k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Jak psát a nezbláznit se z toho

13. 4. 2010 — k47 (CC by-nc-sa) (♪)
CC by-nd (via)

Ně­ko­lik rad jak si udržet systém v psaní roz­sáh­lého textu, do­kon­čit ho a ne­zbláz­nit se.


Rád tvořím a píšu. Ale toho jste si už za ty roky asi všimli. Nicméně za těch 6 let, co se snažím svoje ší­len­ství za­chy­tit na papír po­pří­padě pevné disky, jsem vy­po­zo­ro­val, že po­vídky (a všechny texty obecně) jsou dvou druhů:

  1. typ start-cíl je ten nej­lepší. Na za­čátku mám nápad, začnu psát a po­kra­čuji na­prosto li­ne­árně, nikam se ne­vra­cím, pouze při­dá­vám slova ve směru vy­ty­če­ném pů­vodní ideou, až se do­stanu na konec. Hotovo. Takhle jsem napsal první Aryt­mii, N13, Útěk z ex­plo­du­jící pla­nety, Jaro 20009 nebo třeba třicet tisíc dnů ko­co­viny.
  2. typ dlouhé & bo­les­tivé utr­pení Druhý typ textu je na­prosto od­lišný. Od za­čátku není jasné, co všechno by měl nebo bude ob­sa­ho­vat. Začíná ob­vykle ně­ja­kým novým ná­pa­dem nebo vzniká na nějaké staré myš­lence, která na­pří­klad může pře­ční­vat ze staré po­vídky. Záhy se na tuto sub­tilní kostru začnou na­ba­lo­vat další a další věci, které nutně přímo ne­sou­visí s pů­vodní myš­len­kou nebo na ní kauzálně ne­na­va­zují, ale člověk cítí, že k sobě patří. A v ten oka­mžik celá věci začíná být za­jí­mavá. Po­stupně vzni­kají mi­ri­ády malých os­t­růvků, ve­d­lej­ších dějů, nápadů bokem, udá­lostí, které se v po­vídce stanou až někdy poz­ději, nové po­stavy, frag­menty k „bac­kpr­to­vání“. Na­jed­nou vzniká celá kom­pli­ko­vaná a pro­vá­zaná vir­tu­ální kra­jina. A to všechno je třeba nějak zkro­tit, chro­no­lo­gicky se­řa­dit, uspo­řá­dat do podoby sek­vence slov, do jed­no­roz­měr­ného textu.

Takhle jsem psal všechny díly Aryt­mie od Ano­ma­lo­ca­ris de­t­ri­men­tum dál (tedy AD2084. Tento blok má mít asi 5 dílů z nichž jsem zatím zve­řej­nil pouhé dva). Stejně cha­o­tic­kým pro­ce­sem se rodilo Světlo v zádech (z pěti dílů pu­b­li­ko­vány opět jenom dva) nebo ak­tu­ální Ter­mi­na­litu, která začala jako pár řádků, které se už ne­vešly do po­vídky Někdo se dívá a v ná­sle­du­jí­cích mě­sí­cích se z ní stalo mon­strum, které bude mít po­kra­čo­vání.

Na první pohled to nemusí vy­pa­dat jako pro­blém, ale když člověk tvoří roz­máchle, na­jed­nou má před sebou de­sítky drob­ností, které chce za­čle­nit do kon­textu. Tak Ter­mi­na­lita se v jeden oka­mžik do­stala do stavu, kdy jsem do­kon­čil ho­mo­genní celek pří­běhu, ale potom jsem měl asi tak pa­de­sát ne­zá­vis­lých pasáží, které jsem musel nějak se­řa­dit, určit co na­va­zuje na co a co je čím pod­mí­něno. Ale skoro nikdo ne­do­káže v jeden oka­mžik v hlavě ob­sáh­nout všech pa­de­sát frag­mentů děje. Může vědět, co se děje, ale nikdy si ne­vy­tvoří kom­pletní obraz.

Jak to tedy uspo­řá­dat? Mám spoustu kousků, drob­ných nápadů, co s nimi?

Řešení je pře­kva­pivě jed­no­du­ché.

Tak zaprvé: ne­snažte se po­jmout myslí celé frag­men­to­vané dílo na­je­dou. To se nikdy úplně ne­po­vede. Zvlášť, když je ne­sta­bilní a člověk na jed­not­li­vých čás­tech pořád pra­cuje a roz­pra­co­vává je a při­dává další nápady.

Za­druhé ná­sle­duje něco, čemu říkám pro­blém mo­ni­toru. Textem na ob­ra­zovce se dá skro­lo­vat a po­sou­vat, ale pro veliké dílo je každý mo­ni­tor příliš malý. Autor vidí pořád jenom jednu malou část, jeden malý výsek veliké mo­zaiky a proto ne­do­káže myslet jinak než v rámci tohoto po­hledu. Žádný mo­ni­tor není dost velký na pře­mýš­lení.

Za­třetí: jed­not­livé pasáže nějak po­jme­nujte, jejich jména na­pište na pa­pírky a s těmito pa­pírky můžete pra­co­vat a řadit. Blbý, co? Ale fun­guje to. Člověk (aspoň já určitě) myslí vi­zu­álně a pak když máte všechny ty pa­pírky před sebou a víte, jaká část děje se skrývá za každým nad­pi­sem, můžete na to jít vi­zu­álně. Člověk na­jed­nou získá ne­u­vě­ři­telný pře­hled nad celým dílem a může s tím pra­co­vat ne­u­vě­ři­telně rychle.

Tímto způ­so­bem jsem po opuš­tění ob­ra­zovky za jeden večer se­řa­dil všechny ve­d­lejší dějové linky a udá­losti Ter­mi­na­lity. Na mo­ni­toru bych se o to mohl po­kou­šet třeba měsíc a nikdy by se mi to ne­mu­selo po­da­řit.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz