k47.cz
mastodon twitter RSS
bandcamp explorer

Terminalita #39 - Hořely nám hlavy a poblíž nebyl nikdo, kdo by je byl schopen uhasit

CC by-nc-nd (via)

Přežili jsme.

Odnesli jsme si jenom šrámy na duších a těla dočasně zničená chemií a únavou. Posledních pár měsíců bylo jen jednou velkou a dlouhou halucinací, která se obtáčela kolem reality jako psí víno obepínající stará venkovská sídla. Do školy jsme aspoň zpočátku občas chodili i když nám bylo jasné, že si nic nebudeme pamatovat, ale v zajetí tranqu, Drogy Y. a Léku jsme cítili potřebu všem ukázat své rudé oči a zacyklené smyčky hovorů. Každý den byl jako velká krychle, která se vylamovala z mramorového masivu a s plynoucím časem se zvětšovala a my se cítili stále menší a zanedbatelnější. Byl to závratný a neuchopitelný pocit doutnajícího nekonečna30 , kdy nás provázel stále hořící kolega JP-69 31 .


Ale přežili jsme.

S vykotlanými hrudníky a vydlabanými srdci a žaludky nadranc, s hlavami jako sdrátovanými porcelánovými hrnci, s rukama roztřesenýma a nejistýma jsme si podpírali hlavy, které jsme vyplnili velrybím mručením, post-rockem a alkoholem nejrůznějších barev, konstelací a třaskavostí a rozsypanými prášky, které jsme jazykem sbírali přímo z podlahy a smutnili jsme, že Ruby zmizela a vybuchla v našich snech.

Byl to den blbec, kdy jsme se začali probouzet a stále nám z rohů nekonečně prázdného sebedestruktivního pokoje hřmělo Mono a Laura a další neurčité vibrace prostoru a cloumaly s námi, jako kdyby jsme byli papírovými loďkami na hladině orkánového jezera.

Jižní hurikány nás zanesly do Orlího hnízda a zpátky, odkud jsme si odnesli jenom leporelovité vzpomínky smíchu a postav se založenýma rukama a zamračenýma očima a mojí malé virtuálně adoptované sestřičky, která se jediná chytla rakety vystřelené do fantastických Západních zemí 32 a vlála za strojem a smála se.

„Bratříčku, bratříčku!“

Objal jsem jí a Peo taky, protože se neviděli sžíravých sedm dnů a sedm nocí a pak jsme vylezli na hřbet střechy a duelovali jsme tam na kordy a vyprávěli pravdivé historky a příběhy lásky se slzami v očích a slzami v hlavě.

Byla to noc studená a břitká jako střep ledu, kdy vítr rozechvíval teploměry a sklepával rtuť k absolutní nule a vyhasnutí času a prostoru. Ale my jsme byli skryti za bokem velryby jménem Sigur Rós, té velryby, která nesla na svém hřbetě celý Island se všemi jeho přístavy a ledovci. Jedli jsme jablka a vyprávěli ty historky ze života v životu v nebezpečné škole, kde každou chvíli hrozila smrt v rozeklaných prstech elektrických záblesků, hrozivé a příšerné, smísené s imaginárním vtipem urychlovaným v démonických LHC, které lidem otevíraly oči, aby viděli vlastní zanedbatelnost v Bledých Modrých Tečkách33 a Hlubokých Polích34 . Z toho všeho jsme spřádali provaz života i smrti a strachu i radosti a naše malá kolektivní sestřička se smála a bála se jako na sinusové horské dráze, která nás ještě před rozedněním zanesla zpět do ztichlé serverovny času35 .

„Kdo je tohle?“ ptala se sestřička, když listovala mojí virtuální fotogalerií.

„Tu neznáš.“

„Ale to je přece Ruby! Bráška mi o ní vyprávěl.“

To všechno bylo dávno pryč, všechno to zmizelo ve vibrujícím a singulárním zařízení /dev/null.

„Svěřili jsme svoje životy digitální technice, zaznamenali jsme je na pevné disky a magnetické nosiče,“ řekl Peo, když seděl ve vlaku do stanice nekonečno a měl zavřené oči, „a čím se nám odvděčí? Zapomene na nás. Zapomene na nás, stejně jako na všechny ostatní.“

Něco jsem mu odpověděl, ale nevěděl jsem, jaká slova jsem nabalil na kostru generické odpovědi.


„Disky, na ničem jiném nezáleží. Ber disky a padáme,“ říkal Peo v dávné minulosti a měl pravdu. Stali jsme se zcela závislí na informacích a kdyby jejich nosiče shořely, zmizel by kus minulosti a vypařil by se i kus našich životů, protože minulost dokážeme vnímat jenom prostřednictvím vzpomínek nebo záznamů. Z toho důvodu bylo možné zfalšovat minulost.

Čas nás nesl jakoby na hřbetě žiletkové vlny k imaginárnímu domovu, který stále doutnal a my si sedli na kanape a zírali jeden na druhého zatímco kolem nás ještě pořád zuřil ten požár, který sežral Ruby a časem pozře i nás. Nějak jsme to cítili pod kůži, za nehty a v tepnách, ale nevěděli jsme, jak se s tím vypořádat, jak bezbolestně žít, aby za námi zůstala nějaká brázda.

Nevěděli jsme a tak, zatímco všude kolem hučel oheň, jsem zapnul televizi.

Až ráno mi došlo, že žádnou televizi nemáme, nikdy jsme neměli a Peo mi na klín složil hlavu zatíženou smutkem starého kontinentu a prospal tisíc let. Někdy v průběhu poslední etapy sebezničujícího maratonu, když seděl a třásl se po celém těle a srdce volalo o pomoc divokými Morseovými kódy, ztratil vědomí, skácel se bezvládně na bok tak, že jeho hlava mi dopadla na stehna. Seděl jsem tam do rána, jako kdybych byl vymodelovaný z hlíny a čekal na vypálení. Nevnímal jsem nic, možná jsem byl mrtvý, možná jsem spal s otevřenýma očima.

Byl to ztracený čas, ale přežili jsme.

Probudila nás až Anit.


Druhý den byla sobota.

Peo se probral z paralýzy mnohem dřív než já a objevil svoje tělo pohozené v koutě omotané síťovými kabely.

Zvedl jsem se, udělal krok a pod nohama mi zacinkaly prázdné lahve růžového, vermutu a vodky. „Takže to nebyl jenom sen,“ pomyslel jsem si a gravitační síla mě táhla do epicentra veškerého bytí. Přeskočil jsem několik zachráněných Burroughsových románů, vyhnul se Kafkovi, obešel Joyce a sedl si na kanape.

„Zdravíčko, kolego,“ rozezvonil se vedle mě hlas. „Nějakej skleslej, takhle po ránu.“

„Áááághh!“ odpověděl jsem rozbolavělým hlasem.

„Jo, jo, jo, mě je taky skvěle,“ odpověděl Peo, aniž by si mě všímal. Měl na sobě tričko Dick Laurent is dead41 , seděl na gauči, na koleně měl notebook a četl si recenzi na nové album jediné neexistující post-rockové skupiny Nonexistent Ideals. Jednou rukou skroloval a druhou si podával pálivé papričky přímo ze sklenice.

Byl to jiný den, kdy všechno minulé bylo už dávno zapomenuto.

„Jak to chutná?“

„Jako Nago Jolokia – skoro jako kdyby jsi pil vroucí lávu. Nevíš, kde se courá Ruby?“

Podíval jsem se na něj a zalovil v paměti. Vzpomněl jsem si, že jí odvál čas, vsála singularita, vstřebaly dezinfekcí nasáklé zdi nemocnice, kde ležely nejlepší hlavy naší generace42 a pozvolna umíraly na Kvílení – chorobu, která neměla žádné symptomy a mohla udeřit na kohokoli zcela náhodně a bez varování rozeznít sirény a hned vzápětí umíráček.

„Nejsem si jistej…“ odpovídal jsem pomalu.

„Hmm!“ odvětil Peo, aniž by doopravdy vnímal, co jsem řekl. A myslím, že nevnímal ani to, co řekl on sám.

Zhroutil jsem se sám do sebe, složil jsem se jako domeček z karet. Odešel jsem pryč, někam mimo dosah kamer a velkobratrské blogosféry, abych mohl přemýšlet. „Co se stalo?“ ptal jsem se sám sebe a mlčky jsem pohyboval rty, zatímco Mere your pathetique light43 trhala prostor na zrnité kusy.

Vzápětí jsem usnul a ještě v doznívající vlně Drogy Y. jsem plaval v čase zpět, abych si z kufrů vybalil skryté události a viděl je z nečekaných úhlů nebo se utopil v mělkých karibských mořích, kde jsem běhal po hlavách medúz během uplynulých staletí.

Chyběl mi pocit něčeho zásadního, celé roky jsem trpěl tímto nedostatkem, strádal jsem a spaloval čas v peci prokrastinace a neschopnosti se vypořádat s problémy a závazky. Z vidiny povinností jsem dostával závrať.

„Jak to, že nikoho nemáš?“ ptal se P. v těch dřevních fosilizovaných časech, kdy se jeho plíce začaly samy od sebe plnit pomyslným popelem. „Jak to, že ty, takovej fajnovej člověk, nechodíš s nějakou překrásnou slečnou.“ Zavířil ve vzduchu temným vínem44 a pokračoval: „Občas když usínám, ale ještě nespím, někdy v tom okamžiku, kdy mozek jede na volnoběh, TO vidím27 . Představuju si krásnou opravdovou a spalující lásku. Něco speciálního, výjimečného, zásadního a nevídaného. Nevidím nějaké konkrétní obrazy, tváře, scény nebo proporce, jenom vlnící se siluetu něčeho fantastického. Když se pak probudím, říkám si, proč něco takového nepožíváš právě ty, Adame. Ze všech obyvatel trosečnické planety by sis něco takového zasloužil právě ty.“ Smál se. „Já už jsem ztracenej případ, ale ty…“ Napil se a položil sklenici na přebal románu Ragtime49 .

„Nic není tak jednoduchý, jak to vypadá na první pohled,“ odpověděl jsem a můj Toynbeeho konvektor44 z roku '8845 se vydal proti proudu času do té pizzerie, kde jsme strávili mládí s nařezanými žílami a s černými prsteny na kterých zářily bílé lebky a s výrazem reka Sory46 jsme tam žrali pizzu vyrobenou ze slzného plynu ve skupině dalších lidí, které jsme potkali na nárožích a v přednáškových halách, chvějících se pod náporem moudra, civilizačních chorob a nepopsatelné samoty. Ale byli jsme skryti pod těmi cihlovými klenutými stropy jako v jaderném bunkru, kde se hovor vlekl svými vlastními nevyzpytatelnými, ale přesto velice skromnými, cestami. Každé slovo v tom pološeru mělo svoje kouzlo a muselo být vyřčeno ve správný čas.

„Miluji tě,“ objevilo se mi v hlavě jako reliktní záření z počátku vesmíru. A potom smích a pohledy na milé blázny, které nikdo nemohl nenávidět.

Lidí ubývalo, jako když krysy opouštějí potápějící se loď, jejíž podpalubí je obloženo haluzorními cihlami, které se neustále přeskupují a tvoří organickou mozaiku vypovídající o životě, vesmíru a vůbec47 .

„Kdo je tam?“

Byla to zbytečná slova, hned přebitá veselým hovorem, kterým probleskovaly krystaly dívčích hlasů.

„Pojď sem, rychle,“ mrkal na mě a kynul mi, abych si sedl.

„Co se děje?“

„Tohle je Judy, July, Jane a tahle se zelenou rtěnkou je Jade48 .“

„Ahoj,“ nasadil jsem jeden ze svých nejlepších úsměvů.

Místností probublával smích, který byl podbarvován dech-beroucí Just snow.

V té době jsem měl na kostech mnohem méně zuřivého masa než teď a měl jsem hřívu černých vlasů, které mi padaly do očí rámovaných černým plastem a z každého pohybu byla cítit sebedestruktivní touha létat.

Jade, založila ruce a v tu chvíli ji zazvonil telefon: „Volá strejček Pey'j48 , omluvte mě na chvíli, holky.“ Podívala se na nás, mrkla a dodala: „A kluci.“

Další vlnobití smíchu, který narážel na tváře, do kterých byl zakovaný remanentní smutek.

„Ještě jedno zlato pro všechny…“

„Copak, copak, copak?“

„Nic není, tak jak by si člověk přál.“

„Ale, ale,“ mosazné úsměvy vychládaly.

„Myslela jsem, že všichni patříme do té citově labilní a zklamané generace, která už nestačila příliš vysoko nastaveným laťkám nereálných vzorů. K té neurotické generaci rozsápaných, která má pramálo zábran a dá cokoli za blízkost někoho dalšího.“

„Jade má pravdu!“

Polibek.

Anebo všechno mohlo být jinak.

Probouzel jsem se z objetí Drogy Y. a všechny vzpomínky se kolem mě míhaly jako v tornádu, vířily kolem a jejich skutečnost se rozmazávala a obrazy se měnily a přeskupovaly.

Minulost byla nejistá a mísila se se sny.

Všechno mohlo být jinak.

píše k47, ascii@k47.cz