k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Tanec

13. 3. 2013 — k47 (♪)

(SASPI rych­lovka na téma: „Tanec“ vy­hlá­šená 25.9.2007 19:44.)


Všechno začalo po­cho­pi­telně na ta­neč­ním par­ketu, když se v oka­mžiku, kdy sku­pina ma­ni­o­de­pre­siv­ních bu­be­níků a jeden trub­kař začali vy­rá­bět zvuky, po­tkala osoba A s osobou B…


Bubny za­ví­řily, ta­neční parket se za­pl­nil lidmi a sou­vislá ho­mo­genní masa rukou, nohou, hlav, těl a pří­padně dal­ších částí or­ga­nic­kých struk­tur začala vy­ko­ná­vat cha­o­tické ne­pe­ri­o­dické pohyby. Nastal zmatek a řež, na par­ketu začala zuřit bitva a ro­tu­jící páry si jako bul­do­zery razily cestu davem měk­kých tkání.

V tom oka­mžiku do sálu vstou­pil člověk, při­mě­řeně vysoký, sval­naté po­stavy, ob­le­čen jenom do oran­žo­vého trička a tma­vých kalhot. Vy­tře­pal z dredů pod­zimní listí a mra­zivý chlad, který pa­no­val za okny sálu, i když stále skrz tmavé mraky pro­bles­ko­valo pří­jemné slunce. Pak se po­dí­val do pro­storu plného ta­neč­ních sa­bo­térů a všichni str­nuli a za­la­pali po dechu. „Jeho oči! Jeho oči!“ Usly­šel ně­ko­lik ob­div­ných žen­ských hlasů a jedno žuch­nutí bez­vlád­ného těla. Mo­derní brýle se sil­nými čer­nými obrouč­kami rá­mo­valy jeho jasně modré oči, tak jasné, že je nemohl pře­hléd­nout ani slepý a když po­hlédl do sálu, roz­jas­nilo se v něm.

Ro­ze­chvělí a zne­jis­tělí ta­neč­níci zase pomalu ak­ce­le­ro­vali na svých ne­jis­tých tra­jek­to­ri­ích a ko­liz­ních kur­zech. K nově pří­cho­zímu se vrhlo ně­ko­lik slečen a dam. On se jen za­dí­val do po­hy­bu­jí­cího se davu a řekl: „Úroveň tance se mi v tomto kraji zdá po­ně­kud ubohá. Tohle je…“ Za­po­slou­chal se do me­lo­die. „Tohle je valčík, ale to, co tady před­vá­dějí tihle ná­sle­dov­níci Ed­warda Lo­renze, se podobá spíš hodně di­vo­kému hro­mad­nému sexu a ta­mhleti vzadu vy­pa­dají jako no­vozéland­ský ragby­ový tým.“ Pak zmizel v moři ži­vo­čiš­ných forem a nechal ohro­mené ženy jenom za­sněně stát.


Me­zi­tím v sále pro­bí­halo další kolo ta­neč­ního ší­len­ství, pak tam dopadl me­te­o­rit, ná­sle­do­valo ze­mětře­sení a hned těsně po něm ko­ber­cové bom­bar­do­vání. Ta­neč­níci řádili jako fretky na meska­linu, ne­dbali rytmu hudby a pod­laha a stěny se otřá­saly pod du­pá­ním tisíců párů bot.


Uply­nul nějaký čas, slunce za okny vy­buchlo a roz­prsklo se na ka­pičky tmy. At­mo­sféra v sálu zhoustla, pře­stá­valy tam platit běžná pra­vi­dla re­a­lity a všichni ta­neč­níci se sví­jeli v exta­tic­kých kře­čích a stří­davě se do­stá­vali do transu. Všichni hu­deb­níci, ob­slu­hu­jící se­ri­ozní ná­stroje po­znali, že v tomto světě pro ně už není místo nebo byli ná­silně se­sa­zeni a tak ne­činně po­stá­vali vedle pódia a po­ku­řo­vali levné ci­ga­rety nebo si na baru dávali už pat­nác­tého panáka ab­sin­thu smí­se­ného s mo­to­ro­vým olejem. Na pódiu do­ká­zalo zůstat jenom čtr­náct bu­be­níků a jeden trub­kař, kteří řezali do svých ná­strojů hlava ne­hlava a po­stupně se jim po­da­řilo velice for­mální spo­le­čen­skou udá­lost pře­trans­for­mo­vat na něco velice blíz­kého dro­gové ta­neční party na ste­ro­i­dech.

On – ci­zi­nec s mod­rýma očima a listím ve vla­sech – seděl v re­la­tivně klid­ném rohu u míst­nosti u ma­lič­kého sto­lečku s jedním člo­vě­kem, který složil hlavu mezi skle­nice a už ně­ja­kou chvíli takto – te­ro­ri­zo­ván de­ci­bely zdi­vo­če­lých mu­zi­kantů – spal. Před ním ležela kniha za­ba­lená do novin a na nich bylo na­čmáráno slovo Kví­lení.

Sle­do­val ne­pro­nik­nu­telné davy kon­če­tin a pak na­jed­nou luskl prsty a ukázal na mla­díka, který se vracel od baru: „Hej, padre, ka­ma­ráde, pojď sem, sedni si.“

„Ale…“ ukázal na spí­cího člo­věka.

„Aha, není místo, co? Volná židle tady taky není. Tak ho prostě sho­díme, spát může i na zemi.“ Strčil do ne­hybné po­stavy, ozvala se rána a pak spo­ko­jené za­ře­zá­vání. „Židle je volná, sedej.“ Prstem vydal pokyn. „Mě můžeš říkat Klen­dra.“

„Já jsem Tomáš,“ od­po­ví­dal za­sko­čeně nový pří­se­dící.

„Vý­borně, nebudu tě muset oslo­vo­vat ve stylu: téměř dva­ce­ti­letý kluk, metr osm­de­sát něco, černé vlasy, tmavě modré oči, lehce opá­lený, ře­tí­zek kolem krku a na zá­pěstí, bílá košile a tmavé kalhoty. Věř mi, že tohle oslo­vení dost zpo­ma­luje kon­ver­zaci.“ Ticho. Klen­dra se chvíli roz­hlí­žel po sále a přitom klepal prsty o stůl. Pak na­jed­nou vy­pá­lil: „Úroveň hu­dební pro­dukce se mi v tomto kraji zdá po­ně­kud ubohá. Jak mohlo někoho na­pad­nout místo kapely najmout bandu ně­mec­kých ku­lo­metčíků, tohle není hudba, ale rachot střelby. Nicméně… zpátky k tématu. Slyším, jak ve tvé hlavě buší zvon ne­jis­toty, zní jako umí­rá­ček z věže kos­tela. Tome, můžeš čekat celý život na tu správ­nou pří­le­ži­tost, čekat až sama přijde, ale to se nikdy ne­stane. Radím ti, roz­hodni se teď a nikdy toho ne­li­tuj.“

„O čem to mluvíš?“

„Nemohl jsem si ne­všim­nout,“ Klen­dra se zasmál a ukázal prů­r­vou ve tkáni pohybu, „že tvoje po­hledy smě­řují skoro vý­hradně tímto směrem a támhle na druhé straně sálu je objekt tvého zájmu, re­la­tivně opuš­těn, s nikým tu není.“

Tomáš se tam po­dí­val a pak při­kývl.

„No…“ Klen­dra zvedl obočí a po­da­řilo se mu tak zfor­mu­lo­vat na­prosto zřej­mou otázku.

„Víš… nikdy jsem nebyl v těhle věcech… prostě… když ona je tak… Ale k čertu! Vždyť máš pravdu.“

„Tomu říkám slovo. Roz­hodni se teď a nikdy toho ne­li­tuj.“ Klen­dra se spo­ko­jeně usmí­val. „Pil jsi na kuráž?“

„Jenom dva panáky.“

„To je málo, pij víc a potom si ještě jed­noho dej na cestu, ale ne­za­po­mí­nej, že všechno může být jinak než se zdá.“


Vřava pohybů ne­ru­šeně po­kra­čo­vala a Tomáš se pro­dí­ral lidmi zkrou­ce­nými do kře­čo­vi­tých grimas k baru pro po­slední kapku živé vody na cestu a pak napříč vá­leč­ným polem k ob­jektu svého zájmu.

„Slečno, ne­pů­jdeme na parket. Vypadá to, že se právě tančí Haka, to bysme mohli, ne?“

Slečna vy­třeš­tila oči, ale pak pak mávla rukou a řekla: „Ale proč ne?“


Klen­dra hned kopal do kolegy na zemi spí­cího a chvatně se smí­chem říkal: „So­lo­mone, ty starej vo­žralo, vstá­vej, vstá­vej, dal jsem je do­hro­mady. Pána ne­roz­hod­ného a pána, co vypadá jako hezká holka.“

Ne­u­běhla ani vte­řina a oba na­pjatě sle­do­vali Tomáše a objekt jeho zájmu.

„Neměli bysme to dělat, vy­dá­vat se za dob­ro­dince a ka­pesní me­si­áše a stří­let si z lidí.“

„Neměli, ale kdo nám za to co udělá?“

„Hele, hele, dívej. Už se blíží. Teď přijde nějaká rána nebo nějaký 'Vole jsi nor­mální?'. Jako bych to už slyšel.“

„Už se spolu baví a… a teď…“

„Oni spolu od­chá­zejí na parket? Oni spolu tančí?“

„Hele ka­ma­ráde, myslím, že naše plány ob­sa­ho­valy jednu velkou trh­linu.“

„Ale byl to chlap?“

„Na sto pro­cent.“

„K čertu! To­le­rance mo­derní spo­leč­nosti, pro­klí­nám tě!“

Bubny vířily a jejich rachot es­ka­lo­val do ne­před­sta­vi­tel­ného ra­chotu, náraz ticha a pak vy­křikla osa­mo­cená trubka.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz