povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

31. 12. 2015

Terminalita #35 - Detektiv Toborin

       
CC by-nc-sa (zdroj)

"Stalo se to dneska v noci, je po něm," řekl mě a Peovi Medvěd, který ráno stál venku a čekal, než se vypotácíme z Martyho doupěte. Bydleli ve stejném paneláku, oddělení deseti patry betonu.

"Co?" zeptal jsem se a snažil se vnímat.

Ukázal si na krční tepnu a pak na Pea. "Naštěstí jste tady byli v bezpečí. Vyhledejte Reverenda, on vám řekne víc podrobností."

Pokývali jsme uznale hlavami, jako že jsme přesně na tenhle signál čekali a je nám jasné, co to znamená, ale byli jsme příliš opilí, než abychom to mysleli vážně.

"Co to mělo znamenat?" zeptal jsem se, když jsme se vzdálili. "Ty tomu rozumíš?"

"Tak trochu," odpověděl Peo a povzdechl si. "Všechno to bylo nějak vzájemně propojené. Už ten telefonát uprostřed noci, abych zmizel. A potom všechno, co následovalo, všechno bylo součástí jejich plánu." Odmlčel se a pak tiše dodal: "Každý z nás má tajemství, o kterém doufá, že bude navždy skryto a každý z nás má noční můru o které doufá, že se nikdy nestane."


Peovi se najednou chtělo spát. Připadalo mi, jako kdyby z něj spadla obrovská tíha a strach a chmury a musel nabrat nové síly, aby dokázal čelit Chorobě a Šílenství. Stěží chodil a musel jsem ho proto podpírat. Šli jsme mlčky, jenom občas někdo z nás prohodil pár slov. Jakmile si lehl, usnul. Já jsem se zašel podívat do nemocnice, kde byl Reverend léčen. Párkrát jsem za ním byl a na recepci mě už znali. Ale teď bylo všechno jinak. Když mě slečna za přepážkou spatřila, už zdálky se tvářila smutně. Pak mi řekla, že u nich Reverend už není, jeho léčba byla přerušena.

"Tak kde tedy je?" ptal jsem se.

"Bohužel, to se v kartě neeviduje. Poslední je záznam o ukončení léčby. Víc nevíme."

Od té doby jsem Reverenda neviděl.

Za několik dní jsem na internetu našel záznam kázání z toho večera, kdy naposledy utekl z nemocnice, aby se zase dostal mezi lidi, kteří nervózně přešlapovali před tou popelavě šedou budovou, třímali v rukách kamery a čekali na jeho slova. Dostal jsem tušení, že už jeho slova naživo nikdy neuslyším.


"Vidíte to? Vidíte to? Já vám to říkal, já to věděl, že to těm bláznům projde," smál se Reverend a vykašlával krev. "Padla presumpce neviny, padnul ten krásnej princip, kdy jsme považováni za nevinné dokud nám oni neprokážou opak. Byla to krásná idea, kterou včera přes noc pohřbili a my jsme se probudili do úplně jinýho světa, bratři moji. Dnešek a všechny další dny jsou jiný, jsou nebezpečný a budou stejný dokud se pekelně nasereme a něco se konečně stane. Existuje instituce jiná něž soud, která má právo říkat, co je legální a co ne. Když týhle instituci vlastníci obsahu řeknou, že si myslí, že někdo na síti dělá něco špatnýho, okamžitě ho odpojí. Bez soudu, bez důkazů. A když se ti to nebude líbit musíš ty prokázat, že jsi bez viny. Tak se kurva snaž, mladej, protože oni si myslí, že jsi grázl. Můžou se mýlit, pochopitelně, ale to jim samozřejmě nevadí. Není krásný, jak nátlak pokroutil lidský práva? Není krásný jak se podařilo udělat malou prasklinku na překrásný mozaice práv? Zatím to platí jenom v kyberprostoru, ale sledujte jak se to bude šířit. Sledujte jak to poroste." Zhluboka se nadechl a hřměl dál: "Udělejte to. Udělejte to hned a pořádně a pořád a ve velkém a hromadně a masově. Otřeste základy světa. Vyzývám vás k občanské neposlušnosti. Spalte svět, spalte ho do základů, k čertu s ním."

Po Francii se mezitím rozjížděla stáda bláznů, kteří hackovali špatně zabezpečené wifi sítě a líčili pasti - stahovali soubory chráněné autorským právem a čekali, až jejich oběti budou odpojeny od internetu. Byl to dokonalý zločin, crackeři byli nepolapitelní, protože se schovávali pod IP adresou své oběti a IP adresa bylo to jediné, co se logovalo a co zajímalo ochránce.

"Tohle je jenom začátek. Oni musejí postupovat pomalu a nenápadně, abysme to ukrajování svobody a práv dokázali vstřebat a akceptovali ho, abysme si zvykali na neustálé sledování. Říkáme si, že se to nemůže stát a věříme tomu," sípal Reverend, když náhle ztratil hlas a stěží se hýbal, "věříme, že nikdo nebude tak šílený, aby zničil tu skvělou věc jenom kvůli svým ziskům, ale oni to udělají a zničí internet, zničí tu krásnou ideu. Budou argumentovat tím, že je to médium zločinců, které hlavně slouží k výměně materiálů chráněných autorským zákonem, budou mluvit o terorismu a dětské pornografii. Budou říkat: když nesouhlasíš s námi, pak jsi jeden z nich. Potom s sebou vezmou do pekla i všechno ostatní, otráví a zkonzumují tisk, kamera se bude vydávat jen na povolení, na hudební přehráveč se bude muset sehnat průkaz podobný zbrojáku. Strážci brány vystaví kolem svého obsahu bariéry a my neřekneme ani popel, vystaví bariéry kolem nás a my budeme mlčet. Proboha lidi, tohle je ta budoucnost, ke které jsme směřovali jako lidstvo tisíce let? Tohle je korporátní totalita, kde už běží soudy, které řeší jestli zakázat mezilidskou komunikaci, která také může porušovat privilegia vlastnictví a šíření obsahu. Běžní občané tahle privilegia ztratí a proto budou muset zavřít hubu a jednoduše přestat mluvit. Vítejte v posledním kole hře Nomic[[99]]. Pravidla byla zdeformována do obludných podob a oni vyhrávají. Ale když nezvítězíme my, pak nzvítězí nikdo." Byl v posledním stádiu choroby, začínal blouznit, vize budoucnosti se promítaly do jeho vnímání současnosti. Stal se prorokem.


Vrátil jsem se do Anitina bytu a tam na mě čekala policie.

"Dobrý den, já jsem detektiv Toborin," představil se jeden z nich a věcně pokračoval: "Chtěl bych se vás zeptat na pár věcí."

"Dobrý - den," odpověděl jsem konsternovaně.

"Vašeho přítele jsme už vyslechli," kývl na Pea. "Co vám říká jméno Raoul Garcia?"

"Jednou jsem ho potkal v hospodě, která se, aspoň myslím, jmenovala Austrálie a pak jsem četl článek o tom, že byl zavražden. Všechno, co vím, mi řekl Peo."

"Co vám řekl?" zeptal se příkře.

"Že společně s Peovým otcem podnikal v pohostinství, ubytování, obchodovali s pozemky a to je asi tak všechno. Taky se zmiňoval, že jeho otec si stěžoval konkurenci, která nehrála podle férových pravidel. Ale nevím jestli se to dá říct takhle natvrdo. Stěžoval si na nějakého člověka, který se jmenoval nějak jako Igor nebo Ignác. Ale to všechno vám už musel říct sám, Peo to všechno má skotro z první ruky."

"Také, že řekl," odvětil detektiv. "Dále: poznáváte tyto dva muže?" Ukázal mi fotku nějakého tlouštíka s asijskými rysy a malého vyzáblého chlapa.

Podíval jsem se na ně zblízka a řekl jsem: "Někoho mi připomínají, ale nevzpomínám si přesně. Možná jsme je někde náhodou potkali a dali jsme řeč. Ale možná také ne. V poslední době jsme potkali spoustu lidí, ale tenhle střízlík vypadá skoro jako Jesse. To je kluk, ktrého jsme nedávno potkali. A ani nevím, jak se jmenuje vlastnm jménem, znám jen tu přezdívku."

"Jeden z těchto dvou mužů byl včera v noci zabit," řekl detektiv naprosto chladně.

"Cože?" ptal jsem se zmateně: "Nechcete říct, že to má něco společného s námi? Nebo s Garciou?"

"Ano, s Garciou to má velice mnoho společného a také s vámi a hlavně vaším přítelem. Dostali jsme znepokojující anonymní hlášení, ve kterém se mimo jiné mluvilo o vloupání do vašeho minulého bytu, což mi váš přítel potvrdil. Z hlášení a následného šetření vyplynulo podezření, že právě vás se může týkat jisté nebezpečí. Dostanete ochranku v civilu. Není to standardní postup, ale máme důvodné podezření. Navíc je tu jedna speciální žádost." Mluvil stroze a formálně. "Když byste pozorovali nějakou aktivitu, například podezřelé sledování, kontaktujte mě, jakmile to okolnosti dovolí. Děkuji."

Detektiv i všichni policisté odešli. Druhého dne zatkli Sabrinu Čedičovou.

Najednou bylo v bytě prázdno.

"Páni!" Nemohl jsem ještě situaci vstřebat. "Co to mělo znamenat? Vražda? Anonymní hlášení? Ochranka? Speciální žádost?"

"To musel zařídit můj drahý otec. Je mu jasné, že se to děje kvůli jeho obchodům a týká se to nejen jeho, ale i celé rodiny." Ztišil hlas, vzal igelitovou tašku a začal s ní šustit. "Mimochodem, našel jsem tady v bytě dvě štěnice. Možná jich bude víc."

"Co se to děje?" Bylo toho na mě najednou strašně moc.

"Pojď, napijeme se něčeho," pobídl mě Peo. "Nemůžeme udělat víc, než čekat až se bouře přežene."


Den se převalil přes hradbu půlnoci.

V tu dobu se jedno zmatené tělo vypotácelo na silnici před reflektory jedoucího auta. Ozval se křik, brzdění a rána. Pak zaklapaly dvoje dveře, kroky a zmatené tiché dohadování. Tou dobou se od místa nehody nocí vzdaloval jeden osamocený člověk.


publikováno 31. 12. 2015

příbuzné články:
Terminalita #32 - Naše věc
Terminalita #33 - Tramadol
Terminalita #34 - Malej Marty
Terminalita #28 - Mu
Terminalita #29 - Anon

sem odkazují:
Poslední Terminalita (tohoto roku)
Terminalita