povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

13. 3. 2013

Tanec

       

(SASPI rychlovka na téma: "Tanec" vyhlášená 25.9.2007 19:44.)


Všechno začalo pochopitelně na tanečním parketu, když se v okamžiku, kdy skupina maniodepresivních bubeníků a jeden trubkař začali vyrábět zvuky, potkala osoba A s osobou B...


Bubny zavířily, taneční parket se zaplnil lidmi a souvislá homogenní masa rukou, nohou, hlav, těl a případně dalších částí organických struktur začala vykonávat chaotické neperiodické pohyby. Nastal zmatek a řež, na parketu začala zuřit bitva a rotující páry si jako buldozery razily cestu davem měkkých tkání.

V tom okamžiku do sálu vstoupil člověk, přiměřeně vysoký, svalnaté postavy, oblečen jenom do oranžového trička a tmavých kalhot. Vytřepal z dredů podzimní listí a mrazivý chlad, který panoval za okny sálu, i když stále skrz tmavé mraky probleskovalo příjemné slunce. Pak se podíval do prostoru plného tanečních sabotérů a všichni strnuli a zalapali po dechu. "Jeho oči! Jeho oči!" Uslyšel několik obdivných ženských hlasů a jedno žuchnutí bezvládného těla. Moderní brýle se silnými černými obroučkami rámovaly jeho jasně modré oči, tak jasné, že je nemohl přehlédnout ani slepý a když pohlédl do sálu, rozjasnilo se v něm.

Rozechvělí a znejistělí tanečníci zase pomalu akcelerovali na svých nejistých trajektoriích a kolizních kurzech. K nově příchozímu se vrhlo několik slečen a dam. On se jen zadíval do pohybujícího se davu a řekl: "Úroveň tance se mi v tomto kraji zdá poněkud ubohá. Tohle je..." Zaposlouchal se do melodie. "Tohle je valčík, ale to, co tady předvádějí tihle následovníci Edwarda Lorenze, se podobá spíš hodně divokému hromadnému sexu a tamhleti vzadu vypadají jako novozélandský ragbyový tým." Pak zmizel v moři živočišných forem a nechal ohromené ženy jenom zasněně stát.


Mezitím v sále probíhalo další kolo tanečního šílenství, pak tam dopadl meteorit, následovalo zemětřesení a hned těsně po něm kobercové bombardování. Tanečníci řádili jako fretky na meskalinu, nedbali rytmu hudby a podlaha a stěny se otřásaly pod dupáním tisíců párů bot.


Uplynul nějaký čas, slunce za okny vybuchlo a rozprsklo se na kapičky tmy. Atmosféra v sálu zhoustla, přestávaly tam platit běžná pravidla reality a všichni tanečníci se svíjeli v extatických křečích a střídavě se dostávali do transu. Všichni hudebníci, obsluhující seriozní nástroje poznali, že v tomto světě pro ně už není místo nebo byli násilně sesazeni a tak nečinně postávali vedle pódia a pokuřovali levné cigarety nebo si na baru dávali už patnáctého panáka absinthu smíseného s motorovým olejem. Na pódiu dokázalo zůstat jenom čtrnáct bubeníků a jeden trubkař, kteří řezali do svých nástrojů hlava nehlava a postupně se jim podařilo velice formální společenskou událost přetransformovat na něco velice blízkého drogové taneční party na steroidech.

On – cizinec s modrýma očima a listím ve vlasech – seděl v relativně klidném rohu u místnosti u maličkého stolečku s jedním člověkem, který složil hlavu mezi sklenice a už nějakou chvíli takto – terorizován decibely zdivočelých muzikantů – spal. Před ním ležela kniha zabalená do novin a na nich bylo načmáráno slovo Kvílení.

Sledoval neproniknutelné davy končetin a pak najednou luskl prsty a ukázal na mladíka, který se vracel od baru: "Hej, padre, kamaráde, pojď sem, sedni si."

"Ale..." ukázal na spícího člověka.

"Aha, není místo, co? Volná židle tady taky není. Tak ho prostě shodíme, spát může i na zemi." Strčil do nehybné postavy, ozvala se rána a pak spokojené zařezávání. "Židle je volná, sedej." Prstem vydal pokyn. "Mě můžeš říkat Klendra."

"Já jsem Tomáš," odpovídal zaskočeně nový přísedící.

"Výborně, nebudu tě muset oslovovat ve stylu: téměř dvacetiletý kluk, metr osmdesát něco, černé vlasy, tmavě modré oči, lehce opálený, řetízek kolem krku a na zápěstí, bílá košile a tmavé kalhoty. Věř mi, že tohle oslovení dost zpomaluje konverzaci." Ticho. Klendra se chvíli rozhlížel po sále a přitom klepal prsty o stůl. Pak najednou vypálil: "Úroveň hudební produkce se mi v tomto kraji zdá poněkud ubohá. Jak mohlo někoho napadnout místo kapely najmout bandu německých kulometčíků, tohle není hudba, ale rachot střelby. Nicméně... zpátky k tématu. Slyším, jak ve tvé hlavě buší zvon nejistoty, zní jako umíráček z věže kostela. Tome, můžeš čekat celý život na tu správnou příležitost, čekat až sama přijde, ale to se nikdy nestane. Radím ti, rozhodni se teď a nikdy toho nelituj."

"O čem to mluvíš?"

"Nemohl jsem si nevšimnout," Klendra se zasmál a ukázal průrvou ve tkáni pohybu, "že tvoje pohledy směřují skoro výhradně tímto směrem a támhle na druhé straně sálu je objekt tvého zájmu, relativně opuštěn, s nikým tu není."

Tomáš se tam podíval a pak přikývl.

"No..." Klendra zvedl obočí a podařilo se mu tak zformulovat naprosto zřejmou otázku.

"Víš... nikdy jsem nebyl v těhle věcech... prostě... když ona je tak... Ale k čertu! Vždyť máš pravdu."

"Tomu říkám slovo. Rozhodni se teď a nikdy toho nelituj." Klendra se spokojeně usmíval. "Pil jsi na kuráž?"

"Jenom dva panáky."

"To je málo, pij víc a potom si ještě jednoho dej na cestu, ale nezapomínej, že všechno může být jinak než se zdá."


Vřava pohybů nerušeně pokračovala a Tomáš se prodíral lidmi zkroucenými do křečovitých grimas k baru pro poslední kapku živé vody na cestu a pak napříč válečným polem k objektu svého zájmu.

"Slečno, nepůjdeme na parket. Vypadá to, že se právě tančí Haka, to bysme mohli, ne?"

Slečna vytřeštila oči, ale pak pak mávla rukou a řekla: "Ale proč ne?"


Klendra hned kopal do kolegy na zemi spícího a chvatně se smíchem říkal: "Solomone, ty starej vožralo, vstávej, vstávej, dal jsem je dohromady. Pána nerozhodného a pána, co vypadá jako hezká holka."

Neuběhla ani vteřina a oba napjatě sledovali Tomáše a objekt jeho zájmu.

"Neměli bysme to dělat, vydávat se za dobrodince a kapesní mesiáše a střílet si z lidí."

"Neměli, ale kdo nám za to co udělá?"

"Hele, hele, dívej. Už se blíží. Teď přijde nějaká rána nebo nějaký 'Vole jsi normální?'. Jako bych to už slyšel."

"Už se spolu baví a... a teď..."

"Oni spolu odcházejí na parket? Oni spolu tančí?"

"Hele kamaráde, myslím, že naše plány obsahovaly jednu velkou trhlinu."

"Ale byl to chlap?"

"Na sto procent."

"K čertu! Tolerance moderní společnosti, proklínám tě!"

Bubny vířily a jejich rachot eskaloval do nepředstavitelného rachotu, náraz ticha a pak vykřikla osamocená trubka.


publikováno 13. 3. 2013

příbuzné články:
Stala se hrozná věc
Batysféra z lana utržená
Prasklá žárovka
Chlup navíc
Nažerte se grázlové (4. kniha, 22. kapitola, verš 41.)

sem odkazují:
Ztracená dekáda
Epizody