k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Terminalita #9 - Proxy

28. 2. 2015 — k47 (♪)
CC by-nc-sa (zdroj)

„Ať už se se ser­ve­rem stalo cokoli, doufám, že se ne­stalo nic s naší věcí. Nebo že se ne­sma­zal stand-up, to by byla hrůza.“ Mi­lo­vali jsme stand-up ko­me­dii. Na disky jsme během let na­shro­máž­dili ob­rov­skou sbírku vy­stou­pení Ste­vena Wrighta, Ed­dieho Iz­zarda, Billa Bai­leyho, George Car­lina, Dary O'Bri­a­ina a dal­ších po­ho­to­vých mágů ko­me­die, ko­lekci mnoha ra­rit­ních na­hrá­vek, která měla ve­li­kou osobní cenu.

„Neboj, v cronu118 je na­sta­veno, že každou neděli po­sí­lám po drá­tech zálohu dů­le­ži­tých dat na můj po­čí­tač doma v Orlím Hnízdě. Po­cho­pi­telně ne všechno, ale aspoň to pod­statné bychom do­ká­zali za­chrá­nit,“ říkal Peo klidně, za­tímco jedl jahody z vel­kého pod­nosu. Poz­ději jsem zjis­til, že se sku­tečně žádná data ne­ztra­tila.

„A co doma? Nějaké zprávy z Proxy?“ zeptal jsem se, pro­tože se mi ještě ne­chtělo vy­ra­zit. Tam venku čekal celý svět a hlučné di­va­dlo života, které ne­dá­valo smysl a my se v tom zmatku sna­žili hledat stopy Pro­méthea. Chtěl jsem to všechno trochu od­dá­lit, nabrat síly a ještě chvíli mít klid.

„Nic moc,“ odfrkl Peo. „Nej­radši bych od­tam­tud odvezl všechny svoje věci a bydlel na­tr­valo tady nebo někde jinde v Me­t­ro­po­lis.“ Poz­ději to sku­tečně udělal a zpětně se to neje­vilo jako nej­lepší volba. „Však to znáš, klidný Sever. Tam se toho nikdy moc neděje, můžeš odejít do lesů a celé dny v nich blou­dit – Teď jsem si vzpo­mněl: S Iván­kem je to špatný,“ pro­hlá­sil Peo.

„S kým?“

„Však víš, Ivan, jeden soused ze Severu, který ne­u­stále na­ří­kal. Dostal zá­chvat, za­stře­lil svého psa a pak začal pálit po lidech. Dostal ho až po­li­cejní od­stře­lo­vač. Čistý prů­střel krku, pře­ru­šená mícha, oka­mžitá smrt. Ne­pří­jemná zá­le­ži­tost.“ Ukázal si ma­líč­kem na ohry­zek, kde byl za­sa­žen. „Ha­vrani pak zjis­tili, že měl vážnou cuk­rovku a mozek ro­ze­žraný al­ko­ho­lem a ně­ja­kou dě­dič­nou nemocí, která z něj udě­lala roz­bušku, která jenom čekala na svůj oka­mžik slávy.“ Do­mlu­vil, udělal zvuk vý­buchu, který do­pro­vo­dil rukama, ale tvářil se lhos­tejně.

I když jsme se tomu za­smáli, nebylo na tom vůbec nic vtip­ného.

„Kdyby tohle věděl Browback,“ pro­ho­dil jsem a vůbec jsem ne­tu­šil, že to už dávno ví, sedí v aka­de­mické knihovně a pro­čítá si lé­kař­ské ma­ga­zíny z celého světa, stu­duje řezy roz­ry­tou tkání, vzru­šeně oku­suje špičku své dýmky a pije už tisícé kafe, aby vy­dr­žel ještě chvíli, aby si pře­četl ještě jednu stránku, ještě další a další a vy­dr­žel celou noc a pak další a další.

S dok­tůr­kem jsme si padli do oka teprve ve Švéd­sku. Když jsme spolu pár­krát po­pí­jeli, vy­prá­věl mi jak se plavil jako pa­lubní doktor na palubě lodi Fi­li­a­ri­sis39 a při­dá­val další pří­hody, které už pár­krát říkal, ale po­každé je trochu jinak při­bar­vil. Skoro vždycky jsme pili jenom ve třech, pro­tože Browback byl stará xe­no­fobní mrcha a když byl nalitý ne­vě­řil ci­zin­cům. Když se napil, začal se o mně a Pea za­jí­mal a pořád do nás ryl, co děláme, co škola, vztahy a tak po­dobně. Dok­tůrek už měl svoje roky a chtěl si nej­spíš při­po­me­nout něco ze svého mládí. Možná. Ale možná se taky o kluky, chlapce a mladé muže za­jí­mal z méně pro­fe­si­o­nální stránky.

Jednou, když byl na mol a mhou­řil oči, řekl: „A vy spolu něco máte?“

„Co?“ Nesly­šel jsem ho, pro­tože to v baru hučelo jako v úlu.

„Mrdáte spolu?“

„Jak se to vezme…“ od­po­vě­děl Peo hbitě a tlemil se u toho.

„A mys­líte, že byste pro mě mohli něco…“

„Jasně, od­táh­neme vás do hotelu, dok­tore, za­mkneme pokoj a ne­cháme vás vy­stříz­li­vět.“ Udě­lali jsme to, ale Browback ještě před ro­ze­dně­ním vy­sko­čil oknem a zde­ko­val se do nej­bliž­šího baru. Byl to milý člověk, který si mě na­ko­nec ob­lí­bil. To samé se bo­hu­žel nedalo říct o Pe­o­vých ro­di­čích, kteří se na mě pořád dívali skrz prsty a proto jsem Proxy, jak Peo ozna­čo­val svůj domov na severu, na­vště­vo­val jenom nerad.

Přitom jsem se s Peem znal už ně­ko­lik let, ale teprve před­loni – během neděle tři­nác­tého – mi došlo, že on je jediný oprav­dový ka­ma­rád na život a na smrt. Navíc tady byla ta sku­teč­nost, že si nikdo z nás ne­pa­ma­tuje, co se stalo před tím. Neděle tři­nác­tého před­sta­vo­vala hranu časové pro­pasti. Na jedné straně byla sou­čas­nost a druhá strana ztra­cená v ne­ko­nečnu.126

„Vzpo­mí­náš si, co všechno se stalo před­loni? Byl to divný rok, co?“ otáz­kou jsem ply­nule opus­til smyčku myš­le­nek.

„Jenom trochu. To byl ten rok, kdy jsem plicní katar ro­ze­hnal stu­de­nými ob­klady?“

Ne­chy­bělo moc a Peo umřel. Ne­chy­bělo moc a já se zabil.

„Věci se prostě stanou,“ pro­hlá­sil vágně Re­ve­rend o něco poz­ději a tím vy­svět­lil úplně všechno.


Přesně v oka­mžiku, kdy jsme se oto­čili na pod­patku a vydali signál ke kří­žo­vému tažení do svaté země za­po­mnění a ná­sled­ného bo­les­ti­vého se­be­u­vě­do­mění, se z ne­moc­nice vrá­tila Ruby. Ještě na práš­cích, vrá­vo­rala jako bez sebe a první, co z ní vy­padlo bylo slovo: „Pít!“

Vzala skle­ničku, hodila do ní led a pak vy­táhla lahev Bee­fe­a­ter ginu a lahev toniku, ale kle­paly si jí ruce tak, že je ani ne­do­ká­zala otevřít. „Mohli byste mi prosím vás nalít.“ Měla vlhké oči a hlas se jí chvěl.

„Co se stalo? Co ti řekli?“

„Exitus,“ od­po­vě­děla bez špetky naděje v hlase.

„To ne!“

„Na­štěstí ne úplně,“ vzlykla. „Chtěla jsem znát pravdu, to jsem celá já, chtěla jsem všechno vědět i když to nebyl nej­lepší nápad. Řekli mi, že trpím de­ge­ne­ra­tivní cho­ro­bou mozku s názvem, který ani neumím vy­slo­vit a o které se zatím skoro nic neví.“

„A co to zna­mená?“ zeptal jsem se a když jsem si to zpětně vy­ba­vo­val, došlo mi, že to byla dost drsná otázka.

„To může zna­me­nat úplně cokoli a jisté je jenom to, že to už nikdy nebude lepší. Nikdo neví, jak dlouho se může cho­roba vy­ví­jet, jaký bude mít průběh. Ví se, že ničí paměť a člo­věka pomalu vy­dla­bává ze­vnitř.“

Ne­vě­děl jsem co říct a ne­vě­děl to ani Peo a tak jsem jí jenom objal kolem ramen, pro­tože ve chví­lích jako tato, jenom vědomí, že je tu někdo blízký, vydá za tisíc slov. Na svět padlo vzly­kavé ticho. Peo se za­kousl do rtu a smut­nýma očima nás mlčky sle­do­val.

„Já nechci umřít,“ roz­pla­kala se. „Ne teď, ne někdy brzo. Jsme ještě moc mladí, abychom se s tímhle do­ká­zali vy­rov­nat.“ Pla­kala. Ta Ruby, kterou jsem vždycky znal jako od­váž­nou, drzou a bez­o­hled­nou dívku, která si nikdy s ničím ne­dě­lala sta­rosti, se teď slo­žila jako do­me­ček z karet a vzly­kala mi na klíně.

Před po­hle­dem smrti nikdo ne­do­káže uhnout a člo­věku vždycky dojdou křehké sou­vis­losti života.

Seděl jsem tam ještě deset minut a chtěl jsem něco říct a chtěl jsem něco udělat, ale ne­vě­děl jsem co. Musela v sobě dusit tu tíseň ně­ko­lik dní. Když jí všechno řekli, určitě ani ne­du­tala, určitě to při­jala s klid­nou tváří a slzy v sobě chtěla držet na­po­řád.

Pak zvedla tvář, oči rudé a po­žá­dala mě: „Mohli byste mi nalít ještě jednu? Říkali, že za to al­ko­hol nemůže, po­cho­pi­telně to ne­zlepší, ale ani to ne­do­káže zhor­šit.“ Vrazil jsem jí do ruky skle­ničku, ona se hltavě napila a pře­stala se třást. „Dali mi nějaké léky, ale je to jenom pla­cebo. Ta cho­roba je vážná a nikdo si s ní neví rady.“ Hořce se za­smála. „A víte, co se stalo než mě vy­ho­dili? Do ne­moc­nice se přihnal nějaký chlap, který vy­pa­dal jako šaman, kte­rému je pa­de­sát tisíc let, po­slední sto­letí nespal, smrděl ci­ga­re­tami tak, že málem spus­til kou­řové de­tek­tory a za­jí­mal se jenom o mně. I když za­jí­mal není to správné slovo. On se do­slova do­ža­do­val, aby se mohl po­dí­vat na můj případ a do mých zá­znamů. Hu­lá­kal na chodbě, ale ne­chtěli ho po­slech­nout. Co to jenom bylo za člo­věka? Ro­zu­míte tomu?“

„To byl nej­spíš doktor Browback. On je teď tvým an­dě­lem stráž­ným a udělá cokoli, aby tě za­chrá­nil.“

„Ale vždyť ani ne­vy­pa­dal jako doktor.“

„Před­časně odešel do dů­chodu. Začal mít nějaké pro­blémy, padla na něj apatie a pře­stal se za­jí­mat o všechno kolem sebe. Ale jak vidíš, roz­hodl se ukva­peně. Stačil mu jediný impulz, jediná slo­žitá cho­roba a už je zase na nohách.“

Dok­tůrek mezi nás vnesl trochu jis­toty a op­ti­mismu. Ruby se usmála, ale pak polkla a pro­nesla: „A taky mi ze­mřeli rodiče.“

„To je mi líto.“

„Stalo se to minulý týden. Oba dva.“ Víc ne­řekla ani slovo a my to re­spek­to­vali, pro­tože ně­které démony si člověk chce za­mknout v lebce a celý život je dusit v tom de­struk­tiv­ním vězení a nikdy je ne­pus­tit ven.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz