k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Svoboda volby

14. 4. 2008 (před 11 lety) — k47 (CC by-nc-sa) (♪)

Máme mož­nost se roz­hod­nout co bude dál a ovliv­nit tak bu­douc­nost, nebo je všechno dané? Tato otázka už mi vrtá dlou­hou dobu hlavou. Ne­mys­lím tím osud, ale něco mnohem ele­men­tár­něj­šího a bez­pro­střed­něj­šího. Jde o to, že když se roz­ho­duji mezi dvěma mož­nostmi a roz­hodnu se pro jednu z nich a usku­teč­ním ji, ta druhá už nikdy nemůže nastat. Zdán­livá ba­na­lita, někdo si řekne: může nastat poz­ději, ale to už je jiná udá­lost v jiném čase. A když tedy všechny ne­u­sku­teč­něné udá­losti nikdy ne­na­sta­nou, není to všechno roz­ho­do­vání jen hra podle daného scé­náře. Stejně se ta druhá mož­nost, slepá ulička roz­ho­do­vání, nikdy ne­na­plní a platí jen ta jedna jediná. De facto jedeme po jedné sil­nici a míjíme od­bočky na různé strany. Ano víme o nich, ale nikdy do nich ne­vje­deme. Máme určité po­vě­domí jak vypadá prv­ních dvacet metrů té uličky, ale už nevíme kam vede, jestli je slepá a nikdy se to ne­do­zvíme pro­tože se stejně vydáme tou je­di­nou sil­nicí. A ptám se tedy: není ná­ho­dou naše cesta ži­vo­tem na­lin­ko­vaná a předem roz­hod­nutá, takže ve chvíli, kdy se roz­ho­du­jeme, je ve sku­teč­nosti roz­hod­nuto za nás a my s po­ci­tem vlastní volby usku­teč­níme dávno na­lin­ko­vaný děj?

Teď to vez­meme ze široka a za­čneme si­tu­aci zkou­mat z po­hledu celého vesmíru. K čemu se do­sta­neme? Ke stej­nému vý­sledku. Vesmír vznikl kdysi dávno při velkém třesku, vznikla hmota a pak vše jelo jako obří fy­zi­kálně-che­mická reakce. Tam na úplném pr­vo­po­čátku exis­tence byly určeny „vstupní pa­ra­me­try“ oné reakce, která od té doby běží podle jasně daných pří­rod­ních zákonů. A co teď? Podle mého názoru, vše co se stane je jen přesně daná sou­část téhle reakce, která má svůj po­čá­tek, průběh a konec. Když se roz­ho­duji mezi dvěma vol­bami, můj mozek se v tu chvíli roz­hodne podle ur­či­tých zá­ko­ni­tostí a zvolí si tu jednu je­di­nou mož­nost. A ty zá­ko­ni­tosti roz­ho­do­vání jsou dány zase che­mic­kými re­ak­cemi v mozku a ty zase ja­ký­misi vztahy a zákony fy­zi­kál­ními. Kdyby se jedna mož­nost volby usku­teč­nila ve dvou na­prosto stej­ných vesmí­rech ve stejný čas, mohla by do­pad­nout roz­dílně? Ne, do­padla by na­prosto stejně, pro­tože ten „al­go­rit­mus roz­ho­do­vání“ je stejný a daný.

Když je tedy všechno dané, roz­hod­nuté, má smysl potom se o cokoli starat, když se to stane i bez mého při­či­nění? Ja­ká­pak ka­ri­éra, bu­douc­nost, vše je na­plá­no­vané a roz­hod­nuté od za­čátku vesmíru, má smysl na něco ta­ko­vého myslet? Proč ne­pro­pad­nout zou­fal­ství a po­ra­že­nec­tví? Nic se neděje kvůli mně, ale já to dělám, jak je roz­hod­nuto.

Přesto myslím, že není po­třeba pro­pa­dat de­pre­sím a to ze dvou důvodů. Jednak všechno je už dané, takže když si pů­jdete za svým, bude to ve sku­teč­nosti ta jediná správná va­ri­anta, pro­tože žádná špatná nebo i jiná ne­e­xis­tuje. A druhak, když pro­pad­nete de­presi, je to daný vý­sle­dek a nemáte na výběr. Z toho vy­plývá, že všechno je určené (i to že o tom tady tak pře­mýš­lím), nemáme na výběr, ale zase proti tomu ne­mů­žeme bo­jo­vat, pro­tože to zkrátka nejde, pro­tože i ten boj je do­předu na­lin­ko­vaný. Zkrátka budeme dělat jakoby nic, pro­tože proti tomu nic ne­zmů­žeme a ani to nejde a pak nám bude fajn.

Další vý­sled­kem tohoto fi­lo­zo­fic­kého po­chodu (kromě faktu, že všechno je roz­hod­nuté a vlastně je to tak dobře) je před­po­vě­di­tel­nost bu­douc­nosti. Tedy asi takto: kdy­bychom znali všechny vstupní pod­mínky vzniku vesmíru, byly bychom schopni určit, co se stane v ja­kém­koli bodě a ja­kém­koli čase vesmíru. Stačí znát „vstupní pa­ra­me­try“ a způsob jak spolu in­ter­a­gují. A pak do­sta­tečně rychlý po­čí­tač, který by to všechno spo­čí­tal a známe bu­douc­nost. Ale je zde také pro­blém, že při tomto vý­po­čtu se bude de facto si­mu­lo­vat celý vesmír, po ur­či­tou dobu, což je dost velké sousto i pro IBM.


PS 4/2008:

Po téměř třech letech je třeba do­pl­nit ně­ko­lik po­zná­mek: Tady v těch úva­hách, kte­rými jsem se za­bý­val (v té době mi bylo 17) jsem vlastně sám pro sebe vy­mys­lel de­ter­mi­nis­mus a sku­teč­nost, že něco ta­ko­vého exis­tuje, se ke mně do­stala o ně­ko­lik let poz­ději pro­střed­nic­tvím Wi­ki­pe­die. S tímto té­ma­tem také úzce sou­visí náhoda. O tom jestli nějaké oprav­dová náhoda exis­tuje, nebo je to jen vý­sle­dek cho­vání sys­tému příliš slo­ži­tého, než abychom ho po­cho­pili, jsem dumal nějaké ty měsíce poté a měl jsem ty de­ter­mi­nis­tické ten­dence říct, že ne, ale pak jsem se do­zvě­děl, že kvan­tové jevy se cho­vají ná­hodně a sta­tis­ticky a tak do­stala moje víra před­ur­če­nosti ránu pod pás. Přesto radši věřím silné kauza­litě: faktu, že sku­teč­nost je ná­sle­dek jas­ných příčin, než ně­ja­kým bá­chor­kám o smyslu života a mož­nosti si volby. Tedy já uva­žuji, že ta před­ur­či­tel­nost o které píšu, je na příliš nízké úrovni, než abychom ji mohli vnímat jako nějaký osud nebo smysl života.


na úvahu na­va­zuje Bod Omega a jiné omyly na přímce his­to­rie


* 7/2005

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz