k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Terminalita #35 - Detektiv Toborin

CC by-nc-sa (via)

„Stalo se to dneska v noci, je po něm,“ řekl mě a Peovi Medvěd, který ráno stál venku a čekal, než se vy­po­tá­címe z Mar­tyho dou­pěte. Byd­leli ve stej­ném pa­ne­láku, od­dě­lení deseti patry betonu.

„Co?“ zeptal jsem se a snažil se vnímat.

Ukázal si na krční tepnu a pak na Pea. „Na­štěstí jste tady byli v bez­pečí. Vy­hle­dejte Re­ve­renda, on vám řekne víc po­drob­ností.“

Po­ký­vali jsme uznale hla­vami, jako že jsme přesně na tenhle signál čekali a je nám jasné, co to zna­mená, ale byli jsme příliš opilí, než abychom to mys­leli vážně.

„Co to mělo zna­me­nat?“ zeptal jsem se, když jsme se vzdá­lili. „Ty tomu ro­zu­míš?“

„Tak trochu,“ od­po­vě­děl Peo a po­vzde­chl si. „Všechno to bylo nějak vzá­jemně pro­po­jené. Už ten te­le­fo­nát upro­střed noci, abych zmizel. A potom všechno, co ná­sle­do­valo, všechno bylo sou­částí jejich plánu.“ Od­ml­čel se a pak tiše dodal: „Každý z nás má ta­jem­ství, o kterém doufá, že bude navždy skryto a každý z nás má noční můru o které doufá, že se nikdy ne­stane.“


Peovi se na­jed­nou chtělo spát. Při­pa­dalo mi, jako kdyby z něj spadla ob­rov­ská tíha a strach a chmury a musel nabrat nové síly, aby do­ká­zal čelit Cho­robě a Ší­len­ství. Stěží chodil a musel jsem ho proto pod­pí­rat. Šli jsme mlčky, jenom občas někdo z nás pro­ho­dil pár slov. Jakmile si lehl, usnul. Já jsem se zašel po­dí­vat do ne­moc­nice, kde byl Re­ve­rend léčen. Pár­krát jsem za ním byl a na re­cepci mě už znali. Ale teď bylo všechno jinak. Když mě slečna za pře­páž­kou spat­řila, už zdálky se tvá­řila smutně. Pak mi řekla, že u nich Re­ve­rend už není, jeho léčba byla pře­ru­šena.

„Tak kde tedy je?“ ptal jsem se.

„Bo­hu­žel, to se v kartě ne­e­vi­duje. Po­slední je záznam o ukon­čení léčby. Víc nevíme.“

Od té doby jsem Re­ve­renda ne­vi­děl.

Za ně­ko­lik dní jsem na in­ter­netu našel záznam kázání z toho večera, kdy na­po­sledy utekl z ne­moc­nice, aby se zase dostal mezi lidi, kteří ner­vózně pře­šla­po­vali před tou po­pe­lavě šedou bu­do­vou, tří­mali v rukách kamery a čekali na jeho slova. Dostal jsem tušení, že už jeho slova naživo nikdy ne­u­sly­ším.


„Vidíte to? Vidíte to? Já vám to říkal, já to věděl, že to těm bláznům projde,“ smál se Re­ve­rend a vy­kaš­lával krev. „Padla pre­sumpce neviny, padnul ten krásnej prin­cip, kdy jsme po­va­žo­váni za ne­vinné dokud nám oni ne­pro­ká­žou opak. Byla to krásná idea, kterou včera přes noc po­hřbili a my jsme se pro­bu­dili do úplně jinýho světa, bratři moji. Dnešek a všechny další dny jsou jiný, jsou ne­bez­pečný a budou stejný dokud se pe­kelně na­se­reme a něco se ko­nečně stane. Exis­tuje in­sti­tuce jiná něž soud, která má právo říkat, co je le­gální a co ne. Když týhle in­sti­tuci vlast­níci obsahu řeknou, že si myslí, že někdo na síti dělá něco špat­nýho, oka­mžitě ho odpojí. Bez soudu, bez důkazů. A když se ti to nebude líbit musíš ty pro­ká­zat, že jsi bez viny. Tak se kurva snaž, mladej, pro­tože oni si myslí, že jsi grázl. Můžou se mýlit, po­cho­pi­telně, ale to jim sa­mo­zřejmě nevadí. Není krásný, jak nátlak po­krou­til lidský práva? Není krásný jak se po­da­řilo udělat malou prasklinku na pře­krásný mo­zaice práv? Zatím to platí jenom v ky­ber­pro­storu, ale sle­dujte jak se to bude šířit. Sle­dujte jak to po­roste.“ Zhlu­boka se na­de­chl a hřměl dál: „Udě­lejte to. Udě­lejte to hned a po­řádně a pořád a ve velkém a hro­madně a masově. Otřeste zá­klady světa. Vy­zý­vám vás k ob­čan­ské ne­po­sluš­nosti. Spalte svět, spalte ho do zá­kladů, k čertu s ním.“

Po Fran­cii se me­zi­tím roz­jíž­děla stáda bláznů, kteří hac­ko­vali špatně za­bez­pe­čené wifi sítě a líčili pasti – sta­ho­vali sou­bory chrá­něné au­tor­ským právem a čekali, až jejich oběti budou od­po­jeny od in­ter­netu. Byl to do­ko­nalý zločin, crac­keři byli ne­po­la­pi­telní, pro­tože se scho­vá­vali pod IP ad­re­sou své oběti a IP adresa bylo to jediné, co se lo­go­valo a co za­jí­malo ochránce.

„Tohle je jenom za­čá­tek. Oni musejí po­stu­po­vat pomalu a ne­ná­padně, abysme to ukra­jo­vání svo­body a práv do­ká­zali vstře­bat a ak­cep­to­vali ho, abysme si zvy­kali na ne­u­stálé sle­do­vání. Říkáme si, že se to nemůže stát a věříme tomu,“ sípal Re­ve­rend, když náhle ztra­til hlas a stěží se hýbal, „věříme, že nikdo nebude tak šílený, aby zničil tu skvě­lou věc jenom kvůli svým ziskům, ale oni to udě­lají a zničí in­ter­net, zničí tu krás­nou ideu. Budou ar­gu­men­to­vat tím, že je to médium zlo­činců, které hlavně slouží k výměně ma­te­ri­álů chrá­ně­ných au­tor­ským zá­ko­nem, budou mluvit o te­ro­rismu a dětské por­no­gra­fii. Budou říkat: když ne­sou­hla­síš s námi, pak jsi jeden z nich. Potom s sebou vezmou do pekla i všechno ostatní, otráví a zkon­zu­mují tisk, kamera se bude vy­dá­vat jen na po­vo­lení, na hu­dební pře­hrá­več se bude muset sehnat průkaz po­dobný zbro­jáku. Strážci brány vy­staví kolem svého obsahu ba­ri­éry a my ne­řek­neme ani popel, vy­staví ba­ri­éry kolem nás a my budeme mlčet. Pro­boha lidi, tohle je ta bu­douc­nost, ke které jsme smě­řo­vali jako lid­stvo tisíce let? Tohle je kor­po­rátní to­ta­lita, kde už běží soudy, které řeší jestli za­ká­zat me­zi­lid­skou ko­mu­ni­kaci, která také může po­ru­šo­vat pri­vi­le­gia vlast­nic­tví a šíření obsahu. Běžní občané tahle pri­vi­le­gia ztratí a proto budou muset zavřít hubu a jed­no­duše pře­stat mluvit. Ví­tejte v po­sled­ním kole hře Nomic99 . Pra­vi­dla byla zde­for­mo­vána do ob­lud­ných podob a oni vy­hrá­vají. Ale když ne­zví­tě­zíme my, pak nzví­tězí nikdo.“ Byl v po­sled­ním stádiu cho­roby, za­čí­nal blouznit, vize bu­douc­nosti se pro­mí­taly do jeho vní­mání sou­čas­nosti. Stal se pro­ro­kem.


Vrátil jsem se do Ani­tina bytu a tam na mě čekala po­li­cie.

„Dobrý den, já jsem de­tek­tiv To­bo­rin,“ před­sta­vil se jeden z nich a věcně po­kra­čo­val: „Chtěl bych se vás zeptat na pár věcí.“

„Dobrý – den,“ od­po­vě­děl jsem kon­ster­no­vaně.

„Vašeho pří­tele jsme už vy­slechli,“ kývl na Pea. „Co vám říká jméno Raoul Garcia?“

„Jednou jsem ho potkal v hos­podě, která se, aspoň myslím, jme­no­vala Aus­trá­lie a pak jsem četl článek o tom, že byl za­vraž­den. Všechno, co vím, mi řekl Peo.“

„Co vám řekl?“ zeptal se příkře.

„Že spo­lečně s Peovým otcem pod­ni­kal v po­hos­tin­ství, uby­to­vání, ob­cho­do­vali s po­zemky a to je asi tak všechno. Taky se zmi­ňo­val, že jeho otec si stě­žo­val kon­ku­renci, která ne­hrála podle fé­ro­vých pra­vi­del. Ale nevím jestli se to dá říct takhle na­tvrdo. Stě­žo­val si na ně­ja­kého člo­věka, který se jme­no­val nějak jako Igor nebo Ignác. Ale to všechno vám už musel říct sám, Peo to všechno má skotro z první ruky.“

„Také, že řekl,“ od­vě­til de­tek­tiv. „Dále: po­zná­váte tyto dva muže?“ Ukázal mi fotku ně­ja­kého tlouš­tíka s asij­skými rysy a malého vy­záblého chlapa.

Po­dí­val jsem se na ně zblízka a řekl jsem: „Někoho mi při­po­mí­nají, ale ne­vzpo­mí­nám si přesně. Možná jsme je někde ná­ho­dou po­tkali a dali jsme řeč. Ale možná také ne. V po­slední době jsme po­tkali spoustu lidí, ale tenhle stříz­lík vypadá skoro jako Jesse. To je kluk, ktrého jsme ne­dávno po­tkali. A ani nevím, jak se jme­nuje vlastnm jménem, znám jen tu pře­zdívku.“

„Jeden z těchto dvou mužů byl včera v noci zabit,“ řekl de­tek­tiv na­prosto chladně.

„Cože?“ ptal jsem se zma­teně: „Ne­chcete říct, že to má něco spo­leč­ného s námi? Nebo s Gar­ciou?“

„Ano, s Gar­ciou to má velice mnoho spo­leč­ného a také s vámi a hlavně vaším pří­te­lem. Do­stali jsme zne­po­ko­ju­jící ano­nymní hlá­šení, ve kterém se mimo jiné mlu­vilo o vlou­pání do vašeho mi­nu­lého bytu, což mi váš přítel po­tvr­dil. Z hlá­šení a ná­sled­ného še­t­ření vy­ply­nulo po­de­zření, že právě vás se může týkat jisté ne­bez­pečí. Do­sta­nete ochranku v civilu. Není to stan­dardní postup, ale máme dů­vodné po­de­zření. Navíc je tu jedna spe­ci­ální žádost.“ Mluvil stroze a for­málně. „Když byste po­zo­ro­vali ně­ja­kou ak­ti­vitu, na­pří­klad po­de­zřelé sle­do­vání, kon­tak­tujte mě, jakmile to okol­nosti dovolí. Děkuji.“

De­tek­tiv i všichni po­li­cisté odešli. Dru­hého dne zatkli Sab­rinu Če­di­čo­vou.

Na­jed­nou bylo v bytě prázdno.

„Páni!“ Nemohl jsem ještě si­tu­aci vstře­bat. „Co to mělo zna­me­nat? Vražda? Ano­nymní hlá­šení? Ochranka? Spe­ci­ální žádost?“

„To musel za­ří­dit můj drahý otec. Je mu jasné, že se to děje kvůli jeho ob­cho­dům a týká se to nejen jeho, ale i celé rodiny.“ Ztišil hlas, vzal ige­li­to­vou tašku a začal s ní šustit. „Mi­mo­cho­dem, našel jsem tady v bytě dvě ště­nice. Možná jich bude víc.“

„Co se to děje?“ Bylo toho na mě na­jed­nou strašně moc.

„Pojď, na­pi­jeme se něčeho,“ pobídl mě Peo. „Ne­mů­žeme udělat víc, než čekat až se bouře pře­žene.“


Den se pře­va­lil přes hradbu půl­noci.

V tu dobu se jedno zma­tené tělo vy­po­tá­celo na sil­nici před re­flek­tory je­dou­cího auta. Ozval se křik, brz­dění a rána. Pak za­kla­paly dvoje dveře, kroky a zma­tené tiché do­ha­do­vání. Tou dobou se od místa nehody nocí vzda­lo­val jeden osa­mo­cený člověk.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz