k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Batysféra z lana utržená

13. 3. 2013 — k47 (♪)

(SASPI rych­lovka na téma: „Učené bádání pánů Vi­lejše a Skra­dibrka nad šálkem téměř do­ko­nalé čo­ko­lády“ vy­hlá­šená 21.9.2007 16:01.)


Toho dne večer na Zem dopadl me­te­o­rit a při­nesl s sebou smr­telně ne­bez­pečný virus, který po­sléze na­ka­zil jed­noho oran­gu­tana, který téměř oka­mžitě pošel a jeho smr­dutá mrt­vola záhy ex­plo­do­vala. Co se dělo poté je no­to­ricky známá his­to­rie.

Nicméně v pravé po­ledne toho dne ještě nikdo ne­tu­šil, jaká zkáza se žene na lid­stvo.

Pan Vilejš a pan Skra­dibrko seděli v re­stau­raci Ne­ko­nečná čekací doba, zná­mější pod jménem Nekon. Chtěli zde vy­ře­šit ně­ko­lik zá­sad­ních otázek exis­ten­ci­o­na­lismu a také vy­kou­mat, jak se zbavit svých ob­vi­nění. Oba pánové sa­mo­zřejmě svoje jména i tváře mas­ko­vali, pro­tože v tomto kraji nebyli zrovna vítání. Ve sku­teč­nosti na ně byl vydán ce­lo­svě­tový za­ty­kač a vy­psána odměna. Přesto docela klidně seděli v Nekonu na plas­to­vých židlích u malého ku­la­tého stolku na bal­kónku v sedmém patře. Měli do­ko­nalý výhled na stře­chy města, kte­rému se kdysi pře­zdí­valo Prax, ale pak byl tento způsob vy­ja­d­řo­vání zcela za­ká­zán a městu se začalo prostě říkat Město.

Pan Vilejš své jméno zkra­co­val na literu V. z důvodu, že se mu v plném znění ne­lí­bilo a také by oka­mžitě po jeho vy­slo­vení hro­zilo, že se strhne pře­střelka a ho­nička s po­li­cej­ními auty. Sám byl po­do­mním pře­kup­ní­kem zbraní a ve volném čase ob­cho­do­val na in­ter­ne­to­vých auk­cích. Sku­po­val staré zin­kové vany a ty potom smě­ňo­val za ples­nivé po­me­ranče a rezavé kýble, které vy­mě­nil za tři rakve a ně­ko­lik náprav sta­ro­dáv­ného Fordu T. Pak za to vy­han­dlo­val po­u­žitá pá­rátka a děravé kon­domy, za které v Jaraxu dostal staré vý­tisky knih silně le­vi­co­vých autorů, v Boloni je směnil za va­jíčka slepic na­ka­že­ných dý­mě­jo­vým morem a pak dál a dál smě­ňo­val přes zubní pasty, hlínu za Sibiře, štěr­ko­písky potají vy­no­sené z ura­no­vých dolů Ja­chy­max a fos­fo­res­ku­jící sa­mo­de­strukční tužky ze slav­ného závodu KINax, až na­ko­nec měl v kapse ně­ko­lik de­sí­tek tisíc eur a na za­hradě spoustu zin­ko­vých van a re­za­vých kýblů.

Pan Skra­dibrko svoje jméno re­du­ko­val jenom na pís­meno S. ze stej­ných důvodů jako pan V. Pan S. pra­co­val na plný úvazek jako tupá a smr­dutá po­lo­o­pice, ve volném čase kradl ná­kupní košíky z hy­per­ma­ketů a vy­ku­po­val po­u­žité lé­kař­ské špachtle.

Pánové V. i S. už dobrou hodinu seděli v dlou­hých še­di­vých ba­loňá­cích u mi­ni­a­tur­ního sto­lečku v po­lo­prázdné Sekci 10, která se běžně ozna­čo­vala jako SEX a proto sem tíhli jiní pánové v ba­loňá­cích, kteří byli ovšem po­sléze ža­lostně zkla­maní, že je to jenom oby­čejná sekce Nekonu. Uply­nula hodina a ne­stalo se nic. Číš­níci jenom v čer­ných sakách do rakve kolem nich běhali s hlavou hrdě vzty­če­nou a vysoko ní nosili tácy a pod­nosy s jídlem. Ovšem o pana S. ani pana V. ani jednou ne­za­va­dili po­hle­dem.

„Rádi bychom se stali od­jed­náv­níky,“ snažil se pan S. za­sta­vit číš­níka, který kolem něj bez po­všim­nutí pro­létl.

„Ale kurnax.“ Bouchl do stolu pan V. „Hej tavgre, máte tu stráv­níxy. Chceme ob­jed­nat.“

Všichni číš­níci se oka­mžitě za­sta­vili, str­nuli a s hrůzou po­hlédli na pány S. a V., kteří se hrbili na svých židlích, ruce za­ra­žené do kapes a tváře ukryté za vy­so­kými límci.

Přišel k nim jeden z číš­níků a velice jemným de­li­kát­ním hlasem k nim pro­mlou­val: „Ano pá­ááá­nové, jsme velice rádi, že tu jste a oka­mžitě a bez ja­ké­ho­koli čekání vy­ří­díme vaší ob­jed­návku, za po­lo­viční cenu sa­mo­zřejmě, žádné for­mu­láře, nulová by­ro­kra­cie, hned to bude, jakmile las­kavě pro­zra­díte vaše přání, oka­mžitě vás ob­slou­žíme k vaší nej­větší spo­ko­je­nosti, ale je tu jedna věc o kterou vás musím po­žá­dat, ačkoli sa­mo­zřejmě nechci, pro­tože je mi ma­xi­málně ne­pří­jemné vás vy­ru­šo­vat: mohl byste prosím pře­stat po­u­ží­vat ax-slang?“

„Proč, tavgre?“

„Zá­áá­kon.“ Číšník zvedl obočí a po­kle­pal si na nos. „V tomto kraji jsou za­ká­zány zbraně hro­mad­ného ničení, drogy a ax-slang. Co byste si ráčili přát, pánové?“

„Skle­nici čo­ko­lády.“

„Není pro­blém, velice rychle vám jí při­ne­seme, bude to hned. Jenom jednu?“

„Tavgre, copak si myslíš, že kra­deme?“

„Ano ve­lectěný pane, právě jste mi vzal pe­ně­ženku.“

„Máte pravdu,“ pan S. si ne­jistě pře­ha­zo­val ukra­de­nou pe­ně­ženku z ruky do ruky. „Jenom jednou.“

A byla tam. Ne­tr­valo to ani vte­řinu a skle­nice se prostě ob­je­vila na stole, možná, že tam stála už dřív a jenom nebyla vidět, kdo ví.

„Ta čo­ko­láda, drusgu, vypadá docela dobře.“ Pan V. si pro­hlí­žel sklenku a její obsah. „Ale řekl bych, že není na­pro­s­tově do­ko­nalá.“

Byla to modrá vysoká skle­nice, do­ko­nale čistá a lesklá, plná na­lá­ma­ných čtve­rečků čo­ko­lády.

„Druvgu brate, nedá se svítit, musíme pro­dis­gu­do­vat náš ar­ci­tém.“

„Vy­ryžliňk?“

„Davol! Exs­ten­cis­tický ar­ci­tém, pra­votní pra­o­ta­zgu.“

„Nuž, brate drusgu, dvoj­důze­žitý pra­pro­blém souná­leží v nej­ni­t­ro­va­tější hlu­boze lu­gz­sého nu­ter­nična. Vzpo­ma­to­vá­váš, čož­sme­chom vy­zkumo­vali? Kdejsme­chom ob­v­zna­ka­zeli ja­der­nov ar­ci­tému?“

„Arx pro­glem lusgzí spo­čí­vi­vává v inex­pi­ra­tigní an­ti­pril­na­go­sti. Sou­vez­míme ligór ar­xo­so­bo­vatě a před­po­od­ga­tu­zu­jeme, že nem­goze inin­fi­ni­tu­jo­vat. Sna­gu­jeme vy­ob­je­go­vat rezení z té­hojto si­du­a­ditce proupro­střed­no­va­to­va­te­ostí na­go­benož­stvím.“

„Jejž tož chy­omba, brate drusgu?“

„Davol, bez­gu­rizní ná­kup­ník iva­z­žuje makdelní revinč. Da­ra­zportní dru­parksprav.“

„Zitrov ve­sdam­nou a ort­go­ivní spakdo mrupbuzlá je­ji­hoje.“

„Nědira omřešt ský­dly­nik ivuoň kráčdra zlíl­kyč­niš.“

„Ovšem bratře drusgu, teď jsem vám ne­ro­zu­měl ani slovo.“

„Ko­mu­ni­kace se­lhává a navíc nám někdo vzal naší čo­ko­ládu.“

Pan V. se smutně po­dí­val na prázdný stůl a pak za­kři­čel: „Tavgre, kde je naše čo­ko­láda?!“ Nicméně per­so­nál Nekonu ho ve­he­mentně a s grácií ig­no­ro­val.


Pozn: pře­klad

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz