k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Terminalita #41 - 24. sluneční cyklus

31. 8. 2017 — k47 (♪)
CC by-nc-nd (via)

„Jo, pařby jsou dobrá věc, ale život je moc smut­nej na to, aby člověk furt jenom pařil,“ řekl Peo a po­dí­val se do ulice. 16

„Jak dlouho jsme byli mimo?“ zeptal jsem se.

Peo za­kaš­lal. „Nejméně sedm měsíců.“

Pomalu jsem se na něj po­dí­val a očima jsem mi­mo­volně sle­do­val pohyb jeho zor­ni­ček.


Zase jsme byli sami. Nic z toho, co si pa­ma­tuji se ve sku­teč­nosti ne­mu­selo stát a nikdo z těch lidí, které jsem potkal, nikdy ne­mu­sel exis­to­vat. Jejich tváře se roz­pus­tily v ano­nym­ním od­lid­ště­ném davu ro­ze­smá­tých fren­díků a drugů. Do­konce i Anit zmi­zela, ne­chala ne­jasný vzkaz, že od­jíždí nejméně na dva týdny pryč. Možná si našla práci a možná jí už ne­u­vi­díme. Snad jenom K., kte­rého samota do­há­něla k ší­len­ství, byl sku­tečný. Zů­stali jsme sami v tichém cizím bytě. Dívali jsme se jeden na dru­hého a ne­vě­děli, co říct. Cho­roba Ší­len­ství ustala a jako bouře nás vy­pla­vila na po­břeží ztros­ko­ta­ných vraků, na výspu věků. Čas si s námi hrál, po­ha­zo­val si s námi jako s tro­seč­níky na širém moři.

„Co s námi bude dál?“

Seděli jsme na ledové kře a kolem uší nám foukal ži­let­kově stu­dený vítr.

„Co teď?“ ptal jsem se, když naše roz­lá­maná těla vy­vrhla spi­rála času do mra­zivé re­a­lity 3. března 2009. Ko­nečně opadl pozdní sníh a země se pro­bí­rala ne­smě­lými pa­prsky slunce zpod temně šedých mraků. V tom oka­mžiku jsem vy­cí­til první pří­znaky jara i když z vý­chodu pořád vál stu­dený vítr. V té době Ruby zase začala jíst hlínu a koláče vá­penné omítky23 a trá­vila vět­šinu času v ne­moc­nici a Browback zapadl do knih v ho­rečné snaze poznat všechny bi­zarní cho­roby, které kdy su­žo­valy lid­stvo od za­čátku věků včetně zá­hadné ne­spavé nemoci známé in­di­á­nům střední Ame­riky, která člo­věka zba­vila po­třeby spánku, ale v po­sled­ním stádiu kon­čila úplným za­po­mně­ním. V té době se ob­je­vil důkaz, že bůh byl as­t­ro­nau­tem 22 a jeho me­lo­dické vlnění se mi ro­ze­zvu­čelo hlavou a nutilo mě k pláči, nutilo mě vy­běh­nout ven a na hraně večera, kdy slunce ba­lan­cuje nad pro­pastí, do­běh­nout na konec světa a se svr­bě­ním prstů a husí kůží za­kři­čet z plných plic. V té době Peo po­tře­bo­val pro­čis­tit hlavu a tak vzal ob­rov­skou sekyru a na za­hradě sou­seda svých sou­sedů tam daleko na Severu jednou ranou štípal me­t­rové špalky jasanů a v mysli re­kon­stru­o­val Dům, který se mu zje­vo­val ve snech a který se poz­ději zhmot­nil do Ani­tina bytu.

„Za­čneme znovu.“

„Re­start. Zase znova od za­čátku. To je ono.“

Ale pak nás nasála sin­gu­lární vý­levka dějin. Pro­padli jsme se do nej­hlub­šího patra Dan­tova pekla. Pro­plé­tali jsme se časem a kolem se míhaly ne­u­r­čité věci, budovy a tváře. Nic jsem ne­vní­mal. Na chvíli jsem se za­sta­vil a díval se, jak před FELem růžově roz­kvetly stromy a věděl jsem, že teprve v ten oka­mžik začalo jaro a při­chá­zely další a další vlny ha­lu­ci­nač­ních kri­zích, kdy jsme se sví­jely v bo­les­tech, kře­čích, pa­ra­lýze a kle­paly se nám ruce ve kte­rých jsme pevně sví­raly křiš­ťá­lové sklenky s Lékem, Jedem, Manou ne­beskou, nek­ta­rem z Am­bro­sie, gin\to­ni­kem.

Začalo zkouš­kové období, což nás jenom pra­málo za­jí­malo. Byli jsme ne­u­stále opilí, ale ne zas tak moc, pro­tože opi­lost je re­la­tivní pojem. Pili jsme ně­ko­lik měsíců v kuse, což byl aka­de­mický průměr, nutná pod­mínka pře­žití ve světě, kde na nás číhali draví ješ­těři, Bestie, Zalgo i Me­cha­nická Ban­shee107 . Nedalo se jít dál, ne­mohli jsme bo­jo­vat a každý manévr byl ra­fi­no­vaný pokus o ústup a od­dá­lení ne­vy­hnu­telné ter­mi­nace. Padl plán na pro­dlou­žení. Naše tro­jice tro­seč­níků s mozko­vými pa­ra­zity po­ký­vala hla­vami.

„Jak jde škola?“

„Nijak. Jsme na práš­cích.“

V té době jsem už bral nad­měrné dávky tra­ma­dolu, hyd­ro­ko­donu a ko­de­inu, abych utišil ne­sne­si­telné bo­lesti. Po Peovi byl vy­stře­len první pro­jek­til, který Re­ve­rend za­sta­vil vlast­ním tělem. Svět se roz­ma­zal a čas letěl dál a kolem nás zuřilo to větrné a chladné léto o kterém se mi mno­ho­krát zdálo. Viděl jsem jak s Peem a Ruby běžíme městem po stře­chách jako blázni, pře­ska­ku­jeme zdi a ba­lan­cu­jeme na zá­brad­lích a do vlasů nám fouká vítr, ale je pořád pří­jemně a celá me­t­ro­pole je za­pla­vena ostrým slun­cem. „To je ono.“ Stíny jab­loní se ve větru zlehka ky­má­cely ze strany na stranu.

„Jaro skon­čilo. Umí­ráme!“ řekl jsem chrapla­vým hlasem, kdy jsem se pro­bu­dil po ně­ko­lika mi­nu­tách meta-spánku v pokoji na pod­laze po­kryté různě po­há­ze­nými prášky, prádlem a pev­nými disky – mag­ne­tic­kou pamětí, na které byly ulo­ženy te­ra­bajty sou­časné kul­tury s ži­vot­ností tři roky nebo pět let a střepy lahví a skle­nic. Měl jsem na uších slu­chátka ve kte­rých zněl hyp­no­tický Year­ning. Když jsem říkal „Jaro“, myslel jsem časové období od oka­mžiku, kdy jsem loni potkal Pea pro­puš­tě­ného z ne­moc­nice. Tomu oka­mžiku jsem říkal happy start a tehdy jsem byl do­o­pravdy plný op­ti­mismu a naděje, ale obojí po­stupně vy­prchá­valo a bylo na­hra­zo­váno Nemocí – krys­ta­lic­kou formou prázd­noty – du­ševní cho­ro­bou, které jsem nemohl vzdo­ro­vat sám. Po­tře­bo­val jsem pomoc, ale na­jed­nou zmi­zela Ruby a já se bál, že stejně náhle zmizí i můj po­slední přítel, po­slední naděje, po­slední bratr tro­seč­ník, po­slední po­moc­ník na útěku. Ale v té době bych si nikdy ne­po­mys­lel, že všechno ne­smy­slné ší­len­ství, které ná­sle­do­valo, bude vte­řinu za vte­ři­nou po­drobně za­zna­me­nané. Mnohem poz­ději, až po těch straš­li­vých vraž­dách, které za­chvá­tily te­le­vizní ob­ra­zovky, jsem se do­zvě­děl, že K. vždycky ří­ká­val: „Ži­votní zlom přijde v oka­mžiku, kdy člo­věku pře­stane na všem a hlavně na sobě samém zá­le­žet. Potom, když už nic nedává smysl, je je­di­nec teprve svo­bodný.“ On toho stavu patrně dosáhl už dávno. Jedině tak by ho vůbec mohlo na­pad­nout vstou­pit do pan­cé­řo­vané vily ma­fi­ána se se­ky­rou v rukách, být ně­ko­li­krát po­stře­len, vy­kaš­lávat krev, ale přesto zůstat naživu a zase utéct.

Stejný zlom musel nastat i v Rubině křeh­kém životě, když se do­zvě­děla druhou po­lo­vinu pří­běhu. Sama nám ji nikdy ne­pro­zra­dila, ale nám se jí díky dok­toru Browbac­kovi po­da­řilo vy­pá­t­rat. Tou druhou po­lo­vi­nou byla zpráva, jíž se do­zvě­děla během jed­noho z mnoha vy­šet­ření: nikdy nebude moci mít děti. Jedině mož­nost předat svoje geny na další ge­ne­race držela Ruby v pří­čet­ném stavu, jedině to po­va­žo­vala za pa­prsek naděje, který pro­za­řo­val život ve světě jinak zcela po­strá­da­jící smysl. Co se stane s její duší a s okol­ním světem ve chvíli, kdy ztratí u tuto po­slední naději, jsem se ani ne­po­kou­šel do­mys­let.


Jenom co jsme se pro­brali z de­li­ria toho rána, kdy Malej Marty našel v parku mrt­volu, na stole ležely tři dopisy na roz­lou­če­nou. Podle pa­ra­grafu 56 jsme byli vy­lou­čeni ze školy. Sbohem a šá­te­ček. Všechny naše plány na pro­dlou­žení studia se uká­zaly jako ne­prů­chozí a tak ne­zbý­valo než nadobro opus­tit zdi zkost­na­tělé elek­tro­tech­niky a pře­mýš­let co dál.

„Uvě­do­mu­ješ si,“ říkal Peo, když seděl v Ser­ve­rovně času a ne­pří­tomně se díval z okna, že naše mládí skončí s pří­cho­dem malé doby ledové? Uvě­do­mu­ješ si, že to krásné teplé jaro a po­divné, ale pří­jemné, léto jako letos, za­ži­jeme, až když nám bude čty­ři­cet, pa­de­sát nebo třeba še­de­sát let?"

Stál jsem ve dve­řích a pře­mýš­lel. Chtěli jsme to najít, ob­je­vit smysl, důvod, pří­činu, něco, cokoli. Chtěli jsme si urov­nat životy a dát jim struk­turu, zbavit se okovů, utéct z vězení života a najít způsob jak se vznést a létat. Chtěli jsme něco do­ká­zat a v hla­vách nám pořád znělo jediné slovo: čin. Ale za celou tu dobu se ne­stalo vůbec nic. Jsme o ně­ko­lik měsíců starší, o ně­ko­lik let zou­fa­lejší, ne­mocní bez­na­dějí, dál jsme si v sobě nesli smutek této doby a zase jsme osa­měli. Urov­nal jsem si brýle na nose a zeptal se: „A co teď?“

„Budeme žít dál, i když se nám to nebude líbit,“ od­po­vě­děl Peo se srdcem anděla a za okny za­čí­nal první pod­zimní den roku 2009.112


„Budeme žít dál, pro­tože se nám to nebude líbit.“

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz