Terminalita #6 - Hertzmann

Vstávalo se mi hůř než bych chtěl a musel jsem si dát jedno instantní kafe, jen abych nabral dost sil na uvaření toho normálního a ani pak mi nebylo dvakrát do zpěvu. Zalgova píseň mi hučela v hlavě, z očí mi kapal černý dehet, žaludek na slané vodě, zpěv námořnických balad v uších, chtělo se mi spát nebo umřít nebo se nikdy neprobudit. Chtěl jsem vybuchnout, chtěl jsem na místě zetlít, shořet. Dělalo se mi zle jenom z toho pomyšlení, že svět ještě trvá a ruce jsem měl dřevěné a jenom jsem civěl do zdi a doufal, že do ní pohledem prokopnu díru. Ze světa za okny se mi zvedal žaludek. Nechtěl jsem nic dělat, ne dneska nebo kdykoli jindy. V hlavě mě tížila cihla a nechuť se dívat na svět a vidět světlo. Za okny se nějaké děti smály a já jim toužil rozbít držky a jít zase spát – napořád.

Bylo ráno a my jsme se s kocovinou zase dopajdali do té podivné kavárny a řekli jsme si o dvě dvanáctky technické. 12T bylo syntetické kafe – fantastický objev společnosti SCG ze Skandinávie, která jako první na světě začala vyrábět kafe z ropy. Jelikož šlo o produkt petrochemie, mohli si ho upravit, jak chtěli. Proto 12T nesmrdělo jako kafe. Netáhl z něj ten děsivý zápach, ze kterého se člověku dělá zle, ale mělo neutrální, příjemnou chuť a člověk poznal, že jde o kofein jenom podle zbytků chuti, když se mu válelo po jazyku a po následné kofeinové vzpruze. A 12T byla pořádná vzpruha, jako kdyby do člověka vrazil blesk. Číslo 12 označovalo sílu technického kafe a rovnalo se dvanácti lžičkám toho běžného. Ale skandinávští chemici šli ještě dál a podařilo se jim vyvinout a syntetizovat látku šedesátkrát silnější, která nebyla téměř vůbec návyková, nezpůsobovala dehydrataci a postrádala většinu nepříjemných vedlejších účinků kofeinu. V těch dnech ji začali lisovat do pilulek po 25, 50 a 100 miligramech a rozvážet po světě pod názvem Synthein. Byl to jen jeden z řady skvělých vynálezů společnosti Scandianavian Chemicals and Genetic, která také vyšlechtila stromy kvetoucí oslepujícími bílými květy od jara do podzimu, a přišla se spoustou dalších banálností, které měly zpříjemnit naše smutné životy.

Peo se napájel kofeinem a do uší mu zněl nekonečný živák Burial at sea od Mona. Oči měl zavřené a houpal hlavou ve vlnách rytmu. Pak začalo přituhovat, blázni z Mona přitlačili na struny. Poznal jsem to na něm. Mohl jsem mu z tváře dokonale číst všechnu hudbu, která se mu mihla za víčky.

Pak otevřel jedno oko a zeptal se: „Nevíš, co přesně se včera dělo?“

„Myslím, že jsme jenom snědli nějaké staré bobule jalovce¹⁷ a kvůli nim je nám zle a nic si nepamatujeme.“ Peo na tom byl znatelně líp. Aspoň mi připadalo, že se na rozdíl ode mě netouží každou chvíli zastřelit. „Nehraj to na mě, Uke. Ty si všechno zatraceně dobře pamatuješ, ale nechceš nic říct. Já si z celé noci vzpomínám tak maximálně na tu půlhodinku, kdy jsme vyrazili na cestu kolem světa v balónu a pak jsme zápasili s medvědem.“ Chytil jsem se za hlavu, aby se mi nerozskočila v náhlém návalu bolesti. „Co se vůbec stalo s tu holkou na střeše?“

„Nevím,“ odsekl. Nesnášel tři věci: stupiditu, blogery a když mu někdo říkal Uke.

„Jak nevím?“

„Spálil jsem tělo a pak už nevím.“

„Tak to se potom všechno vysvětluje.“

Vlekli jsme se pak zase zpátky rozbolavělým sténajícím městem a každou chvíli mě nějaký neznámý člověk zdravil, objímal a poplácával po zádech.

„Kdo – to – byl?“ Zabouchl jsem dveře bytu a opřel se o ně zády, jako kdyby to byla betonová vrata, která nás dělí od armády krvelačných zombií.

„Bratři, kamarádi, drugové, frendíci a podobná svoloč. Každopádně je to jenom tvůj problém,“ odpověděl a už seděl v gauči stočený v poloze plodu s notebookem na klíně a bolestivě hlasitým bušením do klávesnice aktualizoval status na Twitteru: Pozdní líné odpoledne v poloprázdném bufetu. Včera napadl sníh jenom proto, aby se na dnešním modrém slunci zaleskl a roztál. Nepřipadalo mi, že by takhle mohl vypadat svět za okny, ale bál jsem se podívat ven to zkontrolovat. Ještě pořád mi bylo jako po Ludovicově léku. Gulliver – tedy hlava – se mi chvěla jako nějakej bolšáckej obrovskej motor na výrobu bolesti¹⁹ .

Toho dne se nepříčetný Hertzman táhl přes celé město s polovinou mrtvoly v pytli, aby jí pohodil na stůl patologům.

„Tady máš tu svojí opatrnost.“ Zavrčel pak na detektiva Toborina, který přijel, zatímco Hertzmann čekal dole v průjezdu a kouřil. „Tady máš ty svoje pomalý úřední postupy. Jsou tady pravděpodobně dva, tři nebo možná i víc a jak vidíš, mají práci. Garciu jsem vykopal v polích za městem a jsem si jistej, že ho zanedlouho můžou následovat další lidi.“

„Co o tom víš?“

„S tímhle případem ti nemůžu pomoct. Nemůžu ti nic říct.“ Zašlápl cigaretu. „Ale chystá se únos.“ Odešel.

Toborin nic neřekl a jen se šel podívat na tělo. Poté, co byl povýšen, měl spoustu práce a nemohl být u všech případů osobně, nemohl na vlastní oči vidět všechny mrtvoly a osobně provádět všechny výslechy. Poté, co Hertzmann opustil sbor, se musel spoléhat na práci jiných. Vstoupil do studené místnosti, poodhrnul plachtu z obličeje zesnulého a odfrkl. „Když už ani Hertz nemůže mluvit, tak to něco musí znamenat. Na tenhle případ se radši podívám in persona,“ pomyslel si.

Odpoledne po večírku ve hvězdách, které Ruby ještě pořád trávila v nemocnici, na nás padla tisíciletá únava. Peo se rozvalil v gauči a s notebookem na klíně podnikal sarkasticky-loupeživé nájezdy na blogosféru, ve které se mimo jiné mihla i zpráva o polovině těla nalezené v polích. Plenil virtuální země jako anonymní Čingischán skrytý za sedmero proxy servery z pirátské zátoky.

Já objevil svoje staré Clockwork orange triko, o kterém jsem myslel, že se ztratilo v závějích času a pak jsem si sedl na opěradlo pohovky a drinkal starý dobrý mlíko bez nožů a díval jsem se Peovi přes rameno, jak apaticky, ale strašlivě rychle projíždí jeden článek za druhým.

„Blbec,“ ohodnotil autora blogpostu.

Blogosféra a intnernet obecně vždycky tíhla k binární polarizaci. Málokdy se v online prostředí našla šedá zóna, kde by se diskutovala pro a proti, kde by padaly vyvážené argumenty. Vždycky na jedné straně stáli egoisti, narcisti, samolibí idioti, blbci a chytráci kteří věděli všechno nejlíp, provokatéři, rozzlobení mladí muži, kteří se chtěli za každou cenu hádat a na druhé straně milí sluníčkoví lidé, kteří se báli konstruktivních a kritických názorů. Jen málokdy se někdo ocitnul na pomezí, na půli cesty. Vždycky zapadl na jednu nebo druhou stranu. A těch rozumných bylo mnohem méně, než bych si přál.

Do šedé zóny možná mohl zapadat tak maximálně Anon, trolové z Okouna nebo skupina Třicet tisíc slepých opic, kteří bez rozdílu napadali obě strany barikády a do zbraní nabili tříštivý sarkasmus a humot a nešetřili nikoho.

Nikdy jsem blogerskou kulturu nechápal, neoznačoval jsem se za jednoho z nich a vyhýbal jsem se těm, kteří tak dělali. Blogosféra začala být až nebezpečně sebestředná, existovala sama pro sebe, odřezávala se od okolí, byla to kultura pro kulturu vystavěná sama na sobě, uroboros odsouzený věčně ukusovat vlastní zadek.

„Blbec,“ padlo další příkré hodnocení. „Snaží ze sebe udělat víc než je a chce provokovat, to přitáhne lidi, ale pořád je to jenom vůl jako poleno.“ Všechna ta slova říkal Peo zcela bez zaujetí, jako sommelier hodnotící víno z krabice.

Zavřel stránku, klikl na další odkaz a já přes rameno nahlas přečetl začátek prvního a jediného příspěvku na blogu pojmenovaného Deníky z /dev/null: „Každej z nás se jednou zblázní a v tom okamžiku umře nebo teprve začne žít. Víte, my všichni hrajeme hru Život. Má absurdní a nejasná pravidla a nikdo nikdy nemůže vyhrát. Můžete křičet, řvát, utíkat, postavit si pevnost ze zlata, betonový kryt, obrnit se Biblí, vírou nebo neprůstřelnou vestou, můžete udělat cokoli, ale stejně nemůžete vyhrát. A dál?“

„Pak je tady zmínka o drátech místo vlasů a to je všechno. Dál už tady nic není.“

„To není možný, tenhle vypadá docela – rozumně.“

„To ti připadá jenom proto, že skoro nic neřekl. Napsal by o dvě věty víc a už bys ho chtěl přibít na kříž.“

„Možná,“ odpověděl jsem, ale už jsem nevnímal. Sklouzl jsem z opěradla na sofa: „I když zbytek smazal, můžeme se to pokusit najít. Něco může být v cache nebo na archive.org, něco se určitě objeví.“

„Co?“ Peo mezitím proklikal několik dalších stránek a velice důkladně zkritizoval chybnou logiku použitou v argumentaci. Svůj rozbor zakončil slovy: Kokote! „Jo tohle. Proč?“

„Deníky z /dev/null – něco mi to připomíná, ale nemůžu si vzpomenout, co.“

„Nepíše to náhodou Ruby? Není to jeden z jejích fun-projektů?“

„Ne, když je online tak má nicky: Anna Orlovská, Emo Dívka, Howard Beale a ještě nějaké další, ale rozhodně nedělala tohle.“

„V tom případě se nedá nic dělat, budeme ho sledovat! Jdeme na to.“ Peo si posadil klobouk do čela.

„Klobouk? Kdes to vzal?“

Podíval se na mě, jako kdybych se ptal na něco naprosto samozřejmého. „Válel se tady na zemi,“ což nevysvětlilo vůbec nic, ale to mě v tu chvíli nezajímalo.

„Zkus projít cache Googlu.“ Byla prázdná.

„Vždyť je to starý už víc jak rok. Možná něco bude mít Waybackmachine,“ uvažoval Peo a jeho prsty zatančily na klávesnici.

„To vypadá zle. Ale počkat.“ Byl tam jeden odkaz, který vedl na hlavní stránku, ke které se nezachoval kaskádový styl a tak se zobrazovala jenom jako několik modrých odkazů na bílém pozadí. Nejstarší z nich napsaný někdy v prosinci 2007 zněl: Každej z nás se jednou zblázní a v tom okamžiku umře nebo teprve začne žít. „To je ono. Klikej.“ Ale stránky nebyly zarchivovány a tak jsme se nedozvěděli nic víc než první slova několika dalších článků, které napsal neznámý člověk dávno ztracený v mořích internetu.

Zadíval jsem se do nenastylovaných řádků textu: „Tohle jsem na sto procent už četl. Je tam něco dalšího?“

„Archive.org tenhle web skoro vůbec neindexoval. Zkus najít zpětné odkazy, nějaké informace o IP adrese i když v tomhle případě to bude k ničemu. Hledej ta slova fulltextem, něco přece musíme najít.“

„Jo a pak na nás vybafne Rick Astley a bude jasno,“ zasmál se Peo a začal stalkovat.

Ale nenašli jsme nic. Stopy zavál čas, rozplynuly se v binárním šumu.