k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Namiřte na sebe kamery

30. 10. 2008 (před 11 lety) — k47 (CC by-nc-sa) (♪)
CC by (via)

(ne­ná­vistná óda na všchno krásné, mo­derní a zby­tečné)

Vždycky jsem dumal nad tím, jak lidi do­nu­tit, aby se dob­ro­volně vzdali určité části svého sou­kromí, aniž by jim při­pa­dalo, že je to nějak ome­zuje. Nikdy jsem ne­vy­mys­lel nic nového, ale byli tu jiní, kteří na něco kápli.


Ale začnu tím, že se ob­lou­kem vrátím na za­čá­tek úvah a po­lo­žím si otázku: Co je to sou­kromí? Podle mě je to ta část života, která ostat­ním lidi nemusí za­jí­mat. "To je můj život a tobě je po tom hovno." Ale pravda je taková, že to co ne­známe nás vždycky nejvíc zajímá.

Nicméně, zpátky do vlaku myš­le­nek. K sou­kromí a jeho eli­mi­naci při­stu­puji z mého světa, jsem in­ter­ne­tový evan­ge­lista (ne tak úplně, ale doufám, že chá­pete, co tím myslím) a cizí sou­kromí bych kradl přes nějaké in­ter­ne­tové služby, které na­bíd­nou uži­va­teli zábavu, ale ně­ja­kým způ­so­bem ho donutí, aby sám od­ha­lo­val svoje… v nej­lep­ším pří­padě úplně všechno sou­kromí.

Pár pří­kladů za všechno: podlý Twit­ter a ma­jestátní mo­nu­ment zby­teč­nosti a ztráty času – Fa­ce­Book. Twit­ter je zá­keřné zlo. To ví každý. Nebyl prvním mi­k­rob­le­gem a ani není nej­lepší, ale ze všech mi­k­rob­logů do­ká­zal na­ka­zit nejvíc lidí. Řekl lidem: „Pojď a napiš sem co právě děláš.“ „Co právě dělám? Já nevím… Vy­ší­vám si ka­mi­zolku, kuju meč, který byl zlomen, trhám Van Go­ghova plátna, loupu švestky. Co? loupal jsem švestky někdy před tím, než vznikl Twit­ter? A psal jsem o tom?“ Po­pravdě řečeno: ne.

Ale svět není černej ani bílej a nedá se říct, že Twit­ter je úplně k ničemu. Dá se tam najít po­ba­vení a po­u­čení, což záleží hlavně na okruhu zvo­le­ných followerů a jejich soud­nosti. Ale na druhou stranu v mno­hých pří­pa­dech Twit­ter nabídl mnoha lidem ak­ti­vitu, kterou by je nikdy ne­na­padlo dělat a kdyby jim někdo řekl: „Piš na svoje stránky co právě teď děláš, jakou zubní pastou sis čistil zuby a jak ses zase ztřís­kal.“ Jejich reakce by nej­spíš byla: „Pro­boha proč?“

No jo, pro­boha proč. Ale když to dělají ty tisíce lidí okolo, proč ne já? Nechat se strh­nout davem, tak to celé fun­guje.

Ale jádro mého la­men­to­vání je jinde: mi­k­rob­loby na­bídly ak­ti­vitu, kterou nikdo nikdy ne­po­tře­bo­val (přesně v duchu pří­sloví: kupuji si věci které ne­po­tře­buji za peníze, které nemám). Dal nám zby­teč­nost, řekl, že je to velice kůl a změnil naše návyky (myš­leno ve stylu, že rituál přijdu domů, kouknu na de­vi­an­tArt, kouknu do RSS čtečky změnil na přijdu domů, kouknu na de­vi­an­tArt, zkon­t­ro­luji Twit­ter, kouknu do RSS čtečky). A ně­kte­rým lidem přišlo nor­mální dělit se o běžné ma­li­cherné zby­teč­nosti s každým kdo má in­ter­net a umí klikat na odkazy. Není to moc vidět, ale je to tu: někdo dal lidem do ruky ná­stroj a oni s jeho pomocí si začali ula­mo­vat kousky svého sou­kromí.

A právě tady při­chází na řadu Fa­ce­Book s celou svojí ob­lud­nou zby­teč­ností, který tohle dotáhl do ex­trému a každou změnu fotky, na­vá­zání přá­tel­ství, na­psání textu, uprd­nutí a celé mi­ri­ády dal­ších běž­ných čin­ností in­de­xuje a dělá z nich takové ty velice po­drobné, pro někoho možná za­jí­mavé, ale jinak zcela zby­tečné výpisy ve kte­rých lze zjisti co, kdy, kde, jak, s kým a za kolik daný uži­va­tel dělal.

Možná to může vy­pa­dat, že mám k soc­ne­tům ur­či­tou averzi. Ale to není pravda. Fa­ce­Book je kupří­kladu fan­tas­tická apli­kace, která vyniká v tom k čemu byla určena: mrhání času.

Další sub­jekt, který pase po našem sou­kromí a docela se mu to daří je google. Google v pod­statě ovládá sou­časný in­ter­net: má ma­jo­ritu ve vy­hle­dá­vání a in­ter­ne­to­vém videu, má svůj mail, blo­go­va­dla, fo­to­ga­le­rii, online do­ku­menty, vlastní pro­hlí­žeč, desk­to­pové vy­hle­dá­vání, mapy a další věci. Otázka zní: po­tře­buje věžný uži­va­tel víc? Jestliže ne, pak se může vrh­nout přímo do náručí googlu a žít si spo­ko­jeně až do smrti v jeho síti webo­vých služeb a pod jeho do­hle­dem.

Google po­tře­buje znát své uži­va­tele, musí o nich vědět co nejvíc, musí si dělat jejich pro­fily, musí znát jejich zájmy, ko­níčky, všechno, musí vědět v jakém oboru pra­cují, na jaké jsou pozici, co mají rádi a co nemají. Ne, že by to všechno dělal, pro­tože by chtěl, ale on musí. Nemá na vývěr. Google totiž vy­dě­lává re­kla­mou a re­klama je nej­ú­čin­nější, když se správně zacílí. Ale jak cílit? Nejdřív se po­sbí­rají in­for­mace na jaké stránky uži­va­tel chodí, co tam dělá, komu mai­luje, co píše, o čem blo­guje, co vy­hle­dává. A Google všechny tyhle služby má, proč by se tedy nemohl občas po­dí­vat klí­čo­vou dírkou? Ale jděte. Google přece není zlá firma.

Možná, že ne, ale možná taky žijeme v Gůglím světě, kde je každý náš krok za­zna­me­nán a za­lo­go­ván a nějaké za­str­čené po­čí­ta­čové ser­very toho o nás vědí víc než my sami.

Jde o to, že vní­mání sku­teč­nosti se mění s dobou a ak­tu­ální si­tu­ací. Stejně tak se i naše vní­mání sou­kromí se obru­šuje a lidem vlastně ani moc nevadí, že se někdo úplně cizí může sem tam něco do­zvě­dět. Ale co potom ty kamery, v uli­cích na které jsme si taky celkem zvykli. A co sle­do­va­telné čipy, které nám chtějí na­stře­lit do před­loktí a říkají, že je to pro naše dobro, že tím bude určena naše iden­tita a bude se tím moc platit a svět bude o moc po­ho­dl­nější. A když ne­dej­bože, po­cho­pi­telně čirou ná­ho­dou a omylem budou ty čipy sle­do­va­telné, tak nad tím snad už jenom máv­neme rukou. Tou dobou to už nikoho ne­pře­kvapí. Konec konců, když bude možné sle­do­vat kaž­dého oby­va­tele pla­nety, pře­stane exis­to­vat ne­vir­tu­ální kri­mi­na­lita, pro­tože bude možné zpětně do­hle­dat, kde kdo byl. „Jenom pro vaše dobro.“ Ale jádro věci je „bude možné sle­do­vat kaž­dého oby­va­tele pla­nety“.

Vždycky je to něco za něco.

Teď je vhodný oka­mžik zmínit, co se stalo v Ame­rice, po té jejich udá­losti. Viděl jsem spousta filmů, které to všechno ně­ja­kým způ­so­bem zpo­chyb­ňo­vali, viděl jsem Mo­o­rovy filmy, oba Ze­it­ge­isty a další, které říkaly bylo to jinak, že to byl plán, jak nahnat strach a do­nu­tit lidi, aby se vzdali svých svobod (což s sebou táhne i sou­kromí, abych se držel tématu). Ne­ří­kám, že je to pravda, ale jistá logika se v tom najde a ně­které okol­nosti jsou velice po­divné. Ne­věřte tomu, ale pře­mýš­lejte o tom.

Všechny tyhle filmy uka­zují Ame­riku jako moc­nost zla, která se snaží pomocí re­presí udržet vlastní oby­va­tele ve stra­chu a ne­o­me­zeně jim vlád­nout a kon­t­ro­lo­vat je (četli jste 1984?). Ale nikdy ne­chápu, kam by tohle ab­so­lutní zlo mělo smě­řo­vat a proč? Svě­to­vláda? K čemu? Nějak to potom po­strádá smysl.

Opusťme úvahy o to­tální hrů­zo­vládě a zpátky k tématu. Celý tenhle text ini­ci­o­val oka­mžik, kdy jsem ob­je­vil ustream, což je služba, která umož­ňuje pro­vo­zo­vat vlastní in­ter­ne­tové vy­sí­lání – nejen předem na­hraná videa, ale oka­mžitý živý přenos. Stačí k tomu mít jen za­pnutý flash a vlast­nit ně­ja­kou tu kameru.

Nej­za­jí­ma­vější byl po­cho­pi­telně živý přenos, kdy se dalo na stránce s videem přímo cha­to­vat a tento chat se mohl pře­ná­šet do videa (takový jed­no­směrný vi­deo­chat). A na strán­kách ustre­amu jsem se do­kli­kal k ně­ko­lika živým pře­no­sům, kdy lidi na nějaké místo na­mí­řili kameru a ne­chali ji běžet. Celý den a celou noc. Vět­ši­nou to mířilo na jejich pra­covní stůl, kde jenom běželi po­čí­tače a nikdo tam nebyl. Ale někdy tam seděl nějaký člověk a dělal nějaké věci. Nor­málka, tohle nikoho ne­pře­kvapí. Za­jí­mavé bylo jenom to, že na něj celý den mířila kamera a každý mohl na­hléd­nout do jeho pra­covny.

Za­jí­mavé. Já bych takto na sebe kameru nikdy ne­na­mí­řil, nikdy bych jí ne­ne­chal běžet jenom tak, před den a přes noc. Proč taky? I když na­hlí­žet do cizího sou­kromí nebylo špatné.

Způ­sobů, jak se dob­ro­volně nechat sle­do­vat je spoustu: mi­k­rob­lo­go­vat, na­mí­řit na sebe kameru nebo vůbec po­u­ží­vat in­ter­net. Ale co tady zatím chybí je sní­mání plochy. Před­stavte si službu, která by vás ně­ja­kými těmi chytla­vými slo­gany a s při­spě­ním re­klamní masáže, pře­svěd­čila, abyste si na­in­sta­lo­vali pro­gram, který kaž­dých deset vteřin vy­tvoří snímek vaší plochy v plném roz­li­šení a odešle ho na server. To bychom teprve byli v prdeli.

Už by to chtělo nějak za­kon­čit a to jsem se ne­zmí­nil o pořadu Nic než pravda, který je na šo­ku­jící eli­mi­naci sou­kromí po­sta­ven. Vy­ne­chal jsem spoustu dal­ších věcí, které na nás na netu číhají, které nás sle­dují a z růz­ných za­zna­me­ná­vají naší čin­nost (třeba in­sti­tuce chrá­nící zájmy hu­deb­ních vy­da­va­telů by se mohli umlá­tit, aby věděli, co všechno lidi sta­hují). Ale to že je toho tolik, není ta nej­horší ka­ta­strofa. Nej­větší pro­blém spat­řuji v tom, že si zvy­káme, že se naše vní­mání obru­šuje šmi­r­glem sou­čas­nosti a spusta věcí nám ne­při­jde divná i když dřív by nám při­pa­dala. Člověk si říká, že o nic nejde, že nic neříká, že to není vůbec nikomu uži­tečné, ale víc se nemůže mýlit. Každou in­for­mací, kterou vy­pustí do sítě, každou stopou, kterou za­ne­chá, na­hrává (nám) stal­ke­rům a dalším kteří z růz­ných důvodů chtějí vědět, co by vědět neměli.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz