Tady a teď

V před-minulém článku Zapamatováníhodná událost jsem psal, že věci (knihy/fimy/cokoli) hodnotím po týdnech, měsících a letech. Tak lze s odstupem času rozlišit zrno od plev a poznat všechno dobré i zrnka zlata nejčistšího. Už v té době mě ale napadalo, že to není jediný metr, kterým lze měřit neměřitelné veličiny. Zákonitě musí taky existovat stupnice, která ukazuje jak silné byly zážitky při prvním shlédnutí a těsně po opuštění kina. Zkrátka jak to na diváka působilo v tom jediném okamžiku; jak se nechal unést; jak ho to všechno fascinovalo nebo ne. To je druhá stupnice, která sice neukáže jestli se z daného díla stane kult, klenot, staré vychozené soukolí nebo třeba metrický závit, ale je taky dobrá. Požitek okamžiku, to je oč tu běží. Něco může být zkrátka určeno k jednorázovému použití, přo aplikaci a těsně po ní to s člověkem těžce hází, ale pak účinky odezní a už je to jen taková limonáda (otázka je jestli je to dobře).

K tomu, abych tohle napsal mě donutil film V jako vendeta, šli jsme na to úplně náhodně. Řekli jsme si: „Nepůjdem' do kina?“ „Jasně, proč ne.“ „A co dávaj.“ „Nevím, podívám se.“

Rozhodnutí padlo na Vendetu a šlo se.

Dojmy bych rekapituloval asi takto: dějová šablona z románu 1984, ale posunutá o 40 let vpřed (ale na rozdíl od 1984 se dočkáme lehkého happyendu v podání davů a jedné soupravy metra naloženého dusíkatými hnojivy); hrdina lehce střižený Zorrem, absurdně vypjatá alegorie na totalitní Ameriku budoucnosti (a to se teoreticky může stát), všechno sešroubované skoro tak mistrně, že to nikde neskřípe; propletenost faktů solidní (šrouby do hlavy, velmi dobré). Jen se ptám jestli je možné s režimem zakroutit tak snadno? Pravděpodobně ne. Okamžitý dojem hned po odchodu z kina hovoří ve prospěch binární jedničky. Ale je otázka, co po letech; možná bych to ještě jednou skousl.

Klíč ke smyslu dnešní úvahy objasňují poslední dvě věty. Těsně po odchodu z kina jsem byl pln dojmů a proto bych hodnotil vysoko, ale po několika týdnech hlava vychladne a člověk myslí víc (nezdravě moc) racionálně, fakta třídí logicky a hodnotí úplně jinak.

A proto tedy říkám, že by byla výborná dvě hodnocení: jedno okamžité a druhé doplněné za určitou dobu, které by vystihovalo jak člověk hodnotí daný film/knihu/cokoli a jak moc se mu chce do opětovné konzumace díla. I když to samozřejmě není zdaleka vždycky možné díky mrše, která si říká exkluzivita.

Zapomeňte všechno co jsem řek' nebo si to pamatujte a třeba vás to spasí (pravděpodobně ne).

Dneska bych to zakončil slovy, že mám rád filmy a díla, která vrážejí dráty do hlavy a pořád to člověku nějak šroubuje v hlubinách mozku a nechce to ven. Myslím, že ve Vendetě se to povedlo minimálně dvěma lesbičkám, které prožívaly krásná léta plná růží, ale nastupující totalitou byla jejich orientace označena jako nevyhovující a musely být vyhlazeny. Aaargh, podobné motivy mě vždycky zatraceně nakopnou…

* 29. + 30. dubna 2006