k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Poslední sobota

12. 4. 2011 — k47
CC by-sa (zdroj)

„Někdy musíme pro­hrát, abysme vy­hráli.“

V osm večer jsem se tam začal nudit a vy­pad­nul jsem do če­ka­jí­cích ulic ma­tičky Me­t­ro­po­lis, které se hem­žily pra­sta­rým hmyzím po­hy­bem. „Sakra, jsem tady a naživu a nechce se mi pryč.“ Měl jsem v sobě už nějaký to dra­ho­cenný pivo a jeden špat­nej talk. Prostě jsem vy­ra­zil…

Krev se mi řinula z levého oka. Ší­len­ství a samota. Krvavé slzy za­sně­že­ného Ruska. Vy­dá­val jsem se za Rusa, který skoro bez peněz a jenom s malým ba­to­hem ces­tuje napříč Ev­ro­pou. Beze smyslu, bez důvodu, jenom proto, že jsem živěj a proto že můžu. Pár dnů v Polsku, pár dnů v Ně­mecku, pár dní v Praze. U Číňanů jsem koupil flašku na cestu, na vác­la­váku pá­li­vou klo­básu, v prvním baru (G+T za 120) jsem se dal do řeči s Erikem, An­g­li­ča­nem, který kr­vá­cel z nosu a loučil se se svo­bo­dou svého fren­díka. Co dělali zrovna v Praze? A proč po­tkali fa­leš­ného Rusa? Táhly je sem nízké ceny. U zá­chodků se mi ně­ja­kej chlá­pek s hlavou švába snažil prodat ně­ja­kou trávu za kilo a kokain za dva tisíce. „To je za­tra­ceně moc. Nemáte nějaký LSD?“ hu­lá­kal jsem na něj an­g­licky. Nic. Roz­lou­čil jsem se a vy­pad­nul. V ruce jsem ještě vlekl sklenku toho bla­ho­dár­ného léku proti ma­lárii. Ší­len­ství. Jeden z těch krad­mých oka­mžiků od­po­jení od re­a­lity. Potkal jsem ně­ko­lik Němců. „De­ut­schland, De­ut­schland, über alles.“ Jeden nesl dru­hého na ra­me­nou, an­g­licky ani slovo. Usrkl jsem prů­zrač­ného ší­len­ství a vylétl pět udý­cha­ných pater na stře­chu města. Salsa club kdo-ví-co. U vchodu dva čer­noši a sto čty­ři­cet vstup­ného. Rámus a tep života a salsy. Na­cho­mýtl jsem se k B., která tu čekala na svého ta­neč­ního part­nera. Stále jako ruský Ke­rouac na bles­kové cestě starým kon­ti­nen­tem. „Proč je tady tolik čer­no­chů?“ Prý jenom v noci. Vy­prá­vím o dvou­pa­t­ro­vém hlav­ním ná­draží v rušném Ber­líně, který nikdy nespí. Dole rych­líky, nahoře oso­báky. Nevěří. Když nechi tan­co­vat, co tady nahoře vlastně dělám? Ptá se. „Vždyť já ani nevím, co dělám v téhle zemi.“ Vždyť já vlastně nevím, proč vlastně ještě žiju. Provaz čeká. Třicet minut zpož­dění. To je prostě ne­slušné. Krev, krev, krev. Pak si pa­ma­tuju, že jsem se vrhnul na jed­noho na­pi­týho a roz­lá­fa­nýho bajata. Skopnul jsem ho ze schodů a pak jsem po něm skočil. Krásnej pocit ší­len­ství. Jeho fren­dík mě pěstí mlátil do hlavy, ale v ten oka­mžik jsem nic ne­cí­til. Byla to jenom stužka krve, pomalá a ne­od­vratná krev…

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz