povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

7. 2. 2015

Terminalita #7 - Doktor Browback

       
CC by-nc-nd (zdroj)

"Je to možné," řekl o něco později do telefonu doktor Browback. "Už jsem se s tím setkal. Kolik jí je?"

Řekl jsem mu to.

"Cože. Tak mladá? Tohle se mohlo projevit nejdřív po čtyřicítce. Ale spíš ještě mnohem později."

Zeptal jsem se, co navrhuje.

"Tohle je úplně jiná situace," odpovídal najednou vzrušeně doktor a úplně jsem ho viděl, jak chodí dokolečka a okusuje špičku svojí dýmky. "Musíme něco udělat, za těchto okolností je čas velice drahý. Zavolám tam. Zavolám jim a řeknu ať s sebou pohnou." Zavěsil a ani se nerozloučil, což mohlo znamenat jenom to, že doktůrek je zase v ráži a konečně se probral z apatie.

Browback dříve studoval degenerativní onemocnění mozku a působení drog a jiných látek na nervovou soustavu, ale svůj výzkum zaměřil až příliš prakticky a léta poctivého bádání a testů na vlastním vědomí na něj v posledních letech měli neblahé následky. Ztratil zájem. Přestal věnovat pozornost svojí práci a do ničeho neměl chuť.

Už od nepaměti se doktůrek znal s Peovými rodiči, ale k nám dvěma a hlavně tedy ke mě, se začal mít až po tom výletu do Švédska. Měl mám tam dělat garde, ale už dvě hodiny po příjezdu se namazal a za těch čtrnáct skandinávských dní, které si nechal proplatit přes lékařskou komoru, nikdy úplně nevystřízlivěl. Sám jsem si tehdy s ním dal taky pár skleniček na kuráž, ale nevypil jsem ani zlomek toho, co do sebe nalámal Browback. Nalil mi irskou whisky, která chutnala jako oheň, chutnala jako zlato [[4]] a přiťukli jsme zdobeným masivním sklem.

Dělal jsem to ale jenom kvůli umění. Když jsem byl na mol, když jsem plaval v karamelových vroucích mělčinách, hnaly se ke mě fantastické nápady a chtěl jsem psát. Povolily křečové svaly a padly veškeré bariéry a já vynalézal nová a dosud nepoznaná slova z křišťálu - literárních pokladů naší doby, které bych nejradši hned vzápětí pohřbil do vlhké hlíny nebo cementu a lžící si z mozku vydlabal vzpomínky na všechno, co by jenom vzdáleně připomínalo ta slova, věty nebo verše psané nepřerušovanou linkou s rytmem srdečního tepu. Paměť byla vším.

"Paměť nás definuje, utváří nás. Nejsme nic víc než štos starých fotografií a na základě toho, co na nich vidíme, plánujeme budoucnost. Když tyhle staré fotky shoří nebo jsou nahrazeny jinými, přestáváme existovat. Už to nejsme my," říkal Reverend o několik let později, kdy ze skandinávských rán zůstaly jen mlhavé vzpomínky, a já s ním musel souhlasit. Vždycky mi identita a hranice lidství připadaly nepříjemně křehké - jako listí, které může být kdykoli rozfoukáno podzimním větrem.

V době švédské výpravy jsem ještě pochopitelně nevěděl, že se přesně tohle přihodí Ruby, že se minulost stane prorezlým ropným tankerem, který pomalu klesá do arktických vod a právě ta ledová břečka mě opět probudila do života. Ale to všechno se stalo už dávno, v době, kdy jsme se s Ruby ještě neznali.


"Víš, že den před tím, než odešla, si Ruby koupila náhrdelník do kterého byl vsazený originální SID čip - 6581 R1?" [[64]] prohodil jsem po telefonátu, aby řeč nestála.

"Taky se mi tou nádherou chlubila. Kdyby byl ten SID pravý a fungoval, pak by to bylo teprve něco." Čip 6581 R1 byl technický klenot nevyčíslitelné hodnoty, mnohem dražší než ryzí zlato, prototyp brouka, který později vytvářel zvuk na legendárním počítači Commodore 64.

Já jsem v ten samý čas začal nosit šátek - jednak proto, že jsem se minulou noc kapku nachladil a pak to taky byla nenápadná zbraň, které se hodila k zákeřnému škrcení. O její efektivitě jsem se o něco později přesvědčil na vlastní oči.

Ale na tom nezáleželo. Nevím proč, ale nemohl jsem přestat myslet na ten raritní kus křemíku z roku 1982, kterých bylo vyrobeno jen padesát nebo sto kusů.

"Přestaň snít, musíme do školy," promluvil na mě Peo a rukou ukázal ze dveří. Museli jsme si to odpoledne ve škole odsedět dvě zbytečné hodiny. Byly to ty předměty, které během zápisu vypadají zajímavě, ale v praxi se zvrhnou ve strašlivou nudu. Tohle byl ještě horší případ, kdy látka byla zároveň zajímavá i k uzoufání nudná. Na cvičeních mě to chvílemi motivovalo a říkal jsem si, co všechno bych mohl udělat, ale jakmile jsem zmizel z učebny, nálada se propadla na bod mrazu a já se nikdy k ničemu nedokopal.

Utíkali jsme na metro a pak se tou podzemní Archou, kde byl od každého druhu lidí jeden pár, hnali na místo D. a pak nám zbývalo vyběhnout po schodech do vrchních pater, kde sídlily bizarní katedry s groteskními interiéry zbudovanými z kyklopských kamenných bloků podle principů neeuklidovské geometrie [[65]] a jmény, která se nedala vyslovit naší řečí.

Cestou nahoru jsme viděli jeden pár - vratký kluk s mořem krásných lesklých vlasů a vietnamská dívka - oba linuxoví hackeři, seděli nad jedním notebookem a debugovali paměťový alokátor Slab.

"Podívej na ně. Není to pěkný?"

"Ne." Přimhouřil oči Peo. "Chyby v jejich kódu jdou vidět až odsud." Běželi jsme dál.

Jako ohnivé meteority jsme se přiřítili do Nepřátelské Zóny a snažili se nevyvolat rozruch, ale to šlo jenom velice ztěžka. Stála tam partička modýlků, vmísili jsme se do davu a sabotovali jejich diskuzi.

"Podívej, to je jeden z nás," natočil jsem se k jednomu z nich.

"Co?" zeptala se gorila.

"Je z lepšího světa. Však víš - STM."

"No a? Prostě ho znáš."

"Ne, ne, kamaráde. Tajný pozdrav."

"Co?" zeptala se znovu ta gorila tupým hlasem, který mě už začínal kapku drásat.

"Všichni z našeho světa znají tajný pozdrav, gesto, signál kterého si nemůžeš všimnout, pokud ho neznáš. Podle toho se poznáme. Taky se oslovujeme bratře nebo sestro, protože jsme jedna rodina, uzavřená elitní společnost, která si buduje svůj lepší svět jenom pro zvané. A vy, gorily, pochopitelně nejste zváni." Nedávalo to smysl.

Dneska jsem tady nechtěl být. Peo měl na tváři opilecký úsměv, byl strašlivě uvolněný a očividně si užíval každý svůj pohyb, chtělo se mu spát a měl tušení, že dneska někoho potkáme.

"Samozřejmě že někoho potkáme, admirále Akbare. Tady nemůžeš udělat krok, aniž bys na někoho nenarazil."

Ale to jsem prohlásil, až když jsme se transportovali do místa K., kde jsme seděli v jedné z tisíce počítačových učeben ukrytých v bizarních sklepeních pod školou a do komentářů zdrojového kódu psali neuvěřitelné příběhy jako vystřižené z halucinací Huntera S. Thompsona i křehké verše delikátních haiku.

"A co vy, pánové?" zeptal se cvičící.

"Ani já ani tady můj jednovaječný bratr z druhého kolena požadovaný úkol nemáme, ale, než nás strčíte do gilotiny, si aspoň poslechněte náš příběh."

Začal jsem doktorandovi, ze kterého nedostatek nadšení pro jeho práci doslova tryskal, z patra vyprávět bizarní a zcela smyšlené historky náhodných událostí, které vedly k tomu proč nemáme, co jsme mít měli. Několik logických děr v ději jsem zakryl záložním plánem o smrti babičky. V podobných historkách a výmluvách a úhybných manévrech jsem na smrt poslal už celé legie babiček, tetek a prasestřenic, ale naštěstí si ty moje bláboly nikdo nepamatoval.

"Je mi líto, co se vám stalo" řekl doktorand a zněl jen o trochu méně znuděně, "ale body nedostanete."

"To mi bylo jasné od začátku, jen jsem to chtěl někomu říct."

Hned, co odešel kontrolovat práci jiných studentů, kteří netrpěli prokrastinací tak strašlivě jako my, jsem se naklonil k Peovi a prohodil: "Kdo říkal, že jsem střízlivý?"

Zvedl hlavu a řekl: "To zní jako plán."

Nebyl jsem proti.

Hodina skončila a zdrhali jsme jako o život.


publikováno 7. 2. 2015

příbuzné články:
Terminalita #2 - Peo
Terminalita #9 - Proxy
Terminalita #14 - Nonexistent ideals
Akademická čtvrthodinka
Terminalita #6 - Hertzmann

sem odkazují:
T7
Terminalita