povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

14. 3. 2010

Knihy, sebevraždy, apatie, činy, goonové a další

       
CC by-nc-nd (zdroj)

Trochu hutnější úvaha/hejt/braindump. Pro zorientování doporučeno prvních pár stránek knihy "S elegancí ježka", ale ani to nemusí pomoct. Stejně doporučuji nečíst.


Když jsem si přečetl začátek knihy S elegancí ježka, bylo mi jasné, že hrdinky knihy budu nenávidět. Obě protagonistky se s nechutnou gaučovou ostentativností vyčleňují nad ostatní, definují se jako intelektuální elita, která se skrytě posmívá pitomosti v příznačně polarizovaném světě knihy. Na jedné straně stará domovnice a dvanáctiletá dívka a na druhé straně všichni ostatní - přízemní a tupí. Ta vykonstruovaná polarizace mě praštila do očí. Přesto nedělají nic, ale cíleně se snaží stát se neviditelnými, zapadnout do příslušných stereotypů, aby nikdo nic nepoznal.

Dělalo se mi zle z toho jak se povýšily nad všechny ostatní, jak se korunovaly a svatořečily, jak se tvářily, že znají všechno a všichni ostatní jsou jenom pitomci.

Koho to kurva zajímá?

Stav mysli nedefinuji vůči okolí, ale vůči sobě. Nemusím svůj postoj nějak (sám sobě) formulovat. Stačí když takový budu. Kontext. Jsem tady a jsem naživu. Když řeknu, když sám sobě vsugeruji, když si určím, že jsem nějaký, pak tenhle kontext uměle vytvářím. Ale to je zbytečné, protože kontext tady prostě je. Kontext je život, je to série skutků člověka a jeho činností, není potřeba ho nějak manifestovat a pojmenovat. I když pak je všechno snazší na pochopení. Pojmenované jevy se dají snáze uchopit. Ale tím, že jim dám jméno je nevytvořím. Když někdo řekne: "je to takhle," automaticky se ptám proč? Možná, že mi jenom chybí důkaz, ukázka kontextu.

Nikoho nezajímá okamžik sebe-korunování, to dokáže každý, ale roky vlády - obrazně řečeno.

Když o tom přemýšlím, nemůžu z hlavy vyhnat K. K. je jedna z hlavních postav všech mých povídek a příběh se vždycky nějakým způsobem obtáčí kolem něj. Nemusí být hlavním protagonistou, ale složité příběhové vazby do sebe zapadají a on je jejich součástí. K. je duševně nemocný člověk, který neustále hlouběji zabředá do svých problémů a interního pekla. Netrpí halucinacemi, není nepříčetný, realitu vnímá naprosto jasně, ale trpí. Deprese, poruchy osobnosti, duševní choroby, život jsou pro něj nesnesitelná muka, ale nechce umřít a žije, jak dovede. V hlavě mám ikonický obraz K., jak v rukách drží dlouhou sekyru. Tichý zamračený šílenec, jehož existence je zmítána v chaosu a absurdní snaze se zbavit veškeré tíhy minulosti. To je K., to je kontext ve kterém existuje. Nikdy mě a tudíž ani jeho jako fiktivní postavu nenapadlo se nějak vymezit, nějak vykolíkovat tento kontext, nějak specifikovat tuhle neurčitou oblast. Nikdy ne nevymezoval, nikdy nepřemýšlel: "Já jsem XYZ," ale žil a jeho život následně určil, jaký bude kontext, ne naopak.

Ani nevím, co přesně se tady snažím říct. Vysvětluji nějaký koncept těžko zachytitelný, vysvětlitelný, popsatelný slovy. Ale snad mi rozumíte.

Zpátky ke knize: a to, jak korunovala sebevraždu na vrcholně vznešený čin, byl vrchol komedie. Sama si v úvahách připouštěla absurditu světa a jeho ultimátní nesmyslnost a zbytečnost. Ok, beru. V tomhle uspořádání světa má všechno stejnou váhu - naprosto nulovou, nic není důležitější než něco jiného. I činy zcela antagonistické jsou stejně zbytečné. A stejně tak sebevražda. Ať ji spácháte jako nějaký zjaponizovaný kripl ve stylu sepukku, nebo až se oběsíte v lese, ať zapálíte dům a napěchujete se prášky, je to významově ekvivalentní neurotickému životu s vědomím jeho kauzální bezvýznamnosti. Navíc, když někdo, kdo se sám rozhodl terminovat z důvodu nevyhnutlného konce, svojí smrtí něco demonstruje, je to zrádce vlastního přesvědčení. K čemu je tahle manifestace? K ničemu. Je to jenom nekonzistentní teorie.

Navíc, když do toho začne tahat sociální uvědomění a probuzení soucitu s hladovějící Afrikou, je to jenom další nános frašky.

Mě samotnému je většina věcí naprosto ukradená, nezáleží mi na hladovějící Africe, na haitském zemětřesní, na naprosté většině utrpení tohoto světa. Sebevraždy jsou k smíchu, tragické smrti na mě působí, jako kdyby je vykládal klaun. Proč? Proč se starat? Je mi to jedno. Jeden týpek mi psal maily, že moje stránky byly poslední kapkou a rozhodl se spáchat sebevraždu, že už nic nemá cenu, nic nemá smysl. Poslal jsem ho do prdele. Nezajímá mě. Všechno je to hlavně jeho problém.

Přemýšlel jsem, proč je mi tolik tragických událostí vlastně jedno. K odpovědi jsem se nedobral. Možná je to selektivní desenzitivizace vůči médiím, virtuální může být naprosto cokoli, falešná realita je běžná. Kdybych to viděl na vlastní oči a prožitek by byl intenzivnější, pak bych jednal jinak, ale když sedím za klávesnicí nebo televizí, působí pixelová realita na otupělé receptory mnohem méně. Proč se vlastně lidi zajímají o neštěstí, které se jich netýká a nikdy ho neuvidí? Není to proto, že darováním peněz na naprosto virtuální neštěstí se rovná nákupu duševního odpustku? Není to proto, že je taj snadné neřešit problém kompletně a důkladně, ale místo toho si všechno odbýt paušálně jedním darem? Komu pomůžete? Sami sobě?

Ve světle minulých a předminulých úvah se taky vkrádá otázka: co vlastně dělat? Jaký má být čin, který může vytrhnout z apatie, ze strnulosti, a zároveň mít ospravedlnění v neúprosně nesmyslném světě?

Během kaskádového psaní povídky Corporal Cortex jsem si interně definoval extrémní charakterový archetyp, kterému jsem začal říkat goon. Byl to člověk, který dělal všechno, jenom proto, že mohl. To byla jeho jediná motivace. Dělal všechno, co mu dovolily okolnosti, ale nezáleželo mu na tom. Hlavním motorem byl čin, což jde dohromady s nesmyslným světem, kde všechny činy mají stejně nulovou váhu. Neměl žádné přesvědčení, nepovyšoval se nad dav, jako někdo, kdo zná všechny zásadní pravdy. Byl jenom dalším exponátem v nesmírné ZOO převlečených zvířat a chtěl se bavit. Dobro a zlo byly vágní pojmy, nebyl problém se chovat naprosto opačně ve stejné situaci, osciloval mezi extrémy. Mohl se například přidat k partě skinů, aby nadával na černochy nebo se zastal druhé strany a rozbil skinům hubu. Obě dvě varianty stejně pravděpodobně, bez zájmu na výsledku. Nezáleželo na tom. Tímhle životem se nedalo žít věčně a goonům to bylo jasné, ale pořád to bylo lepší než okázale páchat harakiri, aby lidé (taky cítíte, že jsou to ti lidé, tedy skupina, do které vy přece nikdy nemůžete patřit) dostali na pamětnou. To byl jenom nouzový plán pro exempláře s malou fantazií a vysokým pocitem vlastní důležitosti. To je čin. Jedna z jeho variant. Extrémní a neúprosná.

Samozřejmě to není recept na spokojený život podle kterýchkoli stereotypních metrik, je to řešení s krátkou životností. Jenom vyplnění času, který zbývá do terminace. Z principu není možné vydržet dlouho.


publikováno 14. 3. 2010

příbuzné články:
Haity, ropa, politická korektnost, genderová lingvistika a blogující papež
Serializace konceptů
Google je Zlo
Trocha čísel k volbám, zodpovědnost, anarchismus, atd.
Rasismus, xenofobie a náboženství

sem odkazují:
Částečně potěšen, částečně zhnusen