Knihy, sebevraždy, apatie, činy, goonové a další
Trochu hutnější úvaha/hejt/braindump. Pro zorientování doporučeno prvních pár stránek knihy „S elegancí ježka“, ale ani to nemusí pomoct. Stejně doporučuji nečíst.
Když jsem si přečetl začátek knihy S elegancí ježka, bylo mi jasné, že hrdinky knihy budu nenávidět. Obě protagonistky se s nechutnou gaučovou ostentativností vyčleňují nad ostatní, definují se jako intelektuální elita, která se skrytě posmívá pitomosti v příznačně polarizovaném světě knihy. Na jedné straně stará domovnice a dvanáctiletá dívka a na druhé straně všichni ostatní – přízemní a tupí. Ta vykonstruovaná polarizace mě praštila do očí. Přesto nedělají nic, ale cíleně se snaží stát se neviditelnými, zapadnout do příslušných stereotypů, aby nikdo nic nepoznal.
Dělalo se mi zle z toho jak se povýšily nad všechny ostatní, jak se korunovaly a svatořečily, jak se tvářily, že znají všechno a všichni ostatní jsou jenom pitomci.
█████ Stav mysli nedefinuji vůči okolí, ale vůči sobě. Nemusím svůj postoj nějak (sám sobě) formulovat. Stačí když takový budu. Kontext. Jsem tady a jsem naživu. Když řeknu, když sám sobě vsugeruji, když si určím, že jsem nějaký, pak tenhle kontext uměle vytvářím. Ale to je zbytečné, protože kontext tady prostě je. Kontext je život, je to série skutků člověka a jeho činností, není potřeba ho nějak manifestovat a pojmenovat. I když pak je všechno snazší na pochopení. Pojmenované jevy se dají snáze uchopit. Ale tím, že jim dám jméno je nevytvořím. Když někdo řekne: „je to takhle,“ automaticky se ptám proč? Možná, že mi jenom chybí důkaz, ukázka kontextu. Nikoho nezajímá okamžik sebe-korunování, to dokáže každý, ale roky vlády – obrazně řečeno. Když o tom přemýšlím, nemůžu z hlavy vyhnat K. K. je jedna z hlavních postav všech mých povídek a příběh se vždycky nějakým způsobem obtáčí kolem něj. Nemusí být hlavním protagonistou, ale složité příběhové vazby do sebe zapadají a on je jejich součástí. K. je duševně nemocný člověk, který neustále hlouběji zabředá do svých problémů a interního pekla. Netrpí halucinacemi, není nepříčetný, realitu vnímá naprosto jasně, ale trpí. Deprese, poruchy osobnosti, duševní choroby, život jsou pro něj nesnesitelná muka, ale nechce umřít a žije, jak dovede. V hlavě mám ikonický obraz K., jak v rukách drží dlouhou sekyru. Tichý zamračený šílenec, jehož existence je zmítána v chaosu a absurdní snaze se zbavit veškeré tíhy minulosti. To je K., to je kontext ve kterém existuje. Nikdy mě a tudíž ani jeho jako fiktivní postavu nenapadlo se nějak vymezit, nějak vykolíkovat tento kontext, nějak specifikovat tuhle neurčitou oblast. Nikdy ne nevymezoval, nikdy nepřemýšlel: „Já jsem XYZ,“ ale žil a jeho život následně určil, jaký bude kontext, ne naopak. Ani nevím, co přesně se tady snažím říct. Vysvětluji nějaký koncept těžko zachytitelný, vysvětlitelný, popsatelný slovy. Ale snad mi rozumíte. Zpátky ke knize: a to, jak korunovala sebevraždu na vrcholně vznešený čin, byl vrchol komedie. Sama si v úvahách připouštěla absurditu světa a jeho ultimátní nesmyslnost a zbytečnost. Ok, beru. V tomhle uspořádání světa má všechno stejnou váhu – naprosto nulovou, nic není důležitější než něco jiného. I činy zcela antagonistické jsou stejně zbytečné. A stejně tak sebevražda. Ať ji spácháte █████ Navíc, když do toho začne tahat sociální uvědomění a probuzení soucitu s hladovějící Afrikou, je to jenom další nános frašky. █████ █████