k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Y3F

5. 10. 2008 (aktualizováno 20. 10. 2009) (před 10 lety) — k47 (♪)
CC by-nc-sa (via)

Bylo 28. září deset hodin v noci, den před za­čát­kem aka­de­mic­kého roku a byl jsem tam já, Ruby a Peo – v tom orlím hnízdě na Severu. Bez čin­nosti jsme seděli podél stěny na zemi v ne­ko­nečně prázd­ném pokoji a ne­chtělo se nám nic dělat. Byli jsme vy­čer­paní a bez života a hnili jsme ve svých uli­tách a věděli jsme, že se brzo něco zá­sad­ního změní, ale byli jsme příliš una­vení, než abychom se toho do­ká­zali bát. Ale teď se ve vzdu­chu vzná­šel opar ne­čin­nosti. Mohl by klidně skon­čit svět a nikdo by si ničeho ne­všiml.

Nedělo se nic. Jen po ko­berci se líně sví­jely kabely.

**

„Tady to vypadá úplně stejně, jako když nám Blac­kHat na­sy­pal do kafe valium,“ řekl jsem a nemohl se ubrá­nit zív­nutí. Stalo se to sice dávno, ale stále nás ne­sná­šeli a hle­dali pří­le­ži­tosti, aby si mohli kop­nout. „Co děláš?“ zeptal jsem se, ale na od­po­vědi mi ne­zá­le­želo.

„Čtu špatné po­vídky ama­tér­ských spi­so­va­telů a pak k nim píšu ab­surdně tvrdé kri­tiky,“ usmál se trochu ospale a trochu za­sněně Peo a mhou­řil svoje velké hlu­boké oči.

Znovu jsem zívl a Ruby přesně v tom oka­mžiku usnula bez­vě­do­mým spán­kem. Za­klo­nila hlavu, bez­vládně sebou bouchla o stěnu a pak se její hlava svezla po bílé ploše a klouzala níž, jak se bořila ba­ri­é­rami snů a měkce mi do­padla na rameno. Usly­šel jsem klidné ryt­mické od­dycho­vání.

Peo na oka­mžik zvedl oči od dis­pleje no­te­booku a zeptal se: „Jak dlouho už ne­spala?“

„Asi čtyři dny.“

„Srdce jí bije příliš rychle a ne­klidně a příliš se bojí a ničí se a vráží si hře­bíky pod nehty a doufá.“

Za okny nízko nad čer­nými ko­runami stromů se pro­hnal vr­tu­l­ník a otřásl tmou i zá­klady světa.

Na­jed­nou na nás padla tíživá samota a na pod­vě­domí za­ú­to­čili neu­ro­tičtí démoni, peč­livě chrá­nění, izo­lo­vaní a opa­t­ro­vá­vaní.

Po­dí­val jsem se doleva a hned do­prava a pak jsem pro­mlu­vil: "Při­po­míná mi to, že jsem z vy­prá­vění znal člo­věka, který si ne­chá­val říkat K., ale své pravé jméno nikdy ne­pro­zra­dil. A ten člověk – K. byl tvrdý, měl břitký jazyk a vždy při­pra­vený meč sar­kasmu, kterým bo­jo­val proti ubí­je­jící všed­nosti. Přesto se bál. Stra­cho­val se svých démonů, smrti, mi­nu­losti, vzpo­mí­nek a svě­domí a nespal celé týdny, pro­tože v oka­mžiku, kdy si lehl, slyšel jak mu v hrud­níku tiká ča­so­vaná bomba. Byl roz­tě­ka­ným hy­perak­tiv­ním bláznem na dro­gách. Celé dny nejedl, pil jenom kafe a ne­do­ká­zal se za­sta­vit. Zko­la­bo­val, ale z ne­moc­nič­ního lůžka do rána zmizel s hu­če­ním hlavy a i přesto, že ho tížila sla­bost, musel běžet nebo dělat shyby do zemdlení jenom proto, aby na vte­řinu za­po­mněl a hnal se vstříc dal­šímu ko­lapsu. Pak jsem se s ním bavil na palubě jed­noho zvlášt­ního vlaku. Potmě jsme seděli u kon­fe­renč­ního stolu v od­dě­le­ném kupé, vpředu v soupravě, hned za ka­bi­nou řidiče a on říkal, že vždycky chtěl zmizet, chtěl se vy­pa­řit, toužil být jinde, ale věděl, že žádné jinde ne­e­xis­tuje a tak mu ne­zbylo než exo­do­vat ve vzpo­mín­kách, ve své vni­t­ro­zemní říši1 a žít v lisu vlast­ního ne­klidu.

Ještě než jsem té noci vy­stou­pil, mi pro­zra­dil, že ne­touží žít, ale nikdy nechce zemřít. Neměl na výběr.

Letos v únoru se po něm de­fi­ni­tivně slehla zem. Snažil jsem se ho kon­tak­to­vat, ale už ne­e­xis­to­val, chtěl jsem se o něm aspoň něco do­zvě­dět, celé dny jsem stal­ko­val na in­ter­netu, ale on se prostě vy­pa­řil a velice dů­kladně za sebou za­hla­dil stopy. Zničil svojí identitu. Zmizel. – A bojím se, že stejně tak může brzo zmizet i Ruby."

Když jsem do­mlu­vil, Peo už spal – po­lo­žil mi hlavu na druhé rameno a bez­vě­domě od­dycho­val. Na­jed­nou jsem zůstal sám a díval se do stropu a čekal, až se na­dem­nou zavře voda snění.

**

Tou nocí pro­jíž­děl vlak. Stejný čas, ale jiné místo. Byl to ote­vřený pro­stor se­da­ček a lidí a osudů a ky­má­ce­jící se únavy. Seděli tam ano­nymní po­stavy bez tváří, černé si­lu­ety. A seděl tam taky ml­čen­livý muž s dráty místo vlasů, který šedýma očima pro­lé­tá­val a lis­to­val strán­kami knihy.

Chvíle ticha a vy­čká­vání.

A pak se na­jed­nou zvedl opilec, který seděl daleko vzadu na kraji oddílu. Vytáhl z bundy pis­toli a řval slova bez ar­ti­ku­lace a bez vý­znamu. Dva­krát bez­dů­vodně vy­stře­lil do vzdu­chu a poté stejně bez­dů­vodně na­mí­řil do masy pa­sa­žérů a stiskl spoušť. Jedna žena za­kři­čela bo­lestí, všichni ostatní pa­ni­kou. Ne­klidní pa­sa­žéři se mysticky přesku­pili, při pohybu zve­dali prach a pak str­nuli v při­kr­če­ných gri­ma­sách stra­chu.

Opilec dál křičel a vy­řvá­val ne­smy­slné roz­kazy.

Teprve v tom mo­mentu on zvedl oči, po­dí­val se do oddílu se­da­ček, na lidi chou­lící se do sebe – na pár, je­jichž láska dávno vy­chladla, ale přesto se k sobě teď pevně tiskli stra­chem; na mla­díka, který v oka­mžiku vý­střelu te­le­fo­no­val a strnul a z jeho mobilu se drala po­dě­šená slova a otázky do ná­sil­ného ticha. Viděl další lidi, viděl střelce i všechny ostatní, viděl svět, ale nic z toho ho ne­za­jí­malo. Vrátil se ke knize a otočil další stránku.

Za­lo­žil si, kde pře­stal číst a pomalu knihu zavřel.

Pak vstal. Jedním krokem se dostal do uličky, dva vý­střely mu hvízdly kolem hlavy, ale ne­u­hý­bal, ani se ne­sna­žil krýt. Z bundy vytáhl pis­toli, chytil jí oběma rukama, bles­kově za­mí­řil a za­tla­čil na spoušť. Jedna rána, jedna hvíz­davá tra­jek­to­rie pro­jek­tilu, který se za­kousl útoč­ní­kovi do krku a pro­stře­lil mu krční tepnu.

Opilec ještě jednou ma­látně vy­pá­lil ne­jis­tou ránu. Pro­bodla vzduch a za­sáhla střelce s dráty místo vlasů přímo do hrud­níku a od­ho­dila ho na zem. Teprve potom bláz­ni­vému únosci došlo, že mu z krku stříká krev. Zdě­šeně vy­křikl a rukou se snažil za­sta­vit kr­vá­cení, ale mezi prsty mu pro­té­kal život. Bledl, ztrá­cel vědomí a se­sou­val se na pod­lahu. Pomalu, jistě, děsivě – stejně jako se od­la­mují kusy le­dovce a bortí se do oceánu.

Vagón se pro­bu­dil a vlna paniky smí­sená s cha­o­tic­kou snahou pomoci se valila k le­ží­címu tělu a pak zase zpátky, když se ozvalo skří­pání rych­lo­brzd.

Str­nulý mladík za­klapl te­le­fon a pa­ra­ly­zo­vaně sle­do­val muže s dráty místo vlasů. Ne­hybně ležel na pod­laze, šedivá tvář a vy­haslé divoké oči. Pak za­kaš­lal a ně­ko­li­krát s sebou trhl. Sténal, jednou rukou se chytil za hrud­ník, druhou se pod­pí­ral a bo­les­tivě se zvedal z pod­lahy.

„Co se to děje?“ zeptal se ho beze slov mladík.

„Nosím ne­prů­střel­nou vestu,“ za­kaš­lal. „Nikdy si ji ne­sun­da­vám. Je to jenom pro jis­totu, jenom kdyby bylo nejhůř.“ Ne­zna­telně se usmál a po­kra­čo­val: „A jak vidíš, teď se mi to vy­pla­tilo.“

„Chlape, ale ty jsi nás za­chrá­nil.“

„Ani ná­ho­dou, všechno jsem udělal jenom proto, že jsem mohl. Vůbec mi na tobě, ani na nikom jiném ne­zá­le­želo. Bál jsem se pouze sám o sebe a teď můžu li­to­vat toho, že jsem neměl mož­nost ho stře­lit zezadu, když se ne­dí­val.“

„Ale bylo to skvělý, jedna rána a bylo po něm.“

„Nebylo to skvělý. Tak zaprvé: Ne­u­dě­lal jsem to příliš chytře. A za druhé: Zbraně v sobě nemají žádnou skvě­lost ani po­e­tiku, vý­střel je jenom rachot a kulka, zbraň, stře­lec i cíl jsou jenom věci. Jakmile vy­stře­líš, ne­mů­žeš to vzít zpátky, už je pozdě a potom ne­mů­žeš dělat už vůbec nic. Ne­mů­žeš to vzít zpátky, jenom li­to­vat nebo vy­stře­lit znovu. Ale já ničeho ne­li­tuju.“

**

Hodiny od­ti­kly pátou hodinu ranní a za­zvo­nil budík.

Pro­bral jsem se a zjis­til, že stále sedím u stěny v ne­ko­nečně prázd­ném pokoji v nej­vyš­ším patře orlího hnízda. O jedno moje rameno měla Ruby opře­nou hlavu, o druhé Peo.

„Vstá­vat, vstá­vat,“ za­tře­pal jsem sebou a Ruby se jen bez­vládně sva­lila na zem.

„Není mrtvá?“ Peo se pro­bral a zjis­til, že na klíně má stále za­pnutý no­te­book.

„Dou­fejme, že ne.“

„Asi pů­jdeme, co?“ pro­ta­ho­val roz­lá­mané tělo.


„Tohle si po­slechni.“ říkal, když jsme seděli ve vlaku a Ruby se stále ne­chtěla pro­bu­dit. „Včera v noci pře­padl nějaký al­ko­ho­lik rych­lík na téhle trati, vytáhl zbraň, po­stře­lil jednu ženu a potom se sám stře­lil do krku a vy­kr­vá­cel.“

  1. Vni­t­ro­zemní říše – na­rážka na Lyn­chův Inland Empire, který jsem ne­dávno poprvé viděl
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz