k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Život Briana

16. 6. 2006 (před 13 lety) — So-cool (♪)


Povím vám jeden takový malý příběh, který se stal v životě jed­noho ta­ko­vého malého člo­věka. Ten člověk se jme­no­val Brian. Na poměry, které vládli v jeho rodné Anglii, nelze říci, že by byl nějak vý­ji­mečný či vý­střední a vzhle­dem k tomu, že to byl An­g­li­čan, nelze říci, že jde o ně­ja­kého vti­pálka, ale příběh, který ho potkal, něčím ne­o­by­čej­ným přeci jen je…


Stalo se to jed­noho rána, bylo to pro Anglii ty­pické deš­tivé a mlhavé ráno, když Brian vstal ze své po­stele. Bydlel v malém domku na kraji jed­noho men­šího města. Letmo se roz­hlédl z okna svého půd­ního pod­krov­ního po­ko­jíku. Když zjis­til, že venku opět prší, nebyl nijak zne­chu­cen nebo ot­rá­ven, po­va­žo­val toto počasí za zcela nor­mální a běžné (neznal totiž krásná jarní rána, která jsou pro nás oby­va­tele Starého kon­ti­nentu tak běžná, kdy nás slu­neční pa­prsky a řev ptáků budí, i když se sna­žíme vyspat ko­co­vinu). Sám Brian měl za sebou velmi ná­roč­nou noc a někde v hloubi sama sebe se nemohl zbavit dojmu, že dělal něco, co neměl. Od­vrá­til se od okna a pomalu přešel ke dveřím, které velmi opa­trně ote­vřel. Vtom aktu by cítit strach. Možná, že se Brian obával, že to, co ho za dveřmi čeká, je to co udělal včera v noci a nemůže si na to vzpo­me­nout. (Možná, že kdy­bych si z vás v této chvíli chtěl udělat blázny, mohl bych se vám snažit na­mlu­vit, že za dveřmi bylo kdoví co, nebo že Brian mi­nu­lou noc usnul v du­bo­vém sudu od vína a zdál se mu živý sen, jak bojuje po boku hu­sit­ských vojsk s panem Brouč­kem, ale po­chy­buji, že by mi na to někdo skočil.) Za dveřmi totiž ne­če­kalo vůbec nic, kromě scho­diště, po kterém Brian sešel do pří­zemí svého domku. Ně­ko­lika louda­vými kroky se dostal až do ku­chyně, kde měl v plánu uvařit si šálek čaje s mlékem (vlastně to není tak přesné, Brian totiž pil čaj do­slova z kýble) a sníst nějaký chléb s mar­me­lá­dou. Po­sta­vil proto kon­vici s vodou na sporák a začal pro­hle­dá­vat skříňky, aby našel chléb. Při této čin­nosti kout­kem oka za­va­dil o hodiny, na nichž pak stanul jeho zrak. Uka­zo­valy totiž půl je­de­nácté. do­konce ani ně­ko­li­kav­te­ři­nové po­zo­ro­vání je ne­do­ká­zalo do­nu­tit toto sta­no­visko změnit. Tento pro­hraný souboj s ho­di­nami jen pro­hlou­bil Bri­a­novu de­presi. Navíc se mu ne­po­da­řilo najít doma žádný chléb. Na­ko­nec se spo­ko­jil se svým „šálkem“ čaje a ba­líč­kem su­še­nek. Vy­ba­ven těmito zá­so­bami se vydal na cestu do své pra­covny.


Bo­hu­žel vám ne­řeknu, co přesně dělal. Brian totiž dělal všechno a zá­ro­veň nic. Ofi­ci­álně byl za­měst­nan­cem ka­ta­strál­ního úřadu, ale zá­ro­veň byl také spi­so­va­te­lem na volné noze, pro­gra­má­to­rem na volné noze (sa­mo­zřejmě na té druhé, než na které byl spi­so­va­te­lem) a kdoví co ještě. Když se do­šou­ral do pra­covny, zapnul po­čí­tač a usadil se na své židli. Brian měl moc rád po­čí­tače a všechny ty „se­re­pe­tičky“ okolo. Toho dne ho jeho po­čí­tač ale opravdu vy­dě­sil, a to do té míry, že mu až málem za­sko­čila su­šenka, kterou si pro jis­totu na­mo­čil v čaji. Na mo­ni­toru s krás­ným hře­ji­vým ná­pi­sem: „NE­PRO­PA­DEJTE PANICE!“ (Brian byl velkým pří­z­niv­cem Dou­glase Adamse) se ob­je­vilo upo­zor­nění, že se ve dvě od­po­ledne má účast­nit vy­mě­řo­vání dál­nice. Všichni doufám víte, co je to dál­nice? Pře­pra­vují se po ní lidé z bodu A do bodu B, při­čemž touží být v bodě C, Dou­glas o tom psal někde v úvodu Sto­pa­řova prů­vodce. Bri­a­nova de­prese se stále pro­hlu­bo­vala. On sám jako geodet neměl nic proti práci v terénu, měl ji do­konce rád, ale ne­sná­šel ty for­mální roz­ho­vory s in­ves­tory pro­jektu. Než dosní­dal a vy­ří­dil poštu ru­čička hodin se pře­houpla k půl dva­nácté. Počasí za oknem se začalo měnit k lep­šímu. Pře­stalo pršet a do­konce i mlha mizela v ne­známu. Brian vzal te­le­fon a za­vo­lal svému ko­le­govi a dob­rému pří­teli Pe­e­tovi. Velmi dobře věděl, že má-li od­po­ledne vy­mě­řo­vat dál­nici, bez Pe­e­tovy pomoci to ne­zvládne. Smlu­vili si tedy na půl jednou oběd v ne­da­leké hospůdce, aby se před prací po­sil­nili. Brian si nebyl úplně jistý, jestli může used­nout za volant svého za­blá­ce­ného te­rén­ního vozu, v jehož kufru se ukrý­vala spousta ge­o­de­tic­kých po­mů­cek, te­o­do­lit ne­vy­jí­maje. Na­ko­nec však našel do­sta­tek se­be­jis­toty o své stříz­li­vosti a vydal se za Peetem.


Když do­ra­zil do hospůdky, Peet už na něj čekal. Brian nebyl zrovna z těch, kteří by si lámali halvu s do­chvil­ností. Už od dveří řval na celý lokál: „Ahoj Peete, co jsi to včera sakra vy­vá­děl?“ Tato otázka byla na­prosto zby­tečná, Brian totiž moc dobře věděl, co Peet dělal. Strá­vili celý večer, což mělo za ná­sle­dek Bri­a­novu ranní bolest hlavy. Peet si dobře uvě­do­mo­val, že jde o pro­vo­kaci, a proto si Bri­a­novy po­známky ne­vší­mal. Bri­a­novu po­zor­nost tou dobou ale v lokále, vy­zdo­be­ném ký­čo­vi­tými pla­káty aut a krás­ných dívek, upou­talo něco jiného – a to krásná ser­vírka, která zde byla asi nová. Spo­lečně s Peetem sem cho­dili celkem pra­vi­delně, ale jí tu ještě ne­vi­děl. Ovšem de­prese z dneš­ního rána ještě pře­tr­vá­valy v jeho mysli, a proto se choval na­nej­výš od­mě­řeně. Po krát­kém obědě, který jakž­takž uklid­nil Bri­a­nův roz­hou­paný ža­lu­dek, na­stou­pili spolu do za­blá­ce­ného te­rén­ního vozu a vy­ra­zili ke stavbě dál­nice.


Peet byl po celou cestu po­divně ne­klidný, ale sám Brian se ne­cí­til ve své kůži, a proto Pe­e­tovi jeho rozmar to­le­ro­val. Když ko­nečně na sta­ve­niště, udi­vilo je po­divné ticho. Hned na první pohled si uvě­do­mili, že tu nikdo není. Ale datum a čas schůzky bylo správné, každý z nich to nejméně dva­krát peč­livě pře­kon­t­ro­lo­val ve svém diáři. Po dal­ších bá­da­vých po­hle­dech je udi­vily i jiné věci. Na je­řá­bech se v lehkém větru po­hu­po­valy těžké panely mos­tovky. Beton vylitý do zá­kladů dal­šího most­ního pilíře nebyl ještě za­tuhlý. Brian a Peet začali pro­pa­dat panice. Stali se snad obětmi kru­tého žertu? Nejde tu snad o něco víc? Na­vzá­jem si vy­mě­nili ně­ko­lik ne­vě­ří­cích po­hledů, ovšem slova by se od toho dru­hého ne­do­čkal ani jeden z nich. Každý z vás by zde asi čekal zásah vel­kých, žlu­tých lodí vo­gon­ské de­mo­liční flo­tily. Možná to tak i ve sku­teč­nosti bylo, ale to se my nikdy ne­do­zvíme. Bri­a­novo cho­vání bylo totiž na­nej­výš klidné a celou udá­lost přešel bez nejmen­šího zájmu. Otočil se na Peeta a s ledově klid­ným hlasem řekl tu ma­gic­kou větu: „Tak to vypadá, že tady asi dnes žádná práce nebude.“ „Hmm,“ při­takal Peet. „Pojď, jedeme domů, nemám des náladu na blbý fóry!“ po­kra­čo­val Brian. Oba bez ja­ké­ho­ko­liv slova na­stou­pili do auta a roz­jeli se pryč od toho všeho. Od toho všeho, co je za­sy­pá­valo bez­mez­ným množ­stvím otázek: CO? PROČ? KDY? JAK? Od toho všeho, co nebyli schopni po­cho­pit.


Když Brian ko­nečně do­ra­zili zpět domů, schy­lo­valo se už k večeru. Nutno říci, že pří­či­nou, proč mu cesta tr­va­jící prů­měr­nému cyk­lis­tovi asi půl hodiny, za­brala celé od­po­ledne, byla láhev whis­key v Pe­e­tově bytě. Jakýsi divný pocit v jeho ústech ho do­nu­til na­to­čit si v ku­chyni skle­nici vody a s ní se vydal opět do své pra­covny. Po chvíli tupého zírání z okna, za kterým se opět roz­pr­šelo, roz­hodl se Brian svůj příběh sepsat, pa­t­řičně při­bar­vit a pro­ra­zit s ním jako spi­so­va­tel ne volné noze. Měl jakési nutné pro­hléd­nout in­ter­ne­tové zpra­vo­daj­ství, aby se po­ku­sil zjis­tit, co se stalo, ale na­ko­nec ho pře­mohla únava, a tak se od­po­tá­cel do svého pod­krov­ního po­ko­jíku, kde usnul ve sladké ne­vě­do­mosti.


Ptáte se, jak to opravdu bylo? Byl to opravdu únos z jiné pla­nety? Byl Brian na­to­lik opilý, že se mu vše zdálo? Pro­ra­zil jako spi­so­va­tel? To jsou otázky, na které vám nikdo, ani já, ani sám Brian ne­od­poví.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz