k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Terminalita #39 - Hořely nám hlavy a poblíž nebyl nikdo, kdo by je byl schopen uhasit

CC by-nc-nd (via)

Pře­žili jsme.

Od­nesli jsme si jenom šrámy na duších a těla do­časně zni­čená chemií a únavou. Po­sled­ních pár měsíců bylo jen jednou velkou a dlou­hou ha­lu­ci­nací, která se ob­tá­čela kolem re­a­lity jako psí víno obe­pí­na­jící stará ven­kov­ská sídla. Do školy jsme aspoň zpo­čátku občas cho­dili i když nám bylo jasné, že si nic ne­bu­deme pa­ma­to­vat, ale v zajetí tranqu, Drogy Y. a Léku jsme cítili po­třebu všem ukázat své rudé oči a za­cyklené smyčky hovorů. Každý den byl jako velká krychle, která se vy­la­mo­vala z mra­mo­ro­vého masivu a s ply­nou­cím časem se zvět­šo­vala a my se cítili stále menší a za­ne­dba­tel­nější. Byl to zá­vratný a ne­u­cho­pi­telný pocit dout­na­jí­cího ne­ko­nečna30 , kdy nás pro­vá­zel stále hořící kolega JP-69 31 .


Ale pře­žili jsme.

S vy­kotla­nými hrud­níky a vy­dla­ba­nými srdci a ža­ludky nad­ranc, s hla­vami jako sdrá­to­va­nými por­ce­lá­no­vými hrnci, s rukama roz­tře­se­nýma a ne­jis­týma jsme si pod­pí­rali hlavy, které jsme vy­pl­nili velry­bím mru­če­ním, post-rockem a al­ko­ho­lem nej­růz­něj­ších barev, kon­ste­lací a třas­ka­vostí a roz­sy­pa­nými prášky, které jsme ja­zy­kem sbí­rali přímo z pod­lahy a smut­nili jsme, že Ruby zmi­zela a vy­buchla v našich snech.

Byl to den blbec, kdy jsme se začali pro­bou­zet a stále nám z rohů ne­ko­nečně prázd­ného se­be­de­struk­tiv­ního pokoje hřmělo Mono a Laura a další ne­u­r­čité vib­race pro­storu a clou­maly s námi, jako kdyby jsme byli pa­pí­ro­vými loď­kami na hla­dině or­ká­no­vého jezera.

Jižní hu­ri­kány nás za­nesly do Orlího hnízda a zpátky, odkud jsme si od­nesli jenom le­po­re­lo­vité vzpo­mínky smíchu a postav se za­lo­že­nýma rukama a za­mra­če­nýma očima a mojí malé vir­tu­álně ado­p­to­vané sestřičky, která se jediná chytla rakety vy­stře­lené do fan­tas­tic­kých Zá­pad­ních zemí 32 a vlála za stro­jem a smála se.

„Brat­říčku, brat­říčku!“

Objal jsem jí a Peo taky, pro­tože se ne­vi­děli sží­ra­vých sedm dnů a sedm nocí a pak jsme vy­lezli na hřbet stře­chy a du­e­lo­vali jsme tam na kordy a vy­prá­věli prav­divé his­torky a pří­běhy lásky se slzami v očích a slzami v hlavě.

Byla to noc stu­dená a břitká jako střep ledu, kdy vítr ro­ze­chví­val tep­lo­měry a skle­pá­val rtuť k ab­so­lutní nule a vy­has­nutí času a pro­storu. Ale my jsme byli skryti za bokem velryby jménem Sigur Rós, té velryby, která nesla na svém hřbetě celý Island se všemi jeho pří­stavy a le­dovci. Jedli jsme jablka a vy­prá­věli ty his­torky ze života v životu v ne­bez­pečné škole, kde každou chvíli hro­zila smrt v ro­ze­kla­ných prs­tech elek­tric­kých záblesků, hro­zivé a pří­šerné, smí­sené s ima­gi­nár­ním vtipem urych­lo­va­ným v dé­mo­nic­kých LHC, které lidem ote­ví­raly oči, aby viděli vlastní za­ne­dba­tel­nost v Ble­dých Mod­rých Teč­kách33 a Hlu­bo­kých Polích34 . Z toho všeho jsme spřá­dali provaz života i smrti a stra­chu i ra­dosti a naše malá ko­lek­tivní sestřička se smála a bála se jako na si­nu­sové horské dráze, která nás ještě před ro­ze­dně­ním za­nesla zpět do ztichlé ser­ve­rovny času35 .

„Kdo je tohle?“ ptala se sestřička, když lis­to­vala mojí vir­tu­ální fo­to­ga­le­rií.

„Tu neznáš.“

„Ale to je přece Ruby! Bráška mi o ní vy­prá­věl.“

To všechno bylo dávno pryč, všechno to zmi­zelo ve vibru­jí­cím a sin­gu­lár­ním za­ří­zení /dev/null.

„Svě­řili jsme svoje životy di­gi­tální tech­nice, za­zna­me­nali jsme je na pevné disky a mag­ne­tické nosiče,“ řekl Peo, když seděl ve vlaku do sta­nice ne­ko­nečno a měl za­vřené oči, „a čím se nám od­vděčí? Za­po­mene na nás. Za­po­mene na nás, stejně jako na všechny ostatní.“

Něco jsem mu od­po­vě­děl, ale ne­vě­děl jsem, jaká slova jsem na­ba­lil na kostru ge­ne­rické od­po­vědi.


„Disky, na ničem jiném ne­zá­leží. Ber disky a padáme,“ říkal Peo v dávné mi­nu­losti a měl pravdu. Stali jsme se zcela zá­vislí na in­for­ma­cích a kdyby jejich nosiče sho­řely, zmizel by kus mi­nu­losti a vy­pa­řil by se i kus našich životů, pro­tože mi­nu­lost do­ká­žeme vnímat jenom pro­střed­nic­tvím vzpo­mí­nek nebo zá­znamů. Z toho důvodu bylo možné zfal­šo­vat mi­nu­lost.

Čas nás nesl jakoby na hřbetě ži­let­kové vlny k ima­gi­nár­nímu domovu, který stále dout­nal a my si sedli na kanape a zírali jeden na dru­hého za­tímco kolem nás ještě pořád zuřil ten požár, který sežral Ruby a časem pozře i nás. Nějak jsme to cítili pod kůži, za nehty a v tep­nách, ale ne­vě­děli jsme, jak se s tím vy­po­řá­dat, jak bezbo­lestně žít, aby za námi zů­stala nějaká brázda.

Ne­vě­děli jsme a tak, za­tímco všude kolem hučel oheň, jsem zapnul te­le­vizi.

Až ráno mi došlo, že žádnou te­le­vizi nemáme, nikdy jsme neměli a Peo mi na klín složil hlavu za­tí­že­nou smut­kem starého kon­ti­nentu a pro­spal tisíc let. Někdy v prů­běhu po­slední etapy se­bez­ni­ču­jí­cího ma­ra­tonu, když seděl a třásl se po celém těle a srdce volalo o pomoc di­vo­kými Mor­se­o­vými kódy, ztra­til vědomí, skácel se bez­vládně na bok tak, že jeho hlava mi do­padla na stehna. Seděl jsem tam do rána, jako kdy­bych byl vy­mo­de­lo­vaný z hlíny a čekal na vy­pá­lení. Ne­vní­mal jsem nic, možná jsem byl mrtvý, možná jsem spal s ote­vře­nýma očima.

Byl to ztra­cený čas, ale pře­žili jsme.

Pro­bu­dila nás až Anit.


Druhý den byla sobota.

Peo se pro­bral z pa­ra­lýzy mnohem dřív než já a ob­je­vil svoje tělo po­ho­zené v koutě omo­tané sí­ťo­vými kabely.

Zvedl jsem se, udělal krok a pod nohama mi za­cin­kaly prázdné lahve rů­žo­vého, ver­mutu a vodky. „Takže to nebyl jenom sen,“ po­mys­lel jsem si a gra­vi­tační síla mě táhla do epi­cen­tra veš­ke­rého bytí. Pře­sko­čil jsem ně­ko­lik za­chrá­ně­ných Burrou­gh­so­vých románů, vyhnul se Ka­f­kovi, obešel Joyce a sedl si na kanape.

„Zdra­víčko, kolego,“ ro­ze­zvo­nil se vedle mě hlas. „Ně­ja­kej skles­lej, takhle po ránu.“

„Áááá­ghh!“ od­po­vě­děl jsem roz­bo­la­vě­lým hlasem.

„Jo, jo, jo, mě je taky skvěle,“ od­po­vě­děl Peo, aniž by si mě všímal. Měl na sobě tričko Dick Lau­rent is dead41 , seděl na gauči, na koleně měl no­te­book a četl si re­cenzi na nové album jediné ne­e­xis­tu­jící post-rockové sku­piny No­nexis­tent Ideals. Jednou rukou skro­lo­val a druhou si po­dá­val pálivé pa­pričky přímo ze skle­nice.

Byl to jiný den, kdy všechno minulé bylo už dávno za­po­me­nuto.

„Jak to chutná?“

„Jako Nago Jo­lo­kia – skoro jako kdyby jsi pil vroucí lávu. Nevíš, kde se courá Ruby?“

Po­dí­val jsem se na něj a za­lo­vil v paměti. Vzpo­mněl jsem si, že jí odvál čas, vsála sin­gu­la­rita, vstře­baly dez­in­fekcí na­sáklé zdi ne­moc­nice, kde ležely nej­lepší hlavy naší ge­ne­race42 a po­zvolna umí­raly na Kví­lení – cho­robu, která neměla žádné symptomy a mohla udeřit na ko­ho­koli zcela ná­hodně a bez va­ro­vání ro­ze­znít sirény a hned vzá­pětí umí­rá­ček.

„Nejsem si jistej…“ od­po­ví­dal jsem pomalu.

„Hmm!“ od­vě­til Peo, aniž by do­o­pravdy vnímal, co jsem řekl. A myslím, že ne­vní­mal ani to, co řekl on sám.

Zhrou­til jsem se sám do sebe, složil jsem se jako do­me­ček z karet. Odešel jsem pryč, někam mimo dosah kamer a vel­kob­ra­tr­ské blo­go­sféry, abych mohl pře­mýš­let. „Co se stalo?“ ptal jsem se sám sebe a mlčky jsem po­hy­bo­val rty, za­tímco Mere your pathe­tique light43 trhala pro­stor na zrnité kusy.

Vzá­pětí jsem usnul a ještě v do­zní­va­jící vlně Drogy Y. jsem plaval v čase zpět, abych si z kufrů vy­ba­lil skryté udá­losti a viděl je z ne­če­ka­ných úhlů nebo se utopil v měl­kých ka­rib­ských mořích, kde jsem běhal po hla­vách medúz během uply­nu­lých sta­letí.

Chyběl mi pocit něčeho zá­sad­ního, celé roky jsem trpěl tímto ne­do­stat­kem, strá­dal jsem a spa­lo­val čas v peci pro­kras­ti­nace a ne­schop­nosti se vy­po­řá­dat s pro­blémy a zá­vazky. Z vidiny po­vin­ností jsem do­stá­val závrať.

„Jak to, že nikoho nemáš?“ ptal se P. v těch dřev­ních fo­si­li­zo­va­ných časech, kdy se jeho plíce začaly samy od sebe plnit po­my­sl­ným po­pe­lem. „Jak to, že ty, ta­ko­vej faj­no­vej člověk, ne­cho­díš s ně­ja­kou pře­krás­nou sleč­nou.“ Za­ví­řil ve vzdu­chu temným vínem44 a po­kra­čo­val: „Občas když usínám, ale ještě nespím, někdy v tom oka­mžiku, kdy mozek jede na vol­no­běh, TO vidím27 . Před­sta­vuju si krás­nou oprav­do­vou a spa­lu­jící lásku. Něco spe­ci­ál­ního, vý­ji­meč­ného, zá­sad­ního a ne­ví­da­ného. Ne­vi­dím nějaké kon­krétní obrazy, tváře, scény nebo pro­porce, jenom vlnící se si­lu­etu něčeho fan­tas­tic­kého. Když se pak pro­bu­dím, říkám si, proč něco ta­ko­vého ne­po­ží­váš právě ty, Adame. Ze všech oby­va­tel tro­seč­nické pla­nety by sis něco ta­ko­vého za­slou­žil právě ty.“ Smál se. „Já už jsem ztra­ce­nej případ, ale ty…“ Napil se a po­lo­žil skle­nici na přebal románu Rag­time49 .

„Nic není tak jed­no­du­chý, jak to vypadá na první pohled,“ od­po­vě­děl jsem a můj Toynbe­eho kon­vek­tor44 z roku '8845 se vydal proti proudu času do té piz­ze­rie, kde jsme strá­vili mládí s na­ře­za­nými žílami a s čer­nými prs­teny na kte­rých zářily bílé lebky a s vý­ra­zem reka Sory46 jsme tam žrali pizzu vy­ro­be­nou ze slz­ného plynu ve sku­pině dal­ších lidí, které jsme po­tkali na ná­ro­žích a v před­náš­ko­vých halách, chvě­jí­cích se pod ná­po­rem moudra, ci­vi­li­zač­ních chorob a ne­po­psa­telné samoty. Ale byli jsme skryti pod těmi cih­lo­vými kle­nu­tými stropy jako v ja­der­ném bunkru, kde se hovor vlekl svými vlast­ními ne­vy­zpy­ta­tel­nými, ale přesto velice skrom­nými, cestami. Každé slovo v tom po­lo­šeru mělo svoje kouzlo a muselo být vy­řčeno ve správný čas.

„Miluji tě,“ ob­je­vilo se mi v hlavě jako re­liktní záření z po­čátku vesmíru. A potom smích a po­hledy na milé blázny, které nikdo nemohl ne­ná­vi­dět.

Lidí ubý­valo, jako když krysy opouš­tějí po­tá­pě­jící se loď, jejíž pod­pa­lubí je ob­lo­ženo ha­lu­zor­ními cihlami, které se ne­u­stále přesku­pují a tvoří or­ga­nic­kou mo­zaiku vy­po­ví­da­jící o životě, vesmíru a vůbec47 .

„Kdo je tam?“

Byla to zby­tečná slova, hned pře­bitá ve­se­lým ho­vo­rem, kterým pro­bles­ko­valy krys­taly dív­čích hlasů.

„Pojď sem, rychle,“ mrkal na mě a kynul mi, abych si sedl.

„Co se děje?“

„Tohle je Judy, July, Jane a tahle se ze­le­nou rtěn­kou je Jade48 .“

„Ahoj,“ na­sa­dil jsem jeden ze svých nej­lep­ších úsměvů.

Míst­ností pro­bublá­val smích, který byl pod­bar­vo­ván dech-be­roucí Just snow.

V té době jsem měl na kos­tech mnohem méně zu­ři­vého masa než teď a měl jsem hřívu čer­ných vlasů, které mi padaly do očí rá­mo­va­ných černým plas­tem a z kaž­dého pohybu byla cítit se­be­de­struk­tivní touha létat.

Jade, za­lo­žila ruce a v tu chvíli ji za­zvo­nil te­le­fon: „Volá strej­ček Pey'j48 , omluvte mě na chvíli, holky.“ Po­dí­vala se na nás, mrkla a dodala: „A kluci.“

Další vl­no­bití smíchu, který na­rá­žel na tváře, do kte­rých byl za­ko­vaný re­ma­nentní smutek.

„Ještě jedno zlato pro všechny…“

„Copak, copak, copak?“

„Nic není, tak jak by si člověk přál.“

„Ale, ale,“ mosazné úsměvy vy­chlá­daly.

„Mys­lela jsem, že všichni pa­t­říme do té citově la­bilní a zkla­mané ge­ne­race, která už ne­sta­čila příliš vysoko na­sta­ve­ným laťkám ne­re­ál­ných vzorů. K té neu­ro­tické ge­ne­raci roz­sá­pa­ných, která má pra­málo zábran a dá cokoli za blíz­kost někoho dal­šího.“

„Jade má pravdu!“

Po­li­bek.

Anebo všechno mohlo být jinak.

Pro­bou­zel jsem se z objetí Drogy Y. a všechny vzpo­mínky se kolem mě míhaly jako v tor­nádu, vířily kolem a jejich sku­teč­nost se roz­ma­zá­vala a obrazy se měnily a přesku­po­valy.

Mi­nu­lost byla ne­jistá a mísila se se sny.

Všechno mohlo být jinak.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz