Namiřte na sebe kamery

(nenávistná óda na všchno krásné, moderní a zbytečné)

Vždycky jsem dumal nad tím, jak lidi donutit, aby se dobrovolně vzdali určité části svého soukromí, aniž by jim připadalo, že je to nějak omezuje. Nikdy jsem nevymyslel nic nového, ale byli tu jiní, kteří na něco kápli.

Ale začnu tím, že se obloukem vrátím na začátek úvah a položím si otázku: Co je to soukromí? Podle mě je to ta část života, která ostatním lidi nemusí zajímat. "To je můj život a tobě je po tom hovno." Ale pravda je taková, že to co neznáme nás vždycky nejvíc zajímá.

Nicméně, zpátky do vlaku myšlenek. K soukromí a jeho eliminaci přistupuji z mého světa, jsem internetový evangelista (ne tak úplně, ale doufám, že chápete, co tím myslím) a cizí soukromí bych kradl přes nějaké internetové služby, které nabídnou uživateli zábavu, ale nějakým způsobem ho donutí, aby sám odhaloval svoje… v nejlepším případě úplně všechno soukromí.

Pár příkladů za všechno: podlý Twitter a majestátní monument zbytečnosti a ztráty času – FaceBook. Twitter je zákeřné zlo. To ví každý. Nebyl prvním mikroblegem a ani není nejlepší, ale ze všech mikroblogů dokázal nakazit nejvíc lidí. Řekl lidem: „Pojď a napiš sem co právě děláš.“ „Co právě dělám? Já nevím… Vyšívám si kamizolku, kuju meč, který byl zlomen, trhám Van Goghova plátna, loupu švestky. Co? loupal jsem švestky někdy před tím, než vznikl Twitter? A psal jsem o tom?“ Popravdě řečeno: ne.

Ale svět není černej ani bílej a nedá se říct, že Twitter je úplně k ničemu. Dá se tam najít pobavení a poučení, což záleží hlavně na okruhu zvolených followerů a jejich soudnosti. Ale na druhou stranu v mnohých případech Twitter nabídl mnoha lidem aktivitu, kterou by je nikdy nenapadlo dělat a kdyby jim někdo řekl: „Piš na svoje stránky co právě teď děláš, jakou zubní pastou sis čistil zuby a jak ses zase ztřískal.“ Jejich reakce by nejspíš byla: „Proboha proč?“

No jo, proboha proč. Ale když to dělají ty tisíce lidí okolo, proč ne já? Nechat se strhnout davem, tak to celé funguje.

Ale jádro mého lamentování je jinde: mikrobloby nabídly aktivitu, kterou nikdo nikdy nepotřeboval (přesně v duchu přísloví: kupuji si věci které nepotřebuji za peníze, které nemám). Dal nám zbytečnost, řekl, že je to velice kůl a změnil naše návyky (myšleno ve stylu, že rituál přijdu domů, kouknu na deviantArt, kouknu do RSS čtečky změnil na přijdu domů, kouknu na deviantArt, zkontroluji Twitter, kouknu do RSS čtečky). A některým lidem přišlo normální dělit se o běžné malicherné zbytečnosti s každým kdo má internet a umí klikat na odkazy. Není to moc vidět, ale je to tu: někdo dal lidem do ruky nástroj a oni s jeho pomocí si začali ulamovat kousky svého soukromí.

A právě tady přichází na řadu FaceBook s celou svojí obludnou zbytečností, který tohle dotáhl do extrému a každou změnu fotky, navázání přátelství, napsání textu, uprdnutí a celé miriády dalších běžných činností indexuje a dělá z nich takové ty velice podrobné, pro někoho možná zajímavé, ale jinak zcela zbytečné výpisy ve kterých lze zjisti co, kdy, kde, jak, s kým a za kolik daný uživatel dělal.

Možná to může vypadat, že mám k socnetům určitou averzi. Ale to není pravda. FaceBook je kupříkladu fantastická aplikace, která vyniká v tom k čemu byla určena: mrhání času.

Další subjekt, který pase po našem soukromí a docela se mu to daří je google. Google v podstatě ovládá současný internet: má majoritu ve vyhledávání a internetovém videu, má svůj mail, blogovadla, fotogalerii, online dokumenty, vlastní prohlížeč, desktopové vyhledávání, mapy a další věci. Otázka zní: potřebuje věžný uživatel víc? Jestliže ne, pak se může vrhnout přímo do náručí googlu a žít si spokojeně až do smrti v jeho síti webových služeb a pod jeho dohledem.

Google potřebuje znát své uživatele, musí o nich vědět co nejvíc, musí si dělat jejich profily, musí znát jejich zájmy, koníčky, všechno, musí vědět v jakém oboru pracují, na jaké jsou pozici, co mají rádi a co nemají. Ne, že by to všechno dělal, protože by chtěl, ale on musí. Nemá na vývěr. Google totiž vydělává reklamou a reklama je nejúčinnější, když se správně zacílí. Ale jak cílit? Nejdřív se posbírají informace na jaké stránky uživatel chodí, co tam dělá, komu mailuje, co píše, o čem bloguje, co vyhledává. A Google všechny tyhle služby má, proč by se tedy nemohl občas podívat klíčovou dírkou? Ale jděte. Google přece není zlá firma.

Možná, že ne, ale možná taky žijeme v Gůglím světě, kde je každý náš krok zaznamenán a zalogován a nějaké zastrčené počítačové servery toho o nás vědí víc než my sami.

Jde o to, že vnímání skutečnosti se mění s dobou a aktuální situací. Stejně tak se i naše vnímání soukromí se obrušuje a lidem vlastně ani moc nevadí, že se někdo úplně cizí může sem tam něco dozvědět. Ale co potom ty kamery, v ulicích na které jsme si taky celkem zvykli. A co sledovatelné čipy, které nám chtějí nastřelit do předloktí a říkají, že je to pro naše dobro, že tím bude určena naše identita a bude se tím moc platit a svět bude o moc pohodlnější. A když nedejbože, pochopitelně čirou náhodou a omylem budou ty čipy sledovatelné, tak nad tím snad už jenom mávneme rukou. Tou dobou to už nikoho nepřekvapí. Konec konců, když bude možné sledovat každého obyvatele planety, přestane existovat nevirtuální kriminalita, protože bude možné zpětně dohledat, kde kdo byl. „Jenom pro vaše dobro.“ Ale jádro věci je „bude možné sledovat každého obyvatele planety“.

Vždycky je to něco za něco.

Teď je vhodný okamžik zmínit, co se stalo v Americe, po té jejich události. Viděl jsem spousta filmů, které to všechno nějakým způsobem zpochybňovali, viděl jsem Moorovy filmy, oba Zeitgeisty a další, které říkaly bylo to jinak, že to byl plán, jak nahnat strach a donutit lidi, aby se vzdali svých svobod (což s sebou táhne i soukromí, abych se držel tématu). Neříkám, že je to pravda, ale jistá logika se v tom najde a některé okolnosti jsou velice podivné. Nevěřte tomu, ale přemýšlejte o tom.

Všechny tyhle filmy ukazují Ameriku jako mocnost zla, která se snaží pomocí represí udržet vlastní obyvatele ve strachu a neomezeně jim vládnout a kontrolovat je (četli jste 1984?). Ale nikdy nechápu, kam by tohle absolutní zlo mělo směřovat a proč? Světovláda? K čemu? Nějak to potom postrádá smysl.

Opusťme úvahy o totální hrůzovládě a zpátky k tématu. Celý tenhle text inicioval okamžik, kdy jsem objevil ustream, což je služba, která umožňuje provozovat vlastní internetové vysílání – nejen předem nahraná videa, ale okamžitý živý přenos. Stačí k tomu mít jen zapnutý flash a vlastnit nějakou tu kameru.

Nejzajímavější byl pochopitelně živý přenos, kdy se dalo na stránce s videem přímo chatovat a tento chat se mohl přenášet do videa (takový jednosměrný videochat). A na stránkách ustreamu jsem se doklikal k několika živým přenosům, kdy lidi na nějaké místo namířili kameru a nechali ji běžet. Celý den a celou noc. Většinou to mířilo na jejich pracovní stůl, kde jenom běželi počítače a nikdo tam nebyl. Ale někdy tam seděl nějaký člověk a dělal nějaké věci. Normálka, tohle nikoho nepřekvapí. Zajímavé bylo jenom to, že na něj celý den mířila kamera a každý mohl nahlédnout do jeho pracovny.

Zajímavé. Já bych takto na sebe kameru nikdy nenamířil, nikdy bych jí nenechal běžet jenom tak, před den a přes noc. Proč taky? I když nahlížet do cizího soukromí nebylo špatné.

Způsobů, jak se dobrovolně nechat sledovat je spoustu: mikroblogovat, namířit na sebe kameru nebo vůbec používat internet. Ale co tady zatím chybí je snímání plochy. Představte si službu, která by vás nějakými těmi chytlavými slogany a s přispěním reklamní masáže, přesvědčila, abyste si nainstalovali program, který každých deset vteřin vytvoří snímek vaší plochy v plném rozlišení a odešle ho na server. To bychom teprve byli v prdeli.

Už by to chtělo nějak zakončit a to jsem se nezmínil o pořadu Nic než pravda, který je na šokující eliminaci soukromí postaven. Vynechal jsem spoustu dalších věcí, které na nás na netu číhají, které nás sledují a z různých zaznamenávají naší činnost (třeba instituce chránící zájmy hudebních vydavatelů by se mohli umlátit, aby věděli, co všechno lidi stahují). Ale to že je toho tolik, není ta nejhorší katastrofa. Největší problém spatřuji v tom, že si zvykáme, že se naše vnímání obrušuje šmirglem současnosti a spusta věcí nám nepřijde divná i když dřív by nám připadala. Člověk si říká, že o nic nejde, že nic neříká, že to není vůbec nikomu užitečné, ale víc se nemůže mýlit. Každou informací, kterou vypustí do sítě, každou stopou, kterou zanechá, nahrává (nám) stalkerům a dalším kteří z různých důvodů chtějí vědět, co by vědět neměli.