povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

16. 6. 2006

Život Briana

       
napsal(a) So-cool

Povím vám jeden takový malý příběh, který se stal v životě jednoho takového malého člověka. Ten člověk se jmenoval Brian. Na poměry, které vládli v jeho rodné Anglii, nelze říci, že by byl nějak výjimečný či výstřední a vzhledem k tomu, že to byl Angličan, nelze říci, že jde o nějakého vtipálka, ale příběh, který ho potkal, něčím neobyčejným přeci jen je...


Stalo se to jednoho rána, bylo to pro Anglii typické deštivé a mlhavé ráno, když Brian vstal ze své postele. Bydlel v malém domku na kraji jednoho menšího města. Letmo se rozhlédl z okna svého půdního podkrovního pokojíku. Když zjistil, že venku opět prší, nebyl nijak znechucen nebo otráven, považoval toto počasí za zcela normální a běžné (neznal totiž krásná jarní rána, která jsou pro nás obyvatele Starého kontinentu tak běžná, kdy nás sluneční paprsky a řev ptáků budí, i když se snažíme vyspat kocovinu). Sám Brian měl za sebou velmi náročnou noc a někde v hloubi sama sebe se nemohl zbavit dojmu, že dělal něco, co neměl. Odvrátil se od okna a pomalu přešel ke dveřím, které velmi opatrně otevřel. Vtom aktu by cítit strach. Možná, že se Brian obával, že to, co ho za dveřmi čeká, je to co udělal včera v noci a nemůže si na to vzpomenout. (Možná, že kdybych si z vás v této chvíli chtěl udělat blázny, mohl bych se vám snažit namluvit, že za dveřmi bylo kdoví co, nebo že Brian minulou noc usnul v dubovém sudu od vína a zdál se mu živý sen, jak bojuje po boku husitských vojsk s panem Broučkem, ale pochybuji, že by mi na to někdo skočil.) Za dveřmi totiž nečekalo vůbec nic, kromě schodiště, po kterém Brian sešel do přízemí svého domku. Několika loudavými kroky se dostal až do kuchyně, kde měl v plánu uvařit si šálek čaje s mlékem (vlastně to není tak přesné, Brian totiž pil čaj doslova z kýble) a sníst nějaký chléb s marmeládou. Postavil proto konvici s vodou na sporák a začal prohledávat skříňky, aby našel chléb. Při této činnosti koutkem oka zavadil o hodiny, na nichž pak stanul jeho zrak. Ukazovaly totiž půl jedenácté. dokonce ani několikavteřinové pozorování je nedokázalo donutit toto stanovisko změnit. Tento prohraný souboj s hodinami jen prohloubil Brianovu depresi. Navíc se mu nepodařilo najít doma žádný chléb. Nakonec se spokojil se svým "šálkem" čaje a balíčkem sušenek. Vybaven těmito zásobami se vydal na cestu do své pracovny.


Bohužel vám neřeknu, co přesně dělal. Brian totiž dělal všechno a zároveň nic. Oficiálně byl zaměstnancem katastrálního úřadu, ale zároveň byl také spisovatelem na volné noze, programátorem na volné noze (samozřejmě na té druhé, než na které byl spisovatelem) a kdoví co ještě. Když se došoural do pracovny, zapnul počítač a usadil se na své židli. Brian měl moc rád počítače a všechny ty "serepetičky" okolo. Toho dne ho jeho počítač ale opravdu vyděsil, a to do té míry, že mu až málem zaskočila sušenka, kterou si pro jistotu namočil v čaji. Na monitoru s krásným hřejivým nápisem: "NEPROPADEJTE PANICE!" (Brian byl velkým příznivcem Douglase Adamse) se objevilo upozornění, že se ve dvě odpoledne má účastnit vyměřování dálnice. Všichni doufám víte, co je to dálnice? Přepravují se po ní lidé z bodu A do bodu B, přičemž touží být v bodě C, Douglas o tom psal někde v úvodu Stopařova průvodce. Brianova deprese se stále prohlubovala. On sám jako geodet neměl nic proti práci v terénu, měl ji dokonce rád, ale nesnášel ty formální rozhovory s investory projektu. Než dosnídal a vyřídil poštu ručička hodin se přehoupla k půl dvanácté. Počasí za oknem se začalo měnit k lepšímu. Přestalo pršet a dokonce i mlha mizela v neznámu. Brian vzal telefon a zavolal svému kolegovi a dobrému příteli Peetovi. Velmi dobře věděl, že má-li odpoledne vyměřovat dálnici, bez Peetovy pomoci to nezvládne. Smluvili si tedy na půl jednou oběd v nedaleké hospůdce, aby se před prací posilnili. Brian si nebyl úplně jistý, jestli může usednout za volant svého zabláceného terénního vozu, v jehož kufru se ukrývala spousta geodetických pomůcek, teodolit nevyjímaje. Nakonec však našel dostatek sebejistoty o své střízlivosti a vydal se za Peetem.


Když dorazil do hospůdky, Peet už na něj čekal. Brian nebyl zrovna z těch, kteří by si lámali halvu s dochvilností. Už od dveří řval na celý lokál: "Ahoj Peete, co jsi to včera sakra vyváděl?" Tato otázka byla naprosto zbytečná, Brian totiž moc dobře věděl, co Peet dělal. Strávili celý večer , což mělo za následek Brianovu ranní bolest hlavy. Peet si dobře uvědomoval, že jde o provokaci, a proto si Brianovy poznámky nevšímal. Brianovu pozornost tou dobou ale v lokále, vyzdobeném kýčovitými plakáty aut a krásných dívek, upoutalo něco jiného - a to krásná servírka, která zde byla asi nová. Společně s Peetem sem chodili celkem pravidelně, ale jí tu ještě neviděl. Ovšem deprese z dnešního rána ještě přetrvávaly v jeho mysli, a proto se choval nanejvýš odměřeně. Po krátkém obědě, který jakžtakž uklidnil Brianův rozhoupaný žaludek, nastoupili spolu do zabláceného terénního vozu a vyrazili ke stavbě dálnice.


Peet byl po celou cestu podivně neklidný, ale sám Brian se necítil ve své kůži, a proto Peetovi jeho rozmar toleroval. Když konečně na staveniště, udivilo je podivné ticho. Hned na první pohled si uvědomili, že tu nikdo není. Ale datum a čas schůzky bylo správné, každý z nich to nejméně dvakrát pečlivě překontroloval ve svém diáři. Po dalších bádavých pohledech je udivily i jiné věci. Na jeřábech se v lehkém větru pohupovaly těžké panely mostovky. Beton vylitý do základů dalšího mostního pilíře nebyl ještě zatuhlý. Brian a Peet začali propadat panice. Stali se snad obětmi krutého žertu? Nejde tu snad o něco víc? Navzájem si vyměnili několik nevěřících pohledů, ovšem slova by se od toho druhého nedočkal ani jeden z nich. Každý z vás by zde asi čekal zásah velkých, žlutých lodí vogonské demoliční flotily. Možná to tak i ve skutečnosti bylo, ale to se my nikdy nedozvíme. Brianovo chování bylo totiž nanejvýš klidné a celou událost přešel bez nejmenšího zájmu. Otočil se na Peeta a s ledově klidným hlasem řekl tu magickou větu: " Tak to vypadá, že tady asi dnes žádná práce nebude." "Hmm," přitakal Peet. "Pojď, jedeme domů, nemám des náladu na blbý fóry!" pokračoval Brian. Oba bez jakéhokoliv slova nastoupili do auta a rozjeli se pryč od toho všeho. Od toho všeho, co je zasypávalo bezmezným množstvím otázek: CO? PROČ? KDY? JAK? Od toho všeho, co nebyli schopni pochopit.


Když Brian konečně dorazili zpět domů, schylovalo se už k večeru. Nutno říci, že příčinou, proč mu cesta trvající průměrnému cyklistovi asi půl hodiny, zabrala celé odpoledne, byla láhev whiskey v Peetově bytě. Jakýsi divný pocit v jeho ústech ho donutil natočit si v kuchyni sklenici vody a s ní se vydal opět do své pracovny. Po chvíli tupého zírání z okna, za kterým se opět rozpršelo, rozhodl se Brian svůj příběh sepsat, patřičně přibarvit a prorazit s ním jako spisovatel ne volné noze. Měl jakési nutné prohlédnout internetové zpravodajství, aby se pokusil zjistit, co se stalo, ale nakonec ho přemohla únava, a tak se odpotácel do svého podkrovního pokojíku, kde usnul ve sladké nevědomosti.


Ptáte se, jak to opravdu bylo? Byl to opravdu únos z jiné planety? Byl Brian natolik opilý, že se mu vše zdálo? Prorazil jako spisovatel? To jsou otázky, na které vám nikdo, ani já, ani sám Brian neodpoví.


publikováno 16. 6. 2006

příbuzné články:
MNQHQ
Rozhodnost
Deník grafika
Sedm roků samoty - hodnocení
Trhliny skutečnosti

sem odkazují:
Bilance roku 006
#196