povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

29. 8. 2007

Velkej flám

       
CC by-nc-nd (zdroj)

Seděl v baru postaveném z trosek druhoválečných bombardérů, v místě, kam chodí jenom málokdo se zdravou myslí, kde neustále zní hudba hlasitá jako řev motorů. Byl zhroucen v židli u stěny podlouhlé místnosti a popíjel s lidmi, které většinu času označoval slovem kamarádi, ale nejradši by jim bodl nůž do žeber. Avšak byla tam i Bytost, která byla bodovým atraktorem jejich společného systému. Přes tento světlý bod šlo ve své podstatě o místo hibernovaných očí, slepých cest, prošlých a zahnívajících nadějí, dům ve kterém je hodně kouře, ale jen velice málo času, který ubíhá svým vlastním tempem k nekonečnu. U vstupu dostal razítko na ruku, které se mu propilo až na kosti a odstartovalo Infekci. Pak se rozpustil v hluku aerodynamických třesků, tvrdého alkoholu a pantomimických výstupů, které měly simulovat na tom místě nemožnou komunikaci. Nepil dost na to, aby mohl tančit. Jen se přes rameno ohlédl na parket, pozoroval bytosti na něm a snažil se vypočítat atraktory jejich chaotických pohybů. Všechny byly podivné; žádné body, žádné smyčky, jen samé fraktály.

Bylo mu docela dobře i když mu hlavou bleskaly myšlenky Spojení. Zavrhl je jako naprosto nereálné žvásty mozku vykloktaného pivem, Metaxou, Tequilou, syntetickými rozpouštědly a několika dávkami schizofrenického iniciátoru z hydroxylových skupin a neurotoxického thujonu. Na chvíli vyšel ven, aby se nadechl čerstvého vzduchu a urovnal pavučiny v hlavě. V uších mu stále zněl bílý šum, hlas měl vyřvaný a hrdlo znecitlivělé pivem, které bylo chlazeno tekutým dusíkem a chutnalo velice podobně jako ono Nitrogenium. On sám byl těžkotonážním pijákem, sedmdesát pět kilo pořádného chlapa, tělo téměř bez tuku a emocí, jen čistá svalovina. Občas se mu sbíhaly sliny, když si pomyslel jak by asi chutnalo jeho vlastní maso připravené nějakou francouzskou recepturou.

Bylo mu dvacet let a mnoha lidem připomínal člověka jehož jméno začínalo na K. a příjmení na U. Ale na rozdíl od K.U. nežil v Japonsku, zvykl si ignorovat svůj současný stav, byl kriticky rozhodný, nikdy ničeho nelitoval, na vysokou školu se dostal naprosto samozřejmě, nikdy neskládal zbraně a bojoval i v časech nejtěžších. Byl racionalista a starým slibům přikládal stejnou váhu jako kyblíku slizu. A to byl další rozdíl mezi ním a K.U. Od pohledu působil jako milý člověk, ale nosil v sobě duši leváka. Dokázal zabíjet, když někdo použil citoslovce, ve kterém se vyskytovalo w, nebo když mu někdo řekl, že je mladý a má celý život před sebou. Stejně jako K.U. byl rónin i když v jiném smyslu.

Všechno se změnilo o měsíc později, když se probudil v prefektuře Kanagawa v Japonsku a první, co spatřil poté, co otevřel oči bylo dvacet čepelí samurajských mečů, které odpočítávaly poslední okamžiky jeho života. Nevážil si nikoho a ničeho kromě sebe samého. Mohlo se to zdát jako sobecký postoj, ale se řadil mezi Entropisty a tak vycházel z předpokladu, že smrtí všechno končí a do toho okamžiku se musíme rvát hlava nehlava. Z toho důvodu řadil svůj život na vrchol všech pyramid a žebříčků. 'Přežít,' hučelo mu v hlavě jako praskot skleněných tabulí, když si vyhrnoval rukávy a pohledem si měřil dvacet šikmookých zabijáků. Oběť zahnaná do kouta se stává nebezpečnou kamikadze náloží. Svět je fantastické místo, svět voní vanilkou, svět má barvy květů třešní, znělo mu v uších zatímco se kolem něj blýskala ocel. Posléze byl zbaven téměř veškeré krve i života, ale přežil. Pak ležel v občasném bezvědomí v ubytovně H. a velice pomalu a nejistě se zotavoval. Myšlenkami však zalétával zpět do baru z trosek druhoválečných bombardérů, k Bytosti, kterou viděl toho dne poprvé a ucítil pulzující gravitační pole rotující dvojhvězdy. Byl Bytostí zcela fascinován a nejednalo se jen o opilecké žvásty a vidiny způsobené opiáty bohatě konzumovanými u vedlejšího stolu. Pak se seběhlo několik událostí, které ho katapultovaly do čtyřicet kilometrů vzdáleného městečka, které bylo příliš ošklivé na to, aby si zasloužilo nějaké konkrétní jméno a kde neznali elektřinu ani parlamentní demokracii. Svým způsobem to byl ráj, ale přesto tam nechtěl zůstat; přece jenom to bylo špatné místo a ještě horší čas. Nacházel se v domě postaveném ze strupů a dynamitu a přemítal. Později došel k závěru, že nemá čas a tak vběhl do nejbližší hospody a jediným pohybem ruky vydal signál: 'Padesát pánáků vodky a rychle. Nemám čas.' Začali mu nalívat a on je do sebe lil jeden za druhým a nedokázal v nasazeném tempu polevit. Vypil jich čtyřicet sedm a pak padl k zemi v bezvědomí. Když se probudil, zjistil, že mu vzali všechny peníze, šperky, jednu ledvinu a kapsle heroinu z konečníku.

Krátce potom definitivně skončilo Vyšetřování, kdy čtyři malí detektivové veřejně upalovali čarodějnice, prováděli polní soudy na pánských záchodcích a ještě večer gilotinou na náměstí popravili padesát hříšníků, jenom kvůli špatnému parkování nebo pozdě zaplacené pojistce. „Je to drsný, ale musí to bejt,“ říkali vždycky, když se jich ptali, co to zase dělají. Z Města se stala polototalitní Zóna, kde se nesmělo kašlat moc nahlas jinak hrozila okamžitá poprava a bombardování několika čtvrtí Města, aby se předešlo šíření nepokojů. Město se změnilo na opuštěné rozvaliny, kde bylo zákonem nařízeno nosit zbraň. Hlídky Ideopolicie byly běžně vybaveny útočnými puškami a neprůstřelnými vestami a všude měly pití grátis. V tom světě se teď nacházel i on, seděl v baru Nezáviděníhodná situace, na stole měl šest prázdných panáků Aquavitu a bubínkový revolver. U jeho stolu seděl i K.U. s otravou alkoholem, dalších 6 Japonek ve věku 13-19 v bezvědomí a dávno mrtvá Sadako Sasaki v záplavě papírových jeřábů. Přesto se tam necítil dobře. Vysoko nad hlavou v mracích uslyšel hvízdavý let plechové konzervy s krémovým překvapením číslo 235. Vyšel ven právě ve chvíli, kdy začal zákaz vycházení a spustily se první salvy z těžkých kulometů po belhajících se stařenkách, kterým vzali francouzské hole a ony se nemohly dostat domů. Uchopil svůj revolver a palcem roztočil bubínek s posledními pěti ranami. Cestou odstřelil několik opilců na nárožích a ani se jim nepodíval do obličeje. V následujících dnech se stal parazitem systému, nájemným lovcem lidí, který zabije člověka za skopové koleno, proměnil se v absolutního bezvěrce, který tušil, že v těchto končinách už neexistuje naděje a málokoho to zajímá. Porušil i pravidla své vlastní obskurní víry, ale byl příliš unavený a opilý na to, aby mu to mohlo začít vadit. V Boha nevěřil vůbec nikdy, přišlo mu to jako zbytečný luxus nebo spíš jako do-nebe-volající kravina. U hromady trosek jedné kdysi možná docela hezké budovy potkal několik Konvertorů, kteří se mu přisáli na zátylek a do krevního řečiště mu vpouštěli jedy, které ho měly buď zabít nebo převést na jejich víru. Pak se ozvalo několik ran a na zem dopadla další tři studená těla. A to netušil, že za několik dní bude pomalu umírat v relativně osvíceném Japonsku, kde není třeba svojí víru hlasitě potvrzovat a ze strachu před Konvertory a Inkvizitory upalovat ty, kteří málo křičeli, že milují svého Unifikovaného Boha. Víra se v Zóně pomalu stávala Nutným zlem. On sám doufal, že přežije aspoň dalších dvacet vteřin. To se mu málem nepodařilo, když se za zvuků deváté od Ludwiga van B. kolem něj v autě prohnali čtyři grázlové s ruskými přízvuky a holemi ho ztloukli trochu do hlavy a trochu víc do bezvědomí. Těsně poté Vládci neprodyšně uzavřeli Hranici, zakázali vzdělávání a nechali spálit všechny knihy. Zóna stále více chátrala a ekonomicky se rozpadala jako domeček z karet. V supermarketech bylo možno koupit jenom alkohol, drogy a zbraně. Scházely základní potraviny a jakékoli zdravotnické potřeby. Během následujících dvou hodin zemřelo padesát tisíc lidí na Infekci. Vládci vyhlásili pátrání po Přenašeči.

Když se probudil do lesklé noci plné policejních sirén a světelných kuželů, které toužily vyrobit jeho stín, stal se psancem a cítil konec svého života, jak mu klepe na rameno, ukazuje si na hodinky, odkašlává a dívá se šikmo nalevo vzhůru, aby zamaskoval trapnost celé situace. Osm a půl hodiny strávil nicneděláním v baru, který vybudovali z trosek ledoborců dovezených z pohřebišť lodí v jižní Indii. Seděl na uříznutém kusu lodního kýlu - na čtyři sta kilo těžkém kusu železa, kde se tísnil s dalšími odpadlíky na okraji společnosti: vrahy, komiky, učiteli, prodavači novin a homosexuály. Po několika panácích alkoholického nápoje, který vynalezli před několika málo minutami a jeho tvůrce si byl téměř jist, že je smrtelně jedovatý, protože ho vyráběl z devadesáti čtyř druhů organických jedů a neurotoxinů a všechno zlehka zakapával citrónem. Všechno probíhalo krásně a on si uvědomoval krásu života v bublavých vteřinách, které mu ještě zbývaly, do té doby než se všichni přísedící rozhodly hrát ruskou ruletu s plně nabitou pistolí. Přežil jenom on a jeden další člověk, který se představil jako Prometheus. Z velké části za to vděčil faktu, že došly náboje ve zbrani potřebné pro tuto tolik nesmyslnou hru. Prometheus mu připomínal Bytost, ale podoba byla čistě náhodná. Prometheus byl jinou osobou. Právě se vrátil z dlouhé dovolené na Kavkazu a měl nemocná játra. Na jednom rameni měl vytetováno: 'Nesnáším orli' a na druhém 'Miluju Herákla'. Pak společně nabili zbraně a šli vyjednávat podmínky zrušení žaloby a opuštění města s dvacetitisícovou armádou Ideopolicie. Nedalo se dělat nic jiného, nebylo zbytí, nastával čas, kdy musely promluvit zbraně. On i Prometheus nozdrami nasávali odhodlání a stoupalo jim do hlavy jako bublinky šampaňského a zcela potlačilo racionální uvažování, které by jim za běžných okolností našeptávalo, že tenhle duel s desetitisícovými zástupy po zuby ozbrojených odlidštěných polostrojů je jasná vstupenka na onen svět, ve který stejně ani on ani pan P. nevěřil. Před smrtí je zachránilo jen orbitální bombardování, jenž se na Zónu snášelo s železnou pravidelností každou první středu v měsíci a teď usmrtilo dvacet dva tisíc lidí za jediné odpoledne. S hvizdem, který přerůstal v nadzvukový řev se z nebe řítily obrovské nálože a detonovaly nad městem. Ulicí kudy on a pan P. procházeli se valil jemný štiplavý prach. Skryti v šedožlutých mračnech se proplétali ruinami domů a uhýbali pohledům Ideopolitických hlídek. Neviděli vůbec nic, jen občas zaslechli dusot těžkých bot příslušníků Ideopolicie a drápali se troskami celých čtvrtí směrem, kde tušily Hranici. Nevěděli, co podniknou až dojdou na okraj města a naplno okusí zákaz volného pohybu osob a zboží, ale snažili se na to nemyslet, protože žili právě teď a tento pojem se zdál, že ohraničuje časový úsek příliš krátký na to, aby dávalo smysl upírat své myšlenky dále než dvacet vteřin do budoucnosti.

Ale Vládci měli jiný, daleko větší problém. Do města se dostala Bestie. Nikdo nedokázal říct kdy se to stalo a kde překonala patnáctimetrovou Bariéru, která byla vybudována, aby represe vůči civilnímu obyvatelstvu mohly být daleko větší. Každopádně teď tu byla, plížila se dutinami v rozvalinách a hledala si úkryty v zavalených sklepech. Tam čekala a pak znenadání vylézala a vlastními zuby a drápy útočila na příslušníky Ideopolicie a Církve. Později byla nacházena jejich těla rozsápaná na krvavou kaši a panika se začínala šířit. Pomalu přicházel Exodus. Všichni vládci už dávno opustili město ze strachu a jedinou silou, která udržovala sud střelného prachu jménem Zóna v klidu, byli postupně vymírající příslušníci IP. Ale ani tato moc nemohla trvat věčně. Koncentrace zbraní v rukách nevzdělaných a zuřivých davů překročila únosnou mez a vypukla válka. On a pan P. v tichosti překročili hranici zatímco se všichni občasné z města valili k hranicím a všichni příslušníci IP se hnali do centra, aby vyhladili zbytek dalšího nesmyslného totalitního režimu založeného na represích. On ani pan P. se nikdy nedozvěděli, jak celý konflikt skončil, ale bylo jim jasné, že ve městě ještě nějaký čas zůstávala Bestie. Poté mu Pan P. se slovy, že ho to stálo velké problémy, podal zapalovač ukrytý u dutině hole a vyrazil se napít do baru Olymp, který je prý někde v Řecku. On se poté shodou těžko uvěřitelných náhod ocitl v Japonsku, kde byl těžce zraněn a pomalu umíral v ubytovně H.

Dostal se tam podivuhodnými dopravními prostředky za podivuhodných okolností. Velkou část cesty urazil pěšky, plul v břichu velryby, jen v náklaďáku na pytlech opia a přibližně tisíc kilometrů cestoval vlakem. Bohužel zjistil, že celou cestu se ubíral na úplně opačnou stranu, než zpočátku zamýšlel a právě se ocitl úplně bez peněz v Hongkong. Chvíli se živil, jak to šlo: pojídal zbytky od jídla, vybíral popelnice a žebral. Ale jeho osud změnilo až setkání s Detektivem. Skryt za černými brýlemi nehnutě vyčkával v baru a na jeho nehybném obličeji bylo možno vystopovat známky radosti. Těžko říct, zda to byl vůbec člověk, to on nedokázal posoudit.

Pak začal pracovat jako profesionální mrhač času. Dokázal promrhat libovolně dlouhý časový úsek pro kohokoli, kdo zaplatil. Ve volných chvílích konstruoval dětské hračky. Jeho největším úspěchem byla malá plyšová želvička, kterou naplnil sedmi kilogramy plastické trhaviny a iniciační rozbuška byla nastavena na sedm dní od data prodeje. Tak si vydělal na letenku, ale nastoupil do špatného letadla a ocitl se v Japonsku, kde později ležel v ubytovně H. a pomalu umíral na vykrvácení.

Ale ani tato komplikace nedokázala přestřihnout nit jeho života. Stejně jako Bovinní spongiformní encefalopatie, Creutzfeldt-Jakobova nemoc, Transmisivní spongiformní encefalopatie, Hodgkinova choroba, Adenom hypofýzy nebo jiné smrtelně nebezpečné choroby, které za svůj život nasbíral. Z léčení v H. si odnesl pouze hrubý tremor, závislost na Droze, nutnost brát velké dávky antidepresiv, které zapíjel alkoholem. Pomalu se blížil bodu odkud není návratu, ale měl pramálo na vybranou: Bytost, jediná osoba, která v něm dokázala probudit lásku, byla někde na druhé straně planety a on polomrtvý polehával v cizí zemi, bez naděje na brzký návrat. Poté, co se mu udělalo lépe a byl schopen se postavit na nohy, se stal strnulým, sarkastickým, hrubým, arogantním rváčem a zabijákem, který nemá co ztratit a žije jako by neměl přijít zítřek, jehož chování bylo naprosto chaotické a se sílícím tikotem hodin v jeho hlavě ještě chaotičtější. Inspirován setkáním s dvaceti zabijáky si koupil katanu a začal zcela bezdůvodně zabíjet lidi i když si nedávno přísahal, že už nikdy neprolije kapku krve. Porušil svůj slib stejně jako milion dalších, definitivně pohřbil ideály Entropismu pod příkrov chaotického zla a hyperaktivního zabíjení. Jednou ve snu se mu zjevilo oko Bestie a od té doby už nikdy neusnul. Jeho srdeční tep se vyšplhal na tři sta úderů za minutu, začal se živit výhradně kávou, energetickými nápoji, tvrdým alkoholem, Drogou a léky. Jeho jediným majetkem se stal jeho meč a několik střelných automatických zbraní. V hlavě mu hučelo a jediné o co se snažil, bylo přehlušit strach a vymýtit emoce. Proto zabíjel, z toho důvodu se kradl nocí a zanechával za sebou nesmyslné mrtvoly, tím ospravedlňoval všechny svoje hříchy. Svědomí ho přestalo definitivně trápit, když si nechal vyoperovat část mozku, která se o tyto pocity starala. Tímto zákrokem také téměř ztratil čich a schopnost zapamatovávat si nové věci. Ač to byla jeho největší noční můra, touto operací uvízl v kleci svých vzpomínek a nebylo možné z ní jakkoli uniknout. Pouze dávky Drogy a léků ho dokázaly zchladit a pod jejich vlivem se měnil na vyhaslou bronzovou sochu. Avšak jakmile účinky vyprchaly a v jeho očích se objevil slza, nastávalo zase zuřivé zabíjení bez důvodu. Rozbuškou přitom mohlo být prakticky cokoli, stačil závan větru, mávnutí motýlích křídel, otevření dveří v domě na předměstí New Yorku. O dva týdny a patnáct tisíc mrtvých příslušníků tokijské policie později, v době, kdy začínal líčit gravitační pasti, mu byla diagnostikována Choroba a doktor bezpečně schovaný za neprůstřelným sklem mu sdělil, že mu zbývá posledních patnáct dní života. Tam mu došla jednoduchá pravda, že i když je člověk monstrem, které se postaví desetitisícové přesile, nenechá se zabít Bestií, je kompletně šílený a nikdy si před nikým neklekl na kolena, stejně jednou polehne, dožene ho čas a pak už se nikdo nebude ptát, co byl za člověka.

Začaly mu odtikávat poslední hodiny světa. Na zátylku cítil doteky chladivého ostří kosy, hlavu měl v gilotině, oprátka se mu stahovala okolo krku, plaval v moři vprostřed hejna žraloků, stál před popravčí četou a střely byly vypáleny. Ucítil Děs, poznal Hrůzu. Otevřel oči, zhluboka dýchal, svlékl se donaha, žilami mu pulzovaly záchvěvy odhodlání. Chtěl zakřičet, ale ústa měl sešitá. Najednou mu jeho tělo připadalo příliš malé, připadalo mu jako vězení, ze kterého chce uniknout. Jeho tělo byl najednou kokon ve kterém byl stočen a nemohl vylétnout ven a roztáhnout svá bělostná křídla. Neměl čas, mozek byl zaplaven neklidem a nikdy nevyřčenými slovy. Špína jsi a ve špínu se obrátíš. Bosky vyběhl do noci na vlhkou dlažbu a tam chvíli pozoroval hvězdy. Slyšel jak tkáň prostoru trouchniví pod nápory entropie. Nastává Konec.

Rozhodl se, že se dostane domů za každou cenu a pokusí se najít Bytost i přesto, že to bude poslední věc, kterou v životě udělá. Neměl peníze ani šanci, že si nějaké vydělá. Byl hledán v celé východní Asii a kdyby vstoupil na palubu letadla, byl by okamžitě zatčen a popraven. Musel jít pěšky a musel spěchat. Od domova a pochybné naděje ho dělilo mnoho tisíc kilometrů a tak nezbývalo než rozpohybovat svaly a běžet.

Cestou vypukla Revoluce a hned poté Válka. Obě tyto události iniciovala nějaká pitomost, která málokoho zajímala a znalo ji jen šest mužů, kteří o čtyři hodiny a čtyřicet dva minut později zemřeli za záhadných okolností. Ale to bylo jedno, protože deklarace Války spustila odpočítávání konce světa. Tento konflikt se zapíše do dějin jako vůbec poslední ozbrojená šarvátka na planetě Zemi, protože už nebude kde by se mohl konat další. Obloha potemněla a zelenala a vzduchem se neslo hvízdání sirén a řev z tlampačů, který všechny vyzýval, že panika není na místě a že za pár dnů bude veškeré lidstvo vyhlazeno. On stále utíkal domů za svým prchavým cílem. Ve všech televizích neustále běželo odpočítávání. Jediný jeho problém byl, že anihilace světa nastane o několik hodin dříve než definitivní smrt jeho těla a dva dny před dosažením domova. Přesto nepropadal zoufalství a běžel dál.

Pak někdo stiskl tlačítko a rakety s jadernými hlavicemi byly odpáleny. Nad jeho hlavou křižovaly stovky střel a hnaly se za svými soukromými cíli.

Minuty do konce světa odtikávají.

Rakety dopadly a v jediné vteřině vyhladily šest miliard lidí.

Za jeho zády, nalevo, napravo i před ním se ozývaly detonace, viděl houbovitá oblaka, záblesky milionů sluncí, blížily se k němu tlakové vlny a spršky radiace. Neodvratně se blížil konec.

Přesto běžel dál, i když neměl naději, ani víru, ani jakkoli iracionální důvod. Chtěl vidět bytost. Byla by to jediná věc, kterou by v životě dokázal.


publikováno 29. 8. 2007

příbuzné články:
Příběh cyklistův
Nečinnost
Arytmie
Na palubě křižníku Mortis Arytmia
Anomalocaris detrimentum

sem odkazují:
#294
Machinae Supremacy mají klip!
Seznam povídek
Mortis Arytmia