k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Terminalita #38

31. 7. 2017 — k47 (♪)
CC by-nc-nd (via)

Odešli jsme a sedli na au­to­bus, který se pomalu pro­plé­tal be­to­no­vými síd­lišti.

„Kdo byl ten chlap, myslím Jes­seho strejdu? Přišel mi jako neu­ro­tický šaman nebo kou­zel­ník. Úplně z něj táhl strach, skoro jsem se na něj bál po­dí­vat, aby mi něco ne­u­dě­lal.“

„To byl jeden z těch dvou, kteří se k nám vlou­pali.“

„Co? Jak to můžeš vědět?“ vyhrkl jsem ne­chá­pavě.

„Není to sa­mo­zřejmě jisté, ale mám takové tušení, že jde o jed­noho z nich.“

Ne­chtěl jsem se o tom bavit, Ne teď. Místo toho jsem se díval z okna. Uběhlo deset minut a na tráv­níku před jedním pa­ne­lá­kem jsem viděl, jak se dva lidé roz­cvi­čo­vali. Za­dí­val jsem se po­zor­něji a řekl jsem: „Hele, není to Malej Marty?“

„Kde?“ roz­hlí­žel se Peo a mhou­řil oči. „Jo tamhle. To bude asi on. A ten chla­pík vedle něj?“

Marty nás zpo­zo­ro­val a za­má­val. Jeho kumpán k nám byl otočen zády. Byl o mnoho vyšší, starší a sil­nější, ob­le­čen do starého ná­těl­níku, obě před­loktí za­vá­zaná šátkem, na sval­na­tých rukách samé mod­řiny. Otočil se a za­mra­če­ným po­hle­dem bodl naším směrem. Všiml jsem si, že měl do vlasů za­ple­teny dráty sta­žené šátkem, silný tik v pravém oku, roz­ra­žený ret, fi­a­lový monokl, děsivé rysy a chladný pro­ni­kavý pohled. „K.! To je přece Ka­lan­dra!“ za­jíkla se Anit a já vy­de­chl hrůzou. Na­jed­nou mi vy­schlo v puse a při­pa­dalo mi, jako kdyby se setmělo a všechny zvuky zněly ne­pří­tomně a zdálky. Díval jsem se do těch jeho straš­li­vých očí. Nic kromě nich ne­e­xis­to­valo. Kdyby mrkl, pře­stalo by mi bít srdce.

Au­to­bus za­to­čil a zmizel v tep­nách města. Ještě deset minut mi srdce bušilo a nemohl jsem po­pad­nout dech.

„Jak to může malej Marty vůbec přežít?“


Bylo ještě po­třeba do­pl­nit zásoby pro případ ztros­ko­tání. Cestou od au­to­busu jsme prošli kolem tří lé­ká­ren a v každé jsme na­kou­pili pa­de­sát kra­bi­ček Syn­the­inu a pak jsme ještě vzali na zteč a vy­bí­lili jeden obchod s li­ho­vi­nami.

„Proč zrovna pa­de­sát?“ ptala se Anit

Peo měl vý­ji­mečně dobrou náladu a bylo mu do zpěvu, když od­po­ví­dal. „To je nejvíc, co nám na­jed­nou dají. Když jsme se tam uka­zo­vali každý týden a chtěli tři sta krabic, dívali se na nás hodně divně. Možná za to taky mohlo, že jsme ně­ko­lik dnů ne­spali a byli jsme špi­naví a po­tr­haní.“

„To dává smysl,“ uznala Anit ve výtahu. Patra ubí­hala jedno za druhým. Konec. Vy­stu­po­vat.

Anit v kapsách lovila klíče ke svému bytu vy­te­sa­ném v masivu šedého kamene. Za­hnuli jsme za roh a všechny úsměvy zmi­zely.

Čekali tam na nás.

Vedle dveří se opíral de­tek­tiv To­bo­rin s ně­ko­lika po­li­cisty. Měl na sobě modrou košili, po­vo­le­nou kra­vatu a v zubech pá­rátko. Po­divně se usmál, když nás uviděl. V ruce zase třímal tu fo­to­gra­fii vy­záblého chla­píka, který vy­pa­dal jako Jesse.

„Pánové,“ řekl. „Zjis­tili jsme, že jste se se­tkali s tímto mužem.“ Teprve teď mi došlo, že to je tvář Jes­seho strejdy. Fotka byla nej­spíš ně­ko­lik let stará, teď měl o něco víc vrásek, ale určitě to byl Jes­seho stejda.

„Ano. Byli jsme tam před chvílí.“

„My víme,“ od­po­vě­děl krátce a aniž by se snažil cokoli vy­svět­lit, ukázal nám další fo­to­gra­fii. „Tuto mladou ženu: Sab­rinu Če­di­čo­vou také známou pod pře­zdív­kou Yuki, jsme zatkli za na­po­má­hání k vraždě a vy­dí­rání. Před ně­ja­kou dobou utekla z domova a po­má­hala těm dvěma mužům. Se­tkali jste se s ní?“

Ne­do­po­vě­děl jsem.

„Jednou jsem s ní strá­vil noc,“ řekl Peo po chvíli, „Pár­krát jsme jí po­tkali. Na­padlo mě, že nás mohla sle­do­vat, ale stejně tak mohla jenom chodit do stej­ných pod­niků jako my. Ne­sta­rali jsme se o ní.“

„Také víme, že vaše životy na­braly zne­po­ko­ju­jící tempo a kurz.“ Vyndal pá­rátko z pusy, zlomil ho v prs­tech a po­kra­čo­val: „Celou dobu jste si ne­mu­seli všim­nout ničeho, co se kolem vás ve sku­teč­nosti děje a proto si opráv­něně můžete myslet, že jde jen o ba­na­lity, ale si­tu­ace je velice zá­važná. Všechno je pro­po­jené se vším a mnoho našich 'spo­lu­pra­cov­níků', kteří jsou do tohoto řetězu za­po­jeni odmítá na­po­má­hat. Jde o velký, slo­žitý a velice ne­bez­pečný případ, do kte­rého po­stupně pro­ni­káme. Do­stá­váme se do sa­motné struk­tury kruté a ne­lí­tostné kri­mi­nální or­ga­ni­zace hlavně kvůli drob­ným se­lhá­ním, jako bylo za­vraž­dění toho tlus­tého ja­pon­ského za­bi­jáka. Proto bych byl velice rád, kdy­byste nic ne­za­ta­jo­vali.“

„Co my můžeme vědět o tak velkém pří­padu? Jak se to týká nás?“

„Ze­snulý pan Raoul Garcia spo­lu­pra­co­val s vaším otcem.“

„A to je všechno?“

„Pro­vě­řo­vali jsme konexe těch dvou mužů z nichž byl jeden zabit a zjis­tili jsme, že jsou na­po­jeni na Barona – jde jenom o naše ozna­čení hlavy již zmí­něné or­ga­ni­zace. Víme, že ten pře­ži­vší bydlí u svého sy­novce Simona Krej­čího, kte­rého jste právě teď na­vští­vili. Začali jsme ho pro­vě­řo­vat a pátrat po sto­pách po­de­zře­lého cho­vání. Po­stupně jsme roz­ší­řili záběr i na jeho okolí. S vámi se podle našich zdrojů se­zná­mil krátce před onou vraž­dou. Za­jí­malo nás jestli je pouhá náhoda, že se do tohoto ře­tězce zná­mostí za­po­jil právě syn spo­lu­pra­cov­níka za­vraž­dě­ného pod­ni­ka­tele Garcii, tedy syn ohro­žené osoby. Ne­za­po­meňte, že Gar­ci­ova dcera byla une­sena a je velká prav­dě­po­dob­nost, že její únos má spo­ji­tost s pří­pa­dem.“

„Ano,“ při­svěd­čil Peo. „Všechno se se­běhlo nej­spíš ná­ho­dou, v cha­o­tic­kém ře­tězci udá­lostí. A jestli se někdo snažil, aby to tak do­padlo? Možná, ale jak jste řekl: my ne­vi­díme celý obraz.“

Byl jsem úplně za­sko­čený a sotva jsem vnímal, co nám vlastně To­bo­rin říká, ale Peovi to pálilo i v takhle na­pjaté si­tu­aci. Buď si vážně ucho­val chlad­nou hlavu, nebo musel o těchto věcech už dlouho pře­mýš­let.

„Všechna naše pá­t­rání na­zna­čují se skoro až zne­po­ko­ji­vou přes­ností, že všechno je tak, jak nám na­zna­čilo jedno ano­nymní hlá­šení. Někdo musí mít o si­tu­aci značný pře­hled, větší než my sami,“ řekl To­bo­rin, ale ve sku­teč­nosti to byla otázka na kterou nikdo ne­od­po­vě­děl. Za­myš­leně s od­leskem po­de­zření se na nás po­dí­val a řekl: „Dobrá. Děkuji za vaší spo­lu­práci. Ne­vá­hejte mě kdy­koli kon­tak­to­vat. Za­ta­jo­vání dů­le­ži­tých in­for­mací, by mohlo mít zlé dů­sledky. Jak pro vás, tak pro mě. Na shle­da­nou.“

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz