k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Zavíráme

25. 1. 2004 (před 15 lety) — k47 (♪)

(nejmenší velký příběh)


Když se pro­bu­dil, už sví­talo.

Při­stou­pil k němu barman nebo šéf non-stop baru, kde se mu právě do­stá­valo dob­rého rána a povídá: „Hej mladej! Vstá­vej. Za­ví­ráme.“

„Proč? Vždyť je ráno, měli byste právě ot­ví­rat.“

„Kurva kluku, za­ví­ráme.“ Šéf ho vy­ho­dil ven. Po kluz­kém ledu klouzal směrem do rohu dvora. Než se úplně za­sta­vil, přišlo léto, roz­tálo a on si odřel prdel o asfalt.

Slunce pálilo, asfalt tál, zr­cadlilo se v něm to divné počasí – léto, ale takové divné. Bylo spíš jako po dešti, ale ve sku­teč­nosti už dobrý týden ne­pr­šelo.

Od­hod­lal se někam vy­ra­zit. Ale kam? Vždyť on tohle Malé měs­tečko ani nezná. Vydal se tedy po roz­lepta­ném vo­ní­cím as­faltu někam do po­lední záře.

Prošel kolem ně­ko­lika za­vře­ných dve­řích a vzpo­mí­nal. Ano, on vzpo­mí­nal. Měl v hlavě plno ne­jas­ných věcí, které svým cha­o­sem při­po­mí­naly skládku ko­mu­nál­ního odpadu.

Při chůzi si vzpo­mněl na jednu jízdu au­to­bu­sem. Vy­ba­vo­valo se mu, jak jede po hlavní sil­nici, stroj se řítí, pak zatočí na ve­d­lejší as­faltku do lesa. On se dívá z okýnka, vidí střelce, který neváhá ani vte­řinu a střílí. Přesně a jistě. On, sedící v au­to­buse, letící kulku dlouho po­zo­ruje, jejich hmoty sply­nou a on se pro­budí. Pak si vzpo­míná, jak sedí v au­to­buse a už je pro­bu­zený. Hned po té střelbě ve snu. Těžko říct, co z toho byl sen a co ne.

Ale jak po­stu­po­val dál po­lední ulicí, vzpo­mněl si, že nikdy žádným au­to­bu­sem nejel. A vlastně to ani nebyl on, kdo seděl na se­dačce a byl ve snu stře­len. Navíc vedle něj seděla jakási žena.

Hned nato dostal ta­jemné tušení, že nic z toho na co si vzpo­mněl se ještě ne­stalo. Vzpo­mínky na bu­douc­nost úplně cizího člo­věka?

Prošel zase kolem ně­ko­lika za­vře­ných dveří. Teprve tady se mu začalo zdát něco divné. Dveře. Ano dveře. A všechny jsou za­vřené. „Všechny ty pitomý dveře jsou za­vřený!“ Tak zněl jeho po­zna­tek o tomhle zpro­pa­de­ném Malém měs­tečku. A vskutku – všechny dveře byly za­vřené, za­mknuté a často na nich visely ce­dulky typu: „přijdu hned“.

Po tomto úděs­ném zjiš­tění se roz­hodl najít ote­vřené dveře. Ja­ké­koli, ale hlavně ote­vřené. Při­pa­dalo mu na­prosto bez­vý­znamné i ne­dů­le­žité, kdo nebo co se za nimi bude skrý­vat, ale musel najít nějaké ote­vřené dveře.

Pátral ne­ú­navně a hlavně od­hod­laně. Pro­chá­zel ulice, ob­chá­zel bloky budov, bral za kliky, hledal dveře a snažil se je otevřít. Marně. Míjel kolem ná­městí a školy. V tom oka­mžiku si vzpo­mněl na svoje léta na zá­kladce.

Vy­ba­vilo se mu, jak jed­noho dne usnul při hodině chemie. Bylo to způ­so­beno de­hyd­ra­tací a cel­ko­vou únavou or­ga­nismu. Vzbu­dil ho spo­lu­žák, ale toho si všimla uči­telka. Vy­vo­lala ho a vy­ža­do­vala po něm po­kro­čilé rov­nice or­ga­nické chemie, které vzhle­dem k si­tu­aci, kdy se sotva držel v bdělém stavu, nemohl jen tak z patra vy­do­jit.

Na­sta­lou si­tu­aci si moc ne­pa­ma­to­val, po­kou­šely se o něj mrá­koty. Matně se mu vy­ba­vují pouze útržky hovorů: „…pí­semku na ka­ta­ly­zá­tory, všichni“, „Chcípni krávo!“, „Kdo to řekl? Ptala jsem se, kdo to řekl?“, „Rychle ty papíry, máte na to pět minut…“, „na to ti seru“ (to pro­nesl pří­jemný hlas jedné dosud pe­da­go­gům pří­vě­tivé stu­dentky.

Uči­telka poté s do­ne­be­vo­la­jící ra­dostí pro­nesla: „Ták! Zase další rebel!“ Poté vy­táhla elek­trický obušek na do­by­tek a všechny žáky ve třídě se­ře­zala do bez­vě­domí.

Další hodinu přišel jiný pe­da­gog: „Po­saďte se. Milí žáci, znáte pří­sloví ‚z cizího krev neteče?‘ Jistěže znáte.“ A potom všechny zmlá­til elek­tric­kým obuš­kem na do­by­tek.

Příští hodinu při­klusala zase jiná uči­telka. Řekla jen: „Po­saďte se.“ Hned nato všechny žáky se­ře­zala elek­tric­kým obuš­kem na do­by­tek. Na konci hodiny to zo­pa­ko­vala, pro­tože se všichni cho­vali moc klidně. Když padly ná­mitky, zda se ne­jedná o šikanu, vy­u­ču­jící všechny po­u­čila o exis­tenci jisté vy­hlášky, která říká, že se žáci musejí bez­vý­hradně oddat péči pe­da­gogů a ne­smějí nic na­mí­tat nebo budou zmlá­ceni elek­tric­kým obuš­kem na do­by­tek.

Hned nato vy­táhla elek­trický obušek na do­by­tek a všechny zmlá­tila do bez­vě­domí.

To byl konec veš­ke­rého re­bel­ství proti řádům školy.

Šel dál, v záři ne­moc­ného slunce a vzpo­mí­nal. Na ba­bičku.

Nebyla to jeho ba­bička, ale nějaké úplně cizí žena. Jen se s ní spřá­te­lil – tak dobře, že se stala jeho ba­bič­kou. Říkal jí tak a ne­chá­val si od ní na­lé­vat ži­votní op­ti­mis­mus i ži­votní moudra.

Vždycky v pátek se u ní stavil. Spo­lečně za­lezli do sklepa, kde se v po­li­cích válely spousty lahví rozumu. Pak se to roz­jelo, ba­bička ote­ví­rala jednu láhev za druhou a spo­lečně to pili, nebo se to spíš po­kou­šeli pít. Ba­bič­činu domácí výrobu nelze popřít – síla lek­tvarů byla značná a určitě by nesly pro­cen­tu­elní ocej­cho­vání daleko za hra­nicí sta pro­cent.

Vypili hek­to­li­try rozumu a moudra, asi tolik, kolik by no­to­rický al­ko­ho­lik sprás­kal za 200 let. Když už měli dost, což bývalo až třetí den ráno, vy­po­tá­celi se ven a motali se ke svým do­mo­vům. Plni moud­rostí a op­ti­mismu.

Op­ti­mis­mus. Ten chyběl to­muhle městu. Klidně by se právě tady mohla ode­hrát ta po­divná ho­nička na dál­nici a vůbec nikomu by to ne­při­padlo divné, i když tady vůbec žádná dál­nice není.

Stalo se to asi před půl rokem. Od ka­ma­ráda si půjčil mo­torku, chtěl se projet, po­řádně rychle, po dál­nici. Na tom by nebylo nic špat­ného, ale to by před tím nesměl vy­krást jedno nejme­no­vané kle­not­nic­tví. Jen tak si vzal pá­či­dlo, vešel do kle­not­nic­tví, po­hro­zil na pro­da­vače, ten se se­sy­pal a padl do bez­vě­domí. Hrábl do vitrín, polic, šuplíků a sebral co mohl. Škoda činila přes dva mi­li­ony korun. Ani ne­vě­děl proč to udělal, ale nedalo se vůbec nic dělat. Sedl na mo­torku a ujíž­děl po dál­nici. Za sebou slyšel kví­lení sirén, přesto ujíž­děl dál – další pře­stu­pek: 190 kiláků, to je moc i na dál­nici. V tom nad hlavou usly­šel po­li­cejní he­li­kop­téru. Všechno se stalo marným. Po­cho­pil to, zpo­ma­lil, za­sta­vil, sedl si do trávy kolem dál­nice a čekal. Pět minut, deset minut, půl hodiny, hodinu. Už ani po­li­cejní vr­tu­l­ník kolem nekrou­žil. Divné.

Po­kr­čil rameny, nasedl na mo­torku a ujel. Bez trestu, bez ná­sledků. Divné.

A pak se ob­je­vil ten Fran­couz. Mluvil do­ko­nale česky, bez ja­ké­ho­koli ná­znaku pří­zvuku, ale byl to Fran­couz, musel jím být. Po­tkali se, až za ně­ko­lik hodin po udá­los­tech na dál­nici. Zrovna na své mo­torce přijel do po­lo­o­puš­těné vsi po­to­pené ve ve­čer­ních bar­vách. Mo­torku za­par­ko­val ne­da­leko au­to­bu­sové za­stávky a pofla­ko­val se kolem. V tom k němu přišel ten zpro­pa­dený Fran­couz. Prý by prosil zá­palky. Kam v téhle vsi dali srdce! Fran­couz­ský žhář ve vsi s 410 oby­va­teli. To je teda síla.

Před tím Fran­cou­zem si něco uvě­do­mil a hned s tím na ža­bo­žrouta vy­ru­ko­val: „Pane, nechci vám kazit srandu, ale vy jste mrtvý.“

„Vážně?“

„Támhle jsem viděl váš ná­hro­bek.“ Rukou přitom ukázal směrem ke kos­telu, sto­jí­cím na kopci za školou, přes­tože o žádném zdej­ším kos­telu a žádné zdejší škole nikdy ne­vě­děl.

„Za­jí­mavé, ale já myslím, že se mýlíte.“

„Asi jo. Občas mám dojem, že si vy­ba­vuji vzpo­mínky pa­t­řící úplně cizím lidem.“

„To já taky. Občas si nejsem tak úplně jistý, zdali jsem pořád ten samý člověk – ka­me­ník, pra­cu­jící tady ve vsi.“

„A jak vám jdou ob­chody?“

„Nic moc. Kdysi jsme pro­spe­ro­vali, ale za­ví­ráme, jde to s námi od deseti k pěti.“

Debata se vy­tra­tila, Fran­couz zmizel a tma po­hl­tila nebe a okolní kra­jinu.

Ale teď se toulal městem, které prav­dě­po­dobně ani neznal a hledal ote­vřené dveře. Doteď mu štěstí ne­přálo, ale právě v tuto chvíli našel, po čem pátral. Starý dům oza­řo­vaný slun­cem, u vcho­do­vých dveří ce­dulka „M&M pod­niky“. Za nor­mál­ních okol­ností dům na­prosto ne­za­jí­mavý, ale teď se právě tato budova stala cílem pu­to­vání – vcho­dové dveře byly po­o­tevřené.

Oka­mžitě k nim při­běhl. Při­dr­žel je, aby se ná­ho­dou ne­mohly zavřít. Vstou­pil.

Chvíli blahem chroch­tal, pak se na chvíli začal obávat, ale na­ko­nec si od­de­chl.

Ob­je­vil člo­věka! Muž kolem čty­ři­cítky stál v pruhu ne­moc­ného světla. Balil si.

„Dobrý den.“ Oslo­vil ne­zná­mého muže. „Ani nevíte, jak jsem rád, že vás tady vidím.“

„A vy zase nevíte, jak moc při­chá­zíte nevhod.“

„Jak moc?“

„Moc.“

„Proč?“

„Kurva kluku ne­vi­díš, že za­ví­ráme.“

„Ale to dělají všichni a vět­šina jich za­vřela.“

„No právě proto. Všichni jsou už dávno pryč.“

„Ale… já vlastně nemám co říct… jak se k sakru jme­nu­jete?“

„Aby řeč ne­stála, mladej, tak já jsem ně­ja­kej Mi­lo­mír.“

„Mi­lo­mír kdo?“

„Prostě jenom Mi­lo­mír.“

„To já jsem zase ně­ja­kej Štěpán, prostě jenom Štěpán, těšilo mě.“

„A co tě sem při­vádí?“

„To bych taky rád věděl. Prostě jsem se pro­bu­dil v baru, hlavu plnou cizích vzpo­mí­nek, vy­ho­dili mě, prý že za­ví­rají. A tak hledám někoho, kdo ještě nadobro ne­za­vřel.“

„Tak to máš smůlu, já totiž za­ví­rám, nadobro.“

„A kam potom?“

„Čert ví. A kam míříš ty, mladej?“

„Možná bych se mohl vrátit domů, tedy pokud ještě nějaký domov mám.“

„Tak to by si mohl jít se mnou, ale­spoň kousek. Třeba jen na ná­draží.“

„Tak jo.“

A bylo do­hod­nuto, dvě ne­jisté cesty se na chvíli spojí.

Mi­lo­mír za­bouchl dveře a pak je za­mknul. Ne­vy­pa­dal smutně, spíš od­hod­laně. Oba dva sešli dolů ke vcho­do­vým dveřím. Tam Mi­lo­mír strh­nul ce­dulku „M&M pod­niky“, za­ho­dil ji do prachu na zemi. Nebyl důvod se vracet nebo se jen otáčet. Zavřel. Nadobro.

Spo­lečně se vydali k ná­draží. Mi­lo­mír pro­ce­dil skrz zuby: „Tady máte to vaše zlato!“

„Co prosím?“

„Před ně­ko­lika týdny jsem potkal Fran­couze, který pra­co­val jako ka­me­ník. Ří­ká­val mi: ‚zavři krám dokud ještě něco náš‘. Já mu ne­vě­řil. Ar­gu­men­to­val jsem sta­tis­ti­kami, podle kte­rých hodně pro­spe­ru­jeme. Než jsme se úplně ro­ze­šli, řekl mi: ‚Ty budeš ještě li­to­vat. A když zavřeš, pro­ce­díš skrz zuby: ‚Tady máte to vaše zlato!‘ a ko­nečně po­cho­píš jak a co jsem tím myslel. Taky jsem ne­chá­pal, ale po­cho­pil jsem. Moc dobře. A pak jsem potkal kluka, který říkal, že viděl můj ná­hro­bek. To byla po­slední kapka.‘ Zavřel a teď za­ví­rám i já. Jako mi­li­ony dal­ších. Jde to s námi od deseti k pěti.“

Štěpán ne­vě­no­val dost velkou po­zor­nost faktům a zeptal se: „A co jste vůbec dělal?“

„Pod­ni­kal jsem. Ještě před tím jsem řídil BaSyn, ale když re­vo­luce krachla začal jsem sám pod­ni­kat. Lítal jsem po světě a ob­cho­do­val. Patřil mi syn­di­kát, který se vy­vi­nul z po­zůstatků BaSynu. Pře­jme­no­val jsem ho na "M&M pod­niky“, něco jako Milo-Mír. Jo, jo, patřil mi syn­di­kát, ale jak jsi viděl, končím, za­ví­rám… Jo a ještě, můžeš my říkat Milo."

Mladík na­po­jil hovor, ač ne­vi­děl žádné ko­nečky, za které by se mohl za­chy­tit: „Kam v tomhle městě dali srdce?“

„Těžko říct.“

"Víte, Milo, jednou jsem si na něco vzpo­mněl. Ta myš­lenka ne­mohla ani ná­ho­dou patřit mě, to jsem si jist, ale vy­ba­vil se mi soud. Soudce se podívá na ob­ža­lo­va­ného, povídá: ‚Ob­ža­lo­vaný, jakto že ne­od­po­ví­dáte?‘

Práv­ník povídá: ‚Vážený soude, on je němý.‘

‚Aha, tak to nebude nic na­mí­tat, když ho nechám vyvést a za­stře­lit.‘

Nebyl jste ten ob­ža­lo­vaný vy?"

„Možná že jím budu. Vždycky jsem si říkal, jestli se stane něco špat­ného, nechám si od dok­tora po­tvr­dit, že jsem němý a mám vy­hráno. Z toho důvodu se tím mužem mohu v bu­doucnu stát.“

Při tom, když po­cho­do­vali směr ná­draží, si Štěpán vzpo­mněl na další divnou udá­lost.

Vy­ba­vil se mu mrtvý muž pod oknem. Z okna vy­sko­čil ne­známý muž a dole se zabil. Ve sku­teč­nosti ská­kali dva lidé, z toho jedna žena. Oba dva pře­žili.

Hned nato se zeptal Mila: „Tohle je vaše myš­lenka?“

„Těžko. Já v ní vy­stu­puju. On tam na­tr­čil mrt­vého fi­gu­ranta z már­nice, ona odjela do Mexika. Z něho se stal ma­ji­tel syn­di­kátu BaSyn, ona vařila tequilu. A hádej, kdo je onen ma­ji­tel BaSynu?“

„Ach tak.“

Šli dál, slunce za­pla­vo­valo ulice a ští­palo v nose.

Milo na­jed­nou, bez ja­ké­koli pří­činy začal vy­prá­vět: „Víš znal jsem jednu paní Von­dráč­ko­vou, Helena se jme­no­vala. Kdysi býval slav­nou zpě­vač­kou. Všichni lidé ji zbož­ňo­vali, ale jí sa­mot­nou to ne­sku­tečně štvalo, ne­ba­vilo ji zpívat a na­prosto ne­sná­šela takové ty při­troublé ve­čírky, na které musíte chodit, když jste zrovna slavný. Ke všemu ji pře­mlou­vali ma­na­žeři, věděli že její talent by neměl být za­ho­zen. Rozený zlatý důl. Pak jim řekla "ne“. Když se ptali proč, od­po­vě­děla, že jí to nebaví – nikdy jí to ne­ba­vilo. Odešla pryč z vý­slunní, za­vřela krám. Její ma­na­žeři se jí ptali, co hodlá dělat, když vlastně nic neumí. Ona je zve­sela po­slala do prdele. Věděla, že není k ničemu.

Bavilo jí uklí­zení, dalo by se říct, že byla ná­ru­ži­vou uklí­zeč­kou. Mop byl jejím spo­lu­pra­cov­ní­kem; hrála na něj jako na klavír. Doma u ní byl na­prostý po­řá­dek. Lesklo se tam i to co by se správně lesk­nout nemělo. Hotový křiš­ťá­lový dům. Nikdo ne­vě­řil, všichni zá­vi­děli. A tak se po­cho­pi­telně stala uklí­zeč­kou. Sice to ne­znělo jako „úspěšná zpě­vačka“, ani peněz z toho tolik ne­ply­nulo, ale byla šťastná. Moc šťastná. Nej­šťast­nější uklí­zečka na světě. Také nej­lépe pla­ce­nou – přece jenom, aby právě v tomhle pod­niku uklí­zela bývalá úspěšná zpě­vačka Helena Von­dráč­ková, to byla otázka pres­tiže a zá­le­ži­tost pro­spe­rity. Mnoho pod­niků na­bí­zelo víc a víc peněz, jen aby ji měli. Díky ní se slabší pod­niky často do­stá­valy do dluhů a kon­čí­valy ban­kro­tem, za­vřeli.

Co z toho plyne? Za peníze si koupíš úplně všechno, ale samy peníze nejsou úplně všechno."

„Milo, taky vzpo­mí­náte na toho mrt­vého Čecha na dně moře?“

„Myslíš na tamtu úplně zá­had­nou údaj­nou nehodu o které údajně nikdo nic neví.“

„Přesně na tu.“

„Tak tu si vy­ba­vuju docela jasně.“

„Já bo­hu­žel taky. Zase mnoho cizích myš­le­nek a pamětí v mojí hlavě.“

„Taky na to vzpo­mí­nám nerad; já totiž v té kauze vy­stu­po­val.“

„Jak prosím?“

"Ten mrtvý jsem měl být pů­vodně já, ale někdo na plány chys­tané vraždy přišel. Vše na­hlá­sil po­li­cii. Nikdy to neměl dělat – vrazi udání od­ha­lili a místo mě po­slali na dno toho ne­bo­žáka.

Když po­li­cie při­jela a vy­pus­tila po­tá­pěče, na dně našli nějaké tělo. Spus­til se ko­lo­toč vy­šet­řo­vání, fa­leš­ných ob­ža­lob a kři­vých svě­dec­tví, který od­ha­lil po­div­nou pravdu: ten muž, který bu­doucí vraždu na­hlá­sil, je onen za­vraž­děný, i přesto, že s udá­lostmi nemá na­prosto jistě nic spo­leč­ného. Po­li­cie případ uza­vřela a ozna­čila jej jako zá­had­nou nehodu. Vše uka­zo­valo na ne­pří­jemný fakt – se­lhání po­li­cie nebo roz­sáhlé spik­nutí mafií nebo taky obě dvě mož­nosti zá­ro­veň.

A tak jsem to přežil, sice jen omylem, ale přežil. To je hlavní. Po­li­cii jsem pro jis­totu nic neřekl, vždyť jsem v tom vlastně nebyl vůbec na­mo­čený. Věděl jsem, že se kolem mě sta­hují mračna. Pak na­jed­nou přešla, já se do­zvě­děl kousky pravdy z růz­ných zdrojů, složil je do­hro­mady a potom jsem raději zmizel zpátky do re­pub­liky."

„Re­pub­liky vrahů?“

„Jo, asi tak.“

Šli dál. Ná­dražní budova se před nimi tyčila v celé svojí po­praskané kráse. Po­praskaná skla v oknech a po­praskaný lak na vstup­ních dve­řích.

Milo se na­de­chl a ote­vřel. Jen co jejich po­drážky do­padly na pod­lahu, Štěpán zbyst­řil: „Tady jsem někdy byl! Tedy ale­spoň myslím,“ dodal sklesle. Za chvi­ličku po­kra­čo­val: „Támhle jsou zá­chody.“

„No a co?“ zeptal se ne­jistě Milo.

„Právě tam jsem viděl hlavu v zá­chodě.“

„Hlavu?“

„Hlavu!“

„To musel bejt sakra hnus, co?“

„To teda byl.“

Ale kdo by to dělal a proč? Někomu odňal hlavu a hodil ji do zá­choda? Jaká to byla hlava?"

„Dvacet dva.“

„Cože! Tak ona nebyla jen jedna, ale celkem dvacet dva? Jak je to možný – dvacet dva hlav na zá­chodě?“

„Ale ne, v míse pla­vala Hlava XXII od Josefa Hellera. Je to kniha.“

„Ach tak.“

„Milo, máš peníze na jíz­denku? Tamhle stojí pře­pážka na prodej jíz­de­nek.“

„Jasně, že jo, mám na dvě jíz­denky. Kam­koli budeme chtít.“

Při­stou­pili blíž k pro­dej­nímu místu. Ne­vě­řili vlast­ním očím, ne­mohli uvěřit. Na pře­pážce vysela ce­dulka „za­vřeno“. Milo se otočil na tabuli s od­jezdy vlaků. Tam kde bývá uve­deno dvacet spojů je­dou­cích ná­sle­du­jící hodinu, visela ce­dulka: „za­vřeno, vlaky už nikdy ne­po­je­dou.“

„Vlaky ne­je­dou, kam teď?“ zeptal se Štěpán.

„Čert ví!“

„Kurvy jedny, taky za­vřeli.“

Milo re­zig­no­vaně vyhrkl: „Všechno.“

„A co třeba au­to­bu­sem, le­ta­dlem, lodí, po­nor­kou?“

„Všichni za­vřeli.“

„Všichni!“

Milo pro­hlá­sil: „Ten Fran­couz ne­ke­cal, když říkal: ‚zavři krám dokud ještě něco náš‘. Teď nemáme nic a navíc není kam zmizet.“

„Máme ještě pořád nějaké domovy?“

„Jsem na­prosto jistě pře­svěd­čen, že…“ Milo ne­do­kon­čil.

Štěpán dořekl: „…ne.“

„Přesně tak“

„Kam tenhle svět dal srdce?“

Milo chápal: „Utopil jej v pe­ně­zích.“

„Teď už chápu.“

„Teď už chápe každý – tady máte to vaše zlato!“

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz