povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

14. 5. 2006

Trhliny skutečnosti

       

(divadelní hra o šesti dějstvích)

1. dějství

Na scénu přišli čtyři muži, pak dva odešli, šest přišlo, odešel jeden, dva nakoukli, sedm žen proběhlo skrz, jedno dítě přilétlo rogalem, dvě děti se narodily v porodnici ve vedlejší čtvrti (nedůležité), sedmnáct mužů vzplálo, šest jich bylo uhašeno o ty nepojištěné se nikdo nestaral, dva lidé splynuli v jednoho (poměrně nezajímavého), na scéně zavládl chaos právě ve chvíli, kdy se tam připletl taneční soubor z vedlejšího divadla, řediteli divadla vybuchla hlava (aplaus), začali pršet sledi, Varšava zmizela z mapy (nikomu nechybí). Všechno skončilo, když se stalo, co nikdo nečekal.

2. dějství

Nestalo se vůbec nic. Jen havarovalo pár letadel, spadla opon, jedno křídlo divadla bylo rozbouráno (to méně oblíbené). Jeden z diváků podruhé vynalezl dieselový motor a stroj na depadělání padělků. Autor Trhlin skutečnosti si rval vlasy, když sledoval (skončil holohlavý), co provedli s jeho hrou. Dělník od lopaty napsal rovnici, kterou není možné vyřešit současnou matematikou.

3. dějství

Třetí dějství bylo z provozních důvodů kompletně vypuštěno. Místo něj nasadili náhradní program: referát o magnetické levitaci. Jelikož byl přednášející vypískán, nalili aspoň organizátoři na jeviště vroucí lávu.

4. dějství

Čtvrté dějství napsal Autor během třetího, aby zamaskoval plytkost plytkost plánovaného děje i plytkost, kterou herci zaimprovizovali, Autor rozvinul příběh lásky, která se odehrává paralelně ve dvou časech, paralelně na dvou místech a paralelně ve dvou situacích. Vzniklo tak osm neobvyklých kombinací, které se odehrávaly včera a za deset minut poledne, na nádraží a těsně za nádražím, a v situaci hrozné a ještě horší.

Děj byl natolik spletitý, že autor vystoupil na scénu v dvojroli nešťastně zamilovaného chlapce (nešťastně zamilované dívky včera na nádraží situace hrozná) a krásné dívky (poněkud ošklivější dívky v 11:50 za nádražím, situace ještě horší). Představoval 16 rolí v osmi různých hrách. Byl to geniální šílenec a jeho výkon mu připadal stále nedostatečný a tak začal recitovat Ginsbergovo Kvílení v originále pozpátku.

Slovy: "To by šlo," zahájil přestávku.

O přestávce byla debatou v hledišti odsouzena idea utopického Marxismu jako veskrze nereálná. Přesto se našlo pár reptalů, ale ti byli ušlapáni pravdou většiny.

Během přestávky se sešlo vedení divadla a holohlavý autor u ředitelova těla (bezhlavého) a rozhodli, že takhle to dál nepůjde. Také odsouhlasili, že autor je pitomec, ale přesto musí všechno sám napravit. Sám se rozhodl rozvíjet příběh včera na nádraží, situace hrozná.

4. dějství (znovu)

Autor přišel na scénu a dělal, jako by se nic nestalo. Situace to byla hrozná, dnes bylo včera a on představoval nešťastně zamilovanou dívku na nádraží a zároveň krásnou dívku na tom samém nádraží.

Když všem došlo, že na tomto základu nelze budovat milostnou zápletku bez překročení tabu homosexuální orientace, čtvrté dějství zrušili.

5. dějství

Během pátého dějství se nedělo nic, autor připravoval texty a herci se je učili nazpaměť. Diváci založili v hledišti chatovou osadu a zvolili si svého prvního starostu.

6. dějství

Měl to být grandiózní závěr večera, ale nikdo se nemohl zbavit dojmu, že se hra vyvíjí poněkud křečovitě. Autor na poslední chvíli označil všechny herce za idioty a nedovolil jim hrát jejich role. Sám vskočil na jeviště, aby ztvárnil (v budoucnu možná) legendární dvojici v 11.50 na nádraží (situace hrozná). Ale pak si vzpomněl, že buď nenapsal ani řádek textu, nebo to co napsal zapomněl, nebo kombinace obojího.

Šesté dějství bylo ukončeno z důvodu stavby na koridoru.

7. dějství

Sedmé dějství začalo až za týden. Diváci v hledišti mezitím dokázali postavit nádraží, mezinárodní letiště a lihovar. Byli tedy šťastná, nic jim nechybělo a úplně zapomněli, že se hraje nějaká divadelní hra.

Během toho týdne autor nedělal nic kromě pobírání vysokých platů. Když přišel den pokračování, vykašlal se na všechno a vrátil se ke včerejšku na nádraží (situace hrozná). Sehrál několik lesbických scének v jednom muži a doufal, že tak vše elegantně ukončí.

Ale mýlil se.

Rada se sešla kolem ředitelova bezhlavého těla a rozhodli, že hra musí být chtě nechtě dohrána a ukončena jakýmkoli možným způsobem. Vymysleli vlastní 8. dějství, velice politicky laděné. Sami ho secvičili a za několik dnů byli připraveni hrát.

8. dějství

Osmé dějství začalo vykázáním autora z jeviště, který tam vlastně vlastně vůbec nebyl. Ve skutečnosti utonul v čerstvě vybujelém byrokratickém aparátu, když žádal o vízum za bránu divadla. Nepodařilo se mu to, tak žádal dál.

V hledišti mezitím rozhodli, že freudovská psychoanalýza je fajn věc, protože ospravedlňuje potřebu sexu v každém okamžiku (v první přestávce tohoto jednání bylo rozhodnuto, že během druhé přestávky se rozdají licence digitálního vysílání televize, což se také stalo).

Na jeviště přišel bafuňář z nábřeží, který hrál bafuňáře z nábřeží a rozehrál na jevišti mrazivě skutečný soudní proces, kde byl sám žalobcem, soudcem, obžalovaným, obhájcem, porotou, advokátem a tím vším personálem okolo. Proces trval asi dva dny. Na konci sám sebe jako obžalovaného odsoudil na dva roky vězení, žalobce na dva dny veřejných prací, obhájce na týden mlčení, porotu k upálení za živa, advokáta prohlásil za idiota, všechny lidi v sále k povinnému krmení racků a Autora k dopsání hry. Tím se všechno poněkud prozradilo, ale bafuňáři z nábřeží to bylo jedno, protože díky neschopnosti sebe jako svého advokáta, důmyslu sebe jako žalobce a spravedlnosti sebe jako soudce se odsoudil na dva roky odnětí svobody a tak se odebral do vězení provizorně zřízeném v rohu jeviště k výkonu svého trestu.

Mezitím na jeviště vešli další bafuňáři z různých jiných míst a začali se radit o budoucnosti tohoto představení. Vypadalo to, jakoby vše hráli, ale ve skutečnosti nic nehráli a dělali, že to hrají.

Nakonec se dohodli na kompromisním řešení, které bylo odpočátku považováno za jediné možné – nasadili Debatu.

9. dějství

Bafuňári na jevišti rozložili stoly, židle, řečnický pult s mikrofonem (nefunkčním), vedení divadla zasedlo a začalo zasedání. Nic si nemuseli vysvětlovat, ani secvičovat, generálku měli několikrát měsíčně při skutečných schůzích. Dělali proto stejné věci jako obvykle. Jeden z bafuňářů se zmocnil role mluvčího, probil se k řečništi a začal hřmít. Jen občas zúčastněné vyzval k debatě (nikdy se nekonala) nebo hlasování (chaotické a v podstatě zcela náhodné). Ostatní bafuňáři nahodile odcházeli z jednací síně, pak se zas nečekaně vraceli, ani v nejmenším neposlouchali řečníka, telefonovali na náhodná čísla, vedli spolu rozhovory, zase odcházeli na bar a pak se spěšně vraceli, když se rozeběhlo hlasování, utíkali, vtrhli do místnosti a řvali, že souhlasí nebo nesouhlasí, ač vůbec netušili s čím. Jednání trvalo dva dny. Tři bafuňáři byli prohlášeni za nezvěstné, ale nikomu nechyběli (nakonec dva z nich nalezla uklízečka na svých zasedacích místech a třetího v šuplíku, tedy na místech, kde by je nikdo nikdy nečekal). Zcela náhodně se jim povedlo odsouhlasit pár zcela náhodných rozhodnutí (např., že diváci v první řadě se musejí po přestávce svléknout, že peníze nejsou všechno, ale mnohem víc, že Jiřinka je moc hezká a Karel ze zadních řad by ji chtěl vobtáhnout, že všichni jsou idioti až na několik výjimek, že výjimky neplatí, že básnická teorie osvobozených slov je blábol, že krajky nejsou in, že azbest ve stěnách je válečný zločin, že sobotní odpoledne se přesouvá na pátek 15:30, že diktátoři mají táhnout do řiti, že Dánsko je bordel na kolečkách, že etnické čistky by se neměli opakovat, že nevědí, kdo je to Swan, že nadsamcům odzvonilo, že jindy bylo líp, ale může se to zlepšit, že subjektivismus je nutný při objektivním hodnocení situace, že tu byl Kilroy, že bahno je modré a z nebe padají hovna, že víra je nezbytná, že hvězdy jsou žáruvzdorné, že tu nebyl Kilroy, že některé z předchozích návrhů jsou zcestné, že jich je zcestná většina, že by se školačky neměli znásilňovat v montérkách, že lesbické vztahy by se měli vyučovat na prvním stupni základních škol, že cesty jedou do nějakého města, ale Řím to není, že se nesmí masturbovat od deseti do tří odpoledne (mimo soboty), že nic nejí jednoduché, že blbost je infekční nemoc, že včerejšek lze jednoduše definovat tak, že byl včera, že žlutá auta nejsou hezká, že peníze má jen ten, kdo krade, že knihy by se mohli pálit, ale nemusí, že uhlí je dobrá přísada do dortů, že těch návrhů je už moc, že hlasatelé večerních zpráv a předpovědí počasí jsou maskovaní pornoherci, že Kolumbus byl tanečník vídeňského baletu a Amerika, kterou objevil, je levná lihovina z hlíny a zvratků). Tato rozhodnutí byla poté z preventivních důvodů zrušena a pak z bezpečnostních důvodů potvrzena.

Diváci mezitím vynalezli Stroj na nasazování vybuchlých hlav a řediteli divadla s jeho pomocí nasadili hlavu zpátky (docela to lechtalo). Pohnuti bafuňářským osmým dějstvím (které však neobsahovalo konec) se rozhodli vytvořit vlastní zakončení, které by udělalo za tím vším aspoň trošku důstojnou tečku.

Mezitím Autor (který se už definitivně vzdal naděje na vydání víza) napadl geniální nápad na další dějství, které se bude odehrávat celé v závorkách. Ihned vskočil na jeviště a bez předchozích varování začal hrát.

10. dějství

Desáté dějství začalo závorkou. Pak hned začala další ve které autor řekl, kdo hru napsal závorka autor konec závorky ano byl to on, který také představoval všechny herce závorka všichni herci dvojtečka autor konec závorky závorka neměl všechny role přesně určené závorka neměl určenou ani jednu roli konec závorky a proto začal improvizovat konec závorky celý první obraz vložil do závorek závorka autor sehrál Sokrata, který čeká na to až bude usmrcen číší bolehlavu, ale jelikož se to autorovi zdálo příliš pesimistické, rozhodl se vložit veselou mezihru závorka předvedl dortovou válku v jednom člověku závorka bez dortů konec závorky takže to nebylo moc vtipné a lidé plakali závorka plakali konec závorky a pak si uvědomil, že se moc noří do závorek a málo jich uzavírá a proto následovalo několik výstupů, kde závorky spíš končily než začínaly závorka přešel zleva doprava konec závorky pak zase zpátky konec závorky imitoval Charlieho Chaplina konec závorky postavil malý soustruh, při jeho stavbě ukončil další závorku, po dokončení další dvě, pak byl natolik v náladě, že ukončil další tři. A to byl problém. Ukončil víc závorek, než začal a v ten okamžik přestal existovat svět. A v tom se ocitl zcela mimo závorky ohraničující divadelní hru, ale i celý vesmír. Nacházel se někde mimo známé jsoucno, byl mimo hlavní závorky, vypadl z existence, ale přesto existoval. Pohyboval se uprostřed nicoty a jediné co mohl udělat bylo začít další závorku a zas se v ní ocitnout. Ale než to udělal, uplynuly další dvě dějství.

11. dějství

Vedení divadla bylo zmizením autora velmi zaskočeno. Jeho ztráta mohla v krajním případě odsunout konec divadelního představení o několik týdnů až let. Bafuňáři z vedení z vlastní zkušenosti věděli, že vlastními silami nemohou představení ukončit, protože se jim zkrátka před tím nikdy nic nepodařilo dotáhnout do zdárného konce. A tak ze zoufalství nasadili improvizovanou konverzační komedii, založenou na minimalistickém humoru.

Na jeviště přišli dva lidé.

Člověk jedna: Ahoj! (dva lidé zatleskali)

Člověk dvě: Ahoj. (tlumený smích)

Člověk jedna: Kde se tady bereš? (zašumění v hledišti)

Člověk dvě: Nevím, poslali mě sem. (halasný smích)

Člověk jedna: Tak to dává smysl. (pískání)

Člověk dvě: Myslel jsem, že je to tak správné. (v hledišti to vře, hra byla na chvíli přerušena, kvůli hřmění smíchu, diváci se dožadovali opakování)

Člověk dvě: Myslel jsem, že je to tak správné. (smích a potlesk ve stoje)

Člověk jedna: A teď jsem to zapomněl. (smích)

Člověk jedna: Ale já to vážně zapomněl (potlesk)

Člověk dvě: A co teď? (ticho)

Člověk jedna: Nevím. (herci byli vypískáni, na jejich hlavy dopadlo několik rajčat a utekli)

Na jeviště přišel bafuňář:

Bafuňář: A teď jsme v prdeli. (v hledišti propukl chaos, lidé začali ječet, zmateně pobíhat, naráželi do sebe, rozpoutala se rvačka, výsledek byl, že se nic nestalo a navíc na sebe byli lidé nasraní)

12. dějství

Bafuňáři vyhlásili pátrání po Autorovi, případně konkurz na jeho nástupce, zvolili vhodný způsob na financování těchto machinací z podvodných kont ve švýcarských bankách, případný zisk (nepravděpodobný) zadní přes Monako a pak properou přes Seychely. Také vybrali obětního beránka, který bude v případě komplikací obviněn a odsouzen. Byl to standardní postup, který použili už mnohokrát, ale přesto o něm debatovali dvě hodiny a kousek.

Na jevišti se mezitím stal zázrak.


publikováno 14. 5. 2006

příbuzné články:
Sedm roků samoty - hodnocení
Malé chlupaté Nic
Deník grafika
Sedm roků samoty
Život Briana

sem odkazují:
Bilance roku 006
#177
Času málo, práce hodně
Bleskové popůlnoční zprávy
Zpověď člověka zasaženého bleskem
Na druhé straně toho samého dne
#242
Seznam povídek