k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Konec a začátek

— k47 (CC by-nc-sa) (♪)

(zu­ři­vost je jako droga: dává křídla, ale jen na chvíli a pád je velice tvrdý)

Kdysi jsem byl na­štva­nej. Moc.Byl to skoro amok. Jediný k čemu jsem se zmohl, bylo vzít kolo a ujet někam daleko. Chtěl jsem jet daleko do lesa a tam roz­mlá­tit všechno na co přijdu, vyrvat stromky ze země a roz­se­kat ně­ja­kou oboru, abych ze sebe vybil zlost. Jel jsem dál, nohy jsem měl těžký, ale pořád se mnou lom­co­vala zu­ři­vost. A ne­u­stá­valo to. V duchu jsem si říkal a potom jsem skoro řval, jak všechny lidi ne­ná­vi­dím a jak bych chtěl všechny po­za­bí­jet. V tom návalu zu­ři­vosti jsem si zničil zvonek na kole, jedním trh­nu­tím jsem ho do­slova urval z ří­dítka. Byl to amok a já si uvě­do­mo­val, že se vlastně vůbec nemůžu ovlá­dat.Jel jsem dál, plný ne­ná­visti a s chutí všechno zničit a po­za­bí­jet.

Pak jsem před sebou uviděl dva lidi. Při­brz­dil jsem, ale stále jsem. Plný ne­ná­visti, po­kra­čo­val. Ale pak jsem je míjel a po­dí­val jsem se na ně. Nějaký stařík vezl svou matku nebo man­želku na in­va­lid­ním vozíku. Cosi se ve mně zlo­milo a já už ne­cí­til zlost a za­pla­kal jsem. Tam jsem po­cho­pil, tam jsem se našel. Viděl jsem to tomu sta­ří­kovi na očích – byl spo­ko­jený a to já nebyl.Uvě­do­mil jsem si, pro jakou ma­lič­kost jsem se takhle na­štval.Vjel jsem do lesa a vydal se nej­pustší cestou na nej­od­leh­lejší místo, kam moc lidí nehodí. Za­sta­vil jsem a dlouze jsem pře­mýš­lel.

Přišel jsem na to, že kdy­bych pře­mýš­lel klidně a jasně, nic by se ne­stalo. Byl bych v pohodě. Ne­jed­nat podle emocí, ne­jed­nat citově, nebo ale­spoň se ne­ne­chat emo­cemi zcela ovlád­nout, to mi chy­bělo. Jednat ro­zu­mem a jednat chladně a přesně, ne­do­pouš­tět se chyb.

Tam na tom pustém místě v lese se na­pl­nilo něco o čem jsem dlou­hou dobu pře­mýš­lel. O ja­kémsi „učení“ nebo víře v přes­nost, rozum, o ja­kémsi „hnutí“, jehož čle­nové by se sna­žili být lepší než všichni před nimi a sna­žili by se jednat správně a bez chyb. Ne­sna­žili by se za­chrá­nit, spasit nebo po­lep­šit svět, ale dělali by vše pro sebe a tak aby byli sami spo­ko­jeni. Tedy lidé zba­vení lid­ských vad a ne­do­ko­na­losti ve své osob­nosti.

Svoje názory ještě ro­ze­píšu.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz