povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

7. 3. 2010

Terminalita #4 - David Baran & Petr Balabán

       
CC by-nc-sa (zdroj)

Teprve v ten okamžik začal večírek.

Rozběhli jsme se na všechny strany. Měli jsme toho tolik na vyřizování. Jeden námořník s hlavou švába běžel sehnat pivo. Druhý, který se převtělil ve vojáka britské východoindické společnosti a šel sehnat nějaký tonik s hořkostí osmnáctého století, aby ho mohl smíchat s omamným ginem a podávat jako další imaginární dávku medicíny proti malárii dnešní doby (ve skutečnosti ten člověk byl emo, který měl obě ruce převázané obvazem jehož bělobou prosakovala trpká krev žiletek). Další běžel k jukeboxu najít něco, co by se dalo poslouchat, Peo upaloval po schodišti, aby zjistil, jestli se dá vylézt výš, protože ho to zase táhlo na střechy a chtěl viděl hvězdnou temnotu a snít. Já jsem běžel shánět další frendíky a drugy pro velký plán, o němž si nikdo z opilců naší grupy nebyl příliš jist a další z nás běželi pryč a pak se zase vraceli a domlouvali se včelími tanci a zase odbíhali. Byl to náš malý chaos uprostřed gigantického chaosu tohoto světa, kterým se Peo nesl jako bělostný, nemocný a bláznivý anděl. Den před tím jsem přečetl Kerouacovo Na cestě a zanechávalo mě to v naději, že se něco stane, že pořád ještě může všechno nějak dopadnout.

"Máš krásný vlasy," vyhrkla mi z hrdla slova podobná bahnu říčního dna. V místnosti to hučelo jak v úlu a já nevěděl, co říkám.

Peo se s božskou rychlostí prohnal kolem. "Co?" Neslyšel mě.

Zastavil jsem ho a z mé soukromé ginové bubliny se mi zdálo, jako kdyby se zastavila celá země. "Povídám, že máš krásný vlasy." Leskle mu padaly do čela a smál se svůdným smíchem opilých lidí, kterým lichotí každé slovo.

Nic nedávalo smysl.

Vzpomněl jsem si na minulé jaro, kdy měl dlouhé vlasy a obarvil si je na čistě bílou barvu, průzračnou, čistou, jiskřící. V těch dnech nosil všechno bílé. Ale to byla jiná doba. Čas vzpomínek uháněl pozpátku. Najednou svět ztichl a mě všechno připadalo jako za Starých časů, kdy jsme jako zběsilí prchali před životem; jako někdy během neděle třináctého před dvěma lety, kdy celé to naše putování začalo. Došla mi slova. V ruce jsem měl nějakou lahev něčeho nesmírně delikátního - ambrozie, která se táhla po jazyku jako samet a hladila na duši. "Nechceš..." Peo se napil a ještě více pookřál, pokud to v jeho stavu bylo vůbec možné.

"Pojď si někam sednout, někam, kde bude aspoň trochu ticho. Tyhle nohy už mě dlouho neunesou," zavelel.

Sedli jsme si naproti sobě a u stolu vedle nás se bavili dva kluci a tváře měli tak blízko sebe, že vypadali, jako kdyby se líbali. Ale neřekl bych, že to byli gayové. Pravděpodobně ne. Podle mého kaleidoskopického odhadu šlo nejspíš o dva podivné opilé kamarády až za hrob, kteří se ráno proberou a nebudou chtít nic říct a budou chtít zapomenout a zároveň vidět všechno naprosto jasně.

"Co se stalo, co se stalo? Už je vidím, jak se jeden - ten starší - poplašeně ptá, když se ráno probudí a vidí, jak jeho frendík ještě sladce spí. Lehne si a nechá všechno běžet. Ať mi svět políbí prdel, řekne si a zase se položil do náručí břitev a nožů a pak ráno, při snídani v nějaké zapadlé kavárně, se budou hihňat a smát a šťouchat do žeber a budou jim těly projíždět slabé elektrické šoky, kterým se říká podivná láska." To všechno jsem si myslel, ale nic z toho jsem neřekl. Místo toho jsem seděl u malého ozdobně kovaného stolečku na návětrném balkónu v patře čtyřicet sedm, naproti mě Peo, můj jediný opravdový kamarád a mlčeli jsme.

"To předtím jsem řekl, proto že mě už začínají řídnout vlasy. Proboha, vždyť je mi jedna dvacet. To musí být past v mých genech." Už před rokem jsem na internetu našel a začal užívat volně prodejný lék Neocapil[[77]], ale nepomáhalo to. Svezl jsem se do boku, položil loket na stůl a bradu opřel o rameno a nepřítomně se díval pryč a do sebe.

"Poslechni si tohle." Peo mi prohrábl vlasy a podával mi sluchátka. Musel jsem se natáhnout, abych je dostal na uši. Hlavu jsem měl blízko srdci anděla a poslouchal jsem něco, co jsem nikdy dřív neslyšel, neuvěřitelnou hudbu, která zněla jako I know the Reaper smíchané s tesklivou kytarou, která v jednom elektrizujícím okamžiku naříká, hned zase zbrojí a hned potom zase začne plakat nad smutkem celého světa.

"Co to je?" zeptal jsem se posvátně a po těle jsem se jemně chvěl.

"Non-existent ideals," odpověděl Peo.

Pak nám přinesli velké pestrobarevné koktejly vychlazené tekutým dusíkem.

"To je asi nějaký omyl," namítl jsem.

Servírka - milá slečna v džínách, který měla přes jedno oko bílou pásku a nehodila se do toho chaotického spektáklu - ukázala na vedlejší stůl. Podíval jsem se tam a jeden z podivných přátel na mě mrkl a v jeho očích se zrcadlila budoucnost.

Bohužel seděl daleko a všechny výjevy byly pro mě příliš drobné a nezřetelné.

Vzduch byl jako karamel. Sluchátka jsem položil na stůl, linula se z nich melodie a já chtěl něco udělat, ale hned nato se přihnali moji drugové a odtáhli mě pryč.

Peo se mezitím začal bavit s těmi dvěma kluky od vedlejšího stolu a později mi prozradil, že to byli velice milí lidé. Mluvili spolu o knihách a hudbě a programování (když je člověk na mol začne bránit Ruby nebo Smalltalk nebo Nette nebo třeba Kafku nebo Orwella s nasazením vlastního života, jenom proto, aby ho to za vteřinu omrzelo a začal se bavit o něčem úplně jiném). Než odešel najít svoje pavoučí bratry v námořnických tričkách, dozvěděl se, že oba studují informatiku na ČZU, jeden se jmenuje David Baran, druhý Petr Balabán[[24]] a poprvé se náhodou potkali na cestě do Španělska. V jednu chvíli mi připadalo, že se tam taky jako stín mihl K.. Ale později jsem si tím nebyl vůbec jist.

Ještě někdy před tím, než mě vyhmátli moji rozláfaní frendíci a drugové s maskami Guye Fawkese, si pamatuji, že jsme potichu připíjeli na Ruby, ale pak jsem byl vtažen tornádovým Kolotočem Svět, až se mi točila hlava a pak se mi před obličejem zjevil svítící monitor a něčí ruka ukazovala na grafy a tabulky a čísla a jména a odkazy a já na to čuměl a nevěřil, jak se naše Choroba rozrůstá. "Můj bože, je to plné hvězd." [[116]]

Moji drugové měli založené ruce a smáli se.

"Jdeme," zavelel jsem.

Pak se večer zkomplikoval.


publikováno 7. 3. 2010

příbuzné články:
Terminalita #3 - Mistr Garcia
Terminalita #5 - Gin & tonik
Terminalita #14 - Nonexistent ideals
Terminalita #1 - Ruby
Terminalita #10 - Metropolis

sem odkazují:
Další Terminalita
20010 - první dekáda nového milénia
Terminalita