k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Všichni umřou

— k47 (♪)

na­psáno prav­dě­po­dobně v červnu 2003

na stránky vlo­ženo prav­dě­po­dobně 28. června 2003

Jed­noho dne jsem po dvou letech potkal Alenu.

„Ahoj Aleno, kde se tady bereš?“

„Jedu domů. Dneska mi to skon­čilo dřív.“

„A jak se máš, co děláš? Vždyť jsme se ne­vi­děli už asi… hmm… 2roky?“

„Jo jo ten čas tak letí. A nevíš něco o lidech ze starý školy? Už jsem o nich dlouho nic nesly­šela.“

„Ani se ti ne­di­vím. Je to s mima po­ně­kud…. horší….“

„???“

„Jak ti to mám jenom…“

„Tak co s nimi je? Co je s Honzou, Mar­ti­nem nebo Mo­ni­kou, ty jsem od té doby ne­vi­děla?“

„Mar­tina jsem potkal….“

„Jak se mu vede?“

„….před 7 měsíci….“

„ A potom si ho už ne­vi­děl?“

„…dva dny nato jsem se do­zvě­děl, že se pře­dáv­ko­val….“

„Sakra!“

„…a druhý den zemřel.“

„Věděla jsem, že v tom jede, ale takhle to ne­mu­selo skon­čit!“

„Ne­mu­selo, kdyby byl trochu opa­tr­nější.“

„A co je s Mo­ni­kou? Tu jsem taky ne­vi­děla celou věč­nost?“

„Ani já ji ne­vi­děl. Ale před 4 měsíci jsem ji za­hlédl…“

„Kde?“

„…pod koly vlaku.“

„Cože???“

„Jel jsem domů a vy­klá­něl jsem se z okýnka a viděl jsem ně­ja­kou po­stavu, jak leží na ko­le­jích. Bylo to mezi dvěma za­stáv­kami, když vlak jel rychle a nemohl za­brz­dit. Brzdil ještě 100 metrů. Jakmile za­sta­vili vy­běh­nul jsem k tomu místu. Váleli se tam dva papíry, za­tí­žený kameny, aby ne­u­lítly. Na každém se psalo jenom sbohem a její podpis. Jeden jsem si vzal a nosím ho celou dobu s sebou na její pa­mátku.“

„Proč? Proč to udě­lala?“

„To nikdo neví, ani po­li­cie. Jen tak si lehla na koleje a na­psala sbohem.“

„Mohla bych ten papír vidět?“

„Ale sa­mo­zřejmě.“

Ukázal jsem papír se slovy na roz­lou­če­nou. Na rohu byla za­čer­nalá skvrna její krve.

Roz­pla­kala se, ale za po­divně krát­kou chvíli se uklid­nila a ze­ptala se: „Honzu jsi taky potkal?“

„Před třemi týdny.“

„A taky… zemřel?“

„Taky.“

„Proč? Jak?“

„Roz­ře­zal si břicho svým vo­jen­ským nožem.“

„Nešlo mu nějak pomoct?“

„Našli ho v pon­dělí od­po­ledne, když ne­při­šel do školy. Byl doma sám. Když ho našli, ležel tam už dva možná tři dny.“

„Kde ses to xakru do­zvě­děl?“

„Psali to v no­vi­nách. Takový ten malý člá­ne­ček, který 99% lidí pře­hlédne.“

„Mám na tebe malý dotaz.“

„Po­ví­dej.“

„Potkal jsi někoho jiného ze starý školy, aniž by potom zá­hadně zemřel?“

„Ne“

„Potkal jsi ještě někoho?“

„Jo, asi 10 lidí za po­slední dva roky.“

„A všichni skon­čili stejně? Že jo.“

„Těžko se mi to říká.“

„V tom pří­padě myslím, že už půjdu. Ahoj bylo to milé se­tkání. Měj se.“

Byla pryč tak rychle, že jsem se ne­sta­čil roz­lou­čit.

Toho dne jsem Alenu viděl na­po­sledy.

Za tři dny jsem se do­zvě­děl, že sko­čila ze 7. patra a nikdo už ji nemohl pomoct.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz