povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

Všichni umřou

       

napsáno pravděpodobně v červnu 2003

na stránky vloženo pravděpodobně 28. června 2003

Jednoho dne jsem po dvou letech potkal Alenu.

„Ahoj Aleno, kde se tady bereš?“

„Jedu domů. Dneska mi to skončilo dřív.“

„A jak se máš, co děláš? Vždyť jsme se neviděli už asi… hmm… 2roky?“

„Jo jo ten čas tak letí. A nevíš něco o lidech ze starý školy? Už jsem o nich dlouho nic neslyšela.“

„Ani se ti nedivím. Je to s mima poněkud…. horší….“

„???“

„Jak ti to mám jenom…“

„Tak co s nimi je? Co je s Honzou, Martinem nebo Monikou, ty jsem od té doby neviděla?“

„Martina jsem potkal….“

„Jak se mu vede?“

„….před 7 měsíci….“

„ A potom si ho už neviděl?“

„…dva dny nato jsem se dozvěděl, že se předávkoval….“

„Sakra!“

„…a druhý den zemřel.“

„Věděla jsem, že v tom jede, ale takhle to nemuselo skončit!“

„Nemuselo, kdyby byl trochu opatrnější.“

„A co je s Monikou? Tu jsem taky neviděla celou věčnost?“

„Ani já ji neviděl. Ale před 4 měsíci jsem ji zahlédl…“

„Kde?“

„…pod koly vlaku.“

„Cože???“

„Jel jsem domů a vykláněl jsem se z okýnka a viděl jsem nějakou postavu, jak leží na kolejích. Bylo to mezi dvěma zastávkami, když vlak jel rychle a nemohl zabrzdit. Brzdil ještě 100 metrů. Jakmile zastavili vyběhnul jsem k tomu místu. Váleli se tam dva papíry, zatížený kameny, aby neulítly. Na každém se psalo jenom sbohem a její podpis. Jeden jsem si vzal a nosím ho celou dobu s sebou na její památku.“

„Proč? Proč to udělala?“

„To nikdo neví, ani policie. Jen tak si lehla na koleje a napsala sbohem.“

„Mohla bych ten papír vidět?“

„Ale samozřejmě.“

Ukázal jsem papír se slovy na rozloučenou. Na rohu byla začernalá skvrna její krve.

Rozplakala se, ale za podivně krátkou chvíli se uklidnila a zeptala se: „Honzu jsi taky potkal?“

„Před třemi týdny.“

„A taky… zemřel?“

„Taky.“

„Proč? Jak?“

„Rozřezal si břicho svým vojenským nožem.“

„Nešlo mu nějak pomoct?“

„Našli ho v pondělí odpoledne, když nepřišel do školy. Byl doma sám. Když ho našli, ležel tam už dva možná tři dny.“

„Kde ses to xakru dozvěděl?“

„Psali to v novinách. Takový ten malý článeček, který 99% lidí přehlédne.“

„Mám na tebe malý dotaz.“

„Povídej.“

„Potkal jsi někoho jiného ze starý školy, aniž by potom záhadně zemřel?“

„Ne“

„Potkal jsi ještě někoho?“

„Jo, asi 10 lidí za poslední dva roky.“

„A všichni skončili stejně? Že jo.“

„Těžko se mi to říká.“

„V tom případě myslím, že už půjdu. Ahoj bylo to milé setkání. Měj se.“

Byla pryč tak rychle, že jsem se nestačil rozloučit.

Toho dne jsem Alenu viděl naposledy.

Za tři dny jsem se dozvěděl, že skočila ze 7. patra a nikdo už ji nemohl pomoct.


příbuzné články:
Strojovny
Jeden v davu
Sto roků čekání
Terminalita #36 - Nezvěstný
Terminalita #37 - Jesse

sem odkazují:
Seznam povídek