k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Terminalita #6 - Hertzmann

Vstá­valo se mi hůř než bych chtěl a musel jsem si dát jedno in­stantní kafe, jen abych nabral dost sil na uva­ření toho nor­mál­ního a ani pak mi nebylo dva­krát do zpěvu. Za­l­gova píseň mi hučela v hlavě, z očí mi kapal černý dehet, ža­lu­dek na slané vodě, zpěv ná­moř­nic­kých balad v uších, chtělo se mi spát nebo umřít nebo se nikdy ne­pro­bu­dit. Chtěl jsem vy­buch­nout, chtěl jsem na místě zetlít, shořet. Dělalo se mi zle jenom z toho po­myš­lení, že svět ještě trvá a ruce jsem měl dře­věné a jenom jsem civěl do zdi a doufal, že do ní po­hle­dem pro­kopnu díru. Ze světa za okny se mi zvedal ža­lu­dek. Ne­chtěl jsem nic dělat, ne dneska nebo kdy­koli jindy. V hlavě mě tížila cihla a nechuť se dívat na svět a vidět světlo. Za okny se nějaké děti smály a já jim toužil rozbít držky a jít zase spát – na­po­řád.

Bylo ráno a my jsme se s ko­co­vi­nou zase do­pajdali do té po­divné ka­várny a řekli jsme si o dvě dva­náctky tech­nické. 12T bylo syn­te­tické kafe – fan­tas­tický objev spo­leč­nosti SCG ze Skan­di­ná­vie, která jako první na světě začala vy­rá­bět kafe z ropy. Je­li­kož šlo o pro­dukt pe­t­ro­che­mie, mohli si ho upra­vit, jak chtěli. Proto 12T ne­smr­dělo jako kafe. Netáhl z něj ten děsivý zápach, ze kte­rého se člo­věku dělá zle, ale mělo ne­ut­rální, pří­jem­nou chuť a člověk poznal, že jde o kofein jenom podle zbytků chuti, když se mu válelo po jazyku a po ná­sledné ko­fei­nové vzpruze. A 12T byla po­řádná vzpruha, jako kdyby do člo­věka vrazil blesk. Číslo 12 ozna­čo­valo sílu tech­nic­kého kafe a rov­nalo se dva­nácti lžič­kám toho běž­ného. Ale skan­di­ná­v­ští che­mici šli ještě dál a po­da­řilo se jim vy­vi­nout a syn­te­ti­zo­vat látku še­de­sát­krát sil­nější, která nebyla téměř vůbec ná­vy­ková, ne­způ­so­bo­vala de­hyd­ra­taci a po­strá­dala vět­šinu ne­pří­jem­ných ve­d­lej­ších účinků ko­feinu. V těch dnech ji začali li­so­vat do pi­lu­lek po 25, 50 a 100 mi­li­gra­mech a roz­vá­žet po světě pod názvem Syn­thein. Byl to jen jeden z řady skvě­lých vy­ná­lezů spo­leč­nosti Scan­di­a­na­vian Che­mi­cals and Ge­ne­tic, která také vy­šlech­tila stromy kve­toucí osle­pu­jí­cími bílými květy od jara do pod­zimu, a přišla se spous­tou dal­ších ba­nál­ností, které měly zpří­jem­nit naše smutné životy.

Peo se na­pá­jel ko­fei­nem a do uší mu zněl ne­ko­nečný živák Burial at sea od Mona. Oči měl za­vřené a houpal hlavou ve vlnách rytmu. Pak začalo při­tu­ho­vat, blázni z Mona při­tla­čili na struny. Poznal jsem to na něm. Mohl jsem mu z tváře do­ko­nale číst všechnu hudbu, která se mu mihla za víčky.

Pak ote­vřel jedno oko a zeptal se: „Nevíš, co přesně se včera dělo?“

„Myslím, že jsme jenom snědli nějaké staré bobule ja­lovce17 a kvůli nim je nám zle a nic si ne­pa­ma­tu­jeme.“ Peo na tom byl zna­telně líp. Aspoň mi při­pa­dalo, že se na rozdíl ode mě ne­touží každou chvíli za­stře­lit. „Nehraj to na mě, Uke. Ty si všechno za­tra­ceně dobře pa­ma­tu­ješ, ale ne­chceš nic říct. Já si z celé noci vzpo­mí­nám tak ma­xi­málně na tu půl­ho­dinku, kdy jsme vy­ra­zili na cestu kolem světa v balónu a pak jsme zá­pa­sili s med­vě­dem.“ Chytil jsem se za hlavu, aby se mi ne­roz­sko­čila v náhlém návalu bo­lesti. „Co se vůbec stalo s tu holkou na střeše?“

„Nevím,“ odsekl. Ne­sná­šel tři věci: stu­pi­ditu, blo­gery a když mu někdo říkal Uke.

„Jak nevím?“

„Spálil jsem tělo a pak už nevím.“

„Tak to se potom všechno vy­svět­luje.“


Vlekli jsme se pak zase zpátky roz­bo­la­vě­lým sté­na­jí­cím městem a každou chvíli mě nějaký ne­známý člověk zdra­vil, ob­jí­mal a po­plá­cá­val po zádech.

„Kdo – to – byl?“ Za­bouchl jsem dveře bytu a opřel se o ně zády, jako kdyby to byla be­to­nová vrata, která nás dělí od armády kr­ve­lač­ných zombií.

„Bratři, ka­ma­rádi, dru­gové, fren­díci a po­dobná svoloč. Kaž­do­pádně je to jenom tvůj pro­blém,“ od­po­vě­děl a už seděl v gauči sto­čený v poloze plodu s no­te­boo­kem na klíně a bo­les­tivě hla­si­tým bu­še­ním do klá­ves­nice ak­tu­a­li­zo­val status na Twit­teru: Pozdní líné od­po­ledne v po­lo­prázd­ném bufetu. Včera napadl sníh jenom proto, aby se na dneš­ním modrém slunci za­leskl a roztál. Ne­při­pa­dalo mi, že by takhle mohl vy­pa­dat svět za okny, ale bál jsem se po­dí­vat ven to zkon­t­ro­lo­vat. Ještě pořád mi bylo jako po Lu­do­vi­cově léku. Gul­li­ver – tedy hlava – se mi chvěla jako ně­ja­kej bol­šác­kej ob­rov­skej motor na výrobu bo­lesti19 .


Toho dne se ne­pří­četný Her­t­zman táhl přes celé město s po­lo­vi­nou mrt­voly v pytli, aby jí po­ho­dil na stůl pa­to­lo­gům.

„Tady máš tu svojí opa­tr­nost.“ Za­vr­čel pak na de­tek­tiva To­bo­rina, který přijel, za­tímco Her­t­zmann čekal dole v prů­jezdu a kouřil. „Tady máš ty svoje pomalý úřední po­stupy. Jsou tady prav­dě­po­dobně dva, tři nebo možná i víc a jak vidíš, mají práci. Garciu jsem vy­ko­pal v polích za městem a jsem si jistej, že ho za­ne­dlouho můžou ná­sle­do­vat další lidi.“

„Co o tom víš?“

„S tímhle pří­pa­dem ti nemůžu pomoct. Nemůžu ti nic říct.“ Za­šlápl ci­ga­retu. „Ale chystá se únos.“ Odešel.

To­bo­rin nic neřekl a jen se šel po­dí­vat na tělo. Poté, co byl po­vý­šen, měl spoustu práce a nemohl být u všech pří­padů osobně, nemohl na vlastní oči vidět všechny mrt­voly a osobně pro­vá­dět všechny vý­sle­chy. Poté, co Her­t­zmann opus­til sbor, se musel spo­lé­hat na práci jiných. Vstou­pil do stu­dené míst­nosti, po­od­hr­nul plachtu z ob­li­čeje ze­snu­lého a odfrkl. „Když už ani Hertz nemůže mluvit, tak to něco musí zna­me­nat. Na tenhle případ se radši po­dí­vám in per­sona,“ po­mys­lel si.


Od­po­ledne po ve­čírku ve hvězdách, které Ruby ještě pořád trá­vila v ne­moc­nici, na nás padla ti­sí­ci­letá únava. Peo se roz­va­lil v gauči a s no­te­boo­kem na klíně pod­ni­kal sar­kas­ticky-lou­pe­živé ná­jezdy na blo­go­sféru, ve které se mimo jiné mihla i zpráva o po­lo­vině těla na­le­zené v polích. Plenil vir­tu­ální země jako ano­nymní Čin­gischán skrytý za sed­mero proxy ser­very z pi­rát­ské zátoky.

Já ob­je­vil svoje staré Cloc­kwork orange triko, o kterém jsem myslel, že se ztra­tilo v zá­vě­jích času a pak jsem si sedl na opě­ra­dlo po­hovky a drin­kal starý dobrý mlíko bez nožů a díval jsem se Peovi přes rameno, jak apa­ticky, ale straš­livě rychle pro­jíždí jeden článek za druhým.

„Blbec,“ ohod­no­til autora blo­gpo­stu.

Blo­go­sféra a int­ner­net obecně vždycky tíhla k bi­nární po­la­ri­zaci. Má­lo­kdy se v online pro­středí našla šedá zóna, kde by se dis­ku­to­vala pro a proti, kde by padaly vy­vá­žené ar­gu­menty. Vždycky na jedné straně stáli ego­isti, nar­cisti, sa­mo­libí idioti, blbci a chyt­ráci kteří věděli všechno nejlíp, pro­vo­ka­téři, rozzlo­bení mladí muži, kteří se chtěli za každou cenu hádat a na druhé straně milí slu­níč­koví lidé, kteří se báli kon­struk­tiv­ních a kri­tic­kých názorů. Jen má­lo­kdy se někdo ocit­nul na pomezí, na půli cesty. Vždycky zapadl na jednu nebo druhou stranu. A těch ro­zum­ných bylo mnohem méně, než bych si přál.

Do šedé zóny možná mohl za­pa­dat tak ma­xi­málně Anon, tro­lové z Okouna nebo sku­pina Třicet tisíc sle­pých opic, kteří bez roz­dílu na­pa­dali obě strany ba­ri­kády a do zbraní nabili tříš­tivý sar­kas­mus a humot a ne­šet­řili nikoho.

Nikdy jsem blo­ger­skou kul­turu ne­chá­pal, ne­o­zna­čo­val jsem se za jed­noho z nich a vy­hý­bal jsem se těm, kteří tak dělali. Blo­go­sféra začala být až ne­bez­pečně se­bestředná, exis­to­vala sama pro sebe, od­ře­zá­vala se od okolí, byla to kul­tura pro kul­turu vy­sta­věná sama na sobě, uro­bo­ros od­sou­zený věčně uku­so­vat vlastní zadek.

„Blbec,“ padlo další příkré hod­no­cení. „Snaží ze sebe udělat víc než je a chce pro­vo­ko­vat, to při­táhne lidi, ale pořád je to jenom vůl jako poleno.“ Všechna ta slova říkal Peo zcela bez za­u­jetí, jako so­m­me­lier hod­no­tící víno z kra­bice.

Zavřel stránku, klikl na další odkaz a já přes rameno nahlas pře­četl za­čá­tek prv­ního a je­di­ného pří­spěvku na blogu po­jme­no­va­ného Deníky z /dev/null: „Každej z nás se jednou zblázní a v tom oka­mžiku umře nebo teprve začne žít. Víte, my všichni hra­jeme hru Život. Má ab­surdní a ne­jasná pra­vi­dla a nikdo nikdy nemůže vyhrát. Můžete křičet, řvát, utíkat, po­sta­vit si pev­nost ze zlata, be­to­nový kryt, obrnit se Biblí, vírou nebo ne­prů­střel­nou vestou, můžete udělat cokoli, ale stejně ne­mů­žete vyhrát. A dál?“

„Pak je tady zmínka o drá­tech místo vlasů a to je všechno. Dál už tady nic není.“

„To není možný, tenhle vypadá docela – ro­zumně.“

„To ti při­padá jenom proto, že skoro nic neřekl. Napsal by o dvě věty víc a už bys ho chtěl přibít na kříž.“

„Možná,“ od­po­vě­děl jsem, ale už jsem ne­vní­mal. Sklouzl jsem z opě­ra­dla na sofa: „I když zbytek smazal, můžeme se to po­ku­sit najít. Něco může být v cache nebo na ar­chive.org, něco se určitě objeví.“

„Co?“ Peo me­zi­tím pro­kli­kal ně­ko­lik dal­ších strá­nek a velice dů­kladně zkri­ti­zo­val chyb­nou logiku po­u­ži­tou v ar­gu­men­taci. Svůj rozbor za­kon­čil slovy: Kokote! „Jo tohle. Proč?“

„Deníky z /dev/null – něco mi to při­po­míná, ale nemůžu si vzpo­me­nout, co.“

„Nepíše to ná­ho­dou Ruby? Není to jeden z jejích fun-pro­jektů?“

„Ne, když je online tak má nicky: Anna Or­lov­ská, Emo Dívka, Howard Beale a ještě nějaké další, ale roz­hodně ne­dě­lala tohle.“

„V tom pří­padě se nedá nic dělat, budeme ho sle­do­vat! Jdeme na to.“ Peo si po­sa­dil klo­bouk do čela.

„Klo­bouk? Kdes to vzal?“

Po­dí­val se na mě, jako kdy­bych se ptal na něco na­prosto sa­mo­zřej­mého. „Válel se tady na zemi,“ což ne­vy­svět­lilo vůbec nic, ale to mě v tu chvíli ne­za­jí­malo.

„Zkus projít cache Googlu.“ Byla prázdná.

„Vždyť je to starý už víc jak rok. Možná něco bude mít Wa­y­backma­chine,“ uva­žo­val Peo a jeho prsty za­tan­čily na klá­ves­nici.

„To vypadá zle. Ale počkat.“ Byl tam jeden odkaz, který vedl na hlavní stránku, ke které se ne­za­cho­val kaská­dový styl a tak se zob­ra­zo­vala jenom jako ně­ko­lik mod­rých odkazů na bílém pozadí. Nej­starší z nich na­psaný někdy v pro­sinci 2007 zněl: Každej z nás se jednou zblázní a v tom oka­mžiku umře nebo teprve začne žít. „To je ono. Klikej.“ Ale stránky nebyly za­rchi­vo­vány a tak jsme se ne­do­zvě­děli nic víc než první slova ně­ko­lika dal­ších článků, které napsal ne­známý člověk dávno ztra­cený v mořích in­ter­netu.

Za­dí­val jsem se do ne­na­sty­lo­va­ných řádků textu: „Tohle jsem na sto pro­cent už četl. Je tam něco dal­šího?“

„Ar­chive.org tenhle web skoro vůbec ne­in­de­xo­val. Zkus najít zpětné odkazy, nějaké in­for­mace o IP adrese i když v tomhle pří­padě to bude k ničemu. Hledej ta slova full­tex­tem, něco přece musíme najít.“

„Jo a pak na nás vy­bafne Rick Astley a bude jasno,“ zasmál se Peo a začal stal­ko­vat.

Ale ne­na­šli jsme nic. Stopy zavál čas, roz­ply­nuly se v bi­nár­ním šumu.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz