Údolí Labe a původ skalních měst

Údolí Labe

Labe je největší českou řekou a svou délkou dvanáctou v evropském pořadí. Začíná jako mělká pramenná studánka na Labské louce, na plochém temeni Krkonoš, ve výšce 1380 m nad mořem. A než z této výšky dospěje ke svému Severnímu moři, urazí přes Čechy a Německo 1162 km.

Je to jedna z nejvýznamnějších dopravních tepen v této části Evropy, proto také voda není nej- čistší. Před rozvojem průmyslu však muselo Labe vynikat čistotou, odtud jeho starý latinský název Alba Bílá /řeka/. Německé odvozené pojmenování Elbe a přesmyčkou vzniklo české jméno Labe. Labské údolí je až na několik výjimek jednotvárně ploché.Mimo pramenný krkonošský úsek, kdy má údolí podobu horského potoka, je nejkrásnější a nejproslulejší labské údolí po obou stranách česko-německých hranic známé pod spíše turistickým označením jako Česko-saské Švýcarsko. Oficiálně se tato krajina jmenuje v Čechách Děčínská vrchovina a je proslulá svými pískovcovými skalními městy. Proto je také značná část chráněna. České chráněné území Labské pískovce se stalo národním parkem v roce 1999 na území Německa to bylo již v roce 1990.

Pískovcová skalní města se táhnou od českého Děčína v délce asi 30 km a zhruba stejné šířce po obou labských březích. Na české straně se skalní města často nazývají „stěny“. nejznámější jsou Děčínské, Jetřichovské a Tiské. Nejkrásnější a geologicky nejcennější přírodní výtvor celé oblasti je ukryt asi 4 kilometry východně od Hřenska mezi Stříbrnými stěnami a Křídelní stěnou. Je to Pravčická brána o rozměrech 21 m výšky a 25 m šířky – nejunikátnější a největší skalní brána Evropy.Vznikla v úzké skalní stěně spolupůsobením větru a vody po miliony let zvětrávala a vypadávala pískovcová zrna. Na území Německa patří ke známým a navštěvovaným objektům skalní labyrint Bastei s jezerem Amsel.

Původ skalních měst

Vznik pískovcových přírodních výtvorů je poměrně prostý stejně jako geologická stavba tohoto území. V druhohorách, tedy asi před 139-63 miliony lety, byla celá oblast mělkým dnem křído- vého moře. Byl to vlastně mělký záliv, který z německého Saska vybíhal do Čech. Do zálivu ústily řeky, které na jeho dně usazovaly písky, jemný štěrk a někdy i jíl a bahno. Když moře ustoupilo, vrstva usazenin byla až 700 m vysoká. Ta se zpevnila v pískovce, a ty vytvořily rozsáhlou plochou tabuli. Když se v třetihorách začaly na jihu Evropy vrásnit Alpy, mocné horotvorné tlaky dolehly až sem. Zlomově zvedly Krušné hory a Krkonoše, mezi nimiž zůstala vklíněná naše mezihorská pískovcová tabule. Ta se lámala, některé kry se vysouvaly, jako Děčínský Sněžník, jiné se zase propadaly. Navíc se celá pískovcová tabule popraskala drobnými puklinami stejných směrů. Vzhledem k tomu, že se krkonošské a krušnohorské zlomy kříží téměř v pravém úhlu, vznikla podivuhodná puklinová síť, která otevřela cestu erozi, dešťům a tekoucí vodě. Pukliny se rozšiřovaly a obnažené skály se rozčlenily v takzvané kvádrové pískovce. Další zvětrávání zvláště na okraji tabulí a v údolích řek pak modelovaly pískovcové kvádry do věží, stěn i celých měst. Původní pukliny se rozšířily a prohloubily často v labyrinty soutěsek. Celý ten podivuhodný proces zvětrávání a odnosu oživily v mladších třetihorách výstupy sopečné hmoty, která utuhla většinou pod povrchem. Až postupem času ji eroze z měkkých pískovců vypreparovala jako tvrdé skalní suky. Jedním z nejvyšších v této oblasti je Růžovský vrch (619 m) poblíž obce Růžová, ale mnohem známější je malebná čedičová skála Vrkoč přímo u řečiště Labe.