povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

12. 4. 2011

Poslední sobota

       
CC by-sa (zdroj)

"Někdy musíme prohrát, abysme vyhráli."

V osm večer jsem se tam začal nudit a vypadnul jsem do čekajících ulic matičky Metropolis, které se hemžily prastarým hmyzím pohybem. "Sakra, jsem tady a naživu a nechce se mi pryč." Měl jsem v sobě už nějaký to drahocenný pivo a jeden špatnej talk. Prostě jsem vyrazil...

Krev se mi řinula z levého oka. Šílenství a samota. Krvavé slzy zasněženého Ruska. Vydával jsem se za Rusa, který skoro bez peněz a jenom s malým batohem cestuje napříč Evropou. Beze smyslu, bez důvodu, jenom proto, že jsem živěj a proto že můžu. Pár dnů v Polsku, pár dnů v Německu, pár dní v Praze. U Číňanů jsem koupil flašku na cestu, na václaváku pálivou klobásu, v prvním baru (G+T za 120) jsem se dal do řeči s Erikem, Angličanem, který krvácel z nosu a loučil se se svobodou svého frendíka. Co dělali zrovna v Praze? A proč potkali falešného Rusa? Táhly je sem nízké ceny. U záchodků se mi nějakej chlápek s hlavou švába snažil prodat nějakou trávu za kilo a kokain za dva tisíce. "To je zatraceně moc. Nemáte nějaký LSD?" hulákal jsem na něj anglicky. Nic. Rozloučil jsem se a vypadnul. V ruce jsem ještě vlekl sklenku toho blahodárného léku proti malárii. Šílenství. Jeden z těch kradmých okamžiků odpojení od reality. Potkal jsem několik Němců. "Deutschland, Deutschland, über alles." Jeden nesl druhého na ramenou, anglicky ani slovo. Usrkl jsem průzračného šílenství a vylétl pět udýchaných pater na střechu města. Salsa club kdo-ví-co. U vchodu dva černoši a sto čtyřicet vstupného. Rámus a tep života a salsy. Nachomýtl jsem se k B., která tu čekala na svého tanečního partnera. Stále jako ruský Kerouac na bleskové cestě starým kontinentem. "Proč je tady tolik černochů?" Prý jenom v noci. Vyprávím o dvoupatrovém hlavním nádraží v rušném Berlíně, který nikdy nespí. Dole rychlíky, nahoře osobáky. Nevěří. Když nechi tancovat, co tady nahoře vlastně dělám? Ptá se. "Vždyť já ani nevím, co dělám v téhle zemi." Vždyť já vlastně nevím, proč vlastně ještě žiju. Provaz čeká. Třicet minut zpoždění. To je prostě neslušné. Krev, krev, krev. Pak si pamatuju, že jsem se vrhnul na jednoho napitýho a rozláfanýho bajata. Skopnul jsme ho ze schodů a pak jsem po něm skočil. Krásnej pocit šílenství. Jeho frendík mě pěstí mlátil do hlavy, ale v ten okamžik jsem nic necítil. Byla to jenom stužka krve, pomalá a neodvratná krev...


publikováno 12. 4. 2011

příbuzné články:
Terminalita #12 - Medvěd
End-time #3 - rok 2014
End-time #2 - Krev a bouře
End-time #1 - Jen mrtví viděli konec války
2. února 2010

sem odkazují:
#posob
5 měsíců, 28 dnů, 6 hodin, 42 minut a 12 vteřin, čas na novou povídku