k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Třicet tisíc dnů kocoviny

31. 12. 2008 (aktualizováno 3. 9. 2011) — k47 (♪)
CC by-nc-nd (via)

Na roz­ma­zané město bez jas­ných obrysů pomalu padala noc.


Byl to ten bar, kde ob­sluha nosila ne­prů­střelné vesty na holých tělech. Nebyly to kom­pletní ne­prů­střelné vesty, jen tvrdé ba­lis­tické pláty při­le­pené přímo na kůži.

V celém městě sa­mo­zřejmě bylo za­ká­záno po­dá­vat ja­ké­koli nápoje, které jsou jed­no­značně ro­ze­zna­telné jako al­ko­hol a tak na­lé­vali čirou te­ku­tinu z lahví bez etiket. Al­ko­hol se nesměl pít v uli­cích, ale ani v bytech nebo domech. Nákup byl přísně kon­t­ro­lo­ván a li­ho­viny mohly být smě­něny jen za spe­ci­ální lístky. Za stejné lístky se na­ku­po­valy zbraně. Byla to polo-le­gální vnitřní měna, kterou banky ne­u­zná­valy, ale jinak měla ne­sku­teč­nou cenu.


Když si chtěl ob­jed­nat dvo­ji­tou dvo­ji­tou, což byl jediný nápoj v tom baru, musel si píp­nout iden­ti­fi­kační kartou. Ně­kteří lidé ne­mu­seli, což byla spo­le­čen­ská výsada a známka toho, že stoupli ve spo­le­čen­ském žeb­říku. Vzal si dvě dvo­jité dvo­jité a na zpá­teční cestě ke svému místu u mi­ni­a­tur­ního stolku pro dva, se díval ne­prů­střel­nými okny s mnoha pa­vouky po kul­kách ven do ledové bouře.

Přišel do toho baru před třemi ho­di­nami, což bylo právě včas – chvíli před tím, než by na ulici umrzl. Pak tam seděl, třepal se zimou a čekal na své se­tkání a ni­ko­ti­nem od­po­čí­tá­val vte­řiny do startu svého trans­portu. V noci tep­lota kle­sala hlu­boko pod nulu. Věděl, že to slunce, pod kterým si hrál jako malý kluk a po­bí­hal po stře­chách be­to­nové džun­gle, vy­ha­síná. Věděl to proto, že byl vy­stu­do­va­ným fy­zi­kem a znal i mnoho jiných fun­da­men­tál­ních zásad vesmíru. Ale přesto ne­do­ká­zal přesně říct, proč má na sobě dámské kalhoty a v kapse granát.

V te­le­vizi v rohu míst­nosti běžel pěstní souboj papeže s med­vě­dem a kolem po­stá­valo ně­ko­lik mimů, fan­dili pa­pe­žovi a na­dá­vali na med­věda, že útočí pod pás a na roz­hod­čího, že to ne­píská – ale zcela beze slov.

V rohu seděli nác­kové v ko­že­ných uni­for­mách s cvikry na očích, kteří se hla­sitě bavili: „Koho budeme za­bí­jet teď? Žlu­ťáky? Es­ky­máky? Kdo nám ještě zbývá? Mroži? Pa­poušci? Imi­tá­toři pirátů?“ Smáli se a jeden krčil rameny: „Vážně nevím. Nějaké nápady?“

Byla to po­divná doba. Všichni mlu­vili o hro­zí­cích ne­bez­pe­čích, ale ujiš­ťo­vali lidi, že všechno mají zvlád­nuté. Přesto si nikdo nemohl být ničím jist a ne­do­po­ru­čo­valo se mluvit s jinými lidmi na ulici, na­va­zo­vat oční kon­takt nebo jít stej­nou stra­sou jako někdo jiný. Prosté otázky „kolik je hodin“ nebo „jak se do­stanu na Hlavní Ná­draží“ mohly býti na­stra­žené pasti Ne­pří­tele. Každý se měl hlavně starat sebe, ne­po­klá­dat otázky a ne­dě­lat si sta­rosti. Byla to doba, kdy se ofi­ci­ál­ním heslem Odboru Vni­t­ro­zem­ních Hrozeb a Bez­peč­nosti stalo pro­slulé: „Sle­do­vá­ním k vyšší bez­peč­nosti“ a „Kdo je ne­vinný, nemá co skrý­vat.“ Ta hesla neměla smysl, pro­tože už dlouho před jejich za­ve­de­ním se začalo s ploš­nými od­po­sle­chy a sle­do­vá­ním. Ale přesto zlo­či­necké syn­di­káty zcela bez zábran uná­šely lidi z jejich domovů, ne­chá­valy je ně­ko­lik dnů spou­tané v jiných domech a pak je pro­pouš­těli do na­prosto cizích rodin se skel­nými po­hledy a vy­my­tými mozky.

„Pak ukradli všechno z mého bytu a na­hra­dili to přes­nými repli­kami. Když se můj spo­lubyd­lící vrátil říkám mu: 'Po­dí­vej, všechno nám ukradli a na­hra­dili to přes­nými repli­kami.' Zíral na mě a řekl: 'My se známe?'“

Sval­natý barman po­ký­val, jako kdyby říkal: „To se už stalo kaž­dému.“

„A pak ti lidi udě­lali party v mém bytě, ale já nebyl po­zva­nej,“ řekl smutně a usrkl něco, co mohlo být ti­sí­ci­le­tou fo­si­li­zo­va­nou whisky nebo jenom al­ko­hol pálený dole ve sklepě.

„Tohle se stává,“ od­po­vě­děl barman. „Podle sta­tis­tik Cen­t­rální Sle­do­vací Da­ta­báze takhle zlo­či­necké syn­di­káty pře­síd­lily už dvacet pro­cent oby­va­tel­stva a vláda do­konce víc jak třicet pět pro­cent.“

„Ale proč to vlastně dělají?“

„Kvůli zisku. Točí se v tom ob­rov­ské prachy.“

Téměř všechny peníze v té době byly už oči­po­vané a jejich pohyb snadno sle­do­va­telný. Jedině ně­které před­vá­lečné ban­kovky na sobě ještě neměly brouky a stále pla­tily, ale to byl jenom dů­sle­dek uměle vy­vo­lané eko­no­mické krize, která dusila Re­pub­liku už ně­ko­lik let.

Čipy byly za­ve­deny v prvním roce oku­pace.

Celé město bylo už de­sítky let oku­po­váno spřá­te­le­nými vojsky, která zde bo­jo­vala proti téměř ima­gi­nár­nímu ne­pří­teli – polo-zhmot­ně­ným dé­mo­nům nad kte­rými nikdy nikdo nemohl zví­tě­zit a tak se oku­pace táhla de­sítky let a vojáci, kteří kor­zo­vali v uli­cích a padali do léček, byli una­vení a chtěli domů. Ale nic ta­ko­vého nebylo v plánu. Mi­ni­mální počet let vo­jen­ské služby se od za­čátku oku­pace po­stupně vy­špl­hal z devíti měsíců na čtr­náct let. V uli­cích se ob­je­vily bill­bo­ardy a v te­le­vizi běžely re­klamy „Oku­pací ke svo­bodě,“ kde se uka­zo­vali šťastní, mladí a ví­tě­zící vojáci, ale me­zi­tím se zmrz­lými uli­cemi vlekli vy­haslé trosky lidí, kteří se museli ne­u­stále stra­cho­vat o svoje životy.

Před pěti lety byly de­fi­ni­tivně uza­vřeny hra­nice města a za­ká­záno odejít a tak se i sami jeho oby­va­telé stali ru­kojmími ne­u­r­či­tého kon­fliktu.

Ale po­cho­pi­telně už de­sítky let byli hlavně ru­kojmími úřadů a by­ro­kra­tické ra­ko­viny.

On měl straš­li­vou hrůzu z úřed­níků za ne­prů­střel­ným sklem pře­pá­žek. Musel si do krku pích­nout ně­ko­lik dávek traqu, aby se vůbec do­nu­til uva­žo­vat nad tím, že musí dojít něco vy­ří­dit. A až teprve anti-D smí­sený s al­ko­ho­lem ho při­nu­til vstát z křesla. Děsil se těch ne­smy­sl­ných po­ža­davků a po­div­ného žar­gonu úřed­nic­kých krys ve kterém tušil skrytý sar­kas­mus.

Stejně tak se děsil smrti a z ja­ké­ho­koli ná­znaku po­vin­ností se mu dělalo zle.

„Vy­plňte for­mu­lář BC-21-b a jděte k pře­pážce G-127,“ řekla mu úřed­nice od­dě­lená od re­a­lity pat­nácti cen­ti­me­try ne­prů­střel­ného skla, za­tímco jemu se třásly nohy a potil se v ostrém světle.

„Ten už jsem vy­pl­nil a po­slali mě s tím sem.“

„Aha, v tom pří­padě jste musel za­po­me­nout vy­pl­nit jednu z po­vin­ných po­lo­žek nebo při­lo­žit osvěd­čení o ne­způ­so­bi­losti k vy­pl­ňo­vání ně­kte­rých po­vin­ných po­lo­žek nebo jste neměl v ruce zbraň.“

„Všechno jsem to vy­pl­nil. Aspoň myslím. Ne­mů­žete se po­dí­vat, co se děje s tou žá­dostí?“

„Bo­hu­žel ne, pře­po­slali jsme jí k pře­zkou­mání na Úřad De­tence, De­to­nace a De­kon­ta­mi­nace, od­dě­lení QQ-14, kde se za­jí­mají hlavně o vaše otisky, ru­ko­pis a typ in­koustu pera, kterým jste to psal.“

„Proč…“

„Jste zapsán v pro­gramu sle­do­vání sou­kromí?“

„Ne.“

„Aha. Poslal jste jim vzorek sto­lice?“

„Proč bych to dělal?“

„Je to tajný in­terní příkaz HT-A4-h-77.4g jehož ne­u­po­slech­nutí může mít určité ná­sledky.“

„Jaké ná­sledky?“

„Můžete se dostat na Seznam a pak do Pro­gramu Sle­do­vání a Pro­ná­sle­do­vání. Vět­ši­nou jsou na tyto po­de­zřelé je­dince na­sa­zeni dva de­tek­ti­vové z od­dě­lení Q-alfa 4, kteří se po­sta­rají o vaše ob­vi­nění, za­tčení, soud a ná­sled­nou de­por­taci do Táborů Práce.“

„Tak co mám udělat?“

„Vy­plňte for­mu­lář BC-21-b a jděte k pře­pážce G-126.“

„Ale vždyť tady je G-126.“

„V tom pří­padě se mi po­de­pište tady, tady a tady.“

„Ano, sa­mo­zřejmě.“ Pero za­skří­palo po papíře.

„A teď?“

„Teď můžete jít.“

Na­jed­nou se ocitl na ulici a nebyl si jist, co se stalo. Dez­o­ri­en­to­vaně se roz­hlédl a zjis­til, že vyšel jiným vcho­dem než do Cen­t­rál­ního Úřadu vešel, že už je večer a uli­cemi se žene stu­dený na­žloutlý vítr.

A pak seděl v tom baru a po­pí­jel se sa­mot­ným Je­ží­šem, který nosil opasek tr­ha­viny a pa­šo­val kokain. Mluvil velice spi­sovně a těkal očima ze stany na stranu. „Ka­ma­ráde, P.P. po mě jde jako divej. Nelíbí se mu můj džob. Nelíbí se mu, že mu lezu do revíru.“ Měl una­ve­nou tvář a šla­cho­vi­tou po­stavu. „Myslím, že mi na­sa­dil špeha do mojí grupy. Jeden z mejch bajatů je zrádce a má na sobě ště­nici.“

Ježíš, kte­rému jeho lidi říkali J.K.N. před ho­di­nou vstou­pil do baru rázným krokem, ale přesto obe­zřetně, jako kdyby čekal, že někdo na­jed­nou vstane, pře­vrátí stůl a roz­střílí ho na cáry, což se občas ně­kte­rým lidem stá­valo, ale nikdo se už ne­di­vil. Nikdo se ne­za­jí­mal a ani se ne­po­kou­šel od­kli­dit mrtvé tělo. Dů­le­žité bylo ne­na­va­zo­vat oční kon­takt.

J.K.N. byl jeho spoj­kou a toho večera by na sebe po­cho­pi­telně ne­pro­mlu­vili a ani ne­po­hlédli. Ale byl tu jeden ba­lí­ček, který si neměli předat.

„Jestli se mi někdy velkej P.P. do­stane do rukou, uříznu mu járble, ka­ma­ráde. To ještě uvidíš,“ říkal Ježíš, potom, co si ob­jed­nal dvě dvo­jitý dvo­jitý, ale ne­vě­děl, že P.P. už se­sta­vil ko­mando za­bi­jáků, které vede J.I. upla­cený penězi za zbraně pro dětské vojáky.

Pak se ote­vřeli dveře a ozvalo bo­les­tivé sku­čení větru z venku a do míst­nosti vešel ten ml­čen­livý muž. Hovor utichl, za­tímco se muž pomalu vlekl barem ke vzdá­le­nému stolu v rohu a všechny oči ho sle­do­valy. Jakmile si sedl a po­lo­žil svoje zkr­va­vené pá­či­dlo na stůl, už k němu spě­chal opan­cé­řo­vaný číšník a rych­lými a přes­nými pohyby před něj po­klá­dal jednu dvo­ji­tou dvo­ji­tou za druhou. Vy­lo­žil šest skle­nic a pak zmizel. Po­hledy, které na něj smě­řo­valy přes ramena drun­kardů bez dechu a s pro­mod­ra­lými rty, se trhaně otá­čely, aby hle­děly tisíc yardů do svých sou­kro­mých sin­gu­la­rit.

Venku byl mráz a po městě se zase začaly roz­lé­zat ty po­divné bestie, které se vlekly ve stí­nech a tam hodiny vy­čká­valy a zne­na­dání vy­rá­žely, aby celé hodiny pro­ná­sle­do­valy svojí kořist, která se v tu chvíli ocitla na ulici ne­oz­bro­jená. Vět­ši­nou se uka­zo­valy až v noci, ale v po­sled­ních mě­sí­cích za­mo­řo­valy ulice i přes den a shlu­ko­valy se v za­pad­lých prů­mys­lo­vých čtvr­tích bez života, v těch ob­las­tech, kde vládl jen mo­no­tonní ruch au­to­ma­ti­zo­va­ných to­vá­ren.

Věděl, co ten ml­čen­livý muž dělal. Kaž­dému to bylo jasné, ale nikdo to neřekl nahlas. Každý v duchu slyšel ten zvuk, jak víko kanálu dopadá na asfalt.

„Zítra si musím koupit zbraň,“ řekl Je­ží­šovi a pustil se do svojí dvo­jité dvo­jité.

„Tohle město je za­tra­cená di­vo­čina,“ při­svěd­čil J.K.N. „A ani armáda, ani roži s tím nic ne­do­ká­žou udělat.“

V té době se zbraně roz­dá­valy dětem už od zá­kladní školy. Byla to sou­část lobby zbro­jař­ských kon­cernů, které měly ne­za­ne­dba­telný vliv. Stejně jako ta­bá­ková lobby, která pro­sa­dila mi­ni­mální dávky ni­ko­tinu v pitné vodě a hu­dební spo­leč­nosti, které se za­slou­žily o zno­vu­ob­no­vení trestu smrti. „Dnes dal­ších pa­de­sát poprav za pokus o šíření au­tor­sky chrá­ně­ného obsahu,“ hlá­sili v malé te­le­vizi v rohu míst­nosti. Zprávy a re­klamy se vy­sí­laly te­le­pa­ticky a proto se nikdo ne­mu­sel otáčet, aby viděl, co se děje na ob­ra­zovce. Hla­sa­telé a půl­noční zprávy se jim ob­je­vily přímo v hlavě a ne­mohly se tomu nijak bránit. „Je nutné zavést plošné te­le­pa­tické vy­sí­lání,“ praš­til do stolu před­seda Svazu Médií a Pro­pa­gandy. „Ale co když to někdo nebude chtít sle­do­vat?“ „Nebude chtít sle­do­vat? Jakou řečí to sakra mlu­víte? Každý chce sle­do­vat naše vy­sí­lání. A konec konců: je to ve­řejná služba. Každý má nejen právo, ale taky po­vin­nost.“ „Má pravdu,“ kývali hla­vami zá­stupci dik­ta­to­ri­átu a v kapsách je při tom tla­čily balíky ban­ko­vek.

J.K.N. po­hlédl ke stolu na­proti, kde seděli rváči v těs­ných tri­kách a s po­te­to­va­nýma rukama, kteří si do slabin pí­chali tranq, aby se zba­vili svého lid­ství a pak po­kle­pal na kra­bici za­ba­le­nou v no­vi­nách: „Bude to možná den, kte­rýho budeš li­to­vat.“ Což byla také po­slední slova, která J.K.N. – poz­ději té noci – řekl do od­po­slou­chá­va­ného te­le­fonu, chvíli před tím než ho roz­stří­leli v docích. Ale když je řval do mi­k­ro­fonu, utíkal, pro­plé­tal se mezi kra­bi­cemi ve skla­dech, zbě­sile od­de­cho­val a lapal po dechu.

Ale zatím nic ne­tu­šil a tak tam s ním seděl a pil.

„Říkali mi, že první slova, která jsem řekl jako batole, byla: 'Jsem v šoku.'“

J.K.N. se uchcechtl. „Tys už vod­mala věděl, vo co tady běží.“

„Nebyl to ten svět ve který jsem doufal.“

„Ale co na­dě­láš. Tvrd­neme tady na tomhle chlad­nou­cím šutru a čekáme na zázrak,“ oči se mu trochu leskly, když si vy­ba­vil, jak před lety na orbitu kolem celé pla­nety roz­mís­ťo­vali minové pole. „Je to trochu v hajzlu.“ A pak řekl pro­chá­ze­jící ob­sluze: „Tavgre, jednu dvo­ji­tou dvo­ji­tou a další pro mýho fren­díka.“

V te­le­vizi běželo před­sta­vení, kde se v hořící míst­nosti nazí klauni za­bí­jeli kušemi

„Víš proč to chci udělat?“ řekl a trhl hlavou, aby na­zna­čil směr šikmo nahoru.

„Ne. Ale roz­hodně ne­bu­deš první, kdo se o ta­ko­vou­hle buč po­kou­šel.“

„Ptám se, pro­tože si sám nejsem jistej. Tohle přece kurva nemůže vyjít. Navíc: Ne­pa­ma­tuju si po­sled­ních pat­náct dnů. Prav­dě­po­dobně mě vzali do de­tence a pak mi mázli paměť.“

„Jak si můžeš bejt tak jistej, že ti ne­vy­gu­mo­vali i něco jiného.“

Už ně­ko­lik let platil zákon, který umož­ňo­val vládě a ně­kte­rým sou­kro­mým spo­leč­nos­tem li­bo­volně ma­ni­pu­lo­vat se vzpo­mín­kami občanů Re­pub­liky. Byl pro­sa­zen na vlně stra­chu, která se valila přes hlavy te­le­viz­ních diváků skry­tých za oce­lo­vými dveřmi svých bytů. Dů­vo­dem jeho za­ve­dení byla ochrana občanů Re­pub­liky před hroz­bou zvenčí. Všichni nad­šeně sou­hla­sili. „Víc bez­pečí. Po­tře­bu­jeme víc bez­pečí!“ Řvali ve svých gau­čích, ve kte­rých byli pře­tvo­řeni na neu­ro­tický rosol, který vždycky sou­hlasně vy­kři­kuje, když někdo začne mluvit o hroz­báchne­bez­pečí.

„Žádnej bog není,“ řekl na­jed­nou J.K.N.

„Kdyby bůh do­o­pravdy exis­to­val, ne­mu­sel bych bejt ze smrti tak po­sra­nej stra­chy. Ale pak našli jeho zmrzlý tělo v pří­kopě u sil­nice a byl konec.“

„A mimo jiné i kvůli tomu jsem tady,“ ozval se J.K.N. „Bo­hu­žel. Ža­lostně se­lhá­vám.“

„Máme po vás horké no­vinky,“ ozvalo se z te­le­vize. „Byly pro­ve­deny razie na…“

Než skon­čily zprávy. Svět se změnil. J.K.N. se pro­plé­tal boč­ními ulič­kami a hnali se za ním Me­cha­ničtí Strážci.

On v baru ještě ně­ja­kou chvíli čekal, než zmizel v uli­cích, aby usku­teč­nil svůj plán.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz