­va­telné hla­dině a nikdo nechce vy­chý­lit ja­zýčky vah. Přesto se to jednou stalo. Měl to být den mého tri­umfu, vyhrál jsem tu zpro­pa­de­nou bás­nic­kou soutěž a oče­ká­val ví­těz­ství. Ale doma me­zi­tím vy­pukla ro­dinná ka­ta­strofa. Při­pa­dalo mi, že se vše točí kolem otcovy ná­la­do­vosti (pra­me­nící z ne­do­sta­tečné ko­mu­ni­kace mezi námi všemi; ale je v tom Hlava XXII.: pro­tože mu ne­sdě­lím všechno, je na­sraný a pro­tože je na­sraný, tak nechci všechno říkat; ba­na­lita, ale lo­gicky to někdy musí bouch­nout). A taky to bouchlo. A já se re­gu­lérně se­sy­pal (byl to dost děs, nebyl jsem schopný slova a pořád jsem plakal a pořád, jakmile jsem se trochu uklid­nil a chtěl říct něco kloud­ného, tak jsem zas začal). Ano pak pro­je­vil zájem o tu zpro­pa­de­nou báseň, ale byla to jen snaha za­žeh­nat bouři a druhý den už nic ta­ko­vého ne­e­xis­to­valo. Proč tolik slov kolem ba­na­lity jed­noho od­po­ledne + jed­noho života. Snad jsem se chtěl dopsat k tomu, že trocha uznání by velmi po­mohla; ně­ko­lik slov, že nejsem pra­chsprostý blázen, že se snažím něco vy­tvá­řet bez ja­kých­koli vy­hlí­dek na zisk, ale při­padá mi, že smůla půjde stále v mých šlé­pě­jích.

Už jenom fakt, že se svě­řuji ne­zná­mým lidem na in­ter­netu, místo abych vy­hle­dal oko hu­ri­kánu, svědčí, že marně pláču na špat­ném hrobě.

Snad jen na konec bych řekl, že hrdina z po­vídky Motor jsem byl já při jednom ne­kon­t­ro­lo­va­tel­ném návalu zu­ři­vosti.


28.8.2005

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz