k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Terminalita #37 - Jesse

CC by (via)

Bylo už pár minut po půl­noci a Medvěd – nej­sil­nější chlap světa – pořád po­si­lo­val s be­to­no­vými panely u kořenů šedých pa­ne­láků v de­tenč­ním centru Síd­liště #13. Zvedal je za jeden konec, nad­ha­zo­val nad hlavu, za­tla­čil a pře­vrá­til je. Ozvala se tupá rána a zvedl se noční prach. A pořád dál a dál. Byl ne­vy­čer­pa­telný.

„Ten chlap je blázen,“ říkal jsem ze stře­chy o dvacet pater výš. „Ten panel musí mít nejmíň tunu.“

Seděl jsem tam já a můj ka­ma­rád Peo se srdcem z vy­ku­cha­ného anděla, který vy­kaš­lával krev a dal­ších pár fren­díků – celý pan­teon su­per­mar­ke­to­vých bohů, tváří pře­vrá­ce­ných naruby, ksichtů jako z orloje. Byla půlnoc někdy mezi oka­mži­kem, kdy jsme se s Ruby poprvé napili v hos­podě, která vy­pa­dala jako pod­pa­lubí tan­keru a chvílí, kdy jsme se po ně­ko­lika mě­sí­cích ko­nečně pro­brali z de­li­ria.

Místo bylo stejné jako minule – pořád ten mrtvý pa­ne­lák upro­střed mrt­vého města. Jenom jsme se pře­su­nuli z bytu v nej­vyš­ším patře, kde se konala minulá etapa ne­pře­tr­ži­tého ko­lo­toče hle­dání smyslu život a tak vůbec, na stře­chu. To vy­byd­lené orlí hnízdo pa­t­řilo jed­nomu z mých fa­leš­ných drugů, kteří neměli jména ani tváře. Ve sku­teč­nosti tam bydlel Malej Marty a k němu se včera při­stě­ho­val Mu a oba vy­pa­dali, že bych jim měl hned dát před držku nebo je obe­jmout.

Ne­vě­děl jsem přesně, kdy se konala ta minulá seance, ale byl jsem si jistý, že se se­stava pá­t­rací čety ne­změ­nila a zase nás tam sedělo všech dva­náct Jidášů.

Vy­táhli jsme plas­tový stůl a žid­ličky přímo na plo­chou stře­chu praš­ného sa­na­to­ria v roz­kladu a měli celou me­t­ro­poli jako na dlani. Nebylo o co stát, byla černá po­divně tichá noc a když jsme na chvíli zmlkli, sly­šeli jsme Za­l­govu píseň a dunění a rány z hloubky. Neměli jsme nahoře žádná světa, jenom na stole – mezi skle­ni­cemi, ze kte­rých to ještě čpělo – zářily dis­pleje ně­ko­lika lap­topů.

Na té střeše jsme mohli strá­vit týden, než Peo řekl: „Někdo tady chybí.“ Zrovna roz­lé­val gin do koktej­lo­vých skle­ni­ček. Byli jsme sice pra­sata, ale Mar­tini jsme si uměli vy­chut­nat. Byla to jediná te­ku­tina, kterou jsme tam nahoře měli a nikdo ne­chtěl dojít pro něco jiného, pro­tože jít dolů, zna­me­nalo konec, smrt. Na­chá­zeli jsme se na Arše, na je­di­ném místě, kde ještě zů­stá­val život.

„Přece Ruby,“ vy­křikl jeden z bratrů s hlavou švába.

„Jo ta taky.“ Ruby zmi­zela, možná před chvílí, možná před rokem, před sto­le­tím. Byla pryč. „Ale ještě někdo.“

„Jasně. U. tady chybí.“

„Co?“

„Malej Marty, někdy mu říkáme U. a občas taky Špaček, ale to ne­snáší.“

„Jak mohl pro­boha dostat tak blbou pře­zdívku.“

„Jednak je malej a pak taky pěkně zpívá. To nevíte?“

„A proč tu vlastně není? Ten kluk je kou­zel­nej.“ Nej­lepší na něm bylo, když se napil (a minule jsme spolu dávali jedno Mar­tini za druhým), uvol­nil se a nic pro něj nebyl pro­blém. Řekl jsem, že mě bolí záda, pře­ho­dil mě přes rameno chva­tem z Aikida a už na mě klečel, ča­ro­val stará ma­sér­ská kouzla a smál se u toho, jako kdyby to byla nej­lepší věc, kterou by v ten oka­mžik mohl udělat. Pro mě to do­o­pravdy byla ta nej­lepší věc, skuhral jsem úlevou a on mi navíc v pauzách míchal další pití a po­dá­val mi ho. „Kde vlastně je?“

„Dole, přišla Anit, tak jí na­vi­guje, aby tre­fila ke správ­nému baráku.“

Za chvilku se ob­je­vili na scho­dišti a každý měl v rukou jeden velký re­pro­duk­tor a Anit za sebou táhla pro­dlu­žo­vačku.

„Přá­telé,“ řekla Anit, „po­tře­bu­jeme nějaký hu­dební pod­kres této zcela ne­vý­znamné udá­losti. Peo se po­stará o hudbu.“

Seděli jsme tam do rána, než nás odvál pod­zimní vítr.

Pak mi došlo, že tam chyběl Jesse.122


„A kde se vlastně coural?“ napsal jsem, když jsem se ráno bavil přes Skype s Mu, který se jako první ob­je­vil online.

„Nej­spíš seděl doma a se svým strejč­kem brali prášky proti bo­lesti a se opí­jeli do němoty.“

„Pro­boha proč?“

„Za­sle­chl jsem, že jeden z nich má bo­lesti a ten druhý začal pít o samotě. Tak to možná dali do­hro­mady.“

„Myslím, proč ne­při­šel?“

„Jó,“ pro­nesl Mu dlouze. „Jesse se v po­slední době dost změnil. Býval to dobrý ka­ma­rád a s Malým Martym byli jako bratři, nebo spíš jako si­am­ská dvoj­čata. Ale teď je mu všechno jedno a začal hodně pít. Ne­ří­kám, když jsme se jednou za čas sešli třeba u Mar­tyho a udě­lali ně­ja­kou de­centní slávu, ze které si shodou náhod nikdo moc ne­pa­ma­to­val, ale to co před­vádí Jesse je do­o­pravdy špatné. Abych pravdu řekl a ne, že mu to vy­ke­cáš, mám o něj trochu strach. Však víš, jedna věc vede k druhé a než se na­dě­ješ, lítáš v tom.“

„Po­dí­vej, my se za ním sta­víme a ze­ptáme se, jak se věci mají. Jenom mi řekni, kde bydlí.“

Mu mi na­dik­to­val adresu, já ji peč­livě zapsal a hned jsem volal Anit: „Holka vstá­vej, máme práci. Dostal jsem jeho adresu.“

Pro­pletli jsme se ka­pi­lár­ním sys­té­mem hro­madné do­pravy a pak jsme pro­chá­zeli mezi še­di­vými iden­tic­kými pa­ne­láky. „Tady to je,“ řekl po chvíli Peo a uka­zo­val na číslo domu: „1337, druhé patro, byt číslo 28.“ Jesse bydlel v bytě, který mohl být cokoli, jenom nebyl velký. Nikdy jsem se ne­do­zvě­děl, kde a jak ho sehnal a kde na něj bere peníze, pro­tože ani Mu, ani Malej Marty si ne­pa­ma­to­vali, že by měl ně­ja­kou práci, bri­gádu nebo jak­koli ko­mu­ni­ko­val s rodiči. Šlo tak trochu o záhadu, ale nikdy jsem se ne­sta­ral tolik, abych se ho sám zeptal. Došlo mi to samo mnohem poz­ději.

Za­zvo­nili jsme. Ote­vřel Jesse, ale hned šel zase zpátky a svalil se do křesla. Vedle něj na gauči seděl malý šla­cho­vitý chla­pík se za­lo­že­nýma rukama a mračil se na svět stejně jako Jesse. Měl za­vá­zané rameno a ruku.

„Strejdo, máme ná­vštěvu, nevadí. Jsou to moji fren­díci.“

Pomalu a bo­les­tivě za­krou­til hlavou.

„To je můj strejda. Před pár dny ho pár­krát po­stře­lili. Ne­ná­vidí ne­moc­nice a tak odešel hned jak to šlo. Ve stejné době také ně­ja­kým ří­ze­ním osudu přišel o byd­lení, ale pří­buzní se o něj ne­chtěli po­sta­rat. Tak tu bydlí u mě a od­po­čívá. Ty zra­nění byla vážná, bolí ho to, když mluví.“

Po­stře­lený se za­vře­nýma očima pomalu při­ky­vo­val.

„Je tu strašné vedro. Chcete něco k pití?“ nabídl se Jesse.

„Byli bychom rádi. Dej nám cokoli, hlavně ať v tom není al­ko­hol, kofein nebo syn­thein.“

Sedli jsme si a Jesse se pro­smýkl do ku­chyňky.

Jeho strejda zvedl hlavu a po­dí­val se na nás. Otu­pěle se usmí­val, ale ve chvíli, kdy si po­řádně pro­hlédl Pea, strnul. Úsměv zmizel. Poznal ho. Peo také. Za­ra­zil se.

Jes­seho strýc na­má­havě za­sý­pal: „Hra skon­čila a vy jste vy­hráli. Můj spo­leč­ník je mrtvý, Yuki je ve vazbě a já jsem už de­fi­ni­tivně skon­čil. Jsem pavouk, kte­rému utr­hali nohy. Pro mě to byla jenom práce, nic víc. Pro­miňte.“

„Děje se něco?“ vrátil se Jesse.

„Ve sku­teč­nosti jsme se s tvým strý­cem už ně­ko­li­krát za­hlédli,“ od­po­vě­děl po­ho­tově Peo.

„Svět je malej, jak se zdá,“ od­vě­til Jesse jakoby ne­jistě, když po­klá­dal vy­chla­zené skle­nice na stůl. Ale ve sku­teč­nosti o všem velice dobře věděl. „Co vás sem při­vádí?“

„Jdeme se zeptat na Malýho Mar­tyho.“

„Mys­líte tu se­bestřed­nou vy­po­čí­ta­vou kurvu, toho pa­ra­zita, který dělá všechno jenom pro svůj pro­spěch? Co chcete vědět?“

„Zná se s K.?“ vychr­lila Anit.

„S kým?“ zeptal se Jesse a mračil se.

„Takový hro­zivý chlap, je mu skoro třicet, strašně silný, děsivý zjev, má ve vla­sech za­ple­tené dráty, ne­za­sta­vi­telný ju­g­ger­naut…“

„Jo s tímhle,“ pře­ru­šil ji Jesse, „tak s tím se zná až moc dobře.“

„Vý­borně,“ při­kývl jsem a na chvíli jsem se od­ml­čel. „Ještě jedna věc: ta minulá pařba v Mar­tyho bytě byl jeho nápad nebo nápad K.?“

„Dobrá otázka,“ za­hlou­bal se Jesse a začal se kousat do nehtu. „Marty nikdy nic sám ne­po­řá­dal. Když se něco konalo, rád pomohl, nabídl vlastní plac, ale nikdy neměl ini­ci­a­tivu. Nikdy se ne­stalo, že by jako tehdy řekl 'bude to u mě' a začal shánět lidi. Takže je možné, že to není z jeho hlavy, ale kdo ví.“

„Nemohl by ses ho nějak zeptat?“

„To bych nerad. Zkuste Mu.“

„Ten nic neví.“

„Tak proč se ho ne­ze­ptáte přímo.“

„Všechno je to kom­pli­ko­vané,“ od­po­vě­děla ne­u­r­čitě Anit.

Během roz­ho­voru jsem si Jes­seho pro­hlí­žel po­drob­něji a viděl jsem, jak se změnil i za tu krát­kou dobu, co se známe. Stával se zkla­ma­ným, ostrým, ml­čen­li­vým a sar­kas­tic­kým člo­vě­kem. Vy­cí­til jsem z něj, že se pomalu uza­vírá před světem a od­ře­zává se od přátel. Stejně tak jako kdysi K. O Jes­seho nebo jeho strýce se také někdo velice za­jí­mal a on dobře věděl, že je od­po­slou­chá­ván. V bytě bylo na­stra­ženo ně­ko­lik štěnic a museli jsme jít do ku­chyně a tam pustit vodu, abychom mohli mluvit v sou­kromí.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz