Last mile

Jednou jsem si takhle vyrazil na kole. Valil jsem rychle a zvostra! Ušlapal jsem asi 40km prakticky bez přestávky a dost rychle. Byla to fakt jízda, ale: jednom jsem sjížděl 6km dlouhý kopeček dolů a na tomto úseku byla jediná nepřehledná zatáčka, kde bych nechtěl potkat žádné auto. Ale já jsem právě na této 6km štrece potkal jediné auto a právě v tom jediném místě, kde bych ho nechtěl potkat. To je snad naschvál! Taková shoda náhod! Proč nemohlo vyjet o 30 vteřin dříve? Proč? Jelo jak jelo a jako na potvoru jsem to potkal na tý blbý zatáčce.

Ale ten samý den se stala další nepříjemná věc. Celou cestu jsem pádil a když už jsem se vracel nepotkal jsem za posledních 10 minut ani živáčka. Asi na 10 metrech jsem zpomalil a sotva se vlekl. A v tom mě předjelo auto. To taky nepotěší. Já ze sebe 40km vydávám všechno a v jediném úseku, kde jedu „trochu“ pomaleji, mě někdo spatří! To si teda o mně museli udělat pěkný obrázek. Dokonce v tom autě se kdosi otáčel a díval se za mnou. Nemám páru kdo to mohl být (i když mám jeden tajný typ), ale musel(-a) si o mně myslet, že jsem nějaký somrák. Tedy potom jsem si to tak nějak uvědomil a vystartoval jsem takovou rychlostí, kterou bych nevyvinul, ani kdybych nebyl unavený.

Tenhle sprint, kdy jsem se hnal do kopce, se slovy „seru na to; last mile“, jako ohnivá čára mi vydržel jen asi 300 metrů a pak už mi došli síly.

A co tím chci říct? To, že špatné věci, nebo skutky které se nehodí, se jako na potvoru stanou v ten nejhorší možný čas a na tom nejhorším místě. Je to tak, vždycky se stane, to co by se stát nemělo. Možná je to tím, že tyto špatné konstelace a náhody si uvědomujeme, zatímco ty dobré nevědomky přejdeme a neradujeme se: „tohle by mohlo vlastně skončit mnohem hůř.“