k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Prasklá žárovka

13. 3. 2013 — k47 (♪)

(SASPI rych­lovka na téma: „Pasklá žá­rovka“ vy­hlá­šená 7.10.2007 18:02.)


Ozvala se rána a pak nám na hlavy začala pršet tma a kousky skla. Žá­rovka u stropu se roz­le­těla na kou­síčky.

V po­ke­ro­vém dou­pěti v malém skle­pení pod starou zvo­nicí na­stala noc. O sto pater výše, nad jejich hla­vami temně duněly zvony. Bum, bum, bum. Tři rány a kolem stře­chy domu se pro­hnalo ně­ko­lik těžce na­lo­že­ných vo­jen­ských le­ta­del.

„Konec světa se blíží,“ řekl ne­známý hlas ze tmy. „Nad hla­vami nám krouží bom­bar­déry.“

„Kdo to byl?“ vy­štěkl jiný hlas ze tmy, ale nikdo ne­od­po­vě­děl. „Hej, J.J., B.J., T.J., nevíte kdo to byl?“ Zase ticho.

Ještě před chvílí v za­tuchlé míst­nosti seděli čtyři lidé – Roman Věk a tři černí gan­gs­teři ově­šení zlatem a hráli mix pokeru a ruské rulety – hru s ne­jas­nými pra­vi­dly ve které šlo o všechno a kde se zcela běžně vsá­zely mi­li­o­nové částky na dvo­jice králů. Byl to pra­po­divný hazard s vlast­ním ži­vo­tem.

Ale pak praskla žá­rovka a svět se změnil.

Roman Věk, kte­rému jeho černí ka­ma­rádi říkali R.V. (jsme my?) ne­vi­děl v husté čer­notě vůbec nic. Malá skle­něná baňka vysoko u stropu byla je­di­ným emi­to­rem fotonů v jejich po­nurém dou­pěti. Ner­vózně se za­vr­těl na židli a pak vstal a rukama šmát­ral kolem sebe ve snaze najít sirky nebo ale­spoň za­pa­lo­vač. Na desce ku­la­tého stolu ne­na­šel nic, jen hro­mádky karet, nějaké peníze a jednu pis­toli. Sunul se dál, slepý jako ne­to­pýr, rukama ske­no­val pro­stor před sebou. Pak na­hmátl lid­skou tkáň.

„T.J. jsi to ty?“ zeptal se ne­jistě do ticha, ale to co našel mu vůbec ne­při­pa­dalo jako vy­ho­lená hlava nebo sval­naté po­te­to­vané ruce jeho čer­ných ka­ma­rádů. Ne­o­zval se ani hlásek a tak pátral dál.

„Ne­ša­hej mi na stehno, ty úchyle!“ vy­štěkl ze tmy ne­známý hlas.

„Jak ses tady sakra vzal? A kde jsou moji niggas?“

„Dobrá otázka ka­ma­ráde. A jak ses sem dostal ty?“

„No já jsem tady od­jak­živa. Už ně­ja­kou tu dobu tady hra­jeme poker.“

Dum, dum, dum. Zvon nad hla­vami za­bou­chal o něco hla­si­těji.

Ně­ko­lik vteřin seděli mlčky ve tmě a dívali se do pro­storů, kde tušili jeden dru­hého a sna­žili se po­cho­pit, co se tady vlastně stalo.

„Možná je to blbá otázka, ale nejsme třeba ná­ho­dou mrtví?“

„Co to meleš za bl­bosti? Kdy­bychom byli po smrti, tak bychom se tady takhle spolu ne­vy­ba­vo­vali? Prostě bychom spadli na zem, stu­dený a tuhý. Všechny tyhle spi­ri­tu­a­lis­tický kecy, ze po smrti při­jdeš někam jinam, jsou blá­boly.“

„Ale jak ses tady vzal a kam zmi­zeli moji ka­ma­rádi?“

„To mě ne­za­jímá, já je neznal!“ odsekl ne­známý ne­zvaný host. „Ale horší je, že nevím, co tady budu dělat?“

R.V. za­sle­chl kle­pání prstů o desku stolu.

„Můžeme si zahrát poker, nebo ka­na­stu, nebo třeba žolíky.“

„Vý­borný nápad!“ Lusk­nutí prstů. „Jenom vy­mě­ním tu prasklou žá­rovku.“

++

„To jsi ty BK? A co TH? Ještě fun­gu­jete?“ „O čem to meleš ty starej pe­do­file?“

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz