Jak vznikal Playback

Prvotní myšlenkou, která později nastartovala tvorbu Playbacku byla představa tří dělníků, kteří při cestě z práce vymýšleli tři komplikované roboty, své kopie schopné zastat jejich práci. Tak nějak jsem to psal v povídce Mezičas, kde dělníci měli jen nevýznamnou roli při setkání s hlavním hrdinou a jeho partou.

Ale pak jsem rozvíjel představu robotů, kteří něco dělají, třeba zpívají a vzešel z toho ústřední motiv Playbacku. Zpěv reprodukovaný z umělých úst je nevlastní a je to tedy playback, ale zase je součástí toho robota. A kolem tohoto paradoxu jsem vybudoval podivné představení, kdy někdo zpívá i když mlčí, nástroje hrají bez dotyku hudebníka a hlas z úst není slyšet. A tak je to i v životě tří hrdinů, kteří se v Playbacku vyskytují. Jsou jako loutky, které vodí někdo jiný, žijí život na playback, jen vstávají, chodí, pracují, ale nejsou to oni, kdo řídí jejich kroky.

Povídka vznikala bez rozsáhlých předběžných plánů, nejdřív tu byl motiv dělníků a strojového představení. Současně, ale nezávisle na tom, jsem se rozhodl stvořit „něco jako Postindustrial“. Pak jsem obě linie spojil, rozhodil hrdiny a práce začala bez pevných mantinelů a cílů. Prostě jsem psal a asocioval jen s vyhlídkou, že Monice se něco stalo a Petr se s Pavlem setkají na představení.

Ale tím to samozřejmě neskončilo. Pak proběhla tři kola korekcí, během kterých jsem jednak opravoval pravopisné chyby a slohové kiksy a pak taky doplňoval hluchá místa (hlavně před vstupem do klubu Playback, tam byla prázdná místa).