k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Třetí jarní den

6. 6. 2004 (před 15 lety) — k47 (♪)

(ma­ši­né­rie)

Další jarní den se pro­bu­dil a já seděl v za­pad­lém rohu špi­na­vých uliček vel­ko­města, které mi před očima měnilo tvary. Snažil jsem se vzpo­me­nout, jak asi chutná láska. Ale ne­do­vedl jsem si vy­ba­vit žádnou ur­či­tou chuť, ani vůni. Pouze zápach ko­ka­inu a chuť po dal­ších dro­gách. Drogy. Drogy. To nej­horší do čeho jsem mohl za­pad­nout. Ne­chutné svin­stvo, břečka při­ná­še­jící krát­kou extázi, kterou vy­ku­puju po zbytek života. Křeče. Cítím křeče; nebo něco po­dob­ného. Sví­rají mi mozek, ža­lu­dek, ruce. Tyhle svě­ráky mě nutí vzít si další kousek, další dávku, ještě jednu. Musím. Ale po­kou­ším pro­sa­dit ve vlastní hlavě svůj názor: Ne! Už nechci žádnou další dávku! Nebudu krást, ne. Žádnou další šlehu – nic. Při­padá mi to jako snaha opros­tit se gra­vi­taci. Snažím se, seč mi síly stačí, mávám křídly. Už jsem unikl o 1 mi­li­metr, 2 mi­li­me­try, mávám víc, 3 mi­li­me­try, křeče ve sva­lech, 4 mi­li­me­try, ab­so­lutní vy­sí­lení, půl cen­ti­me­tru. Já chci výš, chci pryč, letět ke slunci. Už nikdy se ne­do­tknu země. Svaly i vůle mi ochably, dopadl jsem zpět na zem v cel­ko­vém vy­čer­pání a

s pod­lo­me­nou vůlí. Gra­vi­tační síle ko­ka­inu se nedalo uletět a já jsem zase šel krást, abych měl na další várku.


Mastná špína vel­ko­města, kde žilo přes milion lidí, ale přesto mě ne­chá­vali osa­mě­lého, byla mým do­mo­vem, mou prací, mým ži­vo­by­tím, je­di­ným vý­cho­dis­kem. Bez bu­douc­nosti.


Vy­pra­vil jsem se zas do mého ob­lí­be­ného ob­choďáku, kde jsem už mno­ho­krát před­tím okrá­dal lidi mač­ka­jící se v tla­če­ni­cích kolem regálů se zlev­ně­ným zbožím. Kdysi tato vý­dě­lečná čin­nost docela dost vy­ná­šela, ale ná­kupní ho­rečka, způ­so­bená vel­kými sle­vami, po­le­vila; lidí ubylo a moje zisky se ne­bez­pečně blí­žily k hra­nici, za kterou si už ne­vy­dě­lám na další várku zlaté šťá­vičky. Pře­mýš­lel jsem o tom, ale tok myš­le­nek byl na­ru­šo­ván stále na­lé­ha­věji se ozý­va­jící po­tře­bou kon­zu­mace drogy. Po­stupně mě po­dobná ne­od­kladná nutkání za­hl­co­vala; ten proces mě za­sko­čil svojí bru­ta­li­tou a silou, se kterou mi zničil všechny plány do bu­doucna a naděje.

Minul jsem sku­pinu kurev, ale moc jsem si jich ne­vší­mal. V tom oka­mžiku jsem si vzpo­mněl na trávu. To bylo něco. Mohl jsem to kouřit ve velkém, aniž by mi to nějak vy­slo­veně de­mon­to­valo mozek. Ani zá­vis­lostí, kterou teď cítím pod kůží celého těla, jsem až tak moc ne­tr­pěl. Ale hlavně – vyšlo to mnohem lev­něji. A když jsem si tra­vičku pěs­to­val sám, ná­klady se blí­žily nule. Re­a­lita se ovšem při­blí­žila ke své horší straně.


Pro­chá­zel jsem zrovna kolem zlat­nic­tví a na­jed­nou mi při po­hledu na blýs­ka­jící se kle­noty při­pa­dala moje fi­nanční si­tu­ace děsivě bez­na­dějná. Za ně­ko­lik vteřin jsem se od­hod­lal k větší lou­peži než ob­vykle. Už jen myš­lenka na tu horu zlata mě slepě na­hnala dovnitř. Neměl jsem nejmenší šanci, si cokoli roz­mys­let.

Prošel jsem až k pro­da­vači. Tvářil se mile. Ale stejně jsem ho vší silou praš­til pěstí do ob­li­čeje. Upadl na zem a ne­hý­bal se. Ule­vilo se mi a cítil jsem se velmi spo­ko­jený – všechny ty regály, skříně a šuplíky plné šperků a všechno jen pro mě.

Vy­bí­ral jsem jeden regál za druhým. Zlato v kapsách mě nutilo brát ještě rych­leji. Snažil jsem se a už za pět minut jsem utíkal za­prá­še­nými ulič­kami pryč od zlat­nic­tví. Bá­ječný pocit vážit o ně­ko­lik ki­lo­gramů víc. Chtěl bych být obézní šperky!

Moje kroky smě­řo­valy k čer­nému trhu, kde všechno ochotně vy­kou­pili. Tolik peněz jsem snad ještě v pe­ně­žence neměl. Vrchol blaha. Ne­vá­hal jsem ani vte­řinu a na­vští­vil jsem svého de­a­lera. Už mě oče­ká­val a měl pro mě při­pra­ve­nou mojí ob­vyklou dávku. Vytáhl jsem zmuchlané ban­kovky. Oči se mu za­blýskly, když jsem po­ža­do­val víc než ob­vykle. Přijal peníze a vydal mi kokain. No to bude jízda, po­mys­lel jsem si.


Ná­sledně jsem zalezl někam, kde bych byl sám a začal jsem si v klidu vy­chut­ná­vat celou tu ne­če­ka­nou na­dílku. Po­sa­dil jsem se do kouta pusté míst­nosti. Na­jed­nou se mi na mysl při­kradla myš­lenka, která říkala, že bych si už nic neměl brát a měl bych s tím skon­čit. Ale brzy byla za­pla­šena zá­vislác­kou po­tře­bou a já si plně jsem si vy­chut­nal vše­chen kokain.

Po eu­fo­rii, která trvala možná půl hodiny, možná rok, mě trochu za­bo­lelo v břiše. Nejdřív lehce, pak trochu víc. Po­stupně bolení sílilo v ža­lu­deční křeče. Začal jsem zvra­cet. Vyblil jsem snad i to, co jsem nikdy ne­snědl. Při­pa­dal jsem si tak prázdný, za­tímco jsem se válel ve svých zvrat­kách a v hlavě mi za­čí­nalo třeš­tit. Cítil jsem se jako kdyby mi do hlavy za­tlou­kali skoby. Bolest pře­hlu­šila ja­ké­koli vjemy při­chá­ze­jící ze zbytku těla. Bolest hlavy byla ne­sne­si­telná, v uších mi zvo­nilo a za­čí­nal jsem vidět světlo. Jasnou bílou záři.

„Ne“, řekl jsem, „už nikdy víc.“

Světlo znovu ze­sí­lilo svůj jas.

„Ne­vezmu si žádnou drogu.“

Osle­po­valo mě.

„Nikdy.“

Pálilo mě do ob­li­čeje.

„Nechci…“

Světlo za­ha­lilo celý můj výhled a já nad sebou ztra­til kon­t­rolu.


Pro­bu­dil jsem se až v ne­moc­nici, všude do mě vedly ha­dičky a kolem bli­kaly různé pří­stroje. Nad hlavou se mi sklo­nil doktor a po­sví­til mi do očí ba­ter­kou. Něco říkal, ale nesly­šel jsem ho. Ne­fun­go­val mi sluch. Mlčky jsem dě­ko­val Bohu. Měl jsem ne­sku­tečné štěstí, do­padlo to dobře. Dnes ano, ale co příště?


Pů­vodní verze: 29. května 2004, 23:17:28 Ko­rekce: 18.lis­to­padu 2005 17:53

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz