povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

31. 8.

Terminalita #41 - 24. sluneční cyklus

       
CC by-nc-nd (zdroj)

"Jo, pařby jsou dobrá věc, ale život je moc smutnej na to, aby člověk furt jenom pařil," řekl Peo a podíval se do ulice. [[16]]

"Jak dlouho jsme byli mimo?" zeptal jsem se.

Peo zakašlal. "Nejméně sedm měsíců."

Pomalu jsem se na něj podíval a očima jsem mimovolně sledoval pohyb jeho zorniček.


Zase jsme byli sami. Nic z toho, co si pamatuji se ve skutečnosti nemuselo stát a nikdo z těch lidí, které jsem potkal, nikdy nemusel existovat. Jejich tváře se rozpustily v anonymním odlidštěném davu rozesmátých frendíků a drugů. Dokonce i Anit zmizela, nechala nejasný vzkaz, že odjíždí nejméně na dva týdny pryč. Možná si našla práci a možná jí už neuvidíme. Snad jenom K., kterého samota doháněla k šílenství, byl skutečný. Zůstali jsme sami v tichém cizím bytě. Dívali jsme se jeden na druhého a nevěděli, co říct. Choroba Šílenství ustala a jako bouře nás vyplavila na pobřeží ztroskotaných vraků, na výspu věků. Čas si s námi hrál, pohazoval si s námi jako s trosečníky na širém moři.

"Co s námi bude dál?"

Seděli jsme na ledové kře a kolem uší nám foukal žiletkově studený vítr.

"Co teď?" ptal jsem se, když naše rozlámaná těla vyvrhla spirála času do mrazivé reality 3. března 2009. Konečně opadl pozdní sníh a země se probírala nesmělými paprsky slunce zpod temně šedých mraků. V tom okamžiku jsem vycítil první příznaky jara i když z východu pořád vál studený vítr. V té době Ruby zase začala jíst hlínu a koláče vápenné omítky[[23]] a trávila většinu času v nemocnici a Browback zapadl do knih v horečné snaze poznat všechny bizarní choroby, které kdy sužovaly lidstvo od začátku věků včetně záhadné nespavé nemoci známé indiánům střední Ameriky, která člověka zbavila potřeby spánku, ale v posledním stádiu končila úplným zapomněním. V té době se objevil důkaz, že bůh byl astronautem [[22]] a jeho melodické vlnění se mi rozezvučelo hlavou a nutilo mě k pláči, nutilo mě vyběhnout ven a na hraně večera, kdy slunce balancuje nad propastí, doběhnout na konec světa a se svrběním prstů a husí kůží zakřičet z plných plic. V té době Peo potřeboval pročistit hlavu a tak vzal obrovskou sekyru a na zahradě souseda svých sousedů tam daleko na Severu jednou ranou štípal metrové špalky jasanů a v mysli rekonstruoval Dům, který se mu zjevoval ve snech a který se později zhmotnil do Anitina bytu.

"Začneme znovu."

"Restart. Zase znova od začátku. To je ono."

Ale pak nás nasála singulární výlevka dějin. Propadli jsme se do nejhlubšího patra Dantova pekla. Proplétali jsme se časem a kolem se míhaly neurčité věci, budovy a tváře. Nic jsem nevnímal. Na chvíli jsem se zastavil a díval se, jak před FELem růžově rozkvetly stromy a věděl jsem, že teprve v ten okamžik začalo jaro a přicházely další a další vlny halucinačních krizích, kdy jsme se svíjely v bolestech, křečích, paralýze a klepaly se nám ruce ve kterých jsme pevně svíraly křišťálové sklenky s Lékem, Jedem, Manou nebeskou, nektarem z Ambrosie, gin\tonikem.

Začalo zkouškové období, což nás jenom pramálo zajímalo. Byli jsme neustále opilí, ale ne zas tak moc, protože opilost je relativní pojem. Pili jsme několik měsíců v kuse, což byl akademický průměr, nutná podmínka přežití ve světě, kde na nás číhali draví ještěři, Bestie, Zalgo i Mechanická Banshee[[107]]. Nedalo se jít dál, nemohli jsme bojovat a každý manévr byl rafinovaný pokus o ústup a oddálení nevyhnutelné terminace. Padl plán na prodloužení. Naše trojice trosečníků s mozkovými parazity pokývala hlavami.

"Jak jde škola?"

"Nijak. Jsme na prášcích."

V té době jsem už bral nadměrné dávky tramadolu, hydrokodonu a kodeinu, abych utišil nesnesitelné bolesti. Po Peovi byl vystřelen první projektil, který Reverend zastavil vlastním tělem. Svět se rozmazal a čas letěl dál a kolem nás zuřilo to větrné a chladné léto o kterém se mi mnohokrát zdálo. Viděl jsem jak s Peem a Ruby běžíme městem po střechách jako blázni, přeskakujeme zdi a balancujeme na zábradlích a do vlasů nám fouká vítr, ale je pořád příjemně a celá metropole je zaplavena ostrým sluncem. "To je ono." Stíny jabloní se ve větru zlehka kymácely ze strany na stranu.

"Jaro skončilo. Umíráme!" řekl jsem chraplavým hlasem, kdy jsem se probudil po několika minutách meta-spánku v pokoji na podlaze pokryté různě poházenými prášky, prádlem a pevnými disky - magnetickou pamětí, na které byly uloženy terabajty současné kultury s životností tři roky nebo pět let a střepy lahví a sklenic. Měl jsem na uších sluchátka ve kterých zněl hypnotický Yearning. Když jsem říkal "Jaro", myslel jsem časové období od okamžiku, kdy jsem loni potkal Pea propuštěného z nemocnice. Tomu okamžiku jsem říkal happy start a tehdy jsem byl doopravdy plný optimismu a naděje, ale obojí postupně vyprchávalo a bylo nahrazováno Nemocí - krystalickou formou prázdnoty - duševní chorobou, které jsem nemohl vzdorovat sám. Potřeboval jsem pomoc, ale najednou zmizela Ruby a já se bál, že stejně náhle zmizí i můj poslední přítel, poslední naděje, poslední bratr trosečník, poslední pomocník na útěku. Ale v té době bych si nikdy nepomyslel, že všechno nesmyslné šílenství, které následovalo, bude vteřinu za vteřinou podrobně zaznamenané. Mnohem později, až po těch strašlivých vraždách, které zachvátily televizní obrazovky, jsem se dozvěděl, že K. vždycky říkával: "Životní zlom přijde v okamžiku, kdy člověku přestane na všem a hlavně na sobě samém záležet. Potom, když už nic nedává smysl, je jedinec teprve svobodný." On toho stavu patrně dosáhl už dávno. Jedině tak by ho vůbec mohlo napadnout vstoupit do pancéřované vily mafiána se sekyrou v rukách, být několikrát postřelen, vykašlávat krev, ale přesto zůstat naživu a zase utéct.

Stejný zlom musel nastat i v Rubině křehkém životě, když se dozvěděla druhou polovinu příběhu. Sama nám ji nikdy neprozradila, ale nám se jí díky doktoru Browbackovi podařilo vypátrat. Tou druhou polovinou byla zpráva, jíž se dozvěděla během jednoho z mnoha vyšetření: nikdy nebude moci mít děti. Jedině možnost předat svoje geny na další generace držela Ruby v příčetném stavu, jedině to považovala za paprsek naděje, který prozařoval život ve světě jinak zcela postrádající smysl. Co se stane s její duší a s okolním světem ve chvíli, kdy ztratí u tuto poslední naději, jsem se ani nepokoušel domyslet.


Jenom co jsme se probrali z deliria toho rána, kdy Malej Marty našel v parku mrtvolu, na stole ležely tři dopisy na rozloučenou. Podle paragrafu 56 jsme byli vyloučeni ze školy. Sbohem a šáteček. Všechny naše plány na prodloužení studia se ukázaly jako neprůchozí a tak nezbývalo než nadobro opustit zdi zkostnatělé elektrotechniky a přemýšlet co dál.

"Uvědomuješ si," říkal Peo, když seděl v Serverovně času a nepřítomně se díval z okna, že naše mládí skončí s příchodem malé doby ledové? Uvědomuješ si, že to krásné teplé jaro a podivné, ale příjemné, léto jako letos, zažijeme, až když nám bude čtyřicet, padesát nebo třeba šedesát let?"

Stál jsem ve dveřích a přemýšlel. Chtěli jsme to najít, objevit smysl, důvod, příčinu, něco, cokoli. Chtěli jsme si urovnat životy a dát jim strukturu, zbavit se okovů, utéct z vězení života a najít způsob jak se vznést a létat. Chtěli jsme něco dokázat a v hlavách nám pořád znělo jediné slovo: čin. Ale za celou tu dobu se nestalo vůbec nic. Jsme o několik měsíců starší, o několik let zoufalejší, nemocní beznadějí, dál jsme si v sobě nesli smutek této doby a zase jsme osaměli. Urovnal jsem si brýle na nose a zeptal se: "A co teď?"

"Budeme žít dál, i když se nám to nebude líbit," odpověděl Peo se srdcem anděla a za okny začínal první podzimní den roku 2009.[[112]]


"Budeme žít dál, protože se nám to nebude líbit."


publikováno 31. 8.

příbuzné články:
Terminalita #36 - Nezvěstný
Terminalita #37 - Jesse
Terminalita #38
Terminalita #39 - Hořely nám hlavy a poblíž nebyl nikdo, kdo by je byl schopen uhasit
Terminalita #40 - Blackhat

sem odkazují:
Budeme žít dál, i když se nám to nebude líbit
Terminalita