k47.cz

mastodon twitter RSS
bandcamp explorer
««« »»»

Jak psát a nezbláznit se z toho

13. 4. 2010 (před 12 lety) — k47 (CC by-nc-sa)
CC by-nd (via)

Několik rad jak si udržet systém v psaní rozsáhlého textu, dokončit ho a nezbláznit se.


Rád tvořím a píšu. Ale toho jste si už za ty roky asi všimli. Nicméně za těch 6 let, co se snažím svoje šílenství zachytit na papír popřípadě pevné disky, jsem vypozoroval, že povídky (a všechny texty obecně) jsou dvou druhů:

  1. typ start-cíl je ten nejlepší. Na začátku mám nápad, začnu psát a pokračuji naprosto lineárně, nikam se nevracím, pouze přidávám slova ve směru vytyčeném původní ideou, až se dostanu na konec. Hotovo. Takhle jsem napsal první Arytmii, N13, Útěk z explodující planety, Jaro 20009 nebo třeba třicet tisíc dnů kocoviny.
  2. typ dlouhé & bolestivé utrpení Druhý typ textu je naprosto odlišný. Od začátku není jasné, co všechno by měl nebo bude obsahovat. Začíná obvykle nějakým novým nápadem nebo vzniká na nějaké staré myšlence, která například může přečnívat ze staré povídky. Záhy se na tuto subtilní kostru začnou nabalovat další a další věci, které nutně přímo nesouvisí s původní myšlenkou nebo na ní kauzálně nenavazují, ale člověk cítí, že k sobě patří. A v ten okamžik celá věci začíná být zajímavá. Postupně vznikají miriády malých ostrůvků, vedlejších dějů, nápadů bokem, událostí, které se v povídce stanou až někdy později, nové postavy, fragmenty k „backprtování“. Najednou vzniká celá komplikovaná a provázaná virtuální krajina. A to všechno je třeba nějak zkrotit, chronologicky seřadit, uspořádat do podoby sekvence slov, do jednorozměrného textu.

Takhle jsem psal všechny díly Arytmie od Anomalocaris detrimentum dál (tedy AD2084. Tento blok má mít asi 5 dílů z nichž jsem zatím zveřejnil pouhé dva). Stejně chaotickým procesem se rodilo Světlo v zádech (z pěti dílů publikovány opět jenom dva) nebo aktuální Terminalitu, která začala jako pár řádků, které se už nevešly do povídky Někdo se dívá a v následujících měsících se z ní stalo monstrum, které bude mít pokračování.

Na první pohled to nemusí vypadat jako problém, ale když člověk tvoří rozmáchle, najednou má před sebou desítky drobností, které chce začlenit do kontextu. Tak Terminalita se v jeden okamžik dostala do stavu, kdy jsem dokončil homogenní celek příběhu, ale potom jsem měl asi tak padesát nezávislých pasáží, které jsem musel nějak seřadit, určit co navazuje na co a co je čím podmíněno. Ale skoro nikdo nedokáže v jeden okamžik v hlavě obsáhnout všech padesát fragmentů děje. Může vědět, co se děje, ale nikdy si nevytvoří kompletní obraz.

Jak to tedy uspořádat? Mám spoustu kousků, drobných nápadů, co s nimi?

Řešení je překvapivě jednoduché.

Tak zaprvé: nesnažte se pojmout myslí celé fragmentované dílo najedou. To se nikdy úplně nepovede. Zvlášť, když je nestabilní a člověk na jednotlivých částech pořád pracuje a rozpracovává je a přidává další nápady.

Zadruhé následuje něco, čemu říkám problém monitoru. Textem na obrazovce se dá skrolovat a posouvat, ale pro veliké dílo je každý monitor příliš malý. Autor vidí pořád jenom jednu malou část, jeden malý výsek veliké mozaiky a proto nedokáže myslet jinak než v rámci tohoto pohledu. Žádný monitor není dost velký na přemýšlení.

Zatřetí: jednotlivé pasáže nějak pojmenujte, jejich jména napište na papírky a s těmito papírky můžete pracovat a řadit. Blbý, co? Ale funguje to. Člověk (aspoň já určitě) myslí vizuálně a pak když máte všechny ty papírky před sebou a víte, jaká část děje se skrývá za každým nadpisem, můžete na to jít vizuálně. Člověk najednou získá neuvěřitelný přehled nad celým dílem a může s tím pracovat neuvěřitelně rychle.

Tímto způsobem jsem po opuštění obrazovky za jeden večer seřadil všechny vedlejší dějové linky a události Terminality. Na monitoru bych se o to mohl pokoušet třeba měsíc a nikdy by se mi to nemuselo podařit.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz