k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

22/7 + 24/7

25. 7. 2006 — k47 (CC by-nc-sa) (♪)

(Něco se stalo, ale nic se ne­změ­nilo)

Na­padlo mě hodně názvů pro tenhle úvod­ník, chtěl jsem mu říkat Bikes nebo Cra­ziest day of my life, ale na­ko­nec se chytil název, který je mnohem vý­mluv­nější. Je to příběh těch třech po­sled­ních dní.

Všechno začalo 22/7, kdy jsem já a Carl So­lo­mon šli do kina. Po­slední dobou cho­díme skoro každej tejden, což je blbý pro­tože to leze do peněz (ale přesto kino je kino). Už před­tím jsme vy­plá­cali dobrou českou ko­me­dii Všechno nej­lepší, tak teď vy­lu­čo­vací me­to­dou padla řada na Auta. K těmhle ren­de­ro­va­ným/ani­mo­va­ným filmům se stavim s po­de­zře­ním, pro­tože třeba taková Di­vo­čina byla vy­slo­veně nudná. Ale nedalo se nic dělat, už jsme se do­mlu­vili. Díky ex­ce­lent­nímu plá­no­vání, které mělo při­nést mi­ni­ma­li­zaci pro­stojů a čekání, jsme so­lidně ne­stí­hali, ale solid čtvrt­ho­di­nová re­klamní vata za­chrá­nila den, hodil jsem sto dvacet malin na dexu a pro­mí­talo se.

Teď za­po­meňte všechno, co jsem doteď psal, pro­tože to není vůbec dů­le­žité.

Auta to byl, přá­telé, jedním slovem, nářez. I když to má v pod­statě ba­nální dě­jo­vou kostru kon­čící Hendem, defa po­hádka, ale přesto Auta do­ká­žou zatra po­ba­vit. A ta rych­lost! Úplně na za­čátku mi vzalo dech to kli­pové tempo, které b-žel poleví, ale přesto jako nástup fajn. Tam někde jsem zase začal být fas­ci­no­ván rych­lostí. Rych­lostí, kterou dokážu vy­vi­nout vlastní silou…

Vra­celi jsme se zpět a v 2130 jsem si uvě­do­mil, že za půl hodiny mi bude o jeden rok víc, čili na­ro­ze­niny. Nastal kolaps do­pravy, vy­ho­dil mě na Voj­kově, za úplné tmy jsem se ro­ze­běhl k domovu. Měsíc ne­sví­til a cesta lesem se pro­mě­nila na čer­no­šedý ko­ri­dor stínů, kdy jsem ne­vi­děl na krok. Přesto (nebo právě proto) jsem po­kra­čo­val a cítil ma­xi­mální radost z pohybu, pocitu rych­losti…

Druhý den 23/7 jsem osed­lal mojí starou dámu – pra­dávný, ale za­tra­ceně mi­lo­vaný Author Mystik – s tím že trhnu rekord, sto ki­lo­me­trů za jedno od­po­ledne. Vy­ra­zil jsem. Zpo­čátku mě pře­kva­po­valo, že mám víc sil než ob­vykle, všechno bylo rych­lejší, ply­nu­lejší, tempo fan­tas­tické, zase jsem po­cí­til to uspo­ko­jení, když jsem před­jízděl sku­pinku cyk­listů a zrych­lo­val a zrych­lo­val na 45 na ro­vince, brzda, od­bo­čuju doleva. U Ba­x­teru ma­xi­málka 61 kilo, jde to. Přesně v Kry­mlově – 33 ki­lo­metů od baráku – mě za­stihl désť, ještě ne­skon­čil a jsem na cestě dál, při­padá mi to divný, ale já se ne­vra­cím, přitom ne­da­leko hřmí a může přijít bouřka. „Pa­de­sát!“ to jsem si říkal v Kou­řimi na ná­městí. Tam jsem si řek, že už to otočim a pojedu domů, byl jsem dvě hodiny na cestě a za­čí­nalo se stmí­vat. Časový plán se bortí, nemám čas, na­stu­puje nou­zovka: čer­no­kos­te­lecká. Nej­rych­lejší způsob jak se dostat domů. Ne­vy­ba­ven světly, zá­vo­dím se stmí­vá­ním. Kopec za Ždá­ni­cemi mě málem stojí život, došly síly, pomalu se sunu nahoru, chce se mi zvra­cet, přesto na­sa­zuju tempo, jedu co to jde. Mám pocit, že spadnu z kola, ale šlapu dál. Cílová ro­vinka a jsem doma. Osm­de­sát kilo, čas tři hodiny, mi­ni­mální pauzy není špatný. Usínám brzo a pro­bou­zím se ještě dřív.

24/7 V pět třicet ráno už jsem na nohách, na­pl­něn ne­kli­dem a touhou po rych­losti. Sedm nula nula běžím tra­dič­ních šest ki­lo­me­trů k závoře, jsem trochu uta­haný, ale je to fajn.

Zbytek dne se táhne jako le­pi­dlo, jenom k večeru zase vy­rá­žím na kolo, abych se pře­svěd­čil, že se nic ne­změní.

Přesto je to vý­znamný den: roku 1848 byl podán návrh na zru­šení pod­dan­ství, roku 1911 bylo ob­je­veno Machu Picchu, roku 1943 bom­bar­do­ván Ham­burg, roku 1974 bylo roz­hod­nuto, že Nixon musí vydat audio na­hrávky z Wa­ter­gate, svátek má Kris­týna a na Va­nuatu se slaví Den dětí.

Pravda je taková, že Auta jsou jenom sen…

—kaja47 (rychlý & zuřivý)

24.7.06 + 25.7.06

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz