k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Bod Omega a jiné omyly na přímce historie

— k47 (CC by-nc-sa) (♪)

(na­va­zuje na úvahu Svo­boda volby)


Asi před pa­de­sáti lety zemřel jeden vy­ku­tá­lený Fran­couz, který se jme­no­val Pierre Te­ilhard de Char­din. Za­jí­mavé na něm bylo to, že byl jednak silně věřící a druhak to byl fi­lo­sof, který se snažil trochu oživit a zmo­der­ni­zo­vat pohled na Boha. Netřeba po­chy­bo­vat o tom, že se mu to ne­po­vedlo a církev dutých hlav s tím měla ob­rov­ské (ale pro ate­isty na­prosto ma­li­cherně vy­pa­da­jící) pro­blémy.

Vadilo jim mj. to, že ne­u­zná­val evo­luci ve striktně kre­a­ci­o­nis­tic­kém duchu. Byl totiž pa­le­on­to­lo­gem a tak měl přímo před očima důkazy, že svět nebyl vy­tvo­řen před ně­ko­lika ti­sí­ci­le­tími, ale že to trvalo mi­li­ardy let. Taky jim po­cho­pi­telně vadilo, že Te­ilhard vy­e­li­mi­no­vat první lidský pár. Nevím přesně z jakého důvodu je to drá­salo. Asi nabyli pocitu, že když nebude exis­to­vat ten jediný správný pra­vzor lid­ského sou­žití, ze všech se ze dne na den stanou buzny nebo tak něco.

A právě Te­ilharda jed­noho krás­ného dne na­padla teorie o bodu Omega, který před­sta­vuje atrak­tor ten­dencí evo­luce. Tento bod není nijak kon­krétně časově ani pro­sto­rově určen, ale je to abs­traktní stav, do kte­rého smě­řuje vše­chen vývoj. A právě do tohoto bodu Te­ilhard umís­til Boha. Proč ne, řeklo by se. Je v pod­statě jedno, kam kon­krétně ho po­sa­díme.

Abych to trochu vy­svět­lil. Te­ilhard tak nějak za­zna­me­nal, že evo­luce měla zprvu ten­dence roz­bí­havé, kdy se množil počet druhů a vzni­kaly mi­ri­ády roz­díl­ných va­ri­ací. Ale potom od ně­ja­kého oka­mžiku se všechno jakoby oto­čilo a začaly se pro­je­vo­vat sbí­havé ten­dence. Lidé se začaly for­mo­vat do spo­le­čen­ství, měst­ských států a do vět­ších spo­le­čen­ství. Všechny ty války a do­bý­vání ostat­ních států byly vlastně taky ur­či­tým pro­je­vem sjed­no­co­vání.

Tyto ten­dence tu máme i dneska, kdy vzni­kají me­zi­ná­rodní spo­le­čen­ství, Evropa se spo­juje do jed­noho re­la­tivně ho­mo­gen­ního a sou­druž­ného celku.

Někdo by mohl napůl žer­tovně a napůl vážně na­mí­tat, že bodu Omega jsme už do­sáhli a říkáme mu in­ter­net. I když Te­ilhard to po­cho­pi­telně myslel trochu jinak.

Navíc on uva­žo­val o svo­bodě. Bral, že i atomy mají ur­či­tou dávku „vůle“ a „svo­body“ a spo­je­ním do vět­ších celků se tato svo­boda zvět­šuje. A tak bak­te­rie mají víc svo­body, mno­ho­bu­něčné or­ga­nismy ještě víc, a mys­lící by­tosti ještě víc. Ro­zu­míte té ten­denci? Spo­je­ním vznikne sub­jekt s větší svo­bo­dou a mož­ností konat a ovliv­ňo­vat svoje okolí. A právě dalším krokem sjed­no­co­vání bylo do­sa­žení bodu Omega a vy­tvo­ření jakési nadosobní re­flexe.

S tou svo­bo­dou to vypadá trochu divně, pro­tože když to vez­meme takhle od pod­lahy, nutně se musí třís­kat s de­ter­mi­nis­mem, který zase vy­práví něco o tom, že atomy jsou ovliv­ňo­vány na zá­kladě fy­zi­kál­ních zákonů, které jsou na­prosto před­po­vě­di­telné a není tam pro­stor pro ně­ja­kou vůli a svo­bodu, je to jenom fy­zi­kální reakce A teď to vez­měme na vyšší úrovni, při po­hledu na člo­věka a po­ložme si otázku jestli máme do­o­pravdy ně­ja­kou svo­bodu, tedy mož­nost konat činy dle vlastní vůle. Kdo ví? Ale kaž­do­pádně i my jsme jenom sou­částí jedné velké fy­zi­kální reakce a na­pří­klad naše myš­lenky jsou elek­tro­mag­ne­tické vzru­chy v mozku, které se řídí… há­dejte čím? No přece velice přes­nými fy­zi­kál­ními zákony. Kde je tedy svo­boda, když všechno je striktně de­ter­mi­no­váno? A má vůbec smysl něco řešit, když je vše vlastně dané a vždycky se re­a­li­zuje jenom jedna „před­ur­čená“ va­ri­anta vývoje? Od­po­věď neznám, ale při­padá mi to, že ta vše­ob­jí­ma­jící fy­zi­kální de­ter­mi­no­va­nost (se kterou mimo jiné trochu za­mí­chá kvan­tová fyzika, kde hlavní roli hraje prav­dě­po­dob­nost) mi nějak moc nevadí, pro­tože jestli to tak je, tak potom je člověk jenom loutka, která všechno dělá jenom proto že musí. Když z těchto ne­ra­dost­ných vy­hlí­dek někdo pro­padne zou­fal­ství, stalo se tak, pro­tože to byl vý­sle­dek si­tu­ace, byly k tomu pří­činy. Ne­vy­hnu­telná kauza­lita.

Te­ilhar­dovi to po­cho­pi­telně taky nedalo spát a tak se začal na věc dívat asi tak, že i ele­men­tární čás­tice mají ně­ja­kou svo­bodu, mohou se jakoby z vlastní vůle po­hy­bo­vat v gra­vi­tač­ním poli (i když je to taky jenom spo­čí­ta­telný projev fy­zi­kál­ních zákonů), spo­je­ním do ně­ja­kého jed­no­bu­něč­ného or­ga­nismu vznikne celek, který se může po­hy­bo­vat a tak nějak z vlastní vůle in­ter­a­go­vat s okolím. A tak to po­kra­čuje dál a dál až k mys­lí­cím lidem a bodu Omega.

Paráda, co? Bod Omega je za­jí­mavý nápad, ale přesto s Te­ilhar­dem ne­sou­hla­sím.

Te­ilhard zto­tož­nil bod Omega s bohem, který nás k sobě zve a my se sna­žíme svými činy k němu dostat. Po­ne­chal lidem tedy svo­bodu, nebere všechno s ode­vzda­ností, osu­do­vostí a před­ur­če­ností, ale podle něj je jen na nás jestli toho Bodu opravdu do­sáh­neme.


Tohle všechno je za­jí­mavé, o tom není pochyb, ale nikdy bych ne­na­psal ani řádek o ně­ja­kém dávno mrtvém fran­cou­zovi jenom tak z dlouhé chvíle. Kaskádu myš­le­nek pod­ní­til hlavně fakt, že jsem se tě­mihle otáz­kami sám za­bý­val, ptal jsem se sám sebe: Co je to vlastně svo­boda v jasně de­ter­mi­no­va­ném světě? Má smysl něco dělat? Proč ano? Proč ne? A tak nějak pořád dokola. Dobral jsem se svých od­po­vědí a pak jsem za­sle­chl o nějaké zdech­lině, která se tím vším taky za­bý­vala a došla k na­prosto opač­nému vý­cho­disku.


Hlavní rozdíl mezi námi je ten, že on byl silně věřící a já jsem silně ne­vě­řící.


A pak mě nějak na­padlo, že jsou tady vlastně dva po­hledy na vývoj: tla­čený zezadu a tažený vpřed. Jsou to docela sran­dovní ozna­čení, ale mě při­jdou docela vý­stižná.

Myš­lenku vývoj ta­že­ného vpřed vlastně za­stá­val Te­ilhard. Podle něj tady je nějaký cílový stav, nějaký smysl toho všeho. A ten nás nutí nebo spíš nabádá k němu smě­řo­vat.

Vývoj tla­čený zezadu je vlastně kauza­lita. Věci se dějí kvůli něčemu. Je zde pří­čina a ná­sle­dek, nic víc. Ne­e­xis­tuje nějaký smysl věcí, smysl života nebo vesmíru. Nic se neděje s ně­ja­kým vyšším zá­mě­rem. Je zde jenom sou­časný stav, který má za ná­sle­dek další stav a ten zase další a další a další. Když to do­že­neme do kraj­nosti, pak můžeme pro­hlá­sit, že velkým třeskem se ini­ci­o­vala jakási reakce, která už jenom pro­bíhá, na zá­kladě „vstup­ních dat“. Pra­vi­dla jsou daná a všechno pro­bíhá po předem na­lin­ko­va­ných dál­ni­cích fy­zi­kál­ních zákonů. Kde je pak nějaká svo­boda? Nikde. A co s tím budeme dělat? No prostě se s tím smí­říme.


* 24.3. a 30.3.2008

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz