povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

31. 12. 2008

Třicet tisíc dnů kocoviny

       
CC by-nc-nd (zdroj)

Na rozmazané město bez jasných obrysů pomalu padala noc.


Byl to ten bar, kde obsluha nosila neprůstřelné vesty na holých tělech. Nebyly to kompletní neprůstřelné vesty, jen tvrdé balistické pláty přilepené přímo na kůži.

V celém městě samozřejmě bylo zakázáno podávat jakékoli nápoje, které jsou jednoznačně rozeznatelné jako alkohol a tak nalévali čirou tekutinu z lahví bez etiket. Alkohol se nesměl pít v ulicích, ale ani v bytech nebo domech. Nákup byl přísně kontrolován a lihoviny mohly být směněny jen za speciální lístky. Za stejné lístky se nakupovaly zbraně. Byla to polo-legální vnitřní měna, kterou banky neuznávaly, ale jinak měla neskutečnou cenu.


Když si chtěl objednat dvojitou dvojitou, což byl jediný nápoj v tom baru, musel si pípnout identifikační kartou. Někteří lidé nemuseli, což byla společenská výsada a známka toho, že stoupli ve společenském žebříku. Vzal si dvě dvojité dvojité a na zpáteční cestě ke svému místu u miniaturního stolku pro dva, se díval neprůstřelnými okny s mnoha pavouky po kulkách ven do ledové bouře.

Přišel do toho baru před třemi hodinami, což bylo právě včas - chvíli před tím, než by na ulici umrzl. Pak tam seděl, třepal se zimou a čekal na své setkání a nikotinem odpočítával vteřiny do startu svého transportu. V noci teplota klesala hluboko pod nulu. Věděl, že to slunce, pod kterým si hrál jako malý kluk a pobíhal po střechách betonové džungle, vyhasíná. Věděl to proto, že byl vystudovaným fyzikem a znal i mnoho jiných fundamentálních zásad vesmíru. Ale přesto nedokázal přesně říct, proč má na sobě dámské kalhoty a v kapse granát.

V televizi v rohu místnosti běžel pěstní souboj papeže s medvědem a kolem postávalo několik mimů, fandili papežovi a nadávali na medvěda, že útočí pod pás a na rozhodčího, že to nepíská - ale zcela beze slov.

V rohu seděli náckové v kožených uniformách s cvikry na očích, kteří se hlasitě bavili: "Koho budeme zabíjet teď? Žluťáky? Eskymáky? Kdo nám ještě zbývá? Mroži? Papoušci? Imitátoři pirátů?" Smáli se a jeden krčil rameny: "Vážně nevím. Nějaké nápady?"

Byla to podivná doba. Všichni mluvili o hrozících nebezpečích, ale ujišťovali lidi, že všechno mají zvládnuté. Přesto si nikdo nemohl být ničím jist a nedoporučovalo se mluvit s jinými lidmi na ulici, navazovat oční kontakt nebo jít stejnou strasou jako někdo jiný. Prosté otázky "kolik je hodin" nebo "jak se dostanu na Hlavní Nádraží" mohly býti nastražené pasti Nepřítele. Každý se měl hlavně starat sebe, nepokládat otázky a nedělat si starosti. Byla to doba, kdy se oficiálním heslem Odboru Vnitrozemních Hrozeb a Bezpečnosti stalo proslulé: "Sledováním k vyšší bezpečnosti" a "Kdo je nevinný, nemá co skrývat." Ta hesla neměla smysl, protože už dlouho před jejich zavedením se začalo s plošnými odposlechy a sledováním. Ale přesto zločinecké syndikáty zcela bez zábran unášely lidi z jejich domovů, nechávaly je několik dnů spoutané v jiných domech a pak je propouštěli do naprosto cizích rodin se skelnými pohledy a vymytými mozky.

"Pak ukradli všechno z mého bytu a nahradili to přesnými replikami. Když se můj spolubydlící vrátil říkám mu: 'Podívej, všechno nám ukradli a nahradili to přesnými replikami.' Zíral na mě a řekl: 'My se známe?'"

Svalnatý barman pokýval, jako kdyby říkal: "To se už stalo každému."

"A pak ti lidi udělali party v mém bytě, ale já nebyl pozvanej," řekl smutně a usrkl něco, co mohlo být tisíciletou fosilizovanou whisky nebo jenom alkohol pálený dole ve sklepě.

"Tohle se stává," odpověděl barman. "Podle statistik Centrální Sledovací Databáze takhle zločinecké syndikáty přesídlily už dvacet procent obyvatelstva a vláda dokonce víc jak třicet pět procent."

"Ale proč to vlastně dělají?"

"Kvůli zisku. Točí se v tom obrovské prachy."

Téměř všechny peníze v té době byly už očipované a jejich pohyb snadno sledovatelný. Jedině některé předválečné bankovky na sobě ještě neměly brouky a stále platily, ale to byl jenom důsledek uměle vyvolané ekonomické krize, která dusila Republiku už několik let.

Čipy byly zavedeny v prvním roce okupace.

Celé město bylo už desítky let okupováno spřátelenými vojsky, která zde bojovala proti téměř imaginárnímu nepříteli - polo-zhmotněným démonům nad kterými nikdy nikdo nemohl zvítězit a tak se okupace táhla desítky let a vojáci, kteří korzovali v ulicích a padali do léček, byli unavení a chtěli domů. Ale nic takového nebylo v plánu. Minimální počet let vojenské služby se od začátku okupace postupně vyšplhal z devíti měsíců na čtrnáct let. V ulicích se objevily billboardy a v televizi běžely reklamy "Okupací ke svobodě," kde se ukazovali šťastní, mladí a vítězící vojáci, ale mezitím se zmrzlými ulicemi vlekli vyhaslé trosky lidí, kteří se museli neustále strachovat o svoje životy.

Před pěti lety byly definitivně uzavřeny hranice města a zakázáno odejít a tak se i sami jeho obyvatelé stali rukojmími neurčitého konfliktu.

Ale pochopitelně už desítky let byli hlavně rukojmími úřadů a byrokratické rakoviny.

On měl strašlivou hrůzu z úředníků za neprůstřelným sklem přepážek. Musel si do krku píchnout několik dávek traqu, aby se vůbec donutil uvažovat nad tím, že musí dojít něco vyřídit. A až teprve anti-D smísený s alkoholem ho přinutil vstát z křesla. Děsil se těch nesmyslných požadavků a podivného žargonu úřednických krys ve kterém tušil skrytý sarkasmus.

Stejně tak se děsil smrti a z jakéhokoli náznaku povinností se mu dělalo zle.

"Vyplňte formulář BC-21-b a jděte k přepážce G-127," řekla mu úřednice oddělená od reality patnácti centimetry neprůstřelného skla, zatímco jemu se třásly nohy a potil se v ostrém světle.

"Ten už jsem vyplnil a poslali mě s tím sem."

"Aha, v tom případě jste musel zapomenout vyplnit jednu z povinných položek nebo přiložit osvědčení o nezpůsobilosti k vyplňování některých povinných položek nebo jste neměl v ruce zbraň."

"Všechno jsem to vyplnil. Aspoň myslím. Nemůžete se podívat, co se děje s tou žádostí?"

"Bohužel ne, přeposlali jsme jí k přezkoumání na Úřad Detence, Detonace a Dekontaminace, oddělení QQ-14, kde se zajímají hlavně o vaše otisky, rukopis a typ inkoustu pera, kterým jste to psal."

"Proč..."

"Jste zapsán v programu sledování soukromí?"

"Ne."

"Aha. Poslal jste jim vzorek stolice?"

"Proč bych to dělal?"

"Je to tajný interní příkaz HT-A4-h-77.4g jehož neuposlechnutí může mít určité následky."

"Jaké následky?"

"Můžete se dostat na Seznam a pak do Programu Sledování a Pronásledování. Většinou jsou na tyto podezřelé jedince nasazeni dva detektivové z oddělení Q-alfa 4, kteří se postarají o vaše obvinění, zatčení, soud a následnou deportaci do Táborů Práce."

"Tak co mám udělat?"

"Vyplňte formulář BC-21-b a jděte k přepážce G-126."

"Ale vždyť tady je G-126."

"V tom případě se mi podepište tady, tady a tady."

"Ano, samozřejmě." Pero zaskřípalo po papíře.

"A teď?"

"Teď můžete jít."

Najednou se ocitl na ulici a nebyl si jist, co se stalo. Dezorientovaně se rozhlédl a zjistil, že vyšel jiným vchodem než do Centrálního Úřadu vešel, že už je večer a ulicemi se žene studený nažloutlý vítr.

A pak seděl v tom baru a popíjel se samotným Ježíšem, který nosil opasek trhaviny a pašoval kokain. Mluvil velice spisovně a těkal očima ze stany na stranu. "Kamaráde, P.P. po mě jde jako divej. Nelíbí se mu můj džob. Nelíbí se mu, že mu lezu do revíru." Měl unavenou tvář a šlachovitou postavu. "Myslím, že mi nasadil špeha do mojí grupy. Jeden z mejch bajatů je zrádce a má na sobě štěnici."

Ježíš, kterému jeho lidi říkali J.K.N. před hodinou vstoupil do baru rázným krokem, ale přesto obezřetně, jako kdyby čekal, že někdo najednou vstane, převrátí stůl a rozstřílí ho na cáry, což se občas některým lidem stávalo, ale nikdo se už nedivil. Nikdo se nezajímal a ani se nepokoušel odklidit mrtvé tělo. Důležité bylo nenavazovat oční kontakt.

J.K.N. byl jeho spojkou a toho večera by na sebe pochopitelně nepromluvili a ani nepohlédli. Ale byl tu jeden balíček, který si neměli předat.

"Jestli se mi někdy velkej P.P. dostane do rukou, uříznu mu járble, kamaráde. To ještě uvidíš," říkal Ježíš, potom, co si objednal dvě dvojitý dvojitý, ale nevěděl, že P.P. už sestavil komando zabijáků, které vede J.I. uplacený penězi za zbraně pro dětské vojáky.

Pak se otevřeli dveře a ozvalo bolestivé skučení větru z venku a do místnosti vešel ten mlčenlivý muž. Hovor utichl, zatímco se muž pomalu vlekl barem ke vzdálenému stolu v rohu a všechny oči ho sledovaly. Jakmile si sedl a položil svoje zkrvavené páčidlo na stůl, už k němu spěchal opancéřovaný číšník a rychlými a přesnými pohyby před něj pokládal jednu dvojitou dvojitou za druhou. Vyložil šest sklenic a pak zmizel. Pohledy, které na něj směřovaly přes ramena drunkardů bez dechu a s promodralými rty, se trhaně otáčely, aby hleděly tisíc yardů do svých soukromých singularit.

Venku byl mráz a po městě se zase začaly rozlézat ty podivné bestie, které se vlekly ve stínech a tam hodiny vyčkávaly a znenadání vyrážely, aby celé hodiny pronásledovaly svojí kořist, která se v tu chvíli ocitla na ulici neozbrojená. Většinou se ukazovaly až v noci, ale v posledních měsících zamořovaly ulice i přes den a shlukovaly se v zapadlých průmyslových čtvrtích bez života, v těch oblastech, kde vládl jen monotonní ruch automatizovaných továren.

Věděl, co ten mlčenlivý muž dělal. Každému to bylo jasné, ale nikdo to neřekl nahlas. Každý v duchu slyšel ten zvuk, jak víko kanálu dopadá na asfalt.

"Zítra si musím koupit zbraň," řekl Ježíšovi a pustil se do svojí dvojité dvojité.

"Tohle město je zatracená divočina," přisvědčil J.K.N. "A ani armáda, ani roži s tím nic nedokážou udělat."

V té době se zbraně rozdávaly dětem už od základní školy. Byla to součást lobby zbrojařských koncernů, které měly nezanedbatelný vliv. Stejně jako tabáková lobby, která prosadila minimální dávky nikotinu v pitné vodě a hudební společnosti, které se zasloužily o znovuobnovení trestu smrti. "Dnes dalších padesát poprav za pokus o šíření autorsky chráněného obsahu," hlásili v malé televizi v rohu místnosti. Zprávy a reklamy se vysílaly telepaticky a proto se nikdo nemusel otáčet, aby viděl, co se děje na obrazovce. Hlasatelé a půlnoční zprávy se jim objevily přímo v hlavě a nemohly se tomu nijak bránit. "Je nutné zavést plošné telepatické vysílání," praštil do stolu předseda Svazu Médií a Propagandy. "Ale co když to někdo nebude chtít sledovat?" "Nebude chtít sledovat? Jakou řečí to sakra mluvíte? Každý chce sledovat naše vysílání. A konec konců: je to veřejná služba. Každý má nejen právo, ale taky povinnost." "Má pravdu," kývali hlavami zástupci diktatoriátu a v kapsách je při tom tlačily balíky bankovek.

J.K.N. pohlédl ke stolu naproti, kde seděli rváči v těsných trikách a s potetovanýma rukama, kteří si do slabin píchali tranq, aby se zbavili svého lidství a pak poklepal na krabici zabalenou v novinách: "Bude to možná den, kterýho budeš litovat." Což byla také poslední slova, která J.K.N. - později té noci - řekl do odposlouchávaného telefonu, chvíli před tím než ho rozstříleli v docích. Ale když je řval do mikrofonu, utíkal, proplétal se mezi krabicemi ve skladech, zběsile oddechoval a lapal po dechu.

Ale zatím nic netušil a tak tam s ním seděl a pil.

"Říkali mi, že první slova, která jsem řekl jako batole, byla: 'Jsem v šoku.'"

J.K.N. se uchcechtl. "Tys už vod mala věděl, vo co tady běží."

"Nebyl to ten svět ve který jsem doufal."

"Ale co naděláš. Tvrdneme tady na tomhle chladnoucím šutru a čekáme na zázrak," oči se mu trochu leskly, když si vybavil, jak před lety na orbitu kolem celé planety rozmísťovali minové pole. "Je to trochu v hajzlu." A pak řekl procházející obsluze: "Tavgre, jednu dvojitou dvojitou a další pro mýho frendíka."

V televizi běželo představení, kde se v hořící místnosti nazí klauni zabíjeli kušemi

"Víš proč to chci udělat?" řekl a trhl hlavou, aby naznačil směr šikmo nahoru.

"Ne. Ale rozhodně nebudeš první, kdo se o takovouhle buč pokoušel."

"Ptám se, protože si sám nejsem jistej. Tohle přece kurva nemůže vyjít. Navíc: Nepamatuju si posledních patnáct dnů. Pravděpodobně mě vzali do detence a pak mi mázli paměť."

"Jak si můžeš bejt tak jistej, že ti nevygumovali i něco jiného."

Už několik let platil zákon, který umožňoval vládě a některým soukromým společnostem libovolně manipulovat se vzpomínkami občanů Republiky. Byl prosazen na vlně strachu, která se valila přes hlavy televizních diváků skrytých za ocelovými dveřmi svých bytů. Důvodem jeho zavedení byla ochrana občanů Republiky před hrozbou zvenčí. Všichni nadšeně souhlasili. "Víc bezpečí. Potřebujeme víc bezpečí!" Řvali ve svých gaučích, ve kterých byli přetvořeni na neurotický rosol, který vždycky souhlasně vykřikuje, když někdo začne mluvit o hrozbách a nebezpečí.

"Žádnej bog není," řekl najednou J.K.N.

"Kdyby bůh doopravdy existoval, nemusel bych bejt ze smrti tak posranej strachy. Ale pak našli jeho zmrzlý tělo v příkopě u silnice a byl konec."

"A mimo jiné i kvůli tomu jsem tady," ozval se J.K.N. "Bohužel. Žalostně selhávám."

"Máme po vás horké novinky," ozvalo se z televize. "Byly provedeny razie na..."

Než skončily zprávy. Svět se změnil. J.K.N. se proplétal bočními uličkami a hnali se za ním Mechaničtí Strážci.

On v baru ještě nějakou chvíli čekal, než zmizel v ulicích, aby uskutečnil svůj plán.


publikováno 31. 12. 2008

příbuzné články:
2084
Anomalocaris detrimentum
Sen
Pokoj číslo 19
Parazit

sem odkazují:
Třicet tisíc dnů novoroční kocoviny
Rekapitulowacz 20008 - šestý rok samomluvy
Jak psát a nezbláznit se z toho
Mortis Arytmia (možná) ožívá
Seznam povídek