Zavíráme

(nejmenší velký příběh)

Když se probudil, už svítalo.

Přistoupil k němu barman nebo šéf non-stop baru, kde se mu právě dostávalo dobrého rána a povídá: „Hej mladej! Vstávej. Zavíráme.“

„Proč? Vždyť je ráno, měli byste právě otvírat.“

„Kurva kluku, zavíráme.“ Šéf ho vyhodil ven. Po kluzkém ledu klouzal směrem do rohu dvora. Než se úplně zastavil, přišlo léto, roztálo a on si odřel prdel o asfalt.

Slunce pálilo, asfalt tál, zrcadlilo se v něm to divné počasí – léto, ale takové divné. Bylo spíš jako po dešti, ale ve skutečnosti už dobrý týden nepršelo.

Odhodlal se někam vyrazit. Ale kam? Vždyť on tohle Malé městečko ani nezná. Vydal se tedy po rozleptaném vonícím asfaltu někam do polední záře.

Prošel kolem několika zavřených dveřích a vzpomínal. Ano, on vzpomínal. Měl v hlavě plno nejasných věcí, které svým chaosem připomínaly skládku komunálního odpadu.

Při chůzi si vzpomněl na jednu jízdu autobusem. Vybavovalo se mu, jak jede po hlavní silnici, stroj se řítí, pak zatočí na vedlejší asfaltku do lesa. On se dívá z okýnka, vidí střelce, který neváhá ani vteřinu a střílí. Přesně a jistě. On, sedící v autobuse, letící kulku dlouho pozoruje, jejich hmoty splynou a on se probudí. Pak si vzpomíná, jak sedí v autobuse a už je probuzený. Hned po té střelbě ve snu. Těžko říct, co z toho byl sen a co ne.

Ale jak postupoval dál polední ulicí, vzpomněl si, že nikdy žádným autobusem nejel. A vlastně to ani nebyl on, kdo seděl na sedačce a byl ve snu střelen. Navíc vedle něj seděla jakási žena.

Hned nato dostal tajemné tušení, že nic z toho na co si vzpomněl se ještě nestalo. Vzpomínky na budoucnost úplně cizího člověka?

Prošel zase kolem několika zavřených dveří. Teprve tady se mu začalo zdát něco divné. Dveře. Ano dveře. A všechny jsou zavřené. „Všechny ty pitomý dveře jsou zavřený!“ Tak zněl jeho poznatek o tomhle zpropadeném Malém městečku. A vskutku – všechny dveře byly zavřené, zamknuté a často na nich visely cedulky typu: „přijdu hned“.

Po tomto úděsném zjištění se rozhodl najít otevřené dveře. Jakékoli, ale hlavně otevřené. Připadalo mu naprosto bezvýznamné i nedůležité, kdo nebo co se za nimi bude skrývat, ale musel najít nějaké otevřené dveře.

Pátral neúnavně a hlavně odhodlaně. Procházel ulice, obcházel bloky budov, bral za kliky, hledal dveře a snažil se je otevřít. Marně. Míjel kolem náměstí a školy. V tom okamžiku si vzpomněl na svoje léta na základce.

Vybavilo se mu, jak jednoho dne usnul při hodině chemie. Bylo to způsobeno dehydratací a celkovou únavou organismu. Vzbudil ho spolužák, ale toho si všimla učitelka. Vyvolala ho a vyžadovala po něm pokročilé rovnice organické chemie, které vzhledem k situaci, kdy se sotva držel v bdělém stavu, nemohl jen tak z patra vydojit.

Nastalou situaci si moc nepamatoval, pokoušely se o něj mrákoty. Matně se mu vybavují pouze útržky hovorů: „…písemku na katalyzátory, všichni“, „Chcípni krávo!“, „Kdo to řekl? Ptala jsem se, kdo to řekl?“, „Rychle ty papíry, máte na to pět minut…“, „na to ti seru“ (to pronesl příjemný hlas jedné dosud pedagogům přívětivé studentky.

Učitelka poté s donebevolající radostí pronesla: „Ták! Zase další rebel!“ Poté vytáhla elektrický obušek na dobytek a všechny žáky ve třídě seřezala do bezvědomí.

Další hodinu přišel jiný pedagog: „Posaďte se. Milí žáci, znáte přísloví ‚z cizího krev neteče?‘ Jistěže znáte.“ A potom všechny zmlátil elektrickým obuškem na dobytek.

Příští hodinu přiklusala zase jiná učitelka. Řekla jen: „Posaďte se.“ Hned nato všechny žáky seřezala elektrickým obuškem na dobytek. Na konci hodiny to zopakovala, protože se všichni chovali moc klidně. Když padly námitky, zda se nejedná o šikanu, vyučující všechny poučila o existenci jisté vyhlášky, která říká, že se žáci musejí bezvýhradně oddat péči pedagogů a nesmějí nic namítat nebo budou zmláceni elektrickým obuškem na dobytek.

Hned nato vytáhla elektrický obušek na dobytek a všechny zmlátila do bezvědomí.

To byl konec veškerého rebelství proti řádům školy.

Šel dál, v záři nemocného slunce a vzpomínal. Na babičku.

Nebyla to jeho babička, ale nějaké úplně cizí žena. Jen se s ní spřátelil – tak dobře, že se stala jeho babičkou. Říkal jí tak a nechával si od ní nalévat životní optimismus i životní moudra.

Vždycky v pátek se u ní stavil. Společně zalezli do sklepa, kde se v policích válely spousty lahví rozumu. Pak se to rozjelo, babička otevírala jednu láhev za druhou a společně to pili, nebo se to spíš pokoušeli pít. Babiččinu domácí výrobu nelze popřít – síla lektvarů byla značná a určitě by nesly procentuelní ocejchování daleko za hranicí sta procent.

Vypili hektolitry rozumu a moudra, asi tolik, kolik by notorický alkoholik spráskal za 200 let. Když už měli dost, což bývalo až třetí den ráno, vypotáceli se ven a motali se ke svým domovům. Plni moudrostí a optimismu.

Optimismus. Ten chyběl tomuhle městu. Klidně by se právě tady mohla odehrát ta podivná honička na dálnici a vůbec nikomu by to nepřipadlo divné, i když tady vůbec žádná dálnice není.

Stalo se to asi před půl rokem. Od kamaráda si půjčil motorku, chtěl se projet, pořádně rychle, po dálnici. Na tom by nebylo nic špatného, ale to by před tím nesměl vykrást jedno nejmenované klenotnictví. Jen tak si vzal páčidlo, vešel do klenotnictví, pohrozil na prodavače, ten se sesypal a padl do bezvědomí. Hrábl do vitrín, polic, šuplíků a sebral co mohl. Škoda činila přes dva miliony korun. Ani nevěděl proč to udělal, ale nedalo se vůbec nic dělat. Sedl na motorku a ujížděl po dálnici. Za sebou slyšel kvílení sirén, přesto ujížděl dál – další přestupek: 190 kiláků, to je moc i na dálnici. V tom nad hlavou uslyšel policejní helikoptéru. Všechno se stalo marným. Pochopil to, zpomalil, zastavil, sedl si do trávy kolem dálnice a čekal. Pět minut, deset minut, půl hodiny, hodinu. Už ani policejní vrtulník kolem nekroužil. Divné.

Pokrčil rameny, nasedl na motorku a ujel. Bez trestu, bez následků. Divné.

A pak se objevil ten Francouz. Mluvil dokonale česky, bez jakéhokoli náznaku přízvuku, ale byl to Francouz, musel jím být. Potkali se, až za několik hodin po událostech na dálnici. Zrovna na své motorce přijel do poloopuštěné vsi potopené ve večerních barvách. Motorku zaparkoval nedaleko autobusové zastávky a poflakoval se kolem. V tom k němu přišel ten zpropadený Francouz. Prý by prosil zápalky. Kam v téhle vsi dali srdce! Francouzský žhář ve vsi s 410 obyvateli. To je teda síla.

Před tím Francouzem si něco uvědomil a hned s tím na žabožrouta vyrukoval: „Pane, nechci vám kazit srandu, ale vy jste mrtvý.“

„Vážně?“

„Támhle jsem viděl váš náhrobek.“ Rukou přitom ukázal směrem ke kostelu, stojícím na kopci za školou, přestože o žádném zdejším kostelu a žádné zdejší škole nikdy nevěděl.

„Zajímavé, ale já myslím, že se mýlíte.“

„Asi jo. Občas mám dojem, že si vybavuji vzpomínky patřící úplně cizím lidem.“

„To já taky. Občas si nejsem tak úplně jistý, zdali jsem pořád ten samý člověk – kameník, pracující tady ve vsi.“

„A jak vám jdou obchody?“

„Nic moc. Kdysi jsme prosperovali, ale zavíráme, jde to s námi od deseti k pěti.“

Debata se vytratila, Francouz zmizel a tma pohltila nebe a okolní krajinu.

Ale teď se toulal městem, které pravděpodobně ani neznal a hledal otevřené dveře. Doteď mu štěstí nepřálo, ale právě v tuto chvíli našel, po čem pátral. Starý dům ozařovaný sluncem, u vchodových dveří cedulka „M&M podniky“. Za normálních okolností dům naprosto nezajímavý, ale teď se právě tato budova stala cílem putování – vchodové dveře byly pootevřené.

Okamžitě k nim přiběhl. Přidržel je, aby se náhodou nemohly zavřít. Vstoupil.

Chvíli blahem chrochtal, pak se na chvíli začal obávat, ale nakonec si oddechl.

Objevil člověka! Muž kolem čtyřicítky stál v pruhu nemocného světla. Balil si.

„Dobrý den.“ Oslovil neznámého muže. „Ani nevíte, jak jsem rád, že vás tady vidím.“

„A vy zase nevíte, jak moc přicházíte nevhod.“

„Jak moc?“

„Moc.“

„Proč?“

„Kurva kluku nevidíš, že zavíráme.“

„Ale to dělají všichni a většina jich už zavřela.“

„No právě proto. Všichni jsou už dávno pryč.“

„Ale… já vlastně nemám co říct… jak se k sakru jmenujete?“

„Aby řeč nestála, mladej, tak já jsem nějakej Milomír.“

„Milomír kdo?“

„Prostě jenom Milomír.“

„To já jsem zase nějakej Štěpán, prostě jenom Štěpán, těšilo mě.“

„A co tě sem přivádí?“

„To bych taky rád věděl. Prostě jsem se probudil v baru, hlavu plnou cizích vzpomínek, vyhodili mě, prý že zavírají. A tak hledám někoho, kdo ještě nadobro nezavřel.“

„Tak to máš smůlu, já totiž zavírám, nadobro.“

„A kam potom?“

„Čert ví. A kam míříš ty, mladej?“

„Možná bych se mohl vrátit domů, tedy pokud ještě nějaký domov mám.“

„Tak to by si mohl jít se mnou, alespoň kousek. Třeba jen na nádraží.“

„Tak jo.“

A bylo dohodnuto, dvě nejisté cesty se na chvíli spojí.

Milomír zabouchl dveře a pak je zamknul. Nevypadal smutně, spíš odhodlaně. Oba dva sešli dolů ke vchodovým dveřím. Tam Milomír strhnul cedulku „M&M podniky“, zahodil ji do prachu na zemi. Nebyl důvod se vracet nebo se jen otáčet. Zavřel. Nadobro.

Společně se vydali k nádraží. Milomír procedil skrz zuby: „Tady máte to vaše zlato!“

„Co prosím?“

„Před několika týdny jsem potkal Francouze, který pracoval jako kameník. Říkával mi: ‚zavři krám dokud ještě něco náš‘. Já mu nevěřil. Argumentoval jsem statistikami, podle kterých hodně prosperujeme. Než jsme se úplně rozešli, řekl mi: ‚Ty budeš ještě litovat. A když zavřeš, procedíš skrz zuby: ‚Tady máte to vaše zlato!‘ a konečně pochopíš jak a co jsem tím myslel. Taky jsem nechápal, ale pochopil jsem. Moc dobře. A pak jsem potkal kluka, který říkal, že viděl můj náhrobek. To byla poslední kapka.‘ Zavřel a teď zavírám i já. Jako miliony dalších. Jde to s námi od deseti k pěti.“

Štěpán nevěnoval dost velkou pozornost faktům a zeptal se: „A co jste vůbec dělal?“

„Podnikal jsem. Ještě před tím jsem řídil BaSyn, ale když revoluce krachla začal jsem sám podnikat. Lítal jsem po světě a obchodoval. Patřil mi syndikát, který se vyvinul z pozůstatků BaSynu. Přejmenoval jsem ho na "M&M podniky“, něco jako Milo-Mír. Jo, jo, patřil mi syndikát, ale jak jsi viděl, končím, zavírám… Jo a ještě, můžeš my říkat Milo."

Mladík napojil hovor, ač neviděl žádné konečky, za které by se mohl zachytit: „Kam v tomhle městě dali srdce?“

„Těžko říct.“

"Víte, Milo, jednou jsem si na něco vzpomněl. Ta myšlenka nemohla ani náhodou patřit mě, to jsem si jist, ale vybavil se mi soud. Soudce se podívá na obžalovaného, povídá: ‚Obžalovaný, jakto že neodpovídáte?‘

Právník povídá: ‚Vážený soude, on je němý.‘

‚Aha, tak to nebude nic namítat, když ho nechám vyvést a zastřelit.‘

Nebyl jste ten obžalovaný vy?"

„Možná že jím budu. Vždycky jsem si říkal, jestli se stane něco špatného, nechám si od doktora potvrdit, že jsem němý a mám vyhráno. Z toho důvodu se tím mužem mohu v budoucnu stát.“

Při tom, když pochodovali směr nádraží, si Štěpán vzpomněl na další divnou událost.

Vybavil se mu mrtvý muž pod oknem. Z okna vyskočil neznámý muž a dole se zabil. Ve skutečnosti skákali dva lidé, z toho jedna žena. Oba dva přežili.

Hned nato se zeptal Mila: „Tohle je vaše myšlenka?“

„Těžko. Já v ní vystupuju. On tam natrčil mrtvého figuranta z márnice, ona odjela do Mexika. Z něho se stal majitel syndikátu BaSyn, ona vařila tequilu. A hádej, kdo je onen majitel BaSynu?“

„Ach tak.“

Šli dál, slunce zaplavovalo ulice a štípalo v nose.

Milo najednou, bez jakékoli příčiny začal vyprávět: „Víš znal jsem jednu paní Vondráčkovou, Helena se jmenovala. Kdysi býval slavnou zpěvačkou. Všichni lidé ji zbožňovali, ale jí samotnou to neskutečně štvalo, nebavilo ji zpívat a naprosto nesnášela takové ty přitroublé večírky, na které musíte chodit, když jste zrovna slavný. Ke všemu ji přemlouvali manažeři, věděli že její talent by neměl být zahozen. Rozený zlatý důl. Pak jim řekla "ne“. Když se ptali proč, odpověděla, že jí to nebaví – nikdy jí to nebavilo. Odešla pryč z výslunní, zavřela krám. Její manažeři se jí ptali, co hodlá dělat, když vlastně nic neumí. Ona je zvesela poslala do prdele. Věděla, že není k ničemu.

Bavilo jí uklízení, dalo by se říct, že byla náruživou uklízečkou. Mop byl jejím spolupracovníkem; hrála na něj jako na klavír. Doma u ní byl naprostý pořádek. Lesklo se tam i to co by se správně lesknout nemělo. Hotový křišťálový dům. Nikdo nevěřil, všichni záviděli. A tak se pochopitelně stala uklízečkou. Sice to neznělo jako „úspěšná zpěvačka“, ani peněz z toho tolik neplynulo, ale byla šťastná. Moc šťastná. Nejšťastnější uklízečka na světě. Také nejlépe placenou – přece jenom, aby právě v tomhle podniku uklízela bývalá úspěšná zpěvačka Helena Vondráčková, to byla otázka prestiže a záležitost prosperity. Mnoho podniků nabízelo víc a víc peněz, jen aby ji měli. Díky ní se slabší podniky často dostávaly do dluhů a končívaly bankrotem, zavřeli.

Co z toho plyne? Za peníze si koupíš úplně všechno, ale samy peníze nejsou úplně všechno."

„Milo, taky vzpomínáte na toho mrtvého Čecha na dně moře?“

„Myslíš na tamtu úplně záhadnou údajnou nehodu o které údajně nikdo nic neví.“

„Přesně na tu.“

„Tak tu si vybavuju docela jasně.“

„Já bohužel taky. Zase mnoho cizích myšlenek a pamětí v mojí hlavě.“

„Taky na to vzpomínám nerad; já totiž v té kauze vystupoval.“

„Jak prosím?“

"Ten mrtvý jsem měl být původně já, ale někdo na plány chystané vraždy přišel. Vše nahlásil policii. Nikdy to neměl dělat – vrazi udání odhalili a místo mě poslali na dno toho nebožáka.

Když policie přijela a vypustila potápěče, na dně našli nějaké tělo. Spustil se kolotoč vyšetřování, falešných obžalob a křivých svědectví, který odhalil podivnou pravdu: ten muž, který budoucí vraždu nahlásil, je onen zavražděný, i přesto, že s událostmi nemá naprosto jistě nic společného. Policie případ uzavřela a označila jej jako záhadnou nehodu. Vše ukazovalo na nepříjemný fakt – selhání policie nebo rozsáhlé spiknutí mafií nebo taky obě dvě možnosti zároveň.

A tak jsem to přežil, sice jen omylem, ale přežil. To je hlavní. Policii jsem pro jistotu nic neřekl, vždyť jsem v tom vlastně nebyl vůbec namočený. Věděl jsem, že se kolem mě stahují mračna. Pak najednou přešla, já se dozvěděl kousky pravdy z různých zdrojů, složil je dohromady a potom jsem raději zmizel zpátky do republiky."

„Republiky vrahů?“

„Jo, asi tak.“

Šli dál. Nádražní budova se před nimi tyčila v celé svojí popraskané kráse. Popraskaná skla v oknech a popraskaný lak na vstupních dveřích.

Milo se nadechl a otevřel. Jen co jejich podrážky dopadly na podlahu, Štěpán zbystřil: „Tady jsem někdy byl! Tedy alespoň myslím,“ dodal sklesle. Za chviličku pokračoval: „Támhle jsou záchody.“

„No a co?“ zeptal se nejistě Milo.

„Právě tam jsem viděl hlavu v záchodě.“

„Hlavu?“

„Hlavu!“

„To musel bejt sakra hnus, co?“

„To teda byl.“

Ale kdo by to dělal a proč? Někomu odňal hlavu a hodil ji do záchoda? Jaká to byla hlava?"

„Dvacet dva.“

„Cože! Tak ona nebyla jen jedna, ale celkem dvacet dva? Jak je to možný – dvacet dva hlav na záchodě?“

„Ale ne, v míse plavala Hlava XXII od Josefa Hellera. Je to kniha.“

„Ach tak.“

„Milo, máš peníze na jízdenku? Tamhle stojí přepážka na prodej jízdenek.“

„Jasně, že jo, mám na dvě jízdenky. Kamkoli budeme chtít.“

Přistoupili blíž k prodejnímu místu. Nevěřili vlastním očím, nemohli uvěřit. Na přepážce vysela cedulka „zavřeno“. Milo se otočil na tabuli s odjezdy vlaků. Tam kde bývá uvedeno dvacet spojů jedoucích následující hodinu, visela cedulka: „zavřeno, vlaky už nikdy nepojedou.“

„Vlaky nejedou, kam teď?“ zeptal se Štěpán.

„Čert ví!“

„Kurvy jedny, taky zavřeli.“

Milo rezignovaně vyhrkl: „Všechno.“

„A co třeba autobusem, letadlem, lodí, ponorkou?“

„Všichni už zavřeli.“

„Všichni!“

Milo prohlásil: „Ten Francouz nekecal, když říkal: ‚zavři krám dokud ještě něco náš‘. Teď nemáme nic a navíc není kam zmizet.“

„Máme ještě pořád nějaké domovy?“

„Jsem naprosto jistě přesvědčen, že…“ Milo nedokončil.

Štěpán dořekl: „…ne.“

„Přesně tak“

„Kam tenhle svět dal srdce?“

Milo už chápal: „Utopil jej v penězích.“

„Teď už chápu.“

„Teď už chápe každý – tady máte to vaše zlato!“