k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Velkej flám

29. 8. 2007 (před 12 lety) — k47 (♪)
CC by-nc-nd (via)

Seděl v baru po­sta­ve­ném z trosek dru­ho­vá­leč­ných bom­bar­dérů, v místě, kam chodí jenom má­lo­kdo se zdra­vou myslí, kde ne­u­stále zní hudba hla­sitá jako řev motorů. Byl zhrou­cen v židli u stěny podlouhlé míst­nosti a po­pí­jel s lidmi, které vět­šinu času ozna­čo­val slovem ka­ma­rádi, ale nej­radši by jim bodl nůž do žeber. Avšak byla tam i Bytost, která byla bo­do­vým atrak­to­rem jejich spo­leč­ného sys­tému. Přes tento světlý bod šlo ve své pod­statě o místo hi­ber­no­va­ných očí, sle­pých cest, pro­šlých a za­hní­va­jí­cích nadějí, dům ve kterém je hodně kouře, ale jen velice málo času, který ubíhá svým vlast­ním tempem k ne­ko­nečnu. U vstupu dostal ra­zítko na ruku, které se mu pro­pilo až na kosti a od­star­to­valo In­fekci. Pak se roz­pus­til v hluku ae­ro­dy­na­mic­kých třesků, tvr­dého al­ko­holu a pan­to­mi­mic­kých vý­stupů, které měly si­mu­lo­vat na tom místě ne­mož­nou ko­mu­ni­kaci. Nepil dost na to, aby mohl tančit. Jen se přes rameno ohlédl na parket, po­zo­ro­val by­tosti na něm a snažil se vy­po­čí­tat atrak­tory jejich cha­o­tic­kých pohybů. Všechny byly po­divné; žádné body, žádné smyčky, jen samé frak­tály.

Bylo mu docela dobře i když mu hlavou bleskaly myš­lenky Spo­jení. Zavrhl je jako na­prosto ne­re­álné žvásty mozku vy­klok­ta­ného pivem, Me­ta­xou, Tequi­lou, syn­te­tic­kými roz­pouš­tě­dly a ně­ko­lika dáv­kami schi­zofre­nic­kého ini­ci­á­toru z hyd­ro­xy­lo­vých skupin a neu­ro­to­xic­kého thu­jonu. Na chvíli vyšel ven, aby se na­de­chl čer­stvého vzdu­chu a urov­nal pa­vu­činy v hlavě. V uších mu stále zněl bílý šum, hlas měl vy­řvaný a hrdlo zne­cit­li­vělé pivem, které bylo chla­zeno te­ku­tým du­sí­kem a chut­nalo velice po­dobně jako ono Nitro­ge­nium. On sám byl těž­ko­to­náž­ním pi­já­kem, se­dm­de­sát pět kilo po­řád­ného chlapa, tělo téměř bez tuku a emocí, jen čistá sva­lo­vina. Občas se mu sbí­haly sliny, když si po­mys­lel jak by asi chut­nalo jeho vlastní maso při­pra­vené ně­ja­kou fran­couz­skou re­cep­tu­rou.

Bylo mu dvacet let a mnoha lidem při­po­mí­nal člo­věka jehož jméno za­čí­nalo na K. a pří­jmení na U. Ale na rozdíl od K.U. nežil v Ja­pon­sku, zvykl si ig­no­ro­vat svůj sou­časný stav, byl kri­ticky roz­hodný, nikdy ničeho ne­li­to­val, na vy­so­kou školu se dostal na­prosto sa­mo­zřejmě, nikdy ne­sklá­dal zbraně a bo­jo­val i v časech nej­těž­ších. Byl ra­ci­o­na­lista a starým slibům při­klá­dal stej­nou váhu jako kyb­líku slizu. A to byl další rozdíl mezi ním a K.U. Od po­hledu pů­so­bil jako milý člověk, ale nosil v sobě duši leváka. Do­ká­zal za­bí­jet, když někdo použil ci­to­slovce, ve kterém se vy­sky­to­valo w, nebo když mu někdo řekl, že je mladý a má celý život před sebou. Stejně jako K.U. byl rónin i když v jiném smyslu.

Všechno se změ­nilo o měsíc poz­ději, když se pro­bu­dil v pre­fek­tuře Ka­na­gawa v Ja­pon­sku a první, co spat­řil poté, co ote­vřel oči bylo dvacet čepelí sa­mu­raj­ských mečů, které od­po­čí­tá­valy po­slední oka­mžiky jeho života. Ne­vá­žil si nikoho a ničeho kromě sebe samého. Mohlo se to zdát jako so­becký postoj, ale se řadil mezi En­t­ro­pisty a tak vy­chá­zel z před­po­kladu, že smrtí všechno končí a do toho oka­mžiku se musíme rvát hlava ne­hlava. Z toho důvodu řadil svůj život na vrchol všech py­ra­mid a žeb­říčků. 'Přežít,' hučelo mu v hlavě jako praskot skle­ně­ných tabulí, když si vy­hr­no­val rukávy a po­hle­dem si měřil dvacet šik­mo­o­kých za­bi­jáků. Oběť za­hnaná do kouta se stává ne­bez­peč­nou ka­mi­kadze náloží. Svět je fan­tas­tické místo, svět voní va­nil­kou, svět má barvy květů třešní, znělo mu v uších za­tímco se kolem něj blýskala ocel. Po­sléze byl zbaven téměř veš­keré krve i života, ale přežil. Pak ležel v ob­čas­ném bez­vě­domí v uby­tovně H. a velice pomalu a ne­jistě se zo­ta­vo­val. Myš­len­kami však za­lé­tá­val zpět do baru z trosek dru­ho­vá­leč­ných bom­bar­dérů, k By­tosti, kterou viděl toho dne poprvé a ucítil pul­zu­jící gra­vi­tační pole ro­tu­jící dvojhvězdy. Byl By­tostí zcela fas­ci­no­ván a ne­jed­nalo se jen o opi­lecké žvásty a vidiny způ­so­bené opiáty bohatě kon­zu­mo­va­nými u ve­d­lej­šího stolu. Pak se se­běhlo ně­ko­lik udá­lostí, které ho ka­ta­pul­to­valy do čty­ři­cet ki­lo­me­trů vzdá­le­ného měs­tečka, které bylo příliš oš­k­livé na to, aby si za­slou­žilo nějaké kon­krétní jméno a kde ne­znali elektřinu ani par­la­mentní de­mo­kra­cii. Svým způ­so­bem to byl ráj, ale přesto tam ne­chtěl zůstat; přece jenom to bylo špatné místo a ještě horší čas. Na­chá­zel se v domě po­sta­ve­ném ze strupů a dy­na­mitu a pře­mí­tal. Poz­ději došel k závěru, že nemá čas a tak vběhl do nej­bližší hos­pody a je­di­ným po­hy­bem ruky vydal signál: 'Pa­de­sát pánáků vodky a rychle. Nemám čas.' Začali mu na­lí­vat a on je do sebe lil jeden za druhým a ne­do­ká­zal v na­sa­ze­ném tempu po­le­vit. Vypil jich čty­ři­cet sedm a pak padl k zemi v bez­vě­domí. Když se pro­bu­dil, zjis­til, že mu vzali všechny peníze, šperky, jednu led­vinu a kapsle he­ro­inu z ko­neč­níku.

Krátce potom de­fi­ni­tivně skon­čilo Vy­šet­řo­vání, kdy čtyři malí de­tek­ti­vové ve­řejně upa­lo­vali ča­ro­děj­nice, pro­vá­děli polní soudy na pán­ských zá­chod­cích a ještě večer gi­lo­ti­nou na ná­městí po­pra­vili pa­de­sát hříš­níků, jenom kvůli špat­nému par­ko­vání nebo pozdě za­pla­cené po­jistce. „Je to drsný, ale musí to bejt,“ říkali vždycky, když se jich ptali, co to zase dělají. Z Města se stala po­lo­to­ta­litní Zóna, kde se ne­smělo kašlat moc nahlas jinak hro­zila oka­mžitá po­prava a bom­bar­do­vání ně­ko­lika čtvrtí Města, aby se pře­de­šlo šíření ne­po­kojů. Město se změ­nilo na opuš­těné roz­va­liny, kde bylo zá­ko­nem na­ří­zeno nosit zbraň. Hlídky Ide­o­po­li­cie byly běžně vy­ba­veny útoč­nými puš­kami a ne­prů­střel­nými ve­stami a všude měly pití grátis. V tom světě se teď na­chá­zel i on, seděl v baru Ne­zá­vi­dě­ní­hodná si­tu­ace, na stole měl šest prázd­ných panáků Aqua­vitu a bu­bín­kový re­vol­ver. U jeho stolu seděl i K.U. s otra­vou al­ko­ho­lem, dal­ších 6 Ja­po­nek ve věku 13-19 v bez­vě­domí a dávno mrtvá Sadako Sasaki v zá­plavě pa­pí­ro­vých jeřábů. Přesto se tam ne­cí­til dobře. Vysoko nad hlavou v mra­cích usly­šel hvíz­davý let ple­chové kon­zervy s kré­mo­vým pře­kva­pe­ním číslo 235. Vyšel ven právě ve chvíli, kdy začal zákaz vy­chá­zení a spus­tily se první salvy z těž­kých ku­lo­metů po belha­jí­cích se sta­řen­kách, kterým vzali fran­couz­ské hole a ony se ne­mohly dostat domů. Ucho­pil svůj re­vol­ver a palcem roz­to­čil bu­bí­nek s po­sled­ními pěti ranami. Cestou od­stře­lil ně­ko­lik opilců na ná­ro­žích a ani se jim ne­po­dí­val do ob­li­čeje. V ná­sle­du­jí­cích dnech se stal pa­ra­zi­tem sys­tému, ná­jem­ným lovcem lidí, který zabije člo­věka za sko­pové koleno, pro­mě­nil se v ab­so­lut­ního bez­věrce, který tušil, že v těchto kon­či­nách už ne­e­xis­tuje naděje a má­lo­koho to zajímá. Po­ru­šil i pra­vi­dla své vlastní ob­skurní víry, ale byl příliš una­vený a opilý na to, aby mu to mohlo začít vadit. V Boha ne­vě­řil vůbec nikdy, přišlo mu to jako zby­tečný luxus, nebo spíš jako do-nebe-vo­la­jící kra­vina. U hro­mady trosek jedné kdysi možná docela hezké budovy potkal ně­ko­lik Kon­ver­torů, kteří se mu při­sáli na zá­ty­lek a do krev­ního ře­čiště mu vpouš­těli jedy, které ho měly buď zabít nebo pře­vést na jejich víru. Pak se ozvalo ně­ko­lik ran a na zem do­padla další tři stu­dená těla. A to ne­tu­šil, že za ně­ko­lik dní bude pomalu umírat v re­la­tivně osví­ce­ném Ja­pon­sku, kde není třeba svojí víru hla­sitě po­tvr­zo­vat a ze stra­chu před Kon­ver­tory a Inkvi­zi­tory upa­lo­vat ty, kteří málo kři­čeli, že milují svého Uni­fi­ko­va­ného Boha. Víra se v Zóně pomalu stá­vala Nutným zlem. On sám doufal, že pře­žije aspoň dal­ších dvacet vteřin. To se mu málem ne­po­da­řilo, když se za zvuků deváté od Ludwiga van B. kolem něj v autě pro­hnali čtyři grázlové s rus­kými pří­zvuky a holemi ho ztloukli trochu do hlavy a trochu víc do bez­vě­domí. Těsně poté Vládci ne­pro­dyšně uza­vřeli Hra­nici, za­ká­zali vzdě­lá­vání a ne­chali spálit všechny knihy. Zóna stále více chát­rala a eko­no­micky se roz­pa­dala jako do­me­ček z karet. V su­per­mar­ke­tech bylo možno koupit jenom al­ko­hol, drogy a zbraně. Schá­zely zá­kladní po­tra­viny a ja­ké­koli zdra­vot­nické po­třeby. Během ná­sle­du­jí­cích dvou hodin ze­mřelo pa­de­sát tisíc lidí na In­fekci. Vládci vy­hlá­sili pá­t­rání po Pře­na­šeči.

Když se pro­bu­dil do lesklé noci plné po­li­cej­ních sirén a svě­tel­ných kuželů, které tou­žily vy­ro­bit jeho stín, stal se psan­cem a cítil konec svého života, jak mu klepe na rameno, uka­zuje si na ho­dinky, od­kaš­lává a dívá se šikmo nalevo vzhůru, aby za­mas­ko­val trap­nost celé si­tu­ace. Osm a půl hodiny strá­vil nic­ne­dě­lá­ním v baru, který vy­bu­do­vali z trosek le­do­borců do­ve­ze­ných z po­hře­bišť lodí v jižní Indii. Seděl na uříz­nu­tém kusu lod­ního kýlu – na čtyři sta kilo těžkém kusu železa, kde se tísnil s dal­šími od­pad­líky na okraji spo­leč­nosti: vrahy, komiky, uči­teli, pro­da­vači novin a ho­mose­xu­ály. Po ně­ko­lika pa­ná­cích al­ko­ho­lic­kého nápoje, který vy­na­lezli před ně­ko­lika málo mi­nu­tami a jeho tvůrce si byl téměř jist, že je smr­telně je­do­vatý, pro­tože ho vy­rá­běl z de­va­de­sáti čtyř druhů or­ga­nic­kých jedů a neu­ro­to­xinů a všechno zlehka za­ka­pá­val ci­tró­nem. Všechno pro­bí­halo krásně a on si uvě­do­mo­val krásu života v bubla­vých vte­ři­nách, které mu ještě zbý­valy, do té doby než se všichni pří­se­dící roz­hodly hrát ruskou ruletu s plně na­bi­tou pis­tolí. Přežil jenom on a jeden další člověk, který se před­sta­vil jako Pro­me­theus. Z velké části za to vděčil faktu, že došly náboje ve zbrani po­třebné pro tuto tolik ne­smy­sl­nou hru. Pro­me­theus mu při­po­mí­nal Bytost, ale podoba byla čistě ná­hodná. Pro­me­theus byl jinou osobou. Právě se vrátil z dlouhé do­vo­lené na Kav­kazu a měl ne­mocná játra. Na jednom rameni měl vy­te­to­váno: 'Ne­sná­ším orli' a na druhém 'Miluju He­rákla'. Pak spo­lečně nabili zbraně a šli vy­jed­ná­vat pod­mínky zru­šení žaloby a opuš­tění města s dva­ce­ti­ti­sí­co­vou ar­má­dou Ide­o­po­li­cie. Nedalo se dělat nic jiného, nebylo zbytí, na­stá­val čas, kdy musely pro­mlu­vit zbraně. On i Pro­me­theus nozdrami na­sá­vali od­hod­lání a stou­palo jim do hlavy jako bub­linky šam­paň­ského a zcela po­tla­čilo ra­ci­o­nální uva­žo­vání, které by jim za běž­ných okol­ností na­šep­tá­valo, že tenhle duel s de­se­ti­ti­sí­co­vými zá­stupy po zuby oz­bro­je­ných od­lid­ště­ných po­lostrojů je jasná vstu­penka na onen svět, ve který stejně ani on ani pan P. ne­vě­řil. Před smrtí je za­chrá­nilo jen or­bi­tální bom­bar­do­vání, jenž se na Zónu sná­šelo s že­lez­nou pra­vi­del­ností každou první středu v měsíci a teď usmr­tilo dvacet dva tisíc lidí za jediné od­po­ledne. S hvizdem, který pře­růs­tal v nad­zvu­kový řev se z nebe řítily ob­rov­ské nálože a de­to­no­valy nad městem. Ulicí kudy on a pan P. pro­chá­zeli se valil jemný štiplavý prach. Skryti v še­do­žlu­tých mračnech se pro­plé­tali rui­nami domů a uhý­bali po­hle­dům Ide­o­po­li­tic­kých hlídek. Ne­vi­děli vůbec nic, jen občas za­slechli dusot těž­kých bot pří­sluš­níků Ide­o­po­li­cie a drá­pali se tros­kami celých čtvrtí směrem, kde tušily Hra­nici. Ne­vě­děli, co pod­nik­nou až dojdou na okraj města a naplno okusí zákaz vol­ného pohybu osob a zboží, ale sna­žili se na to ne­mys­let, pro­tože žili právě teď a tento pojem se zdál, že ohra­ni­čuje časový úsek příliš krátký na to, aby dávalo smysl upírat své myš­lenky dále než dvacet vteřin do bu­douc­nosti.

Ale Vládci měli jiný, daleko větší pro­blém. Do města se do­stala Bestie. Nikdo ne­do­ká­zal říct kdy se to stalo a kde pře­ko­nala pat­nác­ti­me­t­ro­vou Ba­ri­éru, která byla vy­bu­do­vána, aby re­prese vůči ci­vil­nímu oby­va­tel­stvu mohly být daleko větší. Kaž­do­pádně teď tu byla, plí­žila se du­ti­nami v roz­va­li­nách a hle­dala si úkryty v za­va­le­ných skle­pech. Tam čekala a pak zne­na­dání vy­lé­zala a vlast­ními zuby a drápy úto­čila na pří­sluš­níky Ide­o­po­li­cie a Církve. Poz­ději byla na­chá­zena jejich těla roz­sá­paná na kr­va­vou kaši a panika se za­čí­nala šířit. Pomalu při­chá­zel Exodus. Všichni vládci už dávno opus­tili město ze stra­chu a je­di­nou silou, která udr­žo­vala sud střel­ného prachu jménem Zóna v klidu, byli po­stupně vy­mí­ra­jící pří­sluš­níci IP. Ale ani tato moc ne­mohla trvat věčně. Kon­cen­t­race zbraní v rukách ne­vzdě­la­ných a zu­ři­vých davů pře­kro­čila únos­nou mez a vy­pukla válka. On a pan P. v ti­chosti pře­kro­čili hra­nici za­tímco se všichni ob­časné z města valili k hra­ni­cím a všichni pří­sluš­níci IP se hnali do centra, aby vy­hla­dili zbytek dal­šího ne­smy­sl­ného to­ta­lit­ního režimu za­lo­že­ného na re­pre­sích. On ani pan P. se nikdy ne­do­zvě­děli, jak celý kon­flikt skon­čil, ale bylo jim jasné, že ve městě ještě nějaký čas zů­stá­vala Bestie. Poté mu Pan P. se slovy, že ho to stálo velké pro­blémy, podal za­pa­lo­vač ukrytý u dutině hole a vy­ra­zil se napít do baru Olymp, který je prý někde v Řecku. On se poté shodou těžko uvě­ři­tel­ných náhod ocitl v Ja­pon­sku, kde byl těžce zraněn a pomalu umíral v uby­tovně H.

Dostal se tam po­di­vu­hod­nými do­prav­ními pro­středky za po­di­vu­hod­ných okol­ností. Velkou část cesty urazil pěšky, plul v břichu velryby, jen v ná­kla­ďáku na pyt­lech opia a při­bližně tisíc ki­lo­me­trů ces­to­val vlakem. Bo­hu­žel zjis­til, že celou cestu se ubíral na úplně opač­nou stranu, než zpo­čátku za­mýš­lel a právě se ocitl úplně bez peněz v Hon­g­kong. Chvíli se živil, jak to šlo: po­jí­dal zbytky od jídla, vy­bí­ral po­pel­nice a žebral. Ale jeho osud změ­nilo až se­tkání s De­tek­ti­vem. Skryt za čer­nými brý­lemi ne­hnutě vy­čká­val v baru a na jeho ne­hyb­ném ob­li­čeji bylo možno vy­sto­po­vat známky ra­dosti. Těžko říct, zda to byl vůbec člověk, to on ne­do­ká­zal po­sou­dit.

Pak začal pra­co­vat jako pro­fe­si­o­nální mrhač času. Do­ká­zal pro­mr­hat li­bo­volně dlouhý časový úsek pro ko­ho­koli, kdo za­pla­til. Ve vol­ných chví­lích kon­stru­o­val dětské hračky. Jeho nej­vět­ším úspě­chem byla malá ply­šová žel­vička, kterou na­pl­nil sedmi ki­lo­gramy plas­tické tr­ha­viny a ini­ci­ační roz­buška byla na­sta­vena na sedm dní od data pro­deje. Tak si vy­dě­lal na le­tenku, ale na­stou­pil do špat­ného le­ta­dla a ocitl se v Ja­pon­sku, kde poz­ději ležel v uby­tovně H. a pomalu umíral na vy­kr­vá­cení.

Ale ani tato kom­pli­kace ne­do­ká­zala pře­střih­nout nit jeho života. Stejně jako Bo­vinní spon­gi­formní en­ce­fa­lo­pa­tie, Cre­u­tzfeldt-Ja­ko­bova nemoc, Transmi­sivní spon­gi­formní en­ce­fa­lo­pa­tie, Hod­g­ki­nova cho­roba, Adenom hy­po­fýzy nebo jiné smr­telně ne­bez­pečné cho­roby, které za svůj život na­sbí­ral. Z léčení v H. si odnesl pouze hrubý tremor, zá­vis­lost na Droze, nut­nost brát velké dávky an­ti­de­pre­siv, které za­pí­jel al­ko­ho­lem. Pomalu se blížil bodu odkud není ná­vratu, ale měl pra­málo na vy­bra­nou: Bytost, jediná osoba, která v něm do­ká­zala pro­bu­dit lásku, byla někde na druhé straně pla­nety a on po­lo­mrtvý po­le­há­val v cizí zemi, bez naděje na brzký návrat. Poté, co se mu udě­lalo lépe a byl scho­pen se po­sta­vit na nohy, se stal str­nu­lým, sar­kas­tic­kým, hrubým, aro­gant­ním rváčem a za­bi­já­kem, který nemá co ztra­tit a žije jako by neměl přijít zítřek, jehož cho­vání bylo na­prosto cha­o­tické a se sí­lí­cím ti­ko­tem hodin v jeho hlavě ještě cha­o­tič­tější. In­spi­ro­ván se­tká­ním s dva­ceti za­bi­jáky si koupil katanu a začal zcela bez­dů­vodně za­bí­jet lidi i když si ne­dávno pří­sa­hal, že už nikdy ne­pro­lije kapku krve. Po­ru­šil svůj slib stejně jako milion dal­ších, de­fi­ni­tivně po­hřbil ideály En­t­ro­pismu pod příkrov cha­o­tic­kého zla a hy­perak­tiv­ního za­bí­jení. Jednou ve snu se mu zje­vilo oko Bestie a od té doby už nikdy ne­u­snul. Jeho sr­deční tep se vy­špl­hal na tři sta úderů za minutu, začal se živit vý­hradně kávou, ener­ge­tic­kými nápoji, tvrdým al­ko­ho­lem, Drogou a léky. Jeho je­di­ným ma­jet­kem se stal jeho meč a ně­ko­lik střel­ných au­to­ma­tic­kých zbraní. V hlavě mu hučelo a jediné o co se snažil, bylo pře­hlu­šit strach a vy­mý­tit emoce. Proto za­bí­jel, z toho důvodu se kradl nocí a za­ne­chá­val za sebou ne­smy­slné mrt­voly, tím ospra­vedl­ňo­val všechny svoje hříchy. Svě­domí ho pře­stalo de­fi­ni­tivně trápit, když si nechal vy­o­pe­ro­vat část mozku, která se o tyto pocity sta­rala. Tímto zá­kro­kem také téměř ztra­til čich a schop­nost za­pa­ma­to­vá­vat si nové věci. Ač to byla jeho nej­větší noční můra, touto ope­rací uvízl v kleci svých vzpo­mí­nek a nebylo možné z ní jak­koli unik­nout. Pouze dávky Drogy a léků ho do­ká­zaly zchla­dit a pod jejich vlivem se měnil na vy­haslou bron­zo­vou sochu. Avšak jakmile účinky vy­pr­chaly a v jeho očích se ob­je­vil slza, na­stá­valo zase zuřivé za­bí­jení bez důvodu. Roz­buš­kou přitom mohlo být prak­ticky cokoli, stačil závan větru, máv­nutí mo­tý­lích křídel, ote­vření dveří v domě na před­městí New Yorku. O dva týdny a pat­náct tisíc mrtvých pří­sluš­níků to­kij­ské po­li­cie poz­ději, v době, kdy za­čí­nal líčit gra­vi­tační pasti, mu byla di­a­gnos­ti­ko­vána Cho­roba a doktor bez­pečně scho­vaný za ne­prů­střel­ným sklem mu sdělil, že mu zbývá po­sled­ních pat­náct dní života. Tam mu došla jed­no­du­chá pravda, že i když je člověk mon­strem, které se po­staví de­se­ti­ti­sí­cové pře­sile, ne­ne­chá se zabít Bestií, je kom­pletně šílený a nikdy si před nikým ne­klekl na kolena, stejně jednou po­lehne, dožene ho čas a pak už se nikdo nebude ptát, co byl za člo­věka.

Začaly mu od­ti­ká­vat po­slední hodiny světa. Na zá­tylku cítil doteky chla­di­vého ostří kosy, hlavu měl v gi­lo­tině, oprátka se mu sta­ho­vala okolo krku, plaval v moři vpro­střed hejna žra­loků, stál před po­pravčí četou a střely byly vy­pá­leny. Ucítil Děs, poznal Hrůzu. Ote­vřel oči, zhlu­boka dýchal, svlékl se donaha, žilami mu pul­zo­valy zá­chvěvy od­hod­lání. Chtěl za­kři­čet, ale ústa měl sešitá. Na­jed­nou mu jeho tělo při­pa­dalo příliš malé, při­pa­dalo mu jako vězení, ze kte­rého chce unik­nout. Jeho tělo byl na­jed­nou kokon ve kterém byl stočen a nemohl vy­lét­nout ven a roz­táh­nout svá bě­lostná křídla. Neměl čas, mozek byl za­pla­ven ne­kli­dem a nikdy ne­vy­řče­nými slovy. Špína jsi a ve špínu se ob­rá­tíš. Bosky vyběhl do noci na vlhkou dlažbu a tam chvíli po­zo­ro­val hvězdy. Slyšel jak tkáň pro­storu trouch­niví pod nápory en­t­ro­pie. Na­stává Konec.

Roz­hodl se, že se do­stane domů za každou cenu a pokusí se najít Bytost i přesto, že to bude po­slední věc, kterou v životě udělá. Neměl peníze ani šanci, že si nějaké vydělá. Byl hledán v celé vý­chodní Asii a kdyby vstou­pil na palubu le­ta­dla, byl by oka­mžitě zatčen a po­pra­ven. Musel jít pěšky a musel spě­chat. Od domova a po­chybné naděje ho dělilo mnoho tisíc ki­lo­me­trů a tak ne­zbý­valo než roz­po­hy­bo­vat svaly a běžet.

Cestou vy­pukla Re­vo­luce a hned poté Válka. Obě tyto udá­losti ini­ci­o­vala nějaká pi­to­most, která má­lo­koho za­jí­mala a znalo ji jen šest mužů, kteří o čtyři hodiny a čty­ři­cet dva minut poz­ději ze­mřeli za zá­had­ných okol­ností. Ale to bylo jedno, pro­tože de­kla­race Války spus­tila od­po­čí­tá­vání konce světa. Tento kon­flikt se zapíše do dějin jako vůbec po­slední oz­bro­jená šar­vátka na pla­netě Zemi, pro­tože už nebude kde by se mohl konat další. Obloha po­tem­něla a ze­le­nala a vzdu­chem se neslo hvízdání sirén a řev z tlam­pačů, který všechny vy­zý­val, že panika není na místě a že za pár dnů bude veš­keré lid­stvo vy­hla­zeno. On stále utíkal domů za svým pr­cha­vým cílem. Ve všech te­le­vi­zích ne­u­stále běželo od­po­čí­tá­vání. Jediný jeho pro­blém byl, že ani­hi­lace světa na­stane o ně­ko­lik hodin dříve než de­fi­ni­tivní smrt jeho těla a dva dny před do­sa­že­ním domova. Přesto ne­pro­pa­dal zou­fal­ství a běžel dál.

Pak někdo stiskl tla­čítko a rakety s ja­der­nými hla­vi­cemi byly od­pá­leny. Nad jeho hlavou kři­žo­valy stovky střel a hnaly se za svými sou­kro­mými cíli.

Minuty do konce světa od­ti­ká­vají.

Rakety do­padly a v jediné vte­řině vy­hla­dily šest mi­li­ard lidí.

Za jeho zády, nalevo, na­pravo i před ním se ozý­valy de­to­nace, viděl hou­bo­vitá oblaka, záblesky mi­li­onů sluncí, blí­žily se k němu tla­kové vlny a spršky ra­di­ace. Ne­od­vratně se blížil konec.

Přesto běžel dál, i když neměl naději, ani víru, ani jak­koli ira­ci­o­nální důvod. Chtěl vidět bytost. Byla by to jediná věc, kterou by v životě do­ká­zal.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz