k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Terminalita #5 - Gin & tonik

31. 12. 2011 (před 7 lety) — k47 (♪)
CC by-nc-sa (via)

Dral jsem se dovnitř a pak zase ven a cestou pryč nás za­sta­vil nějaký chlá­pek z Již­ních Zemí, který mluvil žabím ak­cen­tem a pod zá­min­kou, že nabízí jakési ná­bo­žen­ské letáky se nám snažil prodat ně­ja­kou trávu26 . Jeden z mých drugů ho pře­táhl net­boo­kem přes hlavu, pro­bral mu kapsy a našel u něj vzkaz od Jana Tles­kače skrytý ve vy­dla­ba­ném jablku.

Pak si až pa­ma­tuji, jak jsem se hrbil nad stolem a potil jsem se jako blázen18 a někdy v po­lo­vině večera nebo noci jsem v zá­chvatu jas­no­zři­vosti říkal: „Jsme úplně jiná ge­ne­race než všechny před námi. Si­tu­ace je jiná, svět se ne­ná­padně změnil. Všichni lidé před námi věděli, že jsou v hajlzu. Nějak – více či méně – jim bylo jasné, co se děje s jejich světem; bylo jim jasné, co je špatně. Všechny ty ge­ne­race před námi se pře­va­lily přes moře času a znaly svého ne­pří­tele. My to máme těžší, mnohem těžší. Všechno vypadá na­prosto skvěle, ale je to jenom iluze, kterou máme vidět a taky ji vidíme velice zře­telně, křičí na nás, osle­puje nás na každém kroku. 'Žádnej pro­blém, kámo, všechno je v pohodě.' Ale to je lež. Všechno se děje v zá­ku­lisí, po­koutně a ve stínu. Uza­ví­rají se tajné dohody, které jsou přece pro naše dobro, aspoň jak nám tvrdí oni. A právě oni kryjí ne­pří­tele. Oni jsou s ním do­mlu­vení. Proto ne­pří­tele ne­mů­žeme vidět, což se mu ná­ramně hodí. A v tom je naše ge­ne­race jiná, svět je po­kři­vený a zde­for­mo­vaný a ob­ludný a děsivý, ale nikdo neví, že je to špatně a ne­u­vě­do­muje si, že by to mohlo být jinak. Náš ne­pří­tel je velice dobře skrytý. Svět už není pro­mí­sená masa názorů, které se tlačí o místo na slunci, ale jsme zde myoni. Oni mají moc, ale nás je na­proti tomu hodně. Men­šina nikdy nemůže vlád­nout a roz­ho­do­vat ve svůj pro­spěch. Vždyť se třeba po­dí­vej, jak vy­je­bá­vají s au­tor­ským zá­ko­nem. Jeho po­ru­šení je pomalu horší zločin než vražda.“

Aniž bych to v té době věděl, takhle nějak mluvil Re­ve­rend. Po­u­ží­val po­dobná slova a jeho ré­to­rika byla na­brou­šená jako břitva, kterou za­se­ká­val do hlav všech, kteří byli ochotni na­slou­chat. Ale to všechno jsem se do­zvě­děl až mnohem poz­ději. V té době už bo­hu­žel bylo pozdě.

Večer plynul dál, já měl ještě ně­ko­lik zá­chvatů pro­zře­tel­nosti, během kte­rých jsem od­ha­lil, že mě můj cho­robný strach ze zá­vazků stáhne ke dnu, izo­luje mě od spo­leč­nosti a proto v nad­chá­ze­jí­cích letech mno­ho­krát selžu; pro­ná­sle­dují nás dva ná­jemní vrazi, které si ob­jed­nal někdo jiný a kteří z ně­ja­kého důvodu ve svém po­slání také selžou. Světu se v roce 2012 zjeví Zalgo, lid­stvo projde krizí, která bude zna­me­nat velké změny. Ruby do čtyř let zemře na ne­vy­lé­či­tel­nou dě­dič­nou cho­robu, Peo bude ná­sle­do­vat tři roky po ní, já spáchám se­be­vraždu ná­sle­du­jící rok – pro­stře­lím si hlavu ani ne ve tři­ceti letech, kdy se ze mě stane to­tální troska a opilec, který si bude na noc ku­po­vat ne­zle­tilé chlapce. Stejně tak se zabijí dva z tro­jice přátel, které po­známe v ná­sle­du­jí­cích týd­nech.

Ale tyto ne­klidné vize, které nej­spíš byly jenom pře­ludy a psy­chóza vy­vo­laná velkým množ­stvím al­ko­holu, během večera ustaly a já jsem se s vě­do­mím osmi let života pro­há­něl Du­ran­gem jed­noho z mých drugů, křičel jako na lesy a přál si, aby tady se mnou mohla být Ruby a svýma krás­nýma očima mohla sle­do­vat per­lový obzor a plá­no­vat ně­ja­kou po­řád­nou buč. Byl jsem sám – jako Achab, ší­le­nec na svém korábu.

Oslava se trochu zvrtla.

Peo se ztra­til v oparu lidí a pak dostal zá­chvat me­lan­cho­lie a ne­chu­ten­ství a proto radši vylezl na plo­chou stře­chu tohoto sa­na­to­ria, kam zvuky ve­čírku do­lé­haly už jen tiše a vzdá­leně. Sedl si na okraj, kýval nohama a díval se na hvězdy a v hlavě mu praskaly bub­liny opi­losti. Na té střeše vy­stříz­li­věl do stu­dené a břitké formy a tam ho našla ta ne­ná­padná dívka, která znala všechny knihovny světa a pře­četla všechny jejich knihy a srdce jí tlouklo tak hla­sitě, že do­ká­zalo otřást celou pla­ne­tou. Vy­špl­hala za ním, ale ne­vě­děla, co říct a tak mlčela a dívala se s ním.

„Jsme tady sami.“

„Co?“

„Mys­líme si, že jsme dů­le­žití, ale nejsme nic. Žijeme na pla­netě, která má v prů­měru dva­náct tisíc ki­lo­me­trů a mys­líme si, že je to velká země. Ale naše slunce je mi­li­on­krát větší a je sto pa­de­sát mi­li­onů ki­lo­me­trů daleko. Neptun, po­slední pla­neta naší sou­stavy, kam nikdy ne­sta­nula noha člo­věka, obíhá kolem slunce ve vzdá­le­nosti čtyř a půl mi­li­ard ki­lo­me­trů a za ní pak zeje ob­rov­ská prázdná nicota ze které je Země vidět na­nej­výš jenom jako bledě modrá tečka a i to naše velký krásný slunce je ne­pa­trný, jen jedna z mnoha hvězd. Nej­bližší ostrov v tom moři nicoty – Alfa Cen­tauri – je od nás tak daleko, že světlo z něj k nám doletí za čtyři a půl roku. Čtyři a půl! A pak jsou další ne­ko­nečné ba­ri­éry prázdna, které nikdy ne­mů­žeme pře­ko­nat. Naše ga­la­xie měří sto tisíc svě­tel­ných let na šířku, tak straš­livě jsme malí. Ale i mléčná dráha je jenom jednou tečkou z deseti mi­li­ard po­dob­ných v ob­rov­ské prázd­notě vesmíru. Jsme tady sami, na té naší mrňavé pla­netce a sami zů­sta­neme.“

Chy­tila ho kolem ramen a něco mu za­šep­tala do ucha. Byla ne­smělá.

Viděl jsem to všechno, viděl jsem je jako sochy z ledu v pe­ri­fer­ním vidění své jas­no­zři­vosti.

„Miluji tě,“ řekl jsem kdysi dávno, ale ta slova už vy­šuměla ztra­tila smysl v ryku ve­čírku pod hvězdami, kdy jsme se hořce hnali z jed­noho konce pla­nety na druhý, abychom spat­řili konec světa a hnali se zpátky za sví­tá­ním.

Oni sami našli svá těla až ráno – krátce po pá­t­ra­cích četách, které vy­ra­zily po jejich stopě. Peo ležel na zádech, snové oči za­bo­řené do hvězd a ona na boku na vy­chlad­lém betonu a jednu ruku měla po­lo­že­nou na jeho hrud­níku – pod trikem. V pá­t­rací četě jsem byl já a moji noví po­mí­jiví dugové, kteří stejně jako já nešli spát a smáli se a oči se jim čer­veně leskly.

„Tady je. Tady je.“

„Koukám, žes na­plá­no­val vel­ko­lepý mejdan,“ pro­hlá­sil Peo, když ho pro­bu­dil řev mých drugů, opřel se o loket a s jedním okem za­vře­ným ske­no­val svět.

„Vel­ko­lepý mejdan? Nebyl to plán, jen ve­d­lejší dů­sle­dek jiných plánů, ale přesto – vel­ko­lepý je slabé slovo, brat­říčku můj. Byl gran­du­lózní, gra­bu­lózní, gra­vi­entní a spousta dal­ších va­ri­ací toho slova. Ob­jed­nal jsem panáka pro všechny, tři­cet­krát dokola a pak se moji dru­gové cho­pili slova a uká­zali svojí štěd­rost. Ob­jed­ná­vali rum s hňáp­cem a další plus pití a jeden trum­fo­val dru­hého. A pak jsem byl na baru a vedle seděl ob­rov­ský havran v klo­bouku a pil absint. A moji dru­gové, sběhlí ve vy­jed­ná­vání za pomoci najfů, vy­jed­nali spe­ci­ální cenu na spe­ci­ální rockový kon­cert, který byl ostrý a de­li­kátní zá­ro­veň, ale u vý­chodu nám kaž­dému dali blesk­nout, abychom si nic ne­pa­ma­to­vali. Pak roz­ho­dili sítě, dru­gové moji, a volali ka­ma­rá­dům a ti zase svým a ti svým a ti svým, až na­ko­nec ten náš skromný ve­čí­rek – de­centní mejdan na roz­lou­če­nou, pro­bí­hal v še­de­sáti měs­tech po celé pla­netě.“

„Na roz­lou­če­nou?!“ polkl Peo.

Po­li­cejní sirény za­pla­kaly daleko na obzoru Zá­pad­ních Zemí a na­jed­nou šlehl stu­dený vítr a smetl ze stře­chy moje drahé drugy z pá­t­ra­cích čet.

Svět byl na­jed­nou ostrý, blyš­tivý a těžký jako střepy na ta­jí­cím as­faltu.

„Ve­čí­rek na za­po­mně­nou.“


„Na zdraví!“ v hlavě mi vy­bublala z bahna a pak vy­krys­ta­li­zo­vala dávná vzpo­mínka o sku­pince lidí ve staré to­várně, kde sluce kres­lilo čáry v mračnech prachu.

„Na zdraví,“ řekl jeden z nich.

Mrkl jsem a vzpo­mínka zmi­zela.


Na­jed­nou před námi bylo čisté a tiché ráno a my šli spát, já ztr­haný jako pes, ještě síd­lící v cizím ha­vra­ním těle. Peo jenom roz­bo­la­vělý.

„Sbohem. Nazdar. Ahoj. Nashle.“ Lou­čení mě vždycky bolelo, ale dneska to bylo jenom ně­ko­lik sle­pých slov.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz