k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Starty příběhů

26. 10. 2010 — k47 (CC by-nc-sa) (♪)
CC by-nc-sa (via)

Asi takhle: Napsat za­čá­tek pří­běhu, tu sku­tečně první větu, první od­sta­vec a první stránku je někdy veliký pro­blém. Je to možné napsat tisíci způ­soby: pomalu a ly­ricky nebo rychle, pře­kva­pivě, na­pí­navě – cokoli si račte přát. A vždycky je tady ta mož­nost, že úvod bude je­di­nou částí po­vídky/románu/knihy, kterou si člověk přečte. Ne­chytí ho to a ztratí zájem.


Já pre­fe­ruji něco, čemu říkám „bu­ran­ský úvod“ – skočit do děje rov­nýma nohama a vy­prá­vět tak sa­mo­zřejmě, jako když čtenář už všechno dávno zná. Něco ve stylu: Tak předně jsem tam byl já a pak Peo a Malej Marty… nebo Byl tam on a jeho ka­ma­rád Alexei Desya pře­zdí­vaný Axel… To je přece jasný, to ví každý, ne­bu­deme se zdr­žo­vat s ně­ja­kou ly­ri­kou a po­ma­lou ak­ce­le­rací, kdy je po­třeba pře­lous­kat ně­ko­lik strá­nek, plných popisů pří­rody, počasí, okolí a mi­li­onu dal­ších zby­teč­ností, než ko­nečně zjis­tíme, o co tam k čertu jde. Jsme burani, tak za­čneme bu­ran­sky.

Po­pravdě to není úplně vlastní nápad. Vnuk­nutí mi při­nesl (jako vždy) Nahýho oběd, ka­pi­tola Jo­se­lito, která začíná asi takhle: „A Jo­se­lito, který psal špat­nou, třídně uvě­do­mě­lou poezii, začal kašlat.“ Hm, začít spoj­kou, docela bu-ran-ské.

K do­vr­šení všeho, musím při­znat, že nejde o žádný pro­myš­lený trik, jak upou­tat po­zor­nost. Takhle se věci prostě se­běh­nou. Jsou to prostě první slova, která napíšu, jen co za­sednu ke klá­ves­nici. A pak po­kra­čuji v po­dob­ném duchu, aniž bych měl tušení, co se bude dít dál. Takže asi tak.


Tady jsou dva dobré starty, které člo­věka chyt­nou.

Tak napřed tu byla ta dlouhá cesta, a prach, který jí štípal v úzkém nose, a Walter, její manžel z Okla­homy, který kýval hu­be­ným tělem v jejich Fordu Model T, tak se­be­jistý, až se jí chtělo od­pliv­nout; pak do­ra­zili do cih­lo­vého města, které bylo cizí jako starý hřích, a se­hnali uby­to­vání. Domácí je dovedl k malé míst­nosti a odemkl dveře.

Tam, upro­střed pros­tého pokoje, stál ná­hrobní kámen.

Ray Brad­bury, Proti proudu času, po­vídka Ná­hrobní kámen. Bleskurychlý zčátek, ve dvou větách řekne všechno po­třebné. Nej­lepší úvod po­vídky, jaký pa­ma­tuji.


„CO teda jako bude, he?“

To sem byl já, teda Alex, a tři moji fren­díci, to jako Pítrs, Jiřík a Tupoun, kterej je opravdu tupěj, a seděli smě v mlíč­ňáku Korova a de­ci­do­vali se, co budem ten večer dělat, když je venku zima jak v prdeli, i když aspoň, že neprší. Mlíč­ňák Korova byl ty­pic­kej plac plus-mlíko, a vy sté už, bratři moji, snad po­za­po­mněli, jak tyhle placy vy­pa­daly, věci se dnes tak kvikle měněj a všichni strašně rychle za­po­mí­naj, a ani noviny se moc nečtou. Takže to byl ta­ko­vej .plac, kde se pro­dá­valo mlíko plus něco k tomu. Nesměl se tam pro­dá­vat chlast, ale ne­e­xis­to­val tehda ještě zákon, aby ne­mohli strčit nějaký buči do sta­rýho mlíka, takže sté to mohli drin­kat se syňá­gou, toldou nebo hňáp­cem nebo s pá­r­ji­nejma bučima, který vám po­skytly nád­her­nou cho­roš­nou čtvrt­ho­dinku, ve který sté osla­vo­vali Boga se všema Sva­tejma a an­děl­skejma chó­rama, který sté klíďo str­čili do kapsy a v hedce vám přitom vy­pa­lo­valy ra­chej­tle. Nebo sté mohli drin­kat mlíko s nožema, jak smě říkali, což vás po­sí­lilo a na­chys­talo na malou svin­skou pře­si­lovku, a právě tohle smě si drin­kali toho večera, o kterým sem vám začal po­ví­dat.

An­thony Bur­gess, Me­cha­nický po­me­ranč. Bu­ran­ský úvod par ex­cellence. Je to jasný? A co teda jako bude, he?

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz