Terminalita #36 - Nezvěstný
Peo stěží viděl. „Nalij mi ještě trochu růžového vína.“ Vždycky když jsme nevěděli co dál, pili jsme růžové a věřili, že název není odvozen od barvy, ale od ingrediencí ze kterých se vyrábí. „A… co to… aha trn,“ zalovil mezi zuby a odcvrnkl trn růže do pole odkvétajících tulipánů.
„Napadlo tě, že taky vlastně odkvétáme, že naše krásný mládí mizí a my jsme v hajzlu, čím dál tím víc, den za dnem a neuroticky si mneme ruce a říkáme: zítra, zítra se něco musí stát, něco, co mě dostane z toho svrabu, ale stane se hovno a my se jenom probudíme s kocovinou a svět se změní na hromadu blyštivých hlučných střepů a my jenom nehnutě a nemohoucně ležíme na gauči v propletenci těl a čumíme do stropu a sledujeme, jak svět umírá.“
„Adame,“ Peo nejistě zakroužil sklenicí ve vzduchu, „souhlasím s tebou. Tenhle pocit mám… neustále.“ Slova ze sebe soukal pomalu a každý svůj pohyb vnímal nepřirozeně silně. „Však víš, jak jsem…“ hlas se mu vytratil.
A pak se mi zase vrátil ten sen, kdy stojím na okraji Věže ve městě, které neustále bičuje déšť5 a valí se na mě monstra bez tváří, bez duší a bez srdcí a já nemám klíč ani meč9 , ale jenom nějakou střelnou zbraň, které už došly náboje a stal se z ní bezcenný kov. Zase jsem se vrátil ke starým depresím a úzkostem, které jsem zahrabal do polštářů a vln radosti, které přišly s dávným jarem. Ale teď byla zima a my se potápěli do metaforického pole tulipánů. Zase mi svět zešedl a ztratil barvy života a já opět viděl tu metaforickou umírající postavu, milovanou, ale ztrácející se. Všechen strach se vyvalil ven jako Snowdenvo tajemství10 a zatížil mě svojí nesmírnou vahou. Věděl jsem, že tehdy jsme vyhráli jednu bitvu, ale tuhle válku nikdy nemůžeme vyhrát celou. A tak jsem se napil s obočím vytepaným do jemně zkřivených linek.
„Co se děje?“ zeptal se Peo a usínal. „Ještě jednu skleničku a pak zaplatíme a půjdeme.“ Nacházeli jsme se v meta-vinárně Mizerné hrozny11 , kam jsme se dostali čirou náhodou, nikdy jsme o ní neslyšeli a nevěděli jsme, kde se nachází, ale nohy nás tam zanesly s příbojem a když jsme pak stáli před vchodem, nechtěli jsme vstoupit, něco nás odpuzovalo jako shodné póly magnetu, ale přesto jsme neodolali, přetlačili odpudivou sílu ambivalence a vešli. Uvnitř se mimo jiné podávala vína vyrobená z motorových olejů a nezralých hroznů. Zaparkovali nás k malému stolečku v rohu místnosti vybuchující radostí i tichem a pak jsme se napili. Naproti seděl Vypravěč s dráty místo vlasů a jeho o deset let mladší kamarád, na stěně byl kalendář z roku 2014 a obraz s výjevem meteoritu dopadajícího na vesnici.
„Historie se opakuje,“ řekl Peo.
Odložil sklenici, ale nikdy neodešel pryč.
Napil jsem se i já a s každým douškem jsem se vracel v čase do dob, kdy jsem si na tělo nechal malovat tetování depresivně černým inkoustem12 a v hlavě mi zvonila smrt a třásly se mi ruce a padal jsem do ledového Styxu – do vody zapomnění13 a pak jsem věděl, že všechno končí a lámal jsem si nohy a ruce ve snaze bolestí přebít paměť a otupeně jsem kráčel v tom začínajícím bezvýchodném jaru rutinními trajektoriemi po vrcholcích mrakodrapů a po lávkách natažených vysoko ve vzduchu28 jsem dělal opatrné kroky a viděl jsem siluetu ženy, která se pohybovala na okrajích plochých střech a na hranách nožů a zápasila se svým nepřítelem, který neměl tělo, okupoval její hlavu a dokázal sledovat každý její krok.
Díval jsem se do umírajícího slunce, které vybuchlo a nám se v hlavách rozezněla temnota.
„Co teď?“
„Počkáme, až to zase nahodí.“
Nenahodili. Místo toho jsem spadl na zem a nemohl v té tmě najít vlastní ruce, abych se opřel a mohl vstát. „Nechte mě tady. Pokračujte dál beze mě. Jenom bych vás zdržoval.“
Přesto jsem se nějak dostal do detenční stanice a nenapadlo mě nic lepšího, než si pustit šestnáct post-rockových alb najednou. Nikdo ze zadržených nepoznal, že je něco špatně.
Probudil jsem se po několika chvílích do sebe vnořeného spánku: „Co dělám tady a proč cítím v puse cizí zvratky a proč na sobě nemám žádné kalhoty?“
„Dobrá otázka.“
„Kde je Faye?14 “
„Kdo?“
„Ta holka, co tady s námi bydlí.“
„Tady nikdo takový nežije.“
„V tom případě jsem ve špatném bytě.“
Nebyl jsem si jistý, jestli vyšlo slunce, nebyl jsem si jistý vůbec ničím, jenom jsem ležel na zádech s otevřeným očima, ve kterých se míjející čas odrážel jako mraky na hladině jezera.
Peo byl první, kdo o sobě mohl druhý den říct, že se aspoň částečně probral. Nejdřív chvíli připomínal brouka, který se snaží převalit ze zad na nohy a pak se mu podařilo vstát z podlahy a šťouchl do mě svojí kord-holí.
Hned ráno, ještě s kocovinou navrhl několik potisků na trička jedno z nich s nápisem I wish to die the same way i lived. Trolling /b/. „Proč musíš dýchat tak strašně nahlas,“ říkal tím zvláštním druhem hlasitého šepotu, který se nese jasněji než běžná řeč. Pak, když mu došly tvůrčí i fyzické síly a měl sto chutí si vlastníma rukama urvat třeštící hlavu, aby měl konečně klid, provedl další nájezd na blogosféru a objevil stopy, které se točily kolem Deníků z /dev/null.
„Z tohohle docela mrazí.“
„On prostě zmizel.“
„Z jakého dne je poslední stopa?“
„19. února 2008. Počkej, neříkala náhodou Anit…“
„Jasně,“ přerušil jsem ho a zamrazilo mě. „Možná by to mohl být K., když posledně mazal svojí minulost?“
„Dovolali jste se do hlasové schránky. Po zaznění tónu zanechte vzkaz.“
Pauza.
„Ahoj. Nejspíš mě neznáš, ale já tebe ano. Našel jsem tvoje poslední řádky na blogu /dev/null a musel jsem s nimi souhlasit. Dostal jsem strašnou chuť se s tebou spojit a napsat ti pár slov, ale nikde jsem nenašel žádný kontakt. Začal jsem stalkovat, celé dny jsem hledal napříč celou sítí a nakonec se mi tě podařilo vystopovat. Je to divné, tolik jsem se snažil a teď ani nevím, co vlastně říct. Snad jenom: Posledních pár měsíců hledáme cestu a vím, že my nakonec vyhrajeme.“
Obsah hlasové schránky se následující noc automaticky vymazal, aniž by ho kdokoli slyšel.