k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Tady a teď

30. 4. 2006 — k47 (CC by-nc-sa)

V před-mi­nu­lém článku Za­pa­ma­to­vá­ní­hodná udá­lost jsem psal, že věci (knihy/fimy/cokoli) hod­no­tím po týd­nech, mě­sí­cích a letech. Tak lze s od­stu­pem času roz­li­šit zrno od plev a poznat všechno dobré i zrnka zlata nej­čist­šího. Už v té době mě ale na­pa­dalo, že to není jediný metr, kterým lze měřit ne­mě­ři­telné ve­li­činy. Zá­ko­nitě musí taky exis­to­vat stup­nice, která uka­zuje jak silné byly zá­žitky při prvním shléd­nutí a těsně po opuš­tění kina. Zkrátka jak to na diváka pů­so­bilo v tom je­di­ném oka­mžiku; jak se nechal unést; jak ho to všechno fas­ci­no­valo nebo ne. To je druhá stup­nice, která sice ne­u­káže jestli se z daného díla stane kult, klenot, staré vy­cho­zené sou­kolí nebo třeba me­t­rický závit, ale je taky dobrá. Po­ži­tek oka­mžiku, to je oč tu běží. Něco může být zkrátka určeno k jed­no­rá­zo­vému po­u­žití, přo apli­kaci a těsně po ní to s člo­vě­kem těžce hází, ale pak účinky odezní a už je to jen taková li­mo­náda (otázka je jestli je to dobře).

K tomu, abych tohle napsal mě do­nu­til film V jako ven­deta, šli jsme na to úplně ná­hodně. Řekli jsme si: „Ne­pů­jdem' do kina?“ „Jasně, proč ne.“ „A co dávaj.“ „Nevím, po­dí­vám se.“

Roz­hod­nutí padlo na Ven­detu a šlo se.


Dojmy bych re­ka­pi­tu­lo­val asi takto: dějová ša­b­lona z románu 1984, ale po­su­nutá o 40 let vpřed (ale na rozdíl od 1984 se do­čkáme leh­kého hap­pyendu v podání davů a jedné soupravy metra na­lo­že­ného du­sí­ka­tými hno­jivy); hrdina lehce stři­žený Zorrem, ab­surdně vy­pjatá ale­go­rie na to­ta­litní Ame­riku bu­douc­nosti (a to se te­o­re­ticky může stát), všechno sešrou­bo­vané skoro tak mis­trně, že to nikde ne­skřípe; pro­ple­te­nost faktů so­lidní (šrouby do hlavy, velmi dobré). Jen se ptám jestli je možné s re­ži­mem za­krou­tit tak snadno? Prav­dě­po­dobně ne. Oka­mžitý dojem hned po od­chodu z kina hovoří ve pro­spěch bi­nární jed­ničky. Ale je otázka, co po letech; možná bych to ještě jednou skousl.


Klíč ke smyslu dnešní úvahy ob­jas­ňují po­slední dvě věty. Těsně po od­chodu z kina jsem byl pln dojmů a proto bych hod­no­til vysoko, ale po ně­ko­lika týd­nech hlava vy­chladne a člověk myslí víc (ne­zdravě moc) ra­ci­o­nálně, fakta třídí lo­gicky a hod­notí úplně jinak.


A proto tedy říkám, že by byla vý­borná dvě hod­no­cení: jedno oka­mžité a druhé do­pl­něné za ur­či­tou dobu, které by vy­sti­ho­valo jak člověk hod­notí daný film/knihu/cokoli a jak moc se mu chce do opě­tovné kon­zu­mace díla. I když to sa­mo­zřejmě není zda­leka vždycky možné díky mrše, která si říká ex­klu­zi­vita.


Za­po­meňte všechno co jsem řek' nebo si to pa­ma­tujte a třeba vás to spasí (prav­dě­po­dobně ne).


Dneska bych to za­kon­čil slovy, že mám rád filmy a díla, která vrá­žejí dráty do hlavy a pořád to člo­věku nějak šrou­buje v hlu­bi­nách mozku a nechce to ven. Myslím, že ve Ven­detě se to po­vedlo mi­ni­málně dvěma le­sbič­kám, které pro­ží­valy krásná léta plná růží, ale na­stu­pu­jící to­ta­li­tou byla jejich ori­en­tace ozna­čena jako ne­vy­ho­vu­jící a musely být vy­hla­zeny. Aaargh, po­dobné motivy mě vždycky za­tra­ceně na­kop­nou…


* 29. + 30. dubna 2006

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz