k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Trhliny skutečnosti

14. 5. 2006 (aktualizováno 2. 12.) — k47 (♪)

(di­va­delní hra o šesti děj­stvích)

1. děj­ství

Na scénu přišli čtyři muži, pak dva odešli, šest přišlo, odešel jeden, dva na­koukli, sedm žen pro­běhlo skrz, jedno dítě při­létlo ro­ga­lem, dvě děti se na­ro­dily v po­rod­nici ve ve­d­lejší čtvrti (ne­dů­le­žité), se­dm­náct mužů vzplálo, šest jich bylo uha­šeno o ty ne­po­jiš­těné se nikdo ne­sta­ral, dva lidé sply­nuli v jed­noho (po­měrně ne­za­jí­ma­vého), na scéně za­vládl chaos právě ve chvíli, kdy se tam při­pletl ta­neční soubor z ve­d­lej­šího di­va­dla, ře­di­teli di­va­dla vy­buchla hlava (aplaus), začali pršet sledi, Var­šava zmi­zela z mapy (nikomu ne­chybí). Všechno skon­čilo, když se stalo, co nikdo ne­če­kal.

2. děj­ství

Ne­stalo se vůbec nic. Jen ha­va­ro­valo pár le­ta­del, spadla opon, jedno křídlo di­va­dla bylo roz­bou­ráno (to méně ob­lí­bené). Jeden z diváků po­druhé vy­na­lezl die­se­lový motor a stroj na de­pa­dě­lání pa­dělků. Autor Trhlin sku­teč­nosti si rval vlasy, když sle­do­val (skon­čil ho­lo­hlavý), co pro­vedli s jeho hrou. Dělník od lopaty napsal rov­nici, kterou není možné vy­ře­šit sou­čas­nou ma­te­ma­ti­kou.

3. děj­ství

Třetí děj­ství bylo z pro­voz­ních důvodů kom­pletně vy­puš­těno. Místo něj na­sa­dili ná­hradní pro­gram: re­fe­rát o mag­ne­tické le­vi­taci. Je­li­kož byl před­ná­še­jící vy­pís­kán, nalili aspoň or­ga­ni­zá­toři na je­viště vroucí lávu.

4. děj­ství

Čtvrté děj­ství napsal Autor během tře­tího, aby za­mas­ko­val plyt­kost plyt­kost plá­no­va­ného děje i plyt­kost, kterou herci za­im­pro­vi­zo­vali, Autor roz­vi­nul příběh lásky, která se ode­hrává pa­ra­lelně ve dvou časech, pa­ra­lelně na dvou mís­tech a pa­ra­lelně ve dvou si­tu­a­cích. Vzniklo tak osm ne­ob­vyk­lých kom­bi­nací, které se ode­hrá­valy včera a za deset minut po­ledne, na ná­draží a těsně za ná­dra­žím, a v si­tu­aci hrozné a ještě horší.

Děj byl na­to­lik sple­titý, že autor vy­stou­pil na scénu v dvoj­roli ne­šťastně za­mi­lo­va­ného chlapce (ne­šťastně za­mi­lo­vané dívky včera na ná­draží si­tu­ace hrozná) a krásné dívky (po­ně­kud oš­k­li­vější dívky v 11:50 za ná­dra­žím, si­tu­ace ještě horší). Před­sta­vo­val 16 rolí v osmi růz­ných hrách. Byl to ge­ni­ální ší­le­nec a jeho výkon mu při­pa­dal stále ne­do­sta­tečný a tak začal re­ci­to­vat Gin­sber­govo Kví­lení v ori­gi­nále po­zpátku.

Slovy: „To by šlo,“ za­há­jil pře­stávku.

O pře­stávce byla de­ba­tou v hle­dišti od­sou­zena idea uto­pic­kého Mar­xismu jako veskrze ne­re­álná. Přesto se našlo pár reptalů, ale ti byli ušla­páni prav­dou vět­šiny.

Během pře­stávky se sešlo vedení di­va­dla a ho­lo­hlavý autor u ře­di­te­lova těla (bez­hla­vého) a roz­hodli, že takhle to dál ne­pů­jde. Také od­sou­hla­sili, že autor je pi­to­mec, ale přesto musí všechno sám na­pra­vit. Sám se roz­hodl roz­ví­jet příběh včera na ná­draží, si­tu­ace hrozná.

4. děj­ství (znovu)

Autor přišel na scénu a dělal, jako by se nic ne­stalo. Si­tu­ace to byla hrozná, dnes bylo včera a on před­sta­vo­val ne­šťastně za­mi­lo­va­nou dívku na ná­draží a zá­ro­veň krás­nou dívku na tom samém ná­draží.

Když všem došlo, že na tomto zá­kladu nelze bu­do­vat mi­lost­nou zá­pletku bez pře­kro­čení tabu ho­mose­xu­ální ori­en­tace, čtvrté děj­ství zru­šili.

5. děj­ství

Během pátého děj­ství se nedělo nic, autor při­pra­vo­val texty a herci se je učili na­zpa­měť. Diváci za­lo­žili v hle­dišti cha­to­vou osadu a zvo­lili si svého prv­ního sta­rostu.

6. děj­ství

Měl to být gran­di­ózní závěr večera, ale nikdo se nemohl zbavit dojmu, že se hra vyvíjí po­ně­kud kře­čo­vitě. Autor na po­slední chvíli ozna­čil všechny herce za idioty a ne­do­vo­lil jim hrát jejich role. Sám vsko­čil na je­viště, aby ztvár­nil (v bu­doucnu možná) le­gen­dární dvo­jici v 11.50 na ná­draží (si­tu­ace hrozná). Ale pak si vzpo­mněl, že buď ne­na­psal ani řádek textu, nebo to co napsal za­po­mněl, nebo kom­bi­nace obo­jího.

Šesté děj­ství bylo ukon­čeno z důvodu stavby na ko­ri­doru.

7. děj­ství

Sedmé děj­ství začalo až za týden. Diváci v hle­dišti me­zi­tím do­ká­zali po­sta­vit ná­draží, me­zi­ná­rodní le­tiště a li­ho­var. Byli tedy šťastná, nic jim ne­chy­bělo a úplně za­po­mněli, že se hraje nějaká di­va­delní hra.

Během toho týdne autor ne­dě­lal nic kromě po­bí­rání vy­so­kých platů. Když přišel den po­kra­čo­vání, vy­kaš­lal se na všechno a vrátil se ke vče­rejšku na ná­draží (si­tu­ace hrozná). Sehrál ně­ko­lik le­sbic­kých scének v jednom muži a doufal, že tak vše ele­gantně ukončí.

Ale mýlil se.

Rada se sešla kolem ře­di­te­lova bez­hla­vého těla a roz­hodli, že hra musí být chtě nechtě do­hrána a ukon­čena ja­kým­koli možným způ­so­bem. Vy­mys­leli vlastní 8. děj­ství, velice po­li­ticky laděné. Sami ho se­cvi­čili a za ně­ko­lik dnů byli při­pra­veni hrát.

8. děj­ství

Osmé děj­ství začalo vy­ká­zá­ním autora z je­viště, který tam vlastně vlastně vůbec nebyl. Ve sku­teč­nosti utonul v čer­s­tvě vy­bu­je­lém by­ro­kra­tic­kém apa­rátu, když žádal o vízum za bránu di­va­dla. Ne­po­da­řilo se mu to, tak žádal dál.

V hle­dišti me­zi­tím roz­hodli, že freu­dov­ská psy­cho­a­na­lýza je fajn věc, pro­tože ospra­vedl­ňuje po­třebu sexu v každém oka­mžiku (v první pře­stávce tohoto jed­nání bylo roz­hod­nuto, že během druhé pře­stávky se roz­dají li­cence di­gi­tál­ního vy­sí­lání te­le­vize, což se také stalo).

Na je­viště přišel ba­fuňář z ná­břeží, který hrál ba­fuňáře z ná­břeží a ro­ze­hrál na je­višti mra­zivě sku­tečný soudní proces, kde byl sám ža­lob­cem, soud­cem, ob­ža­lo­va­ným, ob­háj­cem, po­ro­tou, ad­vo­ká­tem a tím vším per­so­ná­lem okolo. Proces trval asi dva dny. Na konci sám sebe jako ob­ža­lo­va­ného od­sou­dil na dva roky vězení, ža­lobce na dva dny ve­řej­ných prací, ob­hájce na týden mlčení, porotu k upá­lení za živa, ad­vo­káta pro­hlá­sil za idiota, všechny lidi v sále k po­vin­nému krmení racků a Autora k do­psání hry. Tím se všechno po­ně­kud pro­zra­dilo, ale ba­fuňáři z ná­břeží to bylo jedno, pro­tože díky ne­schop­nosti sebe jako svého ad­vo­káta, dů­myslu sebe jako ža­lobce a spra­ve­dl­nosti sebe jako soudce se od­sou­dil na dva roky odnětí svo­body a tak se ode­bral do vězení pro­vi­zorně zří­ze­ném v rohu je­viště k výkonu svého trestu.

Me­zi­tím na je­viště vešli další ba­fuňáři z růz­ných jiných míst a začali se radit o bu­douc­nosti tohoto před­sta­vení. Vy­pa­dalo to, jakoby vše hráli, ale ve sku­teč­nosti nic ne­hráli a dělali, že to hrají.

Na­ko­nec se do­hodli na kom­pro­mis­ním řešení, které bylo od­po­čátku po­va­žo­váno za jediné možné – na­sa­dili Debatu.

9. děj­ství

Ba­fuňári na je­višti roz­lo­žili stoly, židle, řeč­nický pult s mi­k­ro­fo­nem (ne­funkč­ním), vedení di­va­dla za­sedlo a začalo za­se­dání. Nic si ne­mu­seli vy­svět­lo­vat, ani se­cvi­čo­vat, ge­ne­rálku měli ně­ko­li­krát mě­síčně při sku­teč­ných schůzích. Dělali proto stejné věci jako ob­vykle. Jeden z ba­fuňářů se zmoc­nil role mluv­čího, probil se k řeč­ništi a začal hřmít. Jen občas zú­čast­něné vyzval k debatě (nikdy se ne­ko­nala) nebo hla­so­vání (cha­o­tické a v pod­statě zcela ná­hodné). Ostatní ba­fuňáři na­ho­dile od­chá­zeli z jed­nací síně, pak se zas ne­če­kaně vra­celi, ani v nejmen­ším ne­po­slou­chali řeč­níka, te­le­fo­no­vali na ná­hodná čísla, vedli spolu roz­ho­vory, zase od­chá­zeli na bar a pak se spěšně vra­celi, když se ro­ze­běhlo hla­so­vání, utí­kali, vtrhli do míst­nosti a řvali, že sou­hlasí nebo ne­sou­hlasí, ač vůbec ne­tu­šili s čím. Jed­nání trvalo dva dny. Tři ba­fuňáři byli pro­hlá­šeni za ne­zvěstné, ale nikomu ne­chy­běli (na­ko­nec dva z nich na­lezla uklí­zečka na svých za­se­da­cích mís­tech a tře­tího v šuplíku, tedy na mís­tech, kde by je nikdo nikdy ne­če­kal). Zcela ná­hodně se jim po­vedlo od­sou­hla­sit pár zcela ná­hod­ných roz­hod­nutí (např., že diváci v první řadě se musejí po pře­stávce svlék­nout, že peníze nejsou všechno, ale mnohem víc, že Ji­řinka je moc hezká a Karel ze zad­ních řad by ji chtěl vo­b­táhnout, že všichni jsou idioti až na ně­ko­lik vý­ji­mek, že vý­jimky ne­platí, že bás­nická teorie osvo­bo­ze­ných slov je blábol, že krajky nejsou in, že azbest ve stě­nách je vá­lečný zločin, že so­botní od­po­ledne se pře­souvá na pátek 15:30, že dik­tá­toři mají táh­nout do řiti, že Dánsko je bordel na ko­leč­kách, že et­nické čistky by se neměli opa­ko­vat, že nevědí, kdo je to Swan, že nad­sam­cům od­zvo­nilo, že jindy bylo líp, ale může se to zlep­šit, že sub­jek­ti­vis­mus je nutný při ob­jek­tiv­ním hod­no­cení si­tu­ace, že tu byl Kilroy, že bahno je modré a z nebe padají hovna, že víra je ne­zbytná, že hvězdy jsou žá­ruvzdorné, že tu nebyl Kilroy, že ně­které z před­cho­zích návrhů jsou zcestné, že jich je zcestná vět­šina, že by se ško­lačky neměli zná­sil­ňo­vat v mon­tér­kách, že le­sbické vztahy by se měli vy­u­čo­vat na prvním stupni zá­klad­ních škol, že cesty jedou do ně­ja­kého města, ale Řím to není, že se nesmí mastur­bo­vat od deseti do tří od­po­ledne (mimo soboty), že nic nejí jed­no­du­ché, že blbost je in­fekční nemoc, že vče­rej­šek lze jed­no­duše de­fi­no­vat tak, že byl včera, že žlutá auta nejsou hezká, že peníze má jen ten, kdo krade, že knihy by se mohli pálit, ale nemusí, že uhlí je dobrá pří­sada do dortů, že těch návrhů je už moc, že hla­sa­telé ve­čer­ních zpráv a před­po­vědí počasí jsou mas­ko­vaní por­no­herci, že Ko­lum­bus byl ta­neč­ník ví­deň­ského baletu a Ame­rika, kterou ob­je­vil, je levná li­ho­vina z hlíny a zvratků). Tato roz­hod­nutí byla poté z pre­ven­tiv­ních důvodů zru­šena a pak z bez­peč­nost­ních důvodů po­tvr­zena.

Diváci me­zi­tím vy­na­lezli Stroj na na­sa­zo­vání vy­buch­lých hlav a ře­di­teli di­va­dla s jeho pomocí na­sa­dili hlavu zpátky (docela to lech­talo). Po­hnuti ba­fuňář­ským osmým děj­stvím (které však ne­ob­sa­ho­valo konec) se roz­hodli vy­tvo­řit vlastní za­kon­čení, které by udě­lalo za tím vším aspoň trošku dů­stoj­nou tečku.

Me­zi­tím Autor (který se už de­fi­ni­tivně vzdal naděje na vydání víza) napadl ge­ni­ální nápad na další děj­ství, které se bude ode­hrá­vat celé v zá­vor­kách. Ihned vsko­čil na je­viště a bez před­cho­zích va­ro­vání začal hrát.

10. děj­ství

Desáté děj­ství začalo zá­vor­kou. Pak hned začala další ve které autor řekl, kdo hru napsal zá­vorka autor konec zá­vorky ano byl to on, který také před­sta­vo­val všechny herce zá­vorka všichni herci dvoj­tečka autor konec zá­vorky zá­vorka neměl všechny role přesně určené zá­vorka neměl ur­če­nou ani jednu roli konec zá­vorky a proto začal im­pro­vi­zo­vat konec zá­vorky celý první obraz vložil do zá­vo­rek zá­vorka autor sehrál So­krata, který čeká na to až bude usmr­cen číší bo­lehlavu, ale je­li­kož se to au­to­rovi zdálo příliš pe­si­mis­tické, roz­hodl se vložit ve­se­lou me­zi­hru zá­vorka před­vedl dor­to­vou válku v jednom člo­věku zá­vorka bez dortů konec zá­vorky takže to nebylo moc vtipné a lidé pla­kali zá­vorka pla­kali konec zá­vorky a pak si uvě­do­mil, že se moc noří do zá­vo­rek a málo jich uza­vírá a proto ná­sle­do­valo ně­ko­lik vý­stupů, kde zá­vorky spíš kon­čily než za­čí­naly zá­vorka přešel zleva do­prava konec zá­vorky pak zase zpátky konec zá­vorky imi­to­val Char­lieho Cha­plina konec zá­vorky po­sta­vil malý sou­struh, při jeho stavbě ukon­čil další zá­vorku, po do­kon­čení další dvě, pak byl na­to­lik v náladě, že ukon­čil další tři. A to byl pro­blém. Ukon­čil víc zá­vo­rek, než začal a v ten oka­mžik pře­stal exis­to­vat svět. A v tom se ocitl zcela mimo zá­vorky ohra­ni­ču­jící di­va­delní hru, ale i celý vesmír. Na­chá­zel se někde mimo známé jsoucno, byl mimo hlavní zá­vorky, vypadl z exis­tence, ale přesto exis­to­val. Po­hy­bo­val se upro­střed nicoty a jediné co mohl udělat bylo začít další zá­vorku a zas se v ní ocit­nout. Ale než to udělal, uply­nuly další dvě děj­ství.

11. děj­ství

Vedení di­va­dla bylo zmi­ze­ním autora velmi za­sko­čeno. Jeho ztráta mohla v kraj­ním pří­padě od­su­nout konec di­va­del­ního před­sta­vení o ně­ko­lik týdnů až let. Ba­fuňáři z vedení z vlastní zku­še­nosti věděli, že vlast­ními silami ne­mo­hou před­sta­vení ukon­čit, pro­tože se jim zkrátka před tím nikdy nic ne­po­da­řilo do­táh­nout do zdár­ného konce. A tak ze zou­fal­ství na­sa­dili im­pro­vi­zo­va­nou kon­ver­zační ko­me­dii, za­lo­že­nou na mi­ni­ma­lis­tic­kém humoru.

Na je­viště přišli dva lidé.

Člověk jedna: Ahoj! (dva lidé za­tles­kali)

Člověk dvě: Ahoj. (tlu­mený smích)

Člověk jedna: Kde se tady bereš? (za­šumění v hle­dišti)

Člověk dvě: Nevím, po­slali mě sem. (ha­lasný smích)

Člověk jedna: Tak to dává smysl. (pís­kání)

Člověk dvě: Myslel jsem, že je to tak správné. (v hle­dišti to vře, hra byla na chvíli pře­ru­šena, kvůli hřmění smíchu, diváci se do­ža­do­vali opa­ko­vání)

Člověk dvě: Myslel jsem, že je to tak správné. (smích a po­tlesk ve stoje)

Člověk jedna: A teď jsem to za­po­mněl. (smích)

Člověk jedna: Ale já to vážně za­po­mněl (po­tlesk)

Člověk dvě: A co teď? (ticho)

Člověk jedna: Nevím. (herci byli vy­pís­káni, na jejich hlavy do­padlo ně­ko­lik rajčat a utekli)

Na je­viště přišel ba­fuňář:

Ba­fuňář: A teď jsme v prdeli. (v hle­dišti pro­pukl chaos, lidé začali ječet, zma­teně po­bí­hat, na­rá­želi do sebe, roz­pou­tala se rvačka, vý­sle­dek byl, že se nic ne­stalo a navíc na sebe byli lidé na­sraní)

12. děj­ství

Ba­fuňáři vy­hlá­sili pá­t­rání po Au­to­rovi, pří­padně kon­kurz na jeho ná­stupce, zvo­lili vhodný způsob na fi­nan­co­vání těchto ma­chi­nací z pod­vod­ných kont ve švý­car­ských ban­kách, pří­padný zisk (ne­prav­dě­po­dobný) zadní přes Monako a pak pro­pe­rou přes Sey­chely. Také vy­brali obět­ního be­ránka, který bude v pří­padě kom­pli­kací ob­vi­něn a od­sou­zen. Byl to stan­dardní postup, který po­u­žili už mno­ho­krát, ale přesto o něm de­ba­to­vali dvě hodiny a kousek.

Na je­višti se me­zi­tím stal zázrak.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz