k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Útěk z explodující planety

16. 5. 2008 (aktualizováno 7. 6. 2009) (před 10 lety) — k47 (♪)
zdroj li­cence CC by-nc-nd

Byla to jedna z těch ne­od­vrat­ných věcí, před kterou člověk nemůže utéct, ale přesto má pod­vě­do­mou touhu běžet…


Za­čí­nal letní večer, jedno z těch pozd­ních od­po­lední, kdy je ještě stále horko a slunce pa­da­jící k obzoru, pro­svítá šikmo skrz mraky a barví celý svět do oran­žové, čer­vené a růžové a os­t­rých stínů přesně těch barev, které lidem trhají srdce.

Seděl tam on a jeho velice dobrý ka­ma­rád, oběma jim bylo se­dm­náct, za­čí­naly letní prázd­niny a oba dva neměli nic na práci a tak – vy­svle­čení do půli těla – po­se­dá­vali a po­le­há­vali na roz­pá­le­ných stře­chách opuš­tě­ných hal a na vr­chol­cích vy­so­kých cih­lo­vých komínů na okraji staré prů­mys­lové zóny, dívali se na hla­dinu ne­da­le­kého jezera a za­bí­jeli čas.

Ale potom se do­zvě­děli, že pla­neta Země každou chvíli vy­buchne.

Při prv­ních otře­sech se na sebe jenom ne­chá­pavě po­dí­vali a sna­žili se udržet rov­no­váhu; ještě jim ne­do­chá­zelo, co se děje. Další vlna tek­to­nic­kého ne­klidu ro­ze­chvěla zemi malou chvíli nato a pře­mě­nila jednu starou halu po­sta­ve­nou před sto lety ze špat­ných cihel a ne­kva­litní malty na oblak oran­žo­vého prachu, který byl pro­za­řo­ván šikmým slun­cem.

„Utíkej!“ za­kři­čel na něj ka­ma­rád, když se země znova za­třásla.

„Proč?“

„Svět ex­plo­duje.“ Na jeho opá­lené tělo se na­le­pily první smítka prachu.

„V tom pří­padě nevím, proč mám utíkat? Není už teď všechna snaha zby­tečná?“

„Prostě běž!“ Vzal ho za loket a táhl za sebou.

Pře­bí­hali po stře­chách k po­žár­nímu scho­dišti, rychle dolů a kolem ne­klid­ných vod jezera, ve kte­rých bylo ještě možno spat­řit roz­tře­sené od­lesky stále jasně mod­rého nebe a stopy čistě bílých mraků.

Ještě mu plně ne­do­šlo, co se vlastně děje a jaké to bude mít ná­sledky. Měl ur­či­tou ne­jas­nou před­stavu o si­tu­aci, ve které se na­chá­zel, ale stále ji ne­do­ká­zal plně vstře­bat a proto ho zatím ne­sta­čil po­hl­tit strach. Jeho tělo ovlá­dal in­stinkt, který mu na­ka­zo­val běžet a nikdy se ne­za­sta­vo­vat i když tušil, že vlastně není kam utéct.

„Co se děje?“

„Jsme v hajzlu!“ Jeho ka­ma­rád viděl si­tu­aci mnohem jas­něji, ale stále utíkal.

„Ale proč teď? Vždyť to nedává smysl.“

„Prosím tě, hlavně se ne­za­sta­vuj, běž se mnou a nikdy se ne­za­sta­vuj.“

Pev­nina se jim třásla pod nohama, před sebou uvi­děli zelené louky, jak se vlní jako roz­bou­řené moře, všude kolem nich se roz­lé­hal rachot a budovy se se­sou­valy k zemi.

„Tolik věcí jsem od­klá­dal, říkal jsem si příště, někdy příště, ještě bude čas, ale nikdy jsem neřekl, že…“

Ozval se výbuch, modré nebe se nad jejich hla­vami roz­trhlo a pevná půda pod nohama se roz­padla. V ten oka­mžik mu pro­blesklo hlavou, že Země ne­ná­vratně za­nikla, stejně jako po­slední blá­hové naděje.

Letěli. Opus­tili svojí rodnou pla­netu v oka­mžiku její smr­telné křeče a ne­sta­čili se ani roz­lou­čit.



„Sbohem,“ říkal si ně­ko­lik dekád poté, kdy jako pa­de­sá­ti­letý Stopař seděl v baru na mi­ni­a­tur­ním be­ze­jmen­ném měsíci se směšně nízkou gra­vi­tací u skle­ničky prav­dě­po­dobně je­do­vaté te­ku­tiny a do­chá­zelo mu, že se na­chází v za­pad­lém rameni spi­rální ga­la­xie a přitom se díval směrem, kde věřil, že se kdysi na­chá­zela jeho rodná pla­neta.

„Ka­ma­ráde, už se nikdy ne­u­vi­díme.“

Potom, co se shodou po­di­vu­hod­ných náhod ocitl v ne­ko­nečně vzdá­lené výspě vesmíru, ces­to­val a snažil se dostat domů i když věděl, že už žádný domov ne­e­xis­tuje. Neměl peníze a tak sto­po­val, celé dlouhé roky se tlačil v rozích ná­klad­ních pro­storů kos­mic­kých lodí, aby někdy v bu­doucnu, jak věřil, našel ztra­cený domov. Jedině víra ho hnala vpřed.

Osaměl. Vesmír sa­mo­zřejmě nebyl jenom mrtvá pus­tina bez in­te­li­gent­ních forem života, ale v oka­mžiku, kdy ex­plo­do­vala pla­neta Země a jeho jediný ka­ma­rád zmizel někde v oceánu vakua, si na­jed­nou při­pa­dal zcela sám – skal­pe­lem bez­na­děje od­říz­nutý od času i pro­storu.

Kdy­koli jen mohl, vy­sí­lal do všech směrů ra­di­ový signál a čekal, že z vněj­šího vesmíru za­chytí známý signál v od­po­věď. Věřil, že ho jednou uslyší.

„Jak já bych si přál za­po­me­nout,“ ří­ká­val si často když přespá­val v docích v od­leh­lých ml­ho­vi­nách pro­zá­ře­ných ča­ro­krás­nými barvami, ale věděl, že je to jenom zbožné přání. V hlavě měl ještě pořád ten po­slední den před de­sít­kami let, kdy jako mladý kluk po­le­há­val se svým ka­ma­rá­dem na stře­chách vý­rob­ních hal u jezera a svět jejich mládí byl krásný a bez­sta­rostný. V té době se ne­mu­sel nechat na­jí­mat od pra­po­div­ných ob­chod­níků na nej­horší práci ve stu­de­ných a ne­hos­tin­ných kou­tech vesmíru, ve měs­tech pro­lez­lých špínou a kri­mi­na­li­tou. Ne­mu­sel poznat dě­si­vou stu­de­nou pod­statu řídce osíd­le­ného kosmu, kde ci­vi­li­zace exis­to­valy jen na ně­ko­lika málo mís­tech, které byly ob­klo­peny ne­změr­nou ni­co­tou. Každá vzdá­le­nost mezi obyd­le­nými en­klá­vami byla jenom těžko před­sta­vi­telná a ta děsivá prázd­nota mu na­há­něla strach. Ale on přesto ces­to­val napříč vakuem, z jedné ne­pa­trné pla­nety na druhou, viděl nej­hlubší bažiny ga­lak­tic­kých spo­le­čen­ství a v hlavě měl pořád vidinu domova a jed­noho shle­dání. Čekal na slabý signál, který by vy­chá­zel z hlubin vesmíru, ale celé roky ne­na­chá­zel vůbec nic.

„Někdy možná příště na shle­da­nou,“ říkal si a plakal, když po ně­ko­lika letech ne­ú­spěš­ného hle­dání bez­cílně blou­mal po nej­spod­něj­ších uli­cích se­vře­ných mezi tisíci-pa­t­rové mra­kodrapy, které bez ustání už ně­ko­lik sto­letí byly sta­věny výš a výš a v úzké štěr­bině mezi vršky na­šed­lých budov spat­řil ně­ko­lik měsíců a dvojhvězdu kolem které tato stu­dená pla­neta obí­hala. Za­dí­val se na ně a uviděl tolik známé tvary a ob­razce.

„Blížím se k domovu,“ řekl, ale věděl, že čím víc se při­bli­žuje k prázd­nému pro­storu, kde kdysi byla jeho rodná pla­neta, tím vzdá­le­nější je vysně­nému se­tkání.


Toho večera za­chy­til slabý signál: „Běž se mnou a nikdy se ne­za­sta­vuj.“ Přijal a de­kó­do­val i sou­řad­nice a zjis­til, že velkou část svého života strá­vil ces­to­vá­ním na opač­nou stranu. Ztra­til pa­de­sát let, aby se poté do­zvě­děl, že je celé sto­letí cesty vzdá­len od jediné blízké by­tosti v celém vesmíru.

„Myslím, že je ne­možné, aby se dva lidé našli v téhle pus­tině vakua a zou­fal­ství,“ po­vzde­chl si. Ještě té noci se vydal na cestu zpátky. „Ne­na­šel jsem domov – byl jsem sice blízko a už jsem ho skoro měl na dosah ruky, ale zase se od něj vzda­luji a po­druhé ho opouš­tím.“




„Co se to jenom děje?“ ptal se zma­teně, když se pro­bu­dil v pro­sklené kap­suli udr­žu­jící ži­votní funkce, která krou­žila po spi­rá­lo­vi­tých oběž­ných dra­hách kolem jedné z po­sled­ních čer­ných děr, které zbyly ve vesmíru poté, co vy­hasly po­slední hvězdy a pomalu se za­čí­nala roz­pa­dat i sa­motná hmota.

„Tak už se asi nikdy ne­shle­dáme,“ řekl a plakal, pro­tože věděl, že se stal po­slední živou by­tostí ve vesmíru.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz