Svoboda volby

Máme možnost se rozhodnout co bude dál a ovlivnit tak budoucnost, nebo je všechno dané? Tato otázka už mi vrtá dlouhou dobu hlavou. Nemyslím tím osud, ale něco mnohem elementárnějšího a bezprostřednějšího. Jde o to, že když se rozhoduji mezi dvěma možnostmi a rozhodnu se pro jednu z nich a uskutečním ji, ta druhá už nikdy nemůže nastat. Zdánlivá banalita, někdo si řekne: může nastat později, ale to už je jiná událost v jiném čase. A když tedy všechny neuskutečněné události nikdy nenastanou, není to všechno rozhodování jen hra podle daného scénáře. Stejně se ta druhá možnost, slepá ulička rozhodování, nikdy nenaplní a platí jen ta jedna jediná. De facto jedeme po jedné silnici a míjíme odbočky na různé strany. Ano víme o nich, ale nikdy do nich nevjedeme. Máme určité povědomí jak vypadá prvních dvacet metrů té uličky, ale už nevíme kam vede, jestli je slepá a nikdy se to nedozvíme protože se stejně vydáme tou jedinou silnicí. A ptám se tedy: není náhodou naše cesta životem nalinkovaná a předem rozhodnutá, takže ve chvíli, kdy se rozhodujeme, je ve skutečnosti rozhodnuto za nás a my s pocitem vlastní volby uskutečníme dávno nalinkovaný děj?

Teď to vezmeme ze široka a začneme situaci zkoumat z pohledu celého vesmíru. K čemu se dostaneme? Ke stejnému výsledku. Vesmír vznikl kdysi dávno při velkém třesku, vznikla hmota a pak vše jelo jako obří fyzikálně-chemická reakce. Tam na úplném prvopočátku existence byly určeny „vstupní parametry“ oné reakce, která od té doby běží podle jasně daných přírodních zákonů. A co teď? Podle mého názoru, vše co se stane je jen přesně daná součást téhle reakce, která má svůj počátek, průběh a konec. Když se rozhoduji mezi dvěma volbami, můj mozek se v tu chvíli rozhodne podle určitých zákonitostí a zvolí si tu jednu jedinou možnost. A ty zákonitosti rozhodování jsou dány zase chemickými reakcemi v mozku a ty zase jakýmisi vztahy a zákony fyzikálními. Kdyby se jedna možnost volby uskutečnila ve dvou naprosto stejných vesmírech ve stejný čas, mohla by dopadnout rozdílně? Ne, dopadla by naprosto stejně, protože ten „algoritmus rozhodování“ je stejný a daný.

Když je tedy všechno dané, rozhodnuté, má smysl potom se o cokoli starat, když se to stane i bez mého přičinění? Jakápak kariéra, budoucnost, vše je naplánované a rozhodnuté od začátku vesmíru, má smysl na něco takového myslet? Proč nepropadnout zoufalství a poraženectví? Nic se neděje kvůli mně, ale já to dělám, jak je rozhodnuto.

Přesto myslím, že není potřeba propadat depresím a to ze dvou důvodů. Jednak všechno je už dané, takže když si půjdete za svým, bude to ve skutečnosti ta jediná správná varianta, protože žádná špatná nebo i jiná neexistuje. A druhak, když propadnete depresi, je to daný výsledek a nemáte na výběr. Z toho vyplývá, že všechno je určené (i to že o tom tady tak přemýšlím), nemáme na výběr, ale zase proti tomu nemůžeme bojovat, protože to zkrátka nejde, protože i ten boj je dopředu nalinkovaný. Zkrátka budeme dělat jakoby nic, protože proti tomu nic nezmůžeme a ani to nejde a pak nám bude fajn.

Další výsledkem tohoto filozofického pochodu (kromě faktu, že všechno je rozhodnuté a vlastně je to tak dobře) je předpověditelnost budoucnosti. Tedy asi takto: kdybychom znali všechny vstupní podmínky vzniku vesmíru, byly bychom schopni určit, co se stane v jakémkoli bodě a jakémkoli čase vesmíru. Stačí znát „vstupní parametry“ a způsob jak spolu interagují. A pak dostatečně rychlý počítač, který by to všechno spočítal a známe budoucnost. Ale je zde také problém, že při tomto výpočtu se bude de facto simulovat celý vesmír, po určitou dobu, což je dost velké sousto i pro IBM.

PS 4/2008:

Po téměř třech letech je třeba doplnit několik poznámek: Tady v těch úvahách, kterými jsem se zabýval (v té době mi bylo 17) jsem vlastně sám pro sebe vymyslel determinismus a skutečnost, že něco takového existuje, se ke mně dostala o několik let později prostřednictvím Wikipedie. S tímto tématem také úzce souvisí náhoda. O tom jestli nějaké opravdová náhoda existuje, nebo je to jen výsledek chování systému příliš složitého, než abychom ho pochopili, jsem dumal nějaké ty měsíce poté a měl jsem ty deterministické tendence říct, že ne, ale pak jsem se dozvěděl, že kvantové jevy se chovají náhodně a statisticky a tak dostala moje víra předurčenosti ránu pod pás. Přesto radši věřím silné kauzalitě: faktu, že skutečnost je následek jasných příčin, než nějakým báchorkám o smyslu života a možnosti si volby. Tedy já uvažuji, že ta předurčitelnost o které píšu, je na příliš nízké úrovni, než abychom ji mohli vnímat jako nějaký osud nebo smysl života.

na úvahu navazuje Bod Omega a jiné omyly na přímce historie

* 7/2005