k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Zajetí a vysvobození

9. 4. 2004 — Sorraja (♪)

Dívala jsem se do zčer­ve­na­lého ve­čer­ního slunce. Po nebi se pro­há­něly mráčky a leskly se spek­trem růz­ných barev od žluté, přes čer­ve­nou a rudou, až po nej­tem­nější od­stíny modré a fi­a­lové. V hla­dině jezera se od­rá­želo nebe a stromy sklo­něné stářím nad hla­di­nou. Jejich listí bylo zbar­vené v pod­zim­ních tónech a tvo­řilo zvláštní kom­po­zici s barvami nebe. Všude krásná téměř ne­po­ru­šená pří­roda. Ve vzdu­chu se nesla zvláštní vůně, trochu mě uklid­ňo­vala. Cítila jsem se dobře. Zatím. Schy­lo­valo se k večeru a začalo být chladno.

Slunce tvo­řilo na hla­dině jezera něco, co mi při­po­mí­nalo most. Ale nebyl oprav­dový jako ten, na kterém jsem seděla. Beton mě ne­pří­jemně chla­dil, ale to byl můj nejmenší pro­blém. Seděla jsem na okraji a nohy mi smě­řo­valy k vodní hla­dině. Dívala jsem se přes špičky svých te­ni­sek do vody a začala pře­mýš­let.

Dlouho mi trvalo než jsem se roz­hodla sem jít. Ale tohle bylo nej­lepší řešení. Tady ze mě začal opadat vše­chen tlak. Pozdě. Už jsem to opravdu ne­mohla vy­dr­žet. Škola. Tohle jedno slovo mě asi trá­pilo po­slední dobou nejvíc. Nová škola. Střední. Strašná změna. Tolik věcí, které jsem musela vědět.

Vzala jsem kámen a pus­tila jej do vody. Volný pád – rov­no­měrný pří­mo­čarý pohyb. Tohle bylo to nej­lepší řešení. Voda – H2O. Za chvíli bude po všem. Cha­mu­rabi byl nej­slav­nější král Ba­by­lo­nie. Takhle se nedalo žít. So­fo­kles napsal Oidypa. Smrt byla vy­svo­bo­zení. Geoid je zjed­no­du­šený tvar Země. Kámen dopadl do vody. Bu­něčná stěna je se­mi­per­me­a­bilní.

Byla jsem šílená! Proč jenom já jsem byla pro všechny jen pří­těží. Všem jsem ubli­žo­vala. Musela jsem to udělat. Pro sebe. Pro ostatní. Byla jsem černá skvrna na spo­leč­nosti. Takoví jako já na tomto světě nemají místo!

Moje hlava začala pro­tes­to­vat. Když jsem na vše vzpo­mí­nala, neměla jsem pěkné myš­lenky. Uklid­nila jsem se a po­dí­vala se do vody. Byla tak klidná. Brzy budu i já její sou­částí. Cítila jsem se lépe, když jsem věděla, že za chvíli bude po všem. Úplně. Až na věky.

Za chvíli po tomhle mostě pojede vlak. Zjis­tila jsem si to. Ne­chtěla jsem, aby se mě někdo snažil od­ra­dit.

Začala jsem. Zula jsem si boty a po­sta­vila se na okraj mostu. Nád­herná výška. Beton mě studil do bosých nohou, ale teď už to ne­va­dilo. Ohlédla jsem se po dopisu na roz­lou­če­nou, který jsem ne­chala u bot.

Na­dechla jsem se. Ustou­pila o ně­ko­lik kroků. Roz­běhla se a od­ra­zila. V první chvíli mě pře­kva­pilo, že jsem to opravdu do­ká­zala. Bylo to úžasné. Vzduch prou­dil kolem mě. Moje šaty i vlasy vlály jako ve větru. Určitě je skvělé být ptákem. V příš­tím životě, jestli něco ta­ko­vého je, bych chtěla být ptákem. Jistě bych ne­chtěla být znovu člo­vě­kem. Být člo­vě­kem je utr­pení. Ta rych­lost. Je jako nějaká droga. To opo­jení. Extáze! Voda se ke mně při­bli­žo­vala, jakoby do mě chtěla na­ra­zit. Už to bude. Skvělý pocit.

Miluji létání! Miluji vzduch!! Miluji vodu!!! Miluji rych­lost!!!! Miluji život!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz