k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Ztichlej svět

18. 6. 2007 — k47 (CC by-nc-sa) (♪)

(pás slov o poezii…)

vo­dítka

Nápad na Ztich­lej svět vznikl jedné břez­nové noci, kdy jsem se po­dí­val ven a svět byl ztichlý. S tímto zjiš­tě­ním jsem na papír napsal ještě první dva verše: Padla noc // a svět se utišil.

In­spi­raci pro hlavní příběh po­skytly kresby Palm­be­a­cher z De­vi­an­tArtu. Silně pod vlivem jejích de­vi­ací (psal jsem o tom v an­ti­blogu 12.3.2007) jsem začal os­no­vat příběh Ztich­lýho světa. Kdo zná Palm, je mu všechno skoro jasný. Přesto se jedná pouze o in­spi­raci.

Ztich­lej svět je příběh o lásce. Ne zřejmé, ne určité, ne­jasné, zkrátka takové podle mě. On a ona, zmí­nění v podti­tulu, zpo­čátku be­ze­jmení, není jisté, co jsou zač. On – poz­ději zmí­něný jako Mi­chael, je typ ne­klid­ného ší­lence, který jde až na dno svých sil a čtyři dny nespí, jen aby se hnal za ne­jis­tým cílem a blá­ho­vou nadějí. Stín jeho otce-kri­mi­nál­níka ho tíží, přes­tože s ním ne­sou­hlasí. Proto taky opouští Dvojměstí (Palm stvo­řila kresbu Twin Cities, což ini­ci­o­valo vznik Dvojměstí) aby na­vští­vil rodnou Itálii, kde vy­růs­tal. Ale i tam na něj do­lehne otcův stín v podobě vraha kon­ku­renč­ního gangu. Pak se žene ne­ú­navně zpátky za svou láskou i když má na sobě cizí krev a stín vraždy.

Co se Jí týká, je všechno ne­jisté, je v textu zmí­něna jako ča­ro­dějka, ča­ro­krásná, Alenka, ale to jsou všechno slepé cesty. Její jméno leží ve verši za úsmě­vem Mony Lisy (sa­mo­zřejmě klíčem je Palm). O ní měla být ještě jedna sloka, která měla za­čí­nat po­dobně jako ta Mi­cha­e­lova (něco ve stylu: Seděla u Nových nadějí // a pila vínu rudé jako…).

Jak všechno do­padne? Nikdo neví…


A takhle jsem uváděl Ztich­lej svět v no­vin­kové zprávě ze 4. června 2007 (1:31):

A teď Trocha poezie. Bývaly časy, kdy jsem psal každý měsíc ně­ko­lik po­e­tic­kých mi­zer­nosí (někdo tomu říká básně, ale já si tohoto žánru vážím na­to­lik, že radši svoje vý­robky řadím někam stra­nou), ale ty časy jednou pro vždy skon­čily. Tempo „ně­ko­lik mě­síčně“ jsem držel od za­čátku roku 2004 do po­lo­viny 2005 a pak začal proud pomalu ustá­vat. Ale to ani moc nevadí, pro­tože doteď se na k47čce sešlo 94 básní od 6 autorů (z nichž jsem byl nej­ak­tiv­nější ). To víte, teď to chce silnej ma­te­riál a po­řád­nou flá­kotu, aby stálo za to se pustit do pro­cesu psaní slov & tvorby veršů. A pravda je, že v hy­ber­nač­ním kómatu se moc sil­ných témat ne­vy­sky­tuje. Poezie je vhodná k tomu, aby člověk něco rychle a in­ten­zivně vy­kři­čel do světa, když se mu chce a má téma. Nemusí se za­bý­vat ně­ja­kou zá­plet­kou nebo dějem. Prostě za­křičí a pře­mění vnitřní tenzi na slova (více či méně úspěšně). Přesně takhle vznikly třeba: Potkal jsem déšť, My heart start be­a­ting, Po­lo­viční život, Zlatá nit, Kusy ledu, PN pře­chod a spousta dal­ších. Ale teď je tady další kus poezie, který vzni­kal po­dobně hor­li­vým pro­ce­sem. Jme­nuje se Ztich­lej svět a velký podíl na jeho vzniku má de­vi­antka Palm­be­a­cher, jejíž art mě in­spi­ro­val a po­há­něl motor ší­len­ství (poprvé jsem o ní psal 12.3.2007 v an­ti­Blogu). Po­e­tika Ztich­lýho světa po­chází právě od Palm a ně­ko­lika cest z Prahy domů, kdy jsem kolem druhé hodiny ranní šel čtyři ki­lo­me­try nočním deštěm. Ztich­lej svět vy­práví příbeh lásky, tedy spíš jeho konec. Je to příběh po­divný, tichý, smutný, bo­lestný, který končí ne­u­r­čitě a do ztra­cena… Dvě hlavní po­stavy Ztich­lýho světa: on a ona – jejich jména jsou jen zlehka na­zna­čena – se právě na­chá­zejí v ka­várně Nové Naděje. On je unaven, má za sebou dlouhé pu­to­vání, během něhož se ne­ú­spěšně snažil vy­ma­nit z okovů a doufá, že se teď něco změní. Ale svět je šedivý a na­sáklý Bez­ča­sím… Tak by se dal shr­nout děj Ztich­lýho světa, jehož nálada je str­nulá a ne­hybná.

Dále se na po­e­tice a ně­kteých pa­sá­žích po­dí­lela cesta vlakem, kdy jsem se opilý vracel domů a přejel jsem sta­nici, kde jsem měl vy­stu­po­vat, dostal jsem se na ko­neč­nou, kde jsem čekal na první ranní vlak a me­zi­tím jsem mrznul v ná­dražní budově. Z této es­ka­pády vzešly verše ta surová červeň zpod roz­mlže­ných víček // ta snová barva lásky na čepeli, podle čer­vené barvy se­da­ček, kterou jem viděl po­řádně roz­mlženě před­tím než jsem usnul.

Ztich­lej svět


* 2007

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz