k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Ray Bradbury - 451 stupňů Fahrenheita

11. 10. 2004 (před 15 lety) — k47 (CC by-nc-sa) (♪)

(tep­lota, při níž se papír vznítí a hoří)

Pár slov o au­to­rovi

Ra­y­mond Dou­glas Brad­bury se na­ro­dil 22. srpna 1920 ve Wau­ke­gan v ame­ric­kém státě Il­li­nois.

Začal psát ve 13 letech. V de­va­te­nácti mu otiskli první po­vídku. O rok poz­ději za­lo­žil vlastní ča­so­pis Fu­tu­ria Fan­tasia do kte­rého sám hojně při­spí­val.

Zlo­mo­vým se pro Brad­buryho stal rok 1940 a po­vídka The Lake, kde ob­je­vil svůj velmi ly­rický styl psaní. Roku 1947 se oženil (Mar­ge­rite McClure) a ve stej­ném roce vydal svou první sbírku po­ví­dek Temný kar­ne­val. Jeho první román Mar­ťan­ská kro­nika byl vydán roku 1950. Pak napsal ještě ně­ko­lik dal­ších románů a sbírek.

Dosud žije a věnuje se li­te­ra­tuře.

Děj knihy

Poprvé byla vydána roku 1953. Je uvo­zena ci­tá­tem „Dají li vám na­lin­ko­vaný papír, pište napříč,“ který na­sti­ňuje po­sel­ství knihy.

Děj se ode­hrává v ne­u­přes­něné bu­douc­nosti, kdy pokrok dosáhl vy­so­kého stupně a lidé žijí ve svých oh­ni­vzdor­ných domech ob­klo­peni ci­vi­li­zací trys­ko­vých aut, ra­ke­to­vých le­ta­del, me­cha­nické hudby. Ale také pod do­hle­dem po­li­cej­ních he­li­kop­tér, nad­zvu­ko­vých bom­bar­dérů a jiných pro­středků, které mají vzá­jemně od­ci­ze­nou po­pu­laci udržet ve stavu, kdy ne­po­ci­ťují sta­rosti, pouze pra­cují a baví se. Hlavně aby ne­mys­leli. Ve spo­leč­nosti té doby je myš­lení po­tla­čo­váno, pro­tože názory mohou vy­vo­lá­vat ne­po­koje a ne­spo­ko­je­nost. Ruku v ruce s tímto jsou za­ká­zány veš­keré knihy a jsou ve­řejně páleny. Ten kdo ne­spl­ňuje tuto před­stavu na­ří­ze­ného myš­lení je po­va­žo­ván za blázna nebo je vězněn. K udr­žo­vání po­řádku slouží po­žár­níci, kteří už ne­spl­ňují svoji pů­vodní funkci, už nehasí požáry, ale za­klá­dají je a při tom pálí knihy. K pro­ná­sle­do­vání 'zlo­činců' po­u­ží­vají Me­cha­nické ohaře – jakési pa­vou­ko­vité roboty s pro­ka­i­no­vou jehlou v če­lis­tech s jejíž pomocí jsou schopni bles­kově usmr­tit svou oběť.

Hlav­ním hr­di­nou je Guy Montag, jeden z mnoha lidí sdí­lí­cích glo­ba­li­zo­vané názory. Pra­cuje jako po­žár­ník a žije s man­žel­kou Mil­d­red, ne­u­stále sle­du­jící te­les­těny – ja­kousi mnohem pod­ma­ni­vější formu te­le­vize, a při­padá mu že je vše v nej­lep­ším po­řádku. Tento pocit trvá do doby, kdy potká Cla­rissu, dívku ostat­ními po­va­žo­va­nou za blázna, kvůli jejímu cho­vání, které se zcela se vymyká chá­pání uni­fi­ko­va­ného okolí. Zasadí v Mon­ta­govi po­chyb­nosti, které ještě zesílí při další po­žár­nické akci, kdy je nucen spálit roz­sáh­lou ile­gální kni­hovnu i s její ma­ji­tel­kou, která se ne­hodlá od svých knih vzdá­lit. Říká si, že přece v těch kni­hách musí něco být, když jsou pro ně ně­kteří lidé ochotni i zemřít. Při nej­bližší pří­le­ži­tosti sežene knihy a začne v nich číst. Ne­ro­zumí jim a proto vy­hledá starého uči­tele Fabera, který mu vy­práví o kni­hách, jejich smyslu a jejich au­to­rech. Ačkoli to neví, je udán svou vlastní ženou a v ná­sledné akci je nucen spálit svůj dům. V návalu vzteku pla­me­no­me­tem upálí i svého nad­ří­ze­ného a me­cha­nic­kého ohaře, který byl poslán na jeho stopu. Je roz­pou­tána ho­nička vy­sí­lána v přímém pře­nosu v te­le­vizi a Montag se snaží utéct z města. Na­ko­nec se mu to podaří a do­stane se na venkov k tu­lá­kům – starým uči­te­lům, pro­fe­so­rům, kni­hov­ní­kům – kteří si uměle udr­žují fo­to­gra­fic­kou paměť, aby mohli knihy pře­číst a pak zničit a zbavit se tak po­de­zření. Toho dne večer vy­pukne válka a roz­metá celé město na prach. Sku­pinka tuláků spo­lečně s Mon­tagem se vy­dá­vají zpět k troskám města s nadějí, že jednou budou knihy, zatím ucho­vané v jejich hla­vách, znovu na­psány a za­chová se tak odkaz z mi­nu­losti.

Význam/smysl

Brad­bury v tomto románu varuje před od­lid­ště­ním spo­leč­nosti v mno­ha­mi­li­o­no­vých me­t­ro­po­lích, kdy lidé nejsou šťastní, pro­tože nevědí, co je oprav­dové štěstí. Je ob­ra­zem kon­zumní spo­leč­nosti v celé své nahotě. Uka­zuje, že pře­tech­ni­zo­vaná spo­leč­nost člo­věku ne­při­nese sku­tečné štěstí, dusí-li v něm to nej­cen­nější – lid­skou myš­lenku.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz