k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Terminalita #7 - Doktor Browback

7. 2. 2015 — k47 (♪)
CC by-nc-nd (via)

„Je to možné,“ řekl o něco poz­ději do te­le­fonu doktor Browback. „Už jsem se s tím setkal. Kolik jí je?“

Řekl jsem mu to.

„Cože. Tak mladá? Tohle se mohlo pro­je­vit nejdřív po čty­ři­cítce. Ale spíš ještě mnohem poz­ději.“

Zeptal jsem se, co na­vr­huje.

„Tohle je úplně jiná si­tu­ace,“ od­po­ví­dal na­jed­nou vzru­šeně doktor a úplně jsem ho viděl, jak chodí do­ko­lečka a oku­suje špičku svojí dýmky. „Musíme něco udělat, za těchto okol­ností je čas velice drahý. Za­vo­lám tam. Za­vo­lám jim a řeknu ať s sebou pohnou.“ Za­vě­sil a ani se ne­roz­lou­čil, což mohlo zna­me­nat jenom to, že dok­tůrek je zase v ráži a ko­nečně se pro­bral z apatie.

Browback dříve stu­do­val de­ge­ne­ra­tivní one­moc­nění mozku a pů­so­bení drog a jiných látek na ner­vo­vou sou­stavu, ale svůj výzkum za­mě­řil až příliš prak­ticky a léta po­cti­vého bádání a testů na vlast­ním vědomí na něj v po­sled­ních letech měli ne­blahé ná­sledky. Ztra­til zájem. Pře­stal vě­no­vat po­zor­nost svojí práci a do ničeho neměl chuť.

Už od ne­pa­měti se dok­tůrek znal s Pe­o­vými rodiči, ale k nám dvěma a hlavně tedy ke mně, se začal mít až po tom výletu do Švéd­ska. Měl mám tam dělat garde, ale už dvě hodiny po pří­jezdu se na­ma­zal a za těch čtr­náct skan­di­náv­ských dní, které si nechal pro­pla­tit přes lé­kař­skou komoru, nikdy úplně ne­vy­stříz­li­věl. Sám jsem si tehdy s ním dal taky pár skle­ni­ček na kuráž, ale ne­vy­pil jsem ani zlomek toho, co do sebe na­lá­mal Browback. Nalil mi irskou whisky, která chut­nala jako oheň, chut­nala jako zlato 4 a při­ťukli jsme zdo­be­ným masiv­ním sklem.

Dělal jsem to ale jenom kvůli umění. Když jsem byl na mol, když jsem plaval v ka­ra­me­lo­vých vrou­cích měl­či­nách, hnaly se ke mně fan­tas­tické nápady a chtěl jsem psát. Po­vo­lily kře­čové svaly a padly veš­keré ba­ri­éry a já vy­na­lé­zal nová a dosud ne­po­znaná slova z křiš­ťálu – li­te­rár­ních po­kladů naší doby, které bych nej­radši hned vzá­pětí po­hřbil do vlhké hlíny nebo ce­mentu a lžící si z mozku vy­dla­bal vzpo­mínky na všechno, co by jenom vzdá­leně při­po­mí­nalo ta slova, věty nebo verše psané ne­pře­ru­šo­va­nou linkou s rytmem sr­deč­ního tepu. Paměť byla vším.

„Paměť nás de­fi­nuje, utváří nás. Nejsme nic víc než štos sta­rých fo­to­gra­fií a na zá­kladě toho, co na nich vidíme, plá­nu­jeme bu­douc­nost. Když tyhle staré fotky shoří nebo jsou na­hra­zeny jinými, pře­stá­váme exis­to­vat. Už to nejsme my,“ říkal Re­ve­rend o ně­ko­lik let poz­ději, kdy ze skan­di­náv­ských rán zů­staly jen mlhavé vzpo­mínky, a já s ním musel sou­hla­sit. Vždycky mi iden­tita a hra­nice lid­ství při­pa­daly ne­pří­jemně křehké – jako listí, které může být kdy­koli rozfou­káno pod­zim­ním větrem.

V době švéd­ské vý­pravy jsem ještě po­cho­pi­telně ne­vě­děl, že se přesně tohle při­hodí Ruby, že se mi­nu­lost stane pro­rez­lým ropným tan­ke­rem, který pomalu klesá do ark­tic­kých vod a právě ta ledová břečka mě opět pro­bu­dila do života. Ale to všechno se stalo už dávno, v době, kdy jsme se s Ruby ještě ne­znali.


„Víš, že den před tím, než odešla, si Ruby kou­pila ná­hr­del­ník do kte­rého byl vsa­zený ori­gi­nální SID čip – 6581 R1?“ 64 pro­ho­dil jsem po te­le­fo­nátu, aby řeč ne­stála.

„Taky se mi tou nád­he­rou chlu­bila. Kdyby byl ten SID pravý a fun­go­val, pak by to bylo teprve něco.“ Čip 6581 R1 byl tech­nický klenot ne­vy­čís­li­telné hod­noty, mnohem dražší než ryzí zlato, pro­to­typ brouka, který poz­ději vy­tvá­řel zvuk na le­gen­dár­ním po­čí­tači Com­mo­dore 64.

Já jsem v ten samý čas začal nosit šátek – jednak proto, že jsem se mi­nu­lou noc kapku na­chla­dil a pak to taky byla ne­ná­padná zbraň, které se hodila k zá­keř­nému škr­cení. O její efek­ti­vitě jsem se o něco poz­ději pře­svěd­čil na vlastní oči.

Ale na tom ne­zá­le­želo. Nevím proč, ale nemohl jsem pře­stat myslet na ten ra­ritní kus kře­míku z roku 1982, kte­rých bylo vy­ro­beno jen pa­de­sát nebo sto kusů.

„Pře­staň snít, musíme do školy,“ pro­mlu­vil na mě Peo a rukou ukázal ze dveří. Museli jsme si to od­po­ledne ve škole od­se­dět dvě zby­tečné hodiny. Byly to ty před­měty, které během zápisu vy­pa­dají za­jí­mavě, ale v praxi se zvrh­nou ve straš­li­vou nudu. Tohle byl ještě horší případ, kdy látka byla zá­ro­veň za­jí­mavá i k uzou­fání nudná. Na cvi­če­ních mě to chví­lemi mo­ti­vo­valo a říkal jsem si, co všechno bych mohl udělat, ale jakmile jsem zmizel z učebny, nálada se pro­padla na bod mrazu a já se nikdy k ničemu ne­do­ko­pal.

Utí­kali jsme na metro a pak se tou pod­zemní Archou, kde byl od kaž­dého druhu lidí jeden pár, hnali na místo D. a pak nám zbý­valo vy­běh­nout po scho­dech do vrch­ních pater, kde síd­lily bi­zarní ka­tedry s gro­tesk­ními in­te­ri­éry zbu­do­va­nými z ky­klop­ských ka­men­ných bloků podle prin­cipů ne­e­u­kli­dov­ské ge­o­me­t­rie 65 a jmény, která se nedala vy­slo­vit naší řečí.

Cestou nahoru jsme viděli jeden pár – vratký kluk s mořem krás­ných lesk­lých vlasů a viet­nam­ská dívka – oba li­nu­xoví hac­keři, seděli nad jedním no­te­boo­kem a de­bu­go­vali pa­mě­ťový alo­ká­tor Slab.

„Po­dí­vej na ně. Není to pěkný?“

„Ne.“ Při­mhou­řil oči Peo. „Chyby v jejich kódu jdou vidět až odsud.“ Běželi jsme dál.

Jako ohnivé me­te­o­rity jsme se při­ří­tili do Ne­přá­tel­ské Zóny a sna­žili se ne­vy­vo­lat roz­ruch, ale to šlo jenom velice ztěžka. Stála tam par­tička mo­dýlků, vmí­sili jsme se do davu a sa­bo­to­vali jejich dis­kuzi.

„Po­dí­vej, to je jeden z nás,“ na­to­čil jsem se k jed­nomu z nich.

„Co?“ ze­ptala se gorila.

„Je z lep­šího světa. Však víš – STM.“

„No a? Prostě ho znáš.“

„Ne, ne, ka­ma­ráde. Tajný pozdrav.“

„Co?“ ze­ptala se znovu ta gorila tupým hlasem, který mě už za­čí­nal kapku drásat.

„Všichni z našeho světa znají tajný pozdrav, gesto, signál kte­rého si ne­mů­žeš všim­nout, pokud ho neznáš. Podle toho se po­známe. Taky se oslo­vu­jeme bratře nebo sestro, pro­tože jsme jedna rodina, uza­vřená elitní spo­leč­nost, která si buduje svůj lepší svět jenom pro zvané. A vy, gorily, po­cho­pi­telně nejste zváni.“ Ne­dá­valo to smysl.

Dneska jsem tady ne­chtěl být. Peo měl na tváři opi­lecký úsměv, byl straš­livě uvol­něný a oči­vidně si užíval každý svůj pohyb, chtělo se mu spát a měl tušení, že dneska někoho po­tkáme.

„Sa­mo­zřejmě že někoho po­tkáme, ad­mi­rále Akbare. Tady ne­mů­žeš udělat krok, aniž bys na někoho ne­na­ra­zil.“

Ale to jsem pro­hlá­sil, až když jsme se trans­por­to­vali do místa K., kde jsme seděli v jedné z tisíce po­čí­ta­čo­vých učeben ukry­tých v bi­zar­ních skle­pe­ních pod školou a do ko­men­tářů zdro­jo­vého kódu psali ne­u­vě­ři­telné pří­běhy jako vy­stři­žené z ha­lu­ci­nací Hun­tera S. Thomp­sona i křehké verše de­li­kát­ních haiku.

„A co vy, pánové?“ zeptal se cvi­čící.

„Ani já ani tady můj jed­no­va­ječný bratr z dru­hého kolena po­ža­do­vaný úkol nemáme, ale, než nás str­číte do gi­lo­tiny, si aspoň po­slech­něte náš příběh.“

Začal jsem dok­to­ran­dovi, ze kte­rého ne­do­sta­tek nad­šení pro jeho práci do­slova tryskal, z patra vy­prá­vět bi­zarní a zcela smyš­lené his­torky ná­hod­ných udá­lostí, které vedly k tomu proč nemáme, co jsme mít měli. Ně­ko­lik lo­gic­kých děr v ději jsem zakryl zá­lož­ním plánem o smrti ba­bičky. V po­dob­ných his­tor­kách a vý­mluvách a úhyb­ných ma­né­vrech jsem na smrt poslal už celé legie ba­bi­ček, tetek a pra­sestře­nic, ale na­štěstí si ty moje blá­boly nikdo ne­pa­ma­to­val.

„Je mi líto, co se vám stalo“ řekl dok­to­rand a zněl jen o trochu méně znuděně, „ale body ne­do­sta­nete.“

„To mi bylo jasné od za­čátku, jen jsem to chtěl někomu říct.“

Hned, co odešel kon­t­ro­lo­vat práci jiných stu­dentů, kteří ne­tr­pěli pro­kras­ti­nací tak straš­livě jako my, jsem se na­klo­nil k Peovi a pro­ho­dil: „Kdo říkal, že jsem stříz­livý?“

Zvedl hlavu a řekl: „To zní jako plán.“

Nebyl jsem proti.

Hodina skon­čila a zdr­hali jsme jako o život.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz