k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Terminalita #36 - Nezvěstný

31. 7. 2017 — k47 (♪)
CC by-nc-sa (via)

Peo stěží viděl. „Nalij mi ještě trochu rů­žo­vého vína.“ Vždycky když jsme ne­vě­děli co dál, pili jsme růžové a věřili, že název není od­vo­zen od barvy, ale od in­gre­di­encí ze kte­rých se vyrábí. „A… co to… aha trn,“ za­lo­vil mezi zuby a od­cvrnkl trn růže do pole od­kvé­ta­jí­cích tu­li­pánů.

„Na­padlo tě, že taky vlastně od­kvé­táme, že naše krásný mládí mizí a my jsme v hajzlu, čím dál tím víc, den za dnem a neu­ro­ticky si mneme ruce a říkáme: zítra, zítra se něco musí stát, něco, co mě do­stane z toho svrabu, ale stane se hovno a my se jenom pro­bu­díme s ko­co­vi­nou a svět se změní na hro­madu blyš­ti­vých hluč­ných střepů a my jenom ne­hnutě a ne­mo­houcně ležíme na gauči v pro­ple­tenci těl a čumíme do stropu a sle­du­jeme, jak svět umírá.“

„Adame,“ Peo ne­jistě za­krou­žil skle­nicí ve vzdu­chu, „sou­hla­sím s tebou. Tenhle pocit mám… ne­u­stále.“ Slova ze sebe soukal pomalu a každý svůj pohyb vnímal ne­při­ro­zeně silně. „Však víš, jak jsem…“ hlas se mu vy­tra­til.

A pak se mi zase vrátil ten sen, kdy stojím na okraji Věže ve městě, které ne­u­stále bičuje déšť5 a valí se na mě mon­stra bez tváří, bez duší a bez srdcí a já nemám klíč ani meč9 , ale jenom ně­ja­kou střel­nou zbraň, které už došly náboje a stal se z ní bez­cenný kov. Zase jsem se vrátil ke starým de­pre­sím a úz­kos­tem, které jsem za­hra­bal do pol­štářů a vln ra­dosti, které přišly s dávným jarem. Ale teď byla zima a my se po­tá­pěli do me­ta­fo­ric­kého pole tu­li­pánů. Zase mi svět zešedl a ztra­til barvy života a já opět viděl tu me­ta­fo­ric­kou umí­ra­jící po­stavu, mi­lo­va­nou, ale ztrá­ce­jící se. Vše­chen strach se vy­va­lil ven jako Snow­de­nvo ta­jem­ství10 a za­tí­žil mě svojí ne­smír­nou vahou. Věděl jsem, že tehdy jsme vy­hráli jednu bitvu, ale tuhle válku nikdy ne­mů­žeme vyhrát celou. A tak jsem se napil s obočím vy­te­pa­ným do jemně zkři­ve­ných linek.

„Co se děje?“ zeptal se Peo a usínal. „Ještě jednu skle­ničku a pak za­pla­tíme a pů­jdeme.“ Na­chá­zeli jsme se v meta-vi­nárně Mi­zerné hrozny11 , kam jsme se do­stali čirou ná­ho­dou, nikdy jsme o ní nesly­šeli a ne­vě­děli jsme, kde se na­chází, ale nohy nás tam za­nesly s pří­bo­jem a když jsme pak stáli před vcho­dem, ne­chtěli jsme vstou­pit, něco nás od­pu­zo­valo jako shodné póly mag­netu, ale přesto jsme ne­o­do­lali, pře­tla­čili od­pu­di­vou sílu am­bi­va­lence a vešli. Uvnitř se mimo jiné po­dá­vala vína vy­ro­bená z mo­to­ro­vých olejů a ne­zra­lých hroznů. Za­par­ko­vali nás k malému sto­lečku v rohu míst­nosti vy­buchu­jící ra­dostí i tichem a pak jsme se napili. Na­proti seděl Vy­pra­věč s dráty místo vlasů a jeho o deset let mladší ka­ma­rád, na stěně byl ka­len­dář z roku 2014 a obraz s vý­je­vem me­te­o­ritu do­pa­da­jí­cího na ves­nici.

„His­to­rie se opa­kuje,“ řekl Peo.

Od­lo­žil skle­nici, ale nikdy ne­o­de­šel pryč.

Napil jsem se i já a s každým douš­kem jsem se vracel v čase do dob, kdy jsem si na tělo nechal ma­lo­vat te­to­vání de­pre­sivně černým in­kous­tem12 a v hlavě mi zvo­nila smrt a třásly se mi ruce a padal jsem do le­do­vého Styxu – do vody za­po­mnění13 a pak jsem věděl, že všechno končí a lámal jsem si nohy a ruce ve snaze bo­lestí přebít paměť a otu­peně jsem kráčel v tom za­čí­na­jí­cím bez­vý­chod­ném jaru ru­tin­ními tra­jek­to­ri­emi po vr­chol­cích mra­kodrapů a po láv­kách na­ta­že­ných vysoko ve vzdu­chu28 jsem dělal opa­trné kroky a viděl jsem si­lu­etu ženy, která se po­hy­bo­vala na okra­jích plo­chých střech a na hra­nách nožů a zá­pa­sila se svým ne­pří­te­lem, který neměl tělo, oku­po­val její hlavu a do­ká­zal sle­do­vat každý její krok.

Díval jsem se do umí­ra­jí­cího slunce, které vy­buchlo a nám se v hla­vách ro­ze­zněla tem­nota.

„Co teď?“

„Po­čkáme, až to zase nahodí.“

Ne­na­ho­dili. Místo toho jsem spadl na zem a nemohl v té tmě najít vlastní ruce, abych se opřel a mohl vstát. „Nechte mě tady. Po­kra­čujte dál beze mě. Jenom bych vás zdr­žo­val.“

Přesto jsem se nějak dostal do de­tenční sta­nice a ne­na­padlo mě nic lep­šího, než si pustit šest­náct post-rocko­vých alb na­jed­nou. Nikdo ze za­dr­že­ných ne­po­znal, že je něco špatně.

Pro­bu­dil jsem se po ně­ko­lika chví­lích do sebe vno­ře­ného spánku: „Co dělám tady a proč cítím v puse cizí zvratky a proč na sobě nemám žádné kalhoty?“

„Dobrá otázka.“

„Kde je Faye?14

„Kdo?“

„Ta holka, co tady s námi bydlí.“

„Tady nikdo takový nežije.“

„V tom pří­padě jsem ve špat­ném bytě.“

Nebyl jsem si jistý, jestli vyšlo slunce, nebyl jsem si jistý vůbec ničím, jenom jsem ležel na zádech s ote­vře­ným očima, ve kte­rých se mí­je­jící čas od­rá­žel jako mraky na hla­dině jezera.

Peo byl první, kdo o sobě mohl druhý den říct, že se aspoň čás­tečně pro­bral. Nejdřív chvíli při­po­mí­nal brouka, který se snaží pře­va­lit ze zad na nohy a pak se mu po­da­řilo vstát z pod­lahy a šťouchl do mě svojí kord-holí.

Hned ráno, ještě s ko­co­vi­nou navrhl ně­ko­lik po­tisků na trička jedno z nich s ná­pi­sem I wish to die the same way i lived. Trol­ling /b/. „Proč musíš dýchat tak strašně nahlas,“ říkal tím zvlášt­ním druhem hla­si­tého šepotu, který se nese jas­něji než běžná řeč. Pak, když mu došly tvůrčí i fy­zické síly a měl sto chutí si vlast­níma rukama urvat třeš­tící hlavu, aby měl ko­nečně klid, pro­vedl další nájezd na blo­go­sféru a ob­je­vil stopy, které se točily kolem Deníků z /dev/null.

„Z to­ho­hle docela mrazí.“

„On prostě zmizel.“

„Z jakého dne je po­slední stopa?“

„19. února 2008. Počkej, ne­ří­kala ná­ho­dou Anit…“

„Jasně,“ pře­ru­šil jsem ho a za­mra­zilo mě. „Možná by to mohl být K., když po­sledně mazal svojí mi­nu­lost?“


„Do­vo­lali jste se do hla­sové schránky. Po za­znění tónu za­nechte vzkaz.“

Pauza.

„Ahoj. Nej­spíš mě neznáš, ale já tebe ano. Našel jsem tvoje po­slední řádky na blogu /dev/null a musel jsem s nimi sou­hla­sit. Dostal jsem straš­nou chuť se s tebou spojit a napsat ti pár slov, ale nikde jsem ne­na­šel žádný kon­takt. Začal jsem stal­ko­vat, celé dny jsem hledal napříč celou sítí a na­ko­nec se mi tě po­da­řilo vy­sto­po­vat. Je to divné, tolik jsem se snažil a teď ani nevím, co vlastně říct. Snad jenom: Po­sled­ních pár měsíců hle­dáme cestu a vím, že my na­ko­nec vy­hra­jeme.“

Obsah hla­sové schránky se ná­sle­du­jící noc au­to­ma­ticky vy­ma­zal, aniž by ho kdo­koli slyšel.


píše k47 & hosté, ascii@k47.cz