k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Terminalita #8 - Gilotina času

CC by-nc-nd (via)

Utí­kali jsme.

Byl to průlet nízko nad zemí, tanec na hra­nách be­to­no­vých mo­no­litů, kdy jsme letíc v těsném závěsu sle­do­vali okolní dění, hmyzí tance lidí, me­cha­nické návyky běž­ného života, zby­tečný pohyb tam a zase zpátky. Všechno jsme to viděli, ale svět byl tam, za zr­ca­dlem a nedalo se s tím nic dělat. Svět a vše­chen jeho ruch a shon a ne­u­cho­pi­telná skvě­lost, která mě párala a rvala na kusy, byl tam venku, za ba­ri­é­rou úz­kosti, za hrad­bou tisíce úsvitů a západů slunce, kdy jsem chtěl, aby se něco stalo, abych žil, ale místo toho jsem seděl ve vir­tu­ální jámě a marnil čas. Čím jsem byl starší, tím víc mě to spa­lo­valo.

Sa­mo­zřejmě tech­nika nás nikdy ne­zra­dila. Sama o sobě nebyla ani zlá ani hodná, byla po­dobna svým tvůr­cům, kteří do ní pro­mítli kus své duše a mo­rálky. To byl hlavní a ne­ře­ši­telný pro­blém. Tech­no­lo­gie byla vždycky pouhým ob­ra­zem své doby, nikdy se ne­mohla stát něčím víc – ma­já­kem na os­t­rově Faru, který by uka­zo­val lid­stvu cestu. Tech­no­lo­gie už z prin­cipu nikdy ne­mohla pře­ko­nat lid­stvo v mo­rálce. To pa­t­řilo mezi jeden z důvodů, proč se na ni lai­kové dívali jako na něco po­de­zře­lého a po­chyb­ného a ne­dů­vě­ry­hod­ného nebo naopak jako na zázrak, který nás všechny musí spasit. Ve sku­teč­nosti si však skrz zr­ca­dlo pro­hlí­želi sebe samé, vlastní strach, po­chyby a naděje.

A my pořád snili, že se to jednou změní, dlouhé roky jsme spřá­dali pa­vu­činy snů o TOM. Nikdo z nás ne­do­ká­zal říct, co TO je, ale cítili jsme dobře známý ne­u­cho­pi­telný pocit změny, vidinu činu, změny kurzu, naděje. Jednou se mi TO zje­vilo ve snu, ale do rána jsem všechno za­po­mněl.

V zorném poli se mihl chlap, který s kul­há­ním divoce pře­chá­zel před hlouč­kem po­slu­chačů, každou chvíli se opíral o ně­kte­rého z nich a nahlas de­kla­mo­val: „V jakým světě to vlastně žijeme? Ve světě uměle při­ži­vo­va­ného stra­chu. Co se na vás sype z médií? Strach. Jenom strach. Strach je cenná ko­mo­dita, která dokáže ovliv­ňo­vat lidi. Když se ne­ne­cháme zahnat stra­chem do kouta, můžeme být svo­bod­nější.“ Aniž bychom to věděli, toho dne jsme poprvé po­tkali Re­ve­renda, když se jako dy­na­mit, jako elek­trická bouře, jako ne­za­sta­vi­telný Ikarus na raketě, snažil vy­kři­čet slova svých kázání dřív, než umře. Ne­vě­no­vali jsme mu po­zor­nost, minuli jsme dav lidí s transpa­renty „Je­li­man na hrad!“ a „Mlas­kač a pravda, zví­tězí na lží a ne­na­vis­tí­pyčo!“82 a po­kra­čo­vali jsme dál.

Běželi jsme rychle, ale přesto lehce jako vítr a sotva se do­tý­kali země. Pohyb nám ne­dě­lal se­be­menší potíže, ne teď, ne jindy.


Mohla za to Ruby, která od­jak­živa mi­lo­vala pohyb a nějaký pud ji táhl na stře­chy domů a nutil ji šplhat výš a výš jenom proto, aby zjis­tila jestli se nedá dostat ještě o kousek blíž k nebi. Když potom na in­ter­netu (za­jí­mavé je, že naše ge­ne­race má ne­o­me­zený pří­stup k in­for­ma­cím a vět­šinu věcí se do­zví­dáme právě ze sítě i když dů­le­žité je uto­pené v moři ba­na­lity) poprvé uvi­děla videa spor­tovní ak­ti­vity l'art du dé­pla­ce­ment taky zvané par­kour, o které však mlu­vila vý­hradně jako o P., a zjis­tila, že je to možné, už ne­mohla kráčet jinou cestou. Zpo­čátku chtěla vstře­bat co nej­více in­for­mací, nasát fi­lo­so­fii P. a dva dny seděla u po­čí­tače, ne­jedla, nepila, ne­ko­mu­ni­ko­vala. Dobře věděla, že zá­kladní kámen všeho sna­žení je fi­lo­so­fie a když člověk ne­po­chopí fun­da­men­tální pravdy a mo­ti­vace a nezná od­po­věď na otázku proč?, nikdy nemůže uspět, ať už je úspěch de­fi­no­ván jak­koli. Potom, když se s v po­lo­vině noci rudýma očima od­le­pila od mo­ni­toru, stala se mágem za­svě­ce­ným do pra­sta­rých umění.

„Teď to dává smysl. Všechno, co jsem pře­četla, byly sračky, na kte­rých ne­zá­leží.“ Do­sáhla mnohem hlub­šího po­znání, něž se na první pohled mohlo zdát. „Vět­šina těch lidí jsou ome­zenci bez fan­ta­zie, kteří se ohá­nějí prázd­nou ré­to­ri­kou, opa­kují teorii, která se vymkla kon­t­role, ne­do­ká­žou si vy­tvo­řit vlastní názor a za­řa­zení se do téhle sku­piny jim po­svě­tilo jejich pravdu a všichni se mezi řádky po­va­žují za ně­ja­kým způ­so­bem vy­čle­něné ze spo­leč­nosti, kterou dělí na nás a na 117 . Uni­kají jim myš­lenky za­kla­da­telů. Mezi tuhle se­branku by chtěl patřit, jenom ten, kdo chce patřit aspoň někam,“ vy­svět­lo­vala, co na­lezla. „Nikdo z nich ne­mlu­vil o lásce, každý zdů­raz­ňo­val ná­roč­nost a všechno čím prošel a po­tajmu si tak honil vlastní ego. Nikdo neřekl, že na tom ne­zá­leží, že každá cesta je plus-mínus stejně va­lidní, že záleží jenom na po­stoji člo­věka, že nemusí plnit žádné ira­ci­o­nální normy, že záleží jenom na lásce. Já miluju beton a u toho zů­stanu.“

Ruby vždycky tíhla k só­lo­vému sportu, ale potom, co po­znala P., její ší­len­ství do­sáhlo další úrovně a s se­be­vra­žed­ným úsilím na sobě začala pra­co­vat, mnohem víc než dřív cvi­čila, běhala a po­si­lo­vala. Hodiny a hodiny až do úmoru. „To je jedna z těch věcí, kterou jsem do­o­pravdy chtěla dělat, to co ze mě vy­vě­ralo, ale všichni kolem se tvá­řili, že se to na holku ne­sluší, že to není správné, že to není nor­mální.“ Pro­střed­níč­kem jim po­slala vzdušné pozdravy.

Ná­sle­du­jící noc vy­ra­zila ven sama změřit síly se su­ro­vým be­to­nem a když se po ro­ze­dnění vrá­tila s mod­ři­nami na celém těle, zářila. Pomalu se měnila v jiného člo­věka, ne­stala se zne­na­dání lepší by­tostí, ne­za­čala náhle mi­lo­vat lidi – byla stále ne­ko­nečně bez­o­hledná, ale aspoň po­znala aspoň kus sebe samé.

„Nemá smysl se dívat na ostatní, brát ohledy nebo ko­pí­ro­vat. Učení není za­lo­ženo na ko­pí­ro­vání, ale na pře­mýš­lení. Nemusí se z tebe stát zenový mistr jenom proto, že ně­kteří berou sílu z du­ševní rov­no­váhy a vy­rov­na­nosti. Můžeš na to jít úplně jinak a čerpat sílu přímo z čer­ného srdce ší­len­ství.“

S tím jsem musel sou­hla­sit. Po­u­žila na nás kom­bi­naci ar­gu­mentů a hejtu – těžký kalibr, kte­rému jsme ne­mohli odolat a do týdne jsme pluli na stejné lodi.

A právě to nám teď po­má­halo se­be­jistě a ele­gantně pro­plou­vat oheb­ným pro­sto­rem mra­mo­rově bílého města ře­za­ného ostrým svět­lem západu. Letěli jsme dál, ulice se míhaly kolem. Zá­bradlí a zdi jsme pře­ko­ná­vali bez námahy. Schody, dveře, konec. Jsme doma.

„A co teď?“

„Teď je čas, abychom vy­mys­leli plán.“

Doma jsem zkon­t­ro­lo­val in­ter­nety. 4chan byl toho dne ob­zvláště ne­klidný.

„A co server?“ zeptal se Peo, který se snažil v led­nici najít jídlo, které by ne­pa­ma­to­valo dobu le­do­vou.

Nikoho z nás ne­na­padlo se po­dí­vat, co se vlastně s tím stro­jem stalo a proč se od­ml­čel. Na­star­to­val jsem ho, naběhl, všechno vy­pa­dalo v po­řádku.

„Tady něco ne­hraje,“ řekl jsem, ale neměl jsem čas ani chuť pro­hle­dá­vat logy119 . Ruce se mi třásly touhou po ně­ja­kém mra­zi­vém skle a ka­pal­ném ohni, který by do­ká­zal vy­pl­nit a vy­desin­fi­ko­vat prázd­notu všed­ních dní. V té době jsem ještě ne­vě­děl, že se někdo díval a do­ko­nale po sobě za­hla­dil stopy.

Peo našel misku třešní a pomalu, vy­zý­vavě, jednu po druhé je jedl. Pak vzal jednu stopku a ja­zy­kem na ní uvázal uzel.

„Ty si o to říkáš!“

Peo se jen zasmál a pak se zeptal: „Tak kam pů­jdeme, skalde?“

„Nevím přesně,“ od­po­vě­děl jsem. „Ne­sná­ším ty děsně nóbl kluby, kde si musíš za­re­zer­vo­vat místo ně­ko­lik ge­ne­rací do­předu, abys měl vůbec ně­ja­kou šanci se tam dostat. Radši bych za­ú­to­čil na nějaké ži­velné místo, kam jsou lidi za­ne­seni s pří­li­vem a od­ná­šeni od­li­vem, la­vi­nou nebo po­li­cejní razií, kde tepe život a dají se potkat za­jí­maví lidé a pan­teon po­di­vínů, ale zá­ro­veň jsou tam tiché kouty, kde se dá nor­málně mluvit.“

„Fajn, v tom pří­padě pů­jdeme ulicí a vle­zeme do prv­ního pod­niku, ze kte­rého se ozve střelba. Krysy jsou na bonus.“ Peo stál u zr­ca­dla v kou­pelně, kde ve vaně pořád ležel ten mrtvý Ja­po­nec. Měl už něco málo vypito a tak se ne­motorně hrabal ve skříňce a snažil se najít hřeben. „Hele po­dí­vej.“ Rubina oční linka. „Mám?“ zubil se měkkým úsmě­vem.124

„Pro mě za mě.“ Peo byl v takové náladě, že kdy­bych mu řekl, aby vy­sko­čil z okna, udělal by to, pak by se vrátil a vy­sko­čil by znovu.

„A tady je další. Ale pak bych vy­pa­dal tak trochu jako emo a tak trochu jako buzna.“

„Žádná změna.“ Pře­kva­pilo mě, jak rychle a ob­ratně se začal líčit. Všechno mi na­jed­nou nějak po­divně při­po­mí­nalo Dávné Časy a jednu za­pad­lou piz­ze­rii s cih­lo­vými kle­nu­tými stropy – tu dobu, kdy jsme byli na cestě, na útěku, v exilu, v po­řad­níku na­ne­be­vzetí. Ne­schopni žít jsme čekali, až umřeme a hnali jsme se z jed­noho konce světa na druhý v do­mnění, že bude lepší a při tom nás pro­ná­sle­do­valy Stíny a ozvěny mi­nu­losti a mě pálily žíly, když jsem od­po­čí­tá­val západy slunce a měl jsem v krku sucho a dělalo se mi zle. Ale to všechno se stalo v dávném roce dva tisíce sedm, v ná­no­sech fo­si­li­zo­vané prehis­to­rie. Z před­stavy času a jeho ne­ná­vrat­nosti se mi vždycky točila hlava a do­stá­val jsem závrať. Teď, stejně jako kdy­koli jindy, kdy jsem na něj po­mys­lel, třeba v tom oka­mžiku, kdy jsem padal do ledové řeky, do náručí Me­cha­nické víly, mi v hlavě re­zo­no­val ne­ko­nečný strach. Chtěl bych si vyřvat plíce, chtěl bych si vyřvat mozek, kdyby to mohlo za­sta­vit ne­ú­prosné tikání gi­lo­tiny času, která koncem toho roku málem zabila Pea, vy­sá­vala z něj život, chtěla stále víc a začala si žádat lidské oběti. Nikdy jsme ne­mohli do­o­pravdy utéct.

„Hotovo,“ vy­křikl Peo a zubil se.

„Co jsi to se sebou sakra udělal?“

„Líbí?“

„To si piš. Kdyby jsme neměli nic v plánu, věděl bych o nějaké al­ter­na­tivě.“ Strčil jsem do něj a po­va­lil ho do židle. Když jsem čekal a pře­mýš­lel a topil se ve vzpo­mín­kách, dal jsem si taky skle­ničku gin\toniku. „Ještě tomu chybí vo­dítko, re­vol­ver a trocha rtěnky.“

„To ale není vůbec…“ ne­do­řekl.

„To tedy je, ka­ma­ráde. Zase to scho­vej.“ Peo v ruce držel re­vol­ver a míst­ností právě zněla slova „Tell us what is right, tell us what is true“ z jedné skladby od Ma­y­be­shewill.125

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz