k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Zmizet v oblacích

15. 4. 2010 — k47 (♪)
CC by-nc (via)

„Potom, co jsme vy­je­bali se zá­kladní ter­mo­dy­na­mi­kou, už svět nebyl co dřív,“ vy­prá­věl pružný muž ve věku osm­de­sáti meta-roků, který před čty­ři­ceti lety utekl z hrou­tící se pla­nety Země. „Pak už bylo všechno možný a celej svět se zbláz­nil.“ Napil se sta­ro­dávné ky­se­liny z ba­te­rie. „Všechno, o čem jsme kdy snili, na­jed­nou bylo usku­teč­ni­telný. Při­blí­žili jsme se ráji, vzali jsme pod krkem čas i pro­stor. Mohli jsme všechno, ale Systém začal s per­ze­kucí. Trhal spo­leč­nost na kusy, udělal ze Země to­ta­litní by­ro­kra­tický peklo. Útočil na vlastní, házel nám na hlavy bomby, a uka­zo­val ne­pří­tele, jenom proto, aby nám na­oč­ko­val strach. A to se mu za­tra­ceně po­vedlo. Byli jsme k smrti vy­stra­šení, vy­dě­šení ta­ko­vým způ­so­bem, že si s námi mohli dělat cokoli. Chtěli nám vzít naše práva. Žádnej pro­blém. 'Je to pro vaše dobro,' tla­čili nám do hlav den co den. První opat­ření, které za­vedli byl zákaz vy­ces­to­vání z pla­nety. Do­pr­dele, poprvý to bylo možný, splnil se nám sen, mohli jsme pryč, ale říkali nám, že prej: 'nikdo nesmí opus­tit náš ráj' a tak jsme tvrdli na tom umí­ra­jí­cím kusu skály. A tou­žili jsme od­le­tět.“

V té době byla za­ve­dena pre­sumpce viny a každý, kdo ne­pro­je­vo­val sou­hlas do­sta­tečně nahlas byl po­de­zřelý a dostal se na Seznam. Všichni občané Svo­bodné Re­pub­liky začali být sle­do­váni a jediný způsob, jak se vy­vlék­nout ze smyčky dozoru, re­strikcí a su­per­vize, bylo ztra­tit se v hlu­bi­nách vesmíru.

Ale nebylo to možné ani tehdy, když se blížil soudný den a všichni si to uvě­do­mo­vali, ale stále trval zákaz odletů. Na­ko­nec se sami roz­hodli za­žeh­nout roz­nětku a za­hla­dit stopy. „Ne­smělo po nich zůstat vůbec nic, co by po­tvr­zo­valo, že se Systém mohl mýlit. Tak strašně se báli vlast­ního se­lhání, že se radši sami zni­čili.“

Jeho rodná pla­neta za­nikla, ex­plo­do­vala a roz­padla se na prach.

„A teprve až po ně­ko­lika mě­sí­cích, kdy jsem pře­ží­val v In­ter­zóně ná­raz­ní­ko­vého imi­grač­ního pásu a v de­tenč­ních zónách, mi došlo, že jsme se stali si­rotky.“

Pilot v jemném ko­vo­vém krunýři při­takal sy­či­vým hlasem a viděl svůj domov, který před tisíci lety zanikl v oh­ni­vém pekle umí­ra­jí­cího slunce.

Už nemohl mluvit. Se­vřelo se mu hrdlo a udě­lalo se mu zle. Napil se a prů­hle­dem se díval ven.

V tom oka­mžiku seděl v baru zno­vu­ob­no­vené or­bi­tální pev­nosti Ter­mi­nus, který byl za­vě­šen v obřím zše­ře­lém pro­storu doků, kde v nulové gra­vi­taci kot­vila pla­vi­dla. Přímo pod podlouh­lými okny baru se neživě vzná­šela loď v barvě staré oceli, která měla na boku na­psáno černým písmem: PER­PE­TUUM MOBILE.

**

„Pro­blé­mem byly sa­motné fy­zi­kální prin­cipy,“ vy­svět­lo­val mu jiný si­ro­tek, když krátce po třetím a po­sled­ním exodu pře­bý­val v umělém prs­tenci kolem pla­nety se dvěma slunci a čekal až mu bude udě­leno po­vo­lení pro vstup na povrch. „Ty nám jasně říkaly, že to není možné, že se nikdy ne­do­sta­neme ke vzdá­le­ným hvězdám. Dávalo to smysl v kon­textu teh­dejší vědy. Byly to dobré a kon­zis­tentní teorie, ale pak přišla na řadu další ge­ne­race ner­vóz­ních vědců s po­ru­chami spánku, kteří celou noc leželi na po­steli, dívali se do stropu a před očima, do kte­rých se jim snášel prach, se jim míhaly vzorce. Po­cho­pi­telně měli k dis­po­zici kvan­tové po­čí­tače, což byl za­tra­cená výhoda oproti před­chozí ge­ne­raci. A hrubou silou roz­bili celou tu de­tailní mo­zaiku teh­dejší vědy a na­ra­zili na ještě ne­po­cho­pi­tel­nější rov­nice, které se ještě více pří­čily běž­nému uva­žo­vání a díky nim mohli po­sta­vit stroj, který se nikdy ne­za­sta­vil.“

Nikdy se o fyziku ne­za­jí­mal. Žil svůj život na pla­netě Vězení, snažil se přežít a toužil utéct. Ale tehdy v chlad­ných míst­nos­tech uby­to­ven or­bi­tál­ního prs­tence na­slou­chal velmi po­zorně.

„Věděli, že je to pro­blém. Věděli, že se všechno změní. A proto všechny vědce do jed­noho po­stří­lelo ko­mando nově zfor­mo­vané Ide­o­po­li­cie, která byla ná­stro­jem, který měl všechno udržet při starém, beze změny.“

**

V prs­tenci žil půl roku a po­cho­pil, že po­vo­lení vstupu nikdy ne­do­stane. Zá­ro­veň viděl, jak se Systém, který nechal roz­me­tat Zemi na kousky, dává do­hro­mady a zís­kává moc v pod­světí. Bylo mu jasné, že do ně­ko­lika let mohou v In­ter­zóně získat vliv a pak se opět roz­točí ko­lo­toč sle­do­vání, vý­slechů, ná­zo­rové nor­ma­li­zace a ab­so­lutní vlády.

Dělalo se mu zle a zase chtěl zmizet a uto­nout v černé a vzdá­lené samotě vesmíru.

Stal se členem pi­rát­ského křiž­níku Sigur Rós, který se dlouhá léta skrý­val v ml­ho­vi­nách, ale pak, když se si­tu­ace stala ne­pře­hled­nou a ces­to­vání se zase stá­valo ne­bez­peč­ným, vy­ra­zila a začala pře­pa­dat ne­chrá­něné trans­porty.

Když byl Sigur Rós těžce po­ško­zen v pře­střelce a celá po­sádka, kromě něho ze­mřela, strá­vil na něm dva roky v do­ko­nalé samotě a v mrtvých pa­lu­bách na­slou­chal jejímu zpěvu. Ne­fun­go­valy motory, loď jen pomalu klouzala ne­ko­neč­ným pro­sto­rem a stala se pro něj vě­ze­ním.

Dva roky ve tmě a nízké gra­vi­taci pro­pa­dal zou­fal­ství a věděl, že nemá naději. Vesmír byl ne­změr­nou pus­ti­nou, kde mohlo trvat mi­li­ony let než někdo pro­le­těl do­sta­tečně blízko, aby vůbec za­zna­me­nal vrak lodi. Ale ani pak nebylo jisté, že bude nálezu vě­no­vat ně­ja­kou po­zor­nost.

Vsadil na kurz jedna ku dvě na dvě mi­li­ardy se­dm­de­sát devět mi­li­onů čtyři sta še­de­sát tisíc tři sta čty­ři­cet sedm a vyhrál.

Byl čirou ná­ho­dou za­chrá­něn člo­vě­kem jménem Axel, kte­rému se po­da­řilo zmizet v ob­la­cích během dru­hého exodu a od té doby hledal…


??? 2008-12-04 14:11:01 ???

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz