k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Knihy, sebevraždy, apatie, činy, goonové a další

14. 3. 2010 — k47 (CC by-nc-sa)
CC by-nc-nd (zdroj)

Trochu hut­nější úvaha/hejt/bra­in­dump. Pro zo­ri­en­to­vání do­po­ru­čeno prv­ních pár strá­nek knihy „S ele­gancí ježka“, ale ani to nemusí pomoct. Stejně do­po­ru­čuji nečíst.


Když jsem si pře­četl za­čá­tek knihy S ele­gancí ježka, bylo mi jasné, že hr­dinky knihy budu ne­ná­vi­dět. Obě pro­ta­go­nistky se s ne­chut­nou gau­čo­vou os­ten­ta­tiv­ností vy­čle­ňují nad ostatní, de­fi­nují se jako in­te­lek­tu­ální elita, která se skrytě po­smívá pi­to­mosti v pří­značně po­la­ri­zo­va­ném světě knihy. Na jedné straně stará do­mov­nice a dva­nác­ti­letá dívka a na druhé straně všichni ostatní – pří­zemní a tupí. Ta vy­kon­stru­o­vaná po­la­ri­zace mě praš­tila do očí. Přesto ne­dě­lají nic, ale cíleně se snaží stát se ne­vi­di­tel­nými, za­pad­nout do pří­sluš­ných ste­re­o­typů, aby nikdo nic ne­po­znal.

Dělalo se mi zle z toho jak se po­vý­šily nad všechny ostatní, jak se ko­ru­no­valy a sva­to­ře­čily, jak se tvá­řily, že znají všechno a všichni ostatní jsou jenom pi­tomci.

████████████████████

Stav mysli ne­de­fi­nuji vůči okolí, ale vůči sobě. Ne­mu­sím svůj postoj nějak (sám sobě) for­mu­lo­vat. Stačí když takový budu. Kon­text. Jsem tady a jsem naživu. Když řeknu, když sám sobě vsu­ge­ruji, když si určím, že jsem nějaký, pak tenhle kon­text uměle vy­tvá­řím. Ale to je zby­tečné, pro­tože kon­text tady prostě je. Kon­text je život, je to série skutků člo­věka a jeho čin­ností, není po­třeba ho nějak ma­ni­fes­to­vat a po­jme­no­vat. I když pak je všechno snazší na po­cho­pení. Po­jme­no­vané jevy se dají snáze ucho­pit. Ale tím, že jim dám jméno je ne­vy­tvo­řím. Když někdo řekne: „je to takhle,“ au­to­ma­ticky se ptám proč? Možná, že mi jenom chybí důkaz, ukázka kon­textu.

Nikoho ne­za­jímá oka­mžik sebe-ko­ru­no­vání, to dokáže každý, ale roky vlády – ob­razně řečeno.

Když o tom pře­mýš­lím, nemůžu z hlavy vyhnat K. K. je jedna z hlav­ních postav všech mých po­ví­dek a příběh se vždycky ně­ja­kým způ­so­bem obtáčí kolem něj. Nemusí být hlav­ním pro­ta­go­nis­tou, ale slo­žité pří­bě­hové vazby do sebe za­pa­dají a on je jejich sou­částí. K. je du­ševně ne­mocný člověk, který ne­u­stále hlou­běji za­bředá do svých pro­blémů a in­ter­ního pekla. Netrpí ha­lu­ci­na­cemi, není ne­pří­četný, re­a­litu vnímá na­prosto jasně, ale trpí. De­prese, po­ru­chy osob­nosti, du­ševní cho­roby, život jsou pro něj ne­sne­si­telná muka, ale nechce umřít a žije, jak dovede. V hlavě mám iko­nický obraz K., jak v rukách drží dlou­hou sekyru. Tichý za­mra­čený ší­le­nec, jehož exis­tence je zmí­tána v chaosu a ab­surdní snaze se zbavit veš­keré tíhy mi­nu­losti. To je K., to je kon­text ve kterém exis­tuje. Nikdy mě a tudíž ani jeho jako fik­tivní po­stavu ne­na­padlo se nějak vy­me­zit, nějak vy­ko­lí­ko­vat tento kon­text, nějak spe­ci­fi­ko­vat tuhle ne­u­r­či­tou oblast. Nikdy ne ne­vy­me­zo­val, nikdy ne­pře­mýš­lel: „Já jsem XYZ,“ ale žil a jeho život ná­sledně určil, jaký bude kon­text, ne naopak.

Ani nevím, co přesně se tady snažím říct. Vy­svět­luji nějaký kon­cept těžko za­chy­ti­telný, vy­svět­li­telný, po­psa­telný slovy. Ale snad mi ro­zu­míte.

Zpátky ke knize: a to, jak ko­ru­no­vala se­be­vraždu na vr­cholně vzne­šený čin, byl vrchol ko­me­die. Sama si v úva­hách při­pouš­těla ab­sur­ditu světa a jeho ul­ti­mátní ne­smy­sl­nost a zby­teč­nost. Ok, beru. V tomhle uspo­řá­dání světa má všechno stej­nou váhu – na­prosto nu­lo­vou, nic není dů­le­ži­tější než něco jiného. I činy zcela an­ta­go­nis­tické jsou stejně zby­tečné. A stejně tak se­be­vražda. Ať ji spácháte ██████████████████████████████████████████████████ nebo až se obě­síte v lese, ať za­pá­líte dům a na­pě­chu­jete se prášky, je to vý­zna­mově ekvi­va­lentní neu­ro­tic­kému životu s vě­do­mím jeho kauzální bez­vý­znam­nosti. Navíc, když někdo, kdo se sám roz­hodl ter­mi­no­vat z důvodu ne­vy­hnutl­ného konce, svojí smrtí něco de­mon­struje, je to zrádce vlast­ního pře­svěd­čení. K čemu je tahle ma­ni­festace? K ničemu. Je to jenom ne­kon­zis­tentní teorie.

Navíc, když do toho začne tahat so­ci­ální uvě­do­mění a pro­bu­zení sou­citu s hla­do­vě­jící Af­ri­kou, je to jenom další nános frašky.

████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████

███████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████

Ve světle mi­nu­lých a před­mi­nu­lých úvah se taky vkrádá otázka: co vlastně dělat? Jaký má být čin, který může vy­trh­nout z apatie, ze str­nu­losti, a zá­ro­veň mít ospra­ve­dl­nění v ne­ú­prosně ne­smy­sl­ném světě?

Během kaská­do­vého psaní po­vídky Cor­po­ral Cortex jsem si in­terně de­fi­no­val ex­trémní cha­rak­te­rový ar­che­typ, kte­rému jsem začal říkat ██████████. Byl to člověk, který dělal všechno, jenom proto, že mohl. To byla jeho jediná mo­ti­vace. Dělal všechno, co mu do­vo­lily okol­nosti, ale ne­zá­le­želo mu na tom. Hlav­ním mo­to­rem byl čin, což jde do­hro­mady s ne­smy­sl­ným světem, kde všechny činy mají stejně nu­lo­vou váhu. Neměl žádné pře­svěd­čení, ne­po­vy­šo­val se nad dav, jako někdo, kdo zná všechny zá­sadní pravdy. Byl jenom dalším ex­po­ná­tem v ne­smírné ZOO pře­vle­če­ných zvířat a chtěl se bavit. Dobro a zlo byly vágní pojmy, nebyl pro­blém se chovat na­prosto opačně ve stejné si­tu­aci, os­ci­lo­val mezi ex­trémy. Mohl se na­pří­klad přidat k partě skinů, aby na­dá­val na čer­no­chy nebo se zastal druhé strany a rozbil skinům hubu. Obě dvě va­ri­anty stejně prav­dě­po­dobně, bez zájmu na vý­sledku. Ne­zá­le­želo na tom. Tímhle ži­vo­tem se nedalo žít věčně a goonům to bylo jasné, ale pořád to bylo lepší než oká­zale páchat ha­ra­kiri, aby lidé (taky cítíte, že jsou to ti lidé, tedy sku­pina, do které vy přece nikdy ne­mů­žete patřit) do­stali na pa­mět­nou. To byl jenom nou­zový plán pro exem­pláře s malou fan­ta­zií a vy­so­kým po­ci­tem vlastní dů­le­ži­tosti. To je čin. Jedna z jeho va­ri­ant. Ex­trémní a ne­ú­prosná.

Sa­mo­zřejmě to není recept na spo­ko­jený život podle kte­rých­koli ste­re­o­typ­ních metrik, je to řešení s krát­kou ži­vot­ností. Jenom vy­pl­nění času, který zbývá do ter­mi­nace. Z prin­cipu není možné vy­dr­žet dlouho.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz