Terminalita #4 - David Baran & Petr Balabán

Teprve v ten oka­mžik začal ve­čí­rek.

Roz­běhli jsme se na všechny strany. Měli jsme toho tolik na vy­ři­zo­vání. Jeden ná­moř­ník s hlavou švába běžel sehnat pivo. Druhý, který se převtě­lil ve vojáka brit­ské vý­cho­do­in­dické spo­leč­nosti a šel sehnat nějaký tonik s hoř­kostí osm­nác­tého sto­letí, aby ho mohl smí­chat s omam­ným ginem a po­dá­vat jako další ima­gi­nární dávku me­di­cíny proti ma­lárii dnešní doby (ve sku­teč­nosti ten člověk byl emo, který měl obě ruce pře­vá­zané ob­va­zem jehož bě­lo­bou pro­sa­ko­vala trpká krev ži­le­tek). Další běžel k ju­ke­boxu najít něco, co by se dalo po­slou­chat, Peo upa­lo­val po scho­dišti, aby zjis­til, jestli se dá vylézt výš, pro­tože ho to zase táhlo na stře­chy a chtěl viděl hvězd­nou tem­notu a snít. Já jsem běžel shánět další fren­díky a drugy pro velký plán, o němž si nikdo z opilců naší grupy nebyl příliš jist a další z nás běželi pryč a pak se zase vra­celi a do­mlou­vali se vče­lími tanci a zase od­bí­hali. Byl to náš malý chaos upro­střed gi­gan­tic­kého chaosu tohoto světa, kterým se Peo nesl jako bě­lostný, ne­mocný a bláz­nivý anděl. Den před tím jsem pře­četl Ke­rou­a­covo Na cestě a za­ne­chá­valo mě to v naději, že se něco stane, že pořád ještě může všechno nějak do­pad­nout.

„Máš krásný vlasy,“ vy­hrkla mi z hrdla slova po­dobná bahnu říč­ního dna. V míst­nosti to hučelo jak v úlu a já ne­vě­děl, co říkám.

Peo se s bož­skou rych­lostí pro­hnal kolem. „Co?“ Nesly­šel mě.

Za­sta­vil jsem ho a z mé sou­kromé ginové bub­liny se mi zdálo, jako kdyby se za­sta­vila celá země. „Po­ví­dám, že máš krásný vlasy.“ Leskle mu padaly do čela a smál se svůd­ným smí­chem opi­lých lidí, kterým li­chotí každé slovo.

Nic ne­dá­valo smysl.

Vzpo­mněl jsem si na minulé jaro, kdy měl dlouhé vlasy a obar­vil si je na čistě bílou barvu, prů­zrač­nou, čistou, jis­křící. V těch dnech nosil všechno bílé. Ale to byla jiná doba. Čas vzpo­mí­nek uháněl po­zpátku. Na­jed­nou svět ztichl a mě všechno při­pa­dalo jako za Sta­rých časů, kdy jsme jako zbě­silí pr­chali před ži­vo­tem; jako někdy během neděle tři­nác­tého před dvěma lety, kdy celé to naše pu­to­vání začalo. Došla mi slova. V ruce jsem měl ně­ja­kou lahev něčeho ne­smírně de­li­kát­ního – am­bro­zie, která se táhla po jazyku jako samet a hla­dila na duši. „Ne­chceš…“ Peo se napil a ještě více po­o­křál, pokud to v jeho stavu bylo vůbec možné.

„Pojď si někam sed­nout, někam, kde bude aspoň trochu ticho. Tyhle nohy už mě dlouho ne­u­ne­sou,“ za­ve­lel.

Sedli jsme si na­proti sobě a u stolu vedle nás se bavili dva kluci a tváře měli tak blízko sebe, že vy­pa­dali, jako kdyby se líbali. Ale neřekl bych, že to byli gayové. Prav­dě­po­dobně ne. Podle mého ka­lei­do­sko­pic­kého odhadu šlo nej­spíš o dva po­divné opilé ka­ma­rády až za hrob, kteří se ráno pro­be­rou a ne­bu­dou chtít nic říct a budou chtít za­po­me­nout a zá­ro­veň vidět všechno na­prosto jasně.

„Co se stalo, co se stalo? Už je vidím, jak se jeden – ten starší – po­pla­šeně ptá, když se ráno pro­budí a vidí, jak jeho fren­dík ještě sladce spí. Lehne si a nechá všechno běžet. Ať mi svět políbí prdel, řekne si a zase se po­lo­žil do náručí břitev a nožů a pak ráno, při sní­dani v nějaké za­padlé ka­várně, se budou hihňat a smát a šťou­chat do žeber a budou jim těly pro­jíž­dět slabé elek­trické šoky, kterým se říká po­divná láska.“ To všechno jsem si myslel, ale nic z toho jsem neřekl. Místo toho jsem seděl u malého oz­dobně ko­va­ného sto­lečku na ná­vě­tr­ném bal­kónu v patře čty­ři­cet sedm, na­proti mě Peo, můj jediný oprav­dový ka­ma­rád a mlčeli jsme.

„To před­tím jsem řekl, proto že mě už za­čí­nají říd­nout vlasy. Pro­boha, vždyť je mi jedna dvacet. To musí být past v mých genech.“ Už před rokem jsem na in­ter­netu našel a začal užívat volně pro­dejný lék Ne­o­ca­pil⁷⁷ , ale ne­po­má­halo to. Svezl jsem se do boku, po­lo­žil loket na stůl a bradu opřel o rameno a ne­pří­tomně se díval pryč a do sebe.

„Po­slechni si tohle.“ Peo mi pro­hrábl vlasy a po­dá­val mi slu­chátka. Musel jsem se na­táh­nout, abych je dostal na uši. Hlavu jsem měl blízko srdci anděla a po­slou­chal jsem něco, co jsem nikdy dřív nesly­šel, ne­u­vě­ři­tel­nou hudbu, která zněla jako I know the Reaper smí­chané s teskli­vou ky­ta­rou, která v jednom elek­tri­zu­jí­cím oka­mžiku naříká, hned zase zbrojí a hned potom zase začne plakat nad smut­kem celého světa.

„Co to je?“ zeptal jsem se po­svátně a po těle jsem se jemně chvěl.

„Non-exis­tent ideals,“ od­po­vě­děl Peo.

Pak nám při­nesli velké pes­t­ro­ba­revné koktejly vy­chla­zené te­ku­tým du­sí­kem.

„To je asi nějaký omyl,“ namítl jsem.

Ser­vírka – milá slečna v dží­nách, který měla přes jedno oko bílou pásku a ne­ho­dila se do toho cha­o­tic­kého spek­tá­klu – uká­zala na ve­d­lejší stůl. Po­dí­val jsem se tam a jeden z po­div­ných přátel na mě mrkl a v jeho očích se zr­cadlila bu­douc­nost.

Bo­hu­žel seděl daleko a všechny výjevy byly pro mě příliš drobné a ne­zře­telné.

Vzduch byl jako ka­ra­mel. Slu­chátka jsem po­lo­žil na stůl, linula se z nich me­lo­die a já chtěl něco udělat, ale hned nato se přihnali moji dru­gové a od­táhli mě pryč.

Peo se me­zi­tím začal bavit s těmi dvěma kluky od ve­d­lej­šího stolu a poz­ději mi pro­zra­dil, že to byli velice milí lidé. Mlu­vili spolu o kni­hách a hudbě a pro­gra­mo­vání (když je člověk na mol začne bránit Ruby nebo Small­talk nebo Nette nebo třeba Kafku nebo Orwella s na­sa­ze­ním vlast­ního života, jenom proto, aby ho to za vte­řinu omr­zelo a začal se bavit o něčem úplně jiném). Než odešel najít svoje pa­voučí bratry v ná­moř­nic­kých trič­kách, do­zvě­děl se, že oba stu­dují in­for­ma­tiku na ČZU, jeden se jme­nuje David Baran, druhý Petr Ba­la­bán²⁴ a poprvé se ná­ho­dou po­tkali na cestě do Špa­něl­ska. V jednu chvíli mi při­pa­dalo, že se tam taky jako stín mihl K.. Ale poz­ději jsem si tím nebyl vůbec jist.

Ještě někdy před tím, než mě vy­hmátli moji roz­lá­faní fren­díci a dru­gové s mas­kami Guye Fa­w­kese, si pa­ma­tuji, že jsme po­ti­chu při­pí­jeli na Ruby, ale pak jsem byl vtažen tor­ná­do­vým Ko­lo­to­čem Svět, až se mi točila hlava a pak se mi před ob­li­če­jem zjevil sví­tící mo­ni­tor a něčí ruka uka­zo­vala na grafy a ta­bulky a čísla a jména a odkazy a já na to čuměl a ne­vě­řil, jak se naše Cho­roba roz­růstá. „Můj bože, je to plné hvězd.“ ¹¹⁶

Moji dru­gové měli za­lo­žené ruce a smáli se.

„Jdeme,“ za­ve­lel jsem.

Pak se večer zkom­pli­ko­val.