k47.cz
foto Praha výběr povídky kulturatwitter FB


31. 7.

Terminalita #37 - Jesse

       
CC by (zdroj)

Bylo už pár minut po půlnoci a Medvěd - nejsilnější chlap světa - pořád posiloval s betonovými panely u kořenů šedých paneláků v detenčním centru Sídliště #13. Zvedal je za jeden konec, nadhazoval nad hlavu, zatlačil a převrátil je. Ozvala se tupá rána a zvedl se noční prach. A pořád dál a dál. Byl nevyčerpatelný.

"Ten chlap je blázen," říkal jsem ze střechy o dvacet pater výš. "Ten panel musí mít nejmíň tunu."

Seděl jsem tam já a můj kamarád Peo se srdcem z vykuchaného anděla, který vykašlával krev a dalších pár frendíků - celý panteon supermarketových bohů, tváří převrácených naruby, ksichtů jako z orloje. Byla půlnoc někdy mezi okamžikem, kdy jsme se s Ruby poprvé napili v hospodě, která vypadala jako podpalubí tankeru a chvílí, kdy jsme se po několika měsících konečně probrali z deliria.

Místo bylo stejné jako minule - pořád ten mrtvý panelák uprostřed mrtvého města. Jenom jsme se přesunuli z bytu v nejvyšším patře, kde se konala minulá etapa nepřetržitého kolotoče hledání smyslu život a tak vůbec, na střechu. To vybydlené orlí hnízdo patřilo jednomu z mých falešných drugů, kteří neměli jména ani tváře. Ve skutečnosti tam bydlel Malej Marty a k němu se včera přistěhoval Mu a oba vypadali, že bych jim měl hned dát před držku nebo je obejmout.

Nevěděl jsem přesně, kdy se konala ta minulá seance, ale byl jsem si jistý, že se sestava pátrací čety nezměnila a zase nás tam sedělo všech dvanáct Jidášů.

Vytáhli jsme plastový stůl a židličky přímo na plochou střechu prašného sanatoria v rozkladu a měli celou metropoli jako na dlani. Nebylo o co stát, byla černá podivně tichá noc a když jsme na chvíli zmlkli, slyšeli jsme Zalgovu píseň a dunění a rány z hloubky. Neměli jsme nahoře žádná světa, jenom na stole - mezi sklenicemi, ze kterých to ještě čpělo - zářily displeje několika laptopů.

Na té střeše jsme mohli strávit týden, než Peo řekl: "Někdo tady chybí." Zrovna rozléval gin do koktejlových skleniček. Byli jsme sice prasata, ale Martini jsme si uměli vychutnat. Byla to jediná tekutina, kterou jsme tam nahoře měli a nikdo nechtěl dojít pro něco jiného, protože jít dolů, znamenalo konec, smrt. Nacházeli jsme se na Arše, na jediném místě, kde ještě zůstával život.

"Přece Ruby," vykřikl jeden z bratrů s hlavou švába.

"Jo ta taky." Ruby zmizela, možná před chvílí, možná před rokem, před stoletím. Byla pryč. "Ale ještě někdo."

"Jasně. U. tady chybí."

"Co?"

"Malej Marty, někdy mu říkáme U. a občas taky Špaček, ale to nesnáší."

"Jak mohl proboha dostat tak blbou přezdívku."

"Jednak je malej a pak taky pěkně zpívá. To nevíte?"

"A proč tu vlastně není? Ten kluk je kouzelnej." Nejlepší na něm bylo, když se napil (a minule jsme spolu dávali jedno Martini za druhým), uvolnil se a nic pro něj nebyl problém. Řekl jsem, že mě bolí záda, přehodil mě přes rameno chvatem z Aikida a už na mě klečel, čaroval stará masérská kouzla a smál se u toho, jako kdyby to byla nejlepší věc, kterou by v ten okamžik mohl udělat. Pro mě to doopravdy byla ta nejlepší věc, skuhral jsem úlevou a on mi navíc v pauzách míchal další pití a podával mi ho. "Kde vlastně je?"

"Dole, přišla Anit, tak jí naviguje, aby trefila ke správnému baráku."

Za chvilku se objevili na schodišti a každý měl v rukou jeden velký reproduktor a Anit za sebou táhla prodlužovačku.

"Přátelé," řekla Anit, "potřebujeme nějaký hudební podkres této zcela nevýznamné události. Peo se postará o hudbu."

Seděli jsme tam do rána, než nás odvál podzimní vítr.

Pak mi došlo, že tam chyběl Jesse.122


"A kde se vlastně coural?" napsal jsem, když jsem se ráno bavil přes Skype s Mu, který se jako první objevil online.

"Nejspíš seděl doma a se svým strejčkem brali prášky proti bolesti a se opíjeli do němoty."

"Proboha proč?"

"Zaslechl jsem, že jeden z nich má bolesti a ten druhý začal pít o samotě. Tak to možná dali dohromady."

"Myslím, proč nepřišel?"

"Jó," pronesl Mu dlouze. "Jesse se v poslední době dost změnil. Býval to dobrý kamarád a s Malým Martym byli jako bratři nebo spíš jako siamská dvojčata. Ale teď je mu všechno jedno a začal hodně pít. Neříkám, když jsme se jednou za čas sešli třeba u Martyho a udělali nějakou decentní slávu, ze které si shodou náhod nikdo moc nepamatoval, ale to co předvádí Jesse je doopravdy špatné. Abych pravdu řekl a ne, že mu to vykecáš, mám o něj trochu strach. Však víš, jedna věc vede k druhé a než se naděješ, lítáš v tom."

"Podívej, my se za ním stavíme a zeptáme se, jak se věci mají. Jenom mi řekni, kde bydlí."

Mu mi nadiktoval adresu, já ji pečlivě zapsal a hned jsem volal Anit: "Holka vstávej, máme práci. Dostal jsem jeho adresu."

Propletli jsme se kapilárním systémem hromadné dopravy a pak jsme procházeli mezi šedivými identickými paneláky. "Tady to je," řekl po chvíli Peo a ukazoval na číslo domu: "1337, druhé patro, byt číslo 28." Jesse bydlel v bytě, který mohl být cokoli, jenom nebyl velký. Nikdy jsem se nedozvěděl, kde a jak ho sehnal a kde na něj bere peníze, protože ani Mu, ani Malej Marty si nepamatovali, že by měl nějakou práci, brigádu nebo jakkoli komunikoval s rodiči. Šlo tak trochu o záhadu, ale nikdy jsem se nestaral tolik, abych se ho sám zeptal. Došlo mi to samo mnohem později.

Zazvonili jsme. Otevřel Jesse, ale hned šel zase zpátky a svalil se do křesla. Vedle něj na gauči seděl malý šlachovitý chlapík se založenýma rukama a mračil se na svět stejně jako Jesse. Měl zavázané rameno a ruku.

"Strejdo, máme návštěvu, nevadí. Jsou to moji frendíci."

Pomalu a bolestivě zakroutil hlavou.

"To je můj strejda. Před pár dny ho párkrát postřelili. Nenávidí nemocnice a tak odešel hned jak to šlo. Ve stejné době také nějakým řízením osudu přišel o bydlení, ale příbuzní se o něj nechtěli postarat. Tak tu bydlí u mě a odpočívá. Ty zranění byla vážná, bolí ho to, když mluví."

Postřelený se zavřenýma očima pomalu přikyvoval.

"Je tu strašné vedro. Chcete něco k pití?" nabídl se Jesse.

"Byli bychom rádi. Dej nám cokoli, hlavně ať v tom není alkohol, kofein nebo synthein."

Sedli jsme si a Jesse se prosmýkl do kuchyňky.

Jeho strejda zvedl hlavu a podíval se na nás. Otupěle se usmíval, ale ve chvíli, kdy si pořádně prohlédl Pea, strnul. Úsměv zmizel. Poznal ho. Peo také. Zarazil se.

Jesseho strýc namáhavě zasýpal: "Hra skončila a vy jste vyhráli. Můj společník je mrtvý, Yuki je ve vazbě a já jsem už definitivně skončil. Jsem pavouk, kterému utrhali nohy. Pro mě to byla jenom práce, nic víc. Promiňte."

"Děje se něco?" vrátil se Jesse.

"Ve skutečnosti jsme se s tvým strýcem už několikrát zahlédli," odpověděl pohotově Peo.

"Svět je malej, jak se zdá," odvětil Jesse jakoby nejistě, když pokládal vychlazené sklenice na stůl. Ale ve skutečnosti o všem velice dobře věděl. "Co vás sem přivádí?"

"Jdeme se zeptat na Malýho Martyho."

"Myslíte tu sebestřednou vypočítavou kurvu, toho parazita, který dělá všechno jenom pro svůj prospěch? Co chcete vědět?"

"Zná se s K.?" vychrlila Anit.

"S kým?" zeptal se Jesse a mračil se.

"Takový hrozivý chlap, je mu skoro třicet, strašně silný, děsivý zjev, má ve vlasech zapletené dráty, nezastavitelný juggernaut..."

"Jo s tímhle," přerušil ji Jesse, "tak s tím se zná až moc dobře."

"Výborně," přikývl jsem a na chvíli jsem se odmlčel. "Ještě jedna věc: ta minulá pařba v Martyho bytě byl jeho nápad nebo nápad K.?"

"Dobrá otázka," zahloubal se Jesse a začal se kousat do nehtu. "Marty nikdy nic sám nepořádal. Když se něco konalo, rád pomohl, nabídl vlastní plac, ale nikdy neměl iniciativu. Nikdy se nestalo, že by jako tehdy řekl 'bude to u mě' a začal shánět lidi. Takže je možné, že to není z jeho hlavy, ale kdo ví."

"Nemohl by ses ho nějak zeptat?"

"To bych nerad. Zkuste Mu."

"Ten nic neví."

"Tak proč se ho nezeptáte přímo."

"Všechno je to komplikované," odpověděla neurčitě Anit.

Během rozhovoru jsem si Jesseho prohlížel podrobněji a viděl jsem, jak se změnil i za tu krátkou dobu, co se známe. Stával se zklamaným, ostrým, mlčenlivým a sarkastickým člověkem. Vycítil jsem z něj, že se pomalu uzavírá před světem a odřezává se od přátel. Stejně tak jako kdysi K. O Jesseho nebo jeho strýce se také někdo velice zajímal a on dobře věděl, že je odposloucháván. V bytě bylo nastraženo několik štěnic a museli jsme jít do kuchyně a tam pustit vodu, abychom mohli mluvit v soukromí.


vstoupit do diskuze

publikováno 31. 7.

příbuzné články:
Terminalita #36 - Nezvěstný
Terminalita #38
Terminalita #39 - Hořely nám hlavy a poblíž nebyl nikdo, kdo by je byl schopen uhasit
Terminalita #40 - Blackhat
Terminalita #41 - 24. sluneční cyklus
Terminalita #2 - Peo 📷

sem odkazují:
Blíží se finále, terminální...
Terminalita

píše k47 & NEVERYOUNG, kontakt: ascii@k47.cz