k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Mezičas - ukázka

18. 11. 2005 — k47 (CC by-nc-sa) (♪)

(247)

V tichém vzdu­chu se dalo vy­cí­tit na­pjaté oče­ká­vání.

Také něco oče­ká­val, hledal to a pátral po tom, ale nemohl to něco najít, neznal cestu a tak blou­dil ve svých vzpo­mín­kách, pře­hra­bo­val se v nich ve snaze zjis­tit cíl nebo určit ale­spoň při­bližný směr. Ale střelka kom­pasu v jeho hlavě ne­u­stále uka­zo­vala zpátky do mi­nu­losti. Roz­hodl se pátrat právě tam. Po­my­slný ho­di­nový stro­jek uháněl zpátky kolem jem­ného cin­kání zvo­nečků a ševelu vě­t­ráku, minul vče­rejší noc vy­tva­ro­va­nou z ka­ra­melu a hnal se celými roky zpět, aby pro­le­těl kolem vel­kého domu, kde pro­bí­hala párty na roz­lou­če­nou s mi­nu­lostí a seděl tam vrah, který tady chtěl slavit triumf, za­tímco se trhal na kusy a ředil smích a slzy v poměru 1:1; zpo­ma­lil u jedné noci ne­bý­vale chladné zimy, kdy se po­tá­cel městem s vy­gu­mo­va­nou hlavou a ja­ké­koli spo­jení s pamětí mu zpro­střed­ko­vá­valy náhlé záblesky; jeden takový ote­vřel průrvu, skrz kterou byl vidět ko­lo­toč na ná­městí a smutná ka­ra­vana au­to­busů; do jed­noho na­stou­pil a zmizel, hnal se ještě hlou­běji do doby, kdy se zrodil vrah a dál. Uviděl noční oblohu po které se pro­hnal me­te­o­rit, za­zá­řil a zhasl.

Mohlo to být včera, kdyby se právě ne­na­chá­zel hlu­boko v mi­nu­losti.

„To nejsem já,“ pro­mlu­vil a ob­rá­til pohled ze sebe ven do roz­ma­za­ného žlu­tého vedra. Usly­šel ozvěnu svého hlasu, jako by mu to chtěla po­tvr­dit. Ten člověk, kte­rého míjel ve vzpo­mín­kách byl někdo jiný, někdo cizí. Přesto to všechno znal, nosil to v sobě, ale nemohl si vzpo­me­nout kdo to je.

Vy­ra­zil ulicí, aby našel jeho stín.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz