povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

9. 4. 2004

Zajetí a vysvobození

       
napsal(a) Sorraja

Dívala jsem se do zčervenalého večerního slunce. Po nebi se proháněly mráčky a leskly se spektrem různých barev od žluté, přes červenou a rudou, až po nejtemnější odstíny modré a fialové. V hladině jezera se odráželo nebe a stromy skloněné stářím nad hladinou. Jejich listí bylo zbarvené v podzimních tónech a tvořilo zvláštní kompozici s barvami nebe. Všude krásná téměř neporušená příroda. Ve vzduchu se nesla zvláštní vůně, trochu mě uklidňovala. Cítila jsem se dobře. Zatím. Schylovalo se k večeru a začalo být chladno.

Slunce tvořilo na hladině jezera něco, co mi připomínalo most. Ale nebyl opravdový jako ten, na kterém jsem seděla. Beton mě nepříjemně chladil, ale to byl můj nejmenší problém. Seděla jsem na okraji a nohy mi směřovaly k vodní hladině. Dívala jsem se přes špičky svých tenisek do vody a začala přemýšlet.

Dlouho mi trvalo než jsem se rozhodla sem jít. Ale tohle bylo nejlepší řešení. Tady ze mě začal opadat všechen tlak. Pozdě. Už jsem to opravdu nemohla vydržet. Škola. Tohle jedno slovo mě asi trápilo poslední dobou nejvíc. Nová škola. Střední. Strašná změna. Tolik věcí, které jsem musela vědět.

Vzala jsem kámen a pustila jej do vody. Volný pád - rovnoměrný přímočarý pohyb. Tohle bylo to nejlepší řešení. Voda - H2O. Za chvíli bude po všem. Chamurabi byl nejslavnější král Babylonie. Takhle se nedalo žít. Sofokles napsal Oidypa. Smrt byla vysvobození. Geoid je zjednodušený tvar Země. Kámen dopadl do vody. Buněčná stěna je semipermeabilní.

Byla jsem šílená! Proč jenom já jsem byla pro všechny jen přítěží. Všem jsem ubližovala. Musela jsem to udělat. Pro sebe. Pro ostatní. Byla jsem černá skvrna na společnosti. Takoví jako já na tomto světě nemají místo!

Moje hlava začala protestovat. Když jsem na vše vzpomínala, neměla jsem pěkné myšlenky. Uklidnila jsem se a podívala se do vody. Byla tak klidná. Brzy budu i já její součástí. Cítila jsem se lépe, když jsem věděla, že za chvíli bude po všem. Úplně. Až na věky.

Za chvíli po tomhle mostě pojede vlak. Zjistila jsem si to. Nechtěla jsem, aby se mě někdo snažil odradit.

Začala jsem. Zula jsem si boty a postavila se na okraj mostu. Nádherná výška. Beton mě studil do bosých nohou, ale teď už to nevadilo. Ohlédla jsem se po dopisu na rozloučenou, který jsem nechala u bot.

Nadechla jsem se. Ustoupila o několik kroků. Rozběhla se a odrazila. V první chvíli mě překvapilo, že jsem to opravdu dokázala. Bylo to úžasné. Vzduch proudil kolem mě. Moje šaty i vlasy vlály jako ve větru. Určitě je skvělé být ptákem. V příštím životě, jestli něco takového je, bych chtěla být ptákem. Jistě bych nechtěla být znovu člověkem. Být člověkem je utrpení. Ta rychlost. Je jako nějaká droga. To opojení. Extáze! Voda se ke mně přibližovala, jakoby do mě chtěla narazit. Už to bude. Skvělý pocit.

Miluji létání! Miluji vzduch!! Miluji vodu!!! Miluji rychlost!!!! Miluji život!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!


publikováno 9. 4. 2004

příbuzné články:
Pouta
Sladký život
Kůže
Svoboda
Jarní den

sem odkazují:
#70