Terminalita #8 - Gilotina času

Utíkali jsme.

Byl to průlet nízko nad zemí, tanec na hranách betonových monolitů, kdy jsme letíc v těsném závěsu sledovali okolní dění, hmyzí tance lidí, mechanické návyky běžného života, zbytečný pohyb tam a zase zpátky. Všechno jsme to viděli, ale svět byl tam, za zrcadlem a nedalo se s tím nic dělat. Svět a všechen jeho ruch a shon a neuchopitelná skvělost, která mě párala a rvala na kusy, byl tam venku, za bariérou úzkosti, za hradbou tisíce úsvitů a západů slunce, kdy jsem chtěl, aby se něco stalo, abych žil, ale místo toho jsem seděl ve virtuální jámě a marnil čas. Čím jsem byl starší, tím víc mě to spalovalo.

Samozřejmě technika nás nikdy nezradila. Sama o sobě nebyla ani zlá ani hodná, byla podobna svým tvůrcům, kteří do ní promítli kus své duše a morálky. To byl hlavní a neřešitelný problém. Technologie byla vždycky pouhým obrazem své doby, nikdy se nemohla stát něčím víc – majákem na ostrově Faru, který by ukazoval lidstvu cestu. Technologie už z principu nikdy nemohla překonat lidstvo v morálce. To patřilo mezi jeden z důvodů, proč se na ni laikové dívali jako na něco podezřelého a pochybného a nedůvěryhodného nebo naopak jako na zázrak, který nás všechny musí spasit. Ve skutečnosti si však skrz zrcadlo prohlíželi sebe samé, vlastní strach, pochyby a naděje.

A my pořád snili, že se to jednou změní, dlouhé roky jsme spřádali pavučiny snů o TOM. Nikdo z nás nedokázal říct, co TO je, ale cítili jsme dobře známý neuchopitelný pocit změny, vidinu činu, změny kurzu, naděje. Jednou se mi TO zjevilo ve snu, ale do rána jsem všechno zapomněl.

V zorném poli se mihl chlap, který s kulháním divoce přecházel před hloučkem posluchačů, každou chvíli se opíral o některého z nich a nahlas deklamoval: „V jakým světě to vlastně žijeme? Ve světě uměle přiživovaného strachu. Co se na vás sype z médií? Strach. Jenom strach. Strach je cenná komodita, která dokáže ovlivňovat lidi. Když se nenecháme zahnat strachem do kouta, můžeme být svobodnější.“ Aniž bychom to věděli, toho dne jsme poprvé potkali Reverenda, když se jako dynamit, jako elektrická bouře, jako nezastavitelný Ikarus na raketě, snažil vykřičet slova svých kázání dřív, než umře. Nevěnovali jsme mu pozornost, minuli jsme dav lidí s transparenty „Jeliman na hrad!“ a „Mlaskač a pravda, zvítězí na lží a nenavistípyčo!“⁸² a pokračovali jsme dál.

Běželi jsme rychle, ale přesto lehce jako vítr a sotva se dotýkali země. Pohyb nám nedělal sebemenší potíže, ne teď, ne jindy.

Mohla za to Ruby, která odjakživa milovala pohyb a nějaký pud ji táhl na střechy domů a nutil ji šplhat výš a výš jenom proto, aby zjistila jestli se nedá dostat ještě o kousek blíž k nebi. Když potom na internetu (zajímavé je, že naše generace má neomezený přístup k informacím a většinu věcí se dozvídáme právě ze sítě i když důležité je utopené v moři banality) poprvé uviděla videa sportovní aktivity l'art du déplacement taky zvané parkour, o které však mluvila výhradně jako o P., a zjistila, že je to možné, už nemohla kráčet jinou cestou. Zpočátku chtěla vstřebat co nejvíce informací, nasát filosofii P. a dva dny seděla u počítače, nejedla, nepila, nekomunikovala. Dobře věděla, že základní kámen všeho snažení je filosofie a když člověk nepochopí fundamentální pravdy a motivace a nezná odpověď na otázku proč?, nikdy nemůže uspět, ať už je úspěch definován jakkoli. Potom, když se s v polovině noci rudýma očima odlepila od monitoru, stala se mágem zasvěceným do prastarých umění.

„Teď to dává smysl. Všechno, co jsem přečetla, byly sračky, na kterých nezáleží.“ Dosáhla mnohem hlubšího poznání, něž se na první pohled mohlo zdát. „Většina těch lidí jsou omezenci bez fantazie, kteří se ohánějí prázdnou rétorikou, opakují teorii, která se vymkla kontrole, nedokážou si vytvořit vlastní názor a zařazení se do téhle skupiny jim posvětilo jejich pravdu a všichni se mezi řádky považují za nějakým způsobem vyčleněné ze společnosti, kterou dělí na nás a na ně¹¹⁷ . Unikají jim myšlenky zakladatelů. Mezi tuhle sebranku by chtěl patřit, jenom ten, kdo chce patřit aspoň někam,“ vysvětlovala, co nalezla. „Nikdo z nich nemluvil o lásce, každý zdůrazňoval náročnost a všechno čím prošel a potajmu si tak honil vlastní ego. Nikdo neřekl, že na tom nezáleží, že každá cesta je plus-mínus stejně validní, že záleží jenom na postoji člověka, že nemusí plnit žádné iracionální normy, že záleží jenom na lásce. Já miluju beton a u toho zůstanu.“

Ruby vždycky tíhla k sólovému sportu, ale potom, co poznala P., její šílenství dosáhlo další úrovně a s sebevražedným úsilím na sobě začala pracovat, mnohem víc než dřív cvičila, běhala a posilovala. Hodiny a hodiny až do úmoru. „To je jedna z těch věcí, kterou jsem doopravdy chtěla dělat, to co ze mě vyvěralo, ale všichni kolem se tvářili, že se to na holku nesluší, že to není správné, že to není normální.“ Prostředníčkem jim poslala vzdušné pozdravy.

Následující noc vyrazila ven sama změřit síly se surovým betonem a když se po rozednění vrátila s modřinami na celém těle, zářila. Pomalu se měnila v jiného člověka, nestala se znenadání lepší bytostí, nezačala náhle milovat lidi – byla stále nekonečně bezohledná, ale aspoň poznala aspoň kus sebe samé.

„Nemá smysl se dívat na ostatní, brát ohledy nebo kopírovat. Učení není založeno na kopírování, ale na přemýšlení. Nemusí se z tebe stát zenový mistr jenom proto, že někteří berou sílu z duševní rovnováhy a vyrovnanosti. Můžeš na to jít úplně jinak a čerpat sílu přímo z černého srdce šílenství.“

S tím jsem musel souhlasit. Použila na nás kombinaci argumentů a hejtu – těžký kalibr, kterému jsme nemohli odolat a do týdne jsme pluli na stejné lodi.

A právě to nám teď pomáhalo sebejistě a elegantně proplouvat ohebným prostorem mramorově bílého města řezaného ostrým světlem západu. Letěli jsme dál, ulice se míhaly kolem. Zábradlí a zdi jsme překonávali bez námahy. Schody, dveře, konec. Jsme doma.

„A co teď?“

„Teď je čas, abychom vymysleli plán.“

Doma jsem zkontroloval internety. 4chan byl toho dne obzvláště neklidný.

„A co server?“ zeptal se Peo, který se snažil v lednici najít jídlo, které by nepamatovalo dobu ledovou.

Nikoho z nás nenapadlo se podívat, co se vlastně s tím strojem stalo a proč se odmlčel. Nastartoval jsem ho, naběhl, všechno vypadalo v pořádku.

„Tady něco nehraje,“ řekl jsem, ale neměl jsem čas ani chuť prohledávat logy¹¹⁹ . Ruce se mi třásly touhou po nějakém mrazivém skle a kapalném ohni, který by dokázal vyplnit a vydesinfikovat prázdnotu všedních dní. V té době jsem ještě nevěděl, že se někdo díval a dokonale po sobě zahladil stopy.

Peo našel misku třešní a pomalu, vyzývavě, jednu po druhé je jedl. Pak vzal jednu stopku a jazykem na ní uvázal uzel.

„Ty si o to říkáš!“

Peo se jen zasmál a pak se zeptal: „Tak kam půjdeme, skalde?“

„Nevím přesně,“ odpověděl jsem. „Nesnáším ty děsně nóbl kluby, kde si musíš zarezervovat místo několik generací dopředu, abys měl vůbec nějakou šanci se tam dostat. Radši bych zaútočil na nějaké živelné místo, kam jsou lidi zaneseni s přílivem a odnášeni odlivem, lavinou nebo policejní razií, kde tepe život a dají se potkat zajímaví lidé a panteon podivínů, ale zároveň jsou tam tiché kouty, kde se dá normálně mluvit.“

„Fajn, v tom případě půjdeme ulicí a vlezeme do prvního podniku, ze kterého se ozve střelba. Krysy jsou na bonus.“ Peo stál u zrcadla v koupelně, kde ve vaně pořád ležel ten mrtvý Japonec. Měl už něco málo vypito a tak se nemotorně hrabal ve skříňce a snažil se najít hřeben. „Hele podívej.“ Rubina oční linka. „Mám?“ zubil se měkkým úsměvem.¹²⁴

„Pro mě za mě.“ Peo byl v takové náladě, že kdybych mu řekl, aby vyskočil z okna, udělal by to, pak by se vrátil a vyskočil by znovu.

„A tady je další. Ale pak bych vypadal tak trochu jako emo a tak trochu jako buzna.“

„Žádná změna.“ Překvapilo mě, jak rychle a obratně se začal líčit. Všechno mi najednou nějak podivně připomínalo Dávné Časy a jednu zapadlou pizzerii s cihlovými klenutými stropy – tu dobu, kdy jsme byli na cestě, na útěku, v exilu, v pořadníku nanebevzetí. Neschopni žít jsme čekali, až umřeme a hnali jsme se z jednoho konce světa na druhý v domnění, že bude lepší a při tom nás pronásledovaly Stíny a ozvěny minulosti a mě pálily žíly, když jsem odpočítával západy slunce a měl jsem v krku sucho a dělalo se mi zle. Ale to všechno se stalo v dávném roce dva tisíce sedm, v nánosech fosilizované prehistorie. Z představy času a jeho nenávratnosti se mi vždycky točila hlava a dostával jsem závrať. Teď, stejně jako kdykoli jindy, kdy jsem na něj pomyslel, třeba v tom okamžiku, kdy jsem padal do ledové řeky, do náručí Mechanické víly, mi v hlavě rezonoval nekonečný strach. Chtěl bych si vyřvat plíce, chtěl bych si vyřvat mozek, kdyby to mohlo zastavit neúprosné tikání gilotiny času, která koncem toho roku málem zabila Pea, vysávala z něj život, chtěla stále víc a začala si žádat lidské oběti. Nikdy jsme nemohli doopravdy utéct.

„Hotovo,“ vykřikl Peo a zubil se.

„Co jsi to se sebou sakra udělal?“

„Líbí?“

„To si piš. Kdyby jsme neměli nic v plánu, věděl bych o nějaké alternativě.“ Strčil jsem do něj a povalil ho do židle. Když jsem čekal a přemýšlel a topil se ve vzpomínkách, dal jsem si taky skleničku gin\toniku. „Ještě tomu chybí vodítko, revolver a trocha rtěnky.“

„To ale není vůbec…“ nedořekl.

„To tedy je, kamaráde. Zase to schovej.“ Peo v ruce držel revolver a místností právě zněla slova „Tell us what is right, tell us what is true“ z jedné skladby od Maybeshewill.¹²⁵